Byl to den jako každý jiný.
Snad jen to počasí tam venku za okny začínalo trochu bláznit. Šerif Merrigan
včera večer jen tak mimochodem prohlásil, že ho loupe v kloubech. Jeho
revmatismus se obvykle nemýlil. Tušil jsem, že se schyluje k bouři. Jisté je,
že bouřky tam venku jsem mi přinášely podstatně méně potíží a nepříjemností než
ty, které se strhávaly u mne v saloonu.
Za oknem se setmělo. Nastalo takové podivné ticho.
Bylo už jasné, že se něco semele.
To jsem však ještě netušil, že boží mlýny začnou
mlít toho odpoledne i v mém lokálu.
Když říkám „můj lokál“, tak trochu přeháním. Jmenuji
se McCormick, je mi kolem padesátky a jsem jen obyčejný výčepní. Postávám za
nálevním pultem saloonu Zlatý prach.
Není vůbec pravdou, že bych se chtěl plést šerifovi
do řemesla. Ale ony se události tady v Blackstonu vždycky přihodí tak, že si
mohu zahrát na ochránce zákonů.
Právě tak i toho bouřlivého odpoledne.
Jak už jsem řekl, schylovalo se k bouřce.
V sále nesedělo v tu chvíli víc než takových sedm
osm lidí. Saloon se měl naplnit až večer. To tady vždycky bývalo pořádně rušno.
Pan Maklewood, majitel saloonu, mi říkal:
„McCormicku, ať je to jak je to, ať je lokál třeba
prázdný, ty budeš mít otevřeno. Je škoda každého hosta, který by našel zavřené
dveře a šel svou sklenku vypít ke konkurenci.“
Nu, konkurenci jsme zatím v Blackstonu neměli
žádnou. A zatím nám ani žádná nehrozila. Zlatá horečka pominula tak rychle jako
začala. Zlatokopové se odstěhovali někam do Skalistých hor a na sklenku začali
docházet jen místní. A těch zas nebylo tolik, aby byly každý večer tisícové
zisky. To snad jen když kovbojové brali výplatu...
Myl jsem sklenice. Není mi nic odpornější než
nalévat komukoli, byť i jen tulákovi, který na tu whisku vyžebral, do upatlaných
nádob, jak to někde bývá zvykem. Držel jsem tu malou čirou sklenku pěkně proti
dveřím. Díval jsem se, jak se hezky leskne. A tu se mi do ní promítla taková
podivná nitka, zbarvená do červena. Znamenalo to, že kdosi i v tuto hodinu
trefil do mého podniku.
Bylo třeba hosta řádně uvítat.
Na první pohled cizinec. Neznal jsem tady
v Blackstonu kovboje, který by měl tak malou a útlou postavu. Stetson
seděl na malé hlavě tak nějak nakřivo. Patrně se nemohl snést s tou bujnou
hřívou zlatých vlasů, spadajících v bohatě zakroucených prstencích až na
ramena. Štíhlé drobné tělo bylo navlečeno do černé vesty a červené kostkované
košile. Nohy nového návštěvníka vězely ve vysokých jezdeckých botách,
opatřených ostruhami s kolečky jak mlýnskými kameny. Boty však duněly na
podlaze jako kdyby sem vběhl Velkohubý Sam.
A opasek? Pouzdro nabité k prasknutí. Kolt
osmatřicítka. Ta útlá ručka že by s ním dokázala zacházet? Trochu se mi to
nezdálo.
Kolem krku pestrý šátek. Prosím, proč ne, ale přece
tu není všechno tak docela v pořádku.
Tvářička, která se blížila k pultu, patřila snad
ještě dítěti, asi tak patnáctiletému chlapci. Ale teprve ve chvíli, kdy si
zákazník poručil drink, jsem věděl, na čem jsem.
Něco podobného se mi ještě nestalo. Ne že by ženské
sem do saloonu nechodily, to bych tvrdit nemohl. Vždy tam však vcházely
upejpavě a v pánském doprovodu. Oblečeny byly v dlouhých nařasených šatech
spadajících až k zemi a s límečky upjatými těsně ke krku, aby je nedej bože
trochu neožahlo sluníčko.
Tahle žena se pohybovala na čerstvém vzduchu dvacet
čtyři hodin denně. Usoudil jsem tak z toho, že její pleť měla zdravou bronzovou
barvu. Přiznám se, že ve chvíli, kdy shodila ten velký tmavohnědý klobouk, jsem
si všiml, že jí ta barva docela sluší.
„Whisky,“ řekla docela klidně a tak, jako kdyby celý
život nedělala nic jiného než si poroučela drink. Musím se přiznat, že jsem
nebyl sám, kdo na ní v té chvíli mohl nechat oči.
Do této chvíle chlapi jen zevlovali, vyprazdňovali
sklenice, zamořovali vzduch dýmem mizerných doutníků a překřikovali se při hře.
Teď zapomněli na to, proč tu vlastně jsou. Billu
Doutnákovi, zvanému též Rovnoběžka, dokonce vypadl hořící doutník z prstů. Bylo
tu jisté riziko, že mi zapálí lokál.
Z rohu se ozvalo tiché zahvízdnutí. To děvče se však
bystře otočilo. Ruka se přiblížila k opasku takovou rychlostí, že hvízdnutí
kleslo o tři oktávy níž a zaniklo jako chřestění zašlápnutého hada.
„Co je, barmane,“ obrátila se opět ke mně. „Zapomněl
jste, kde máte láhve?“
„Ne, to ne, promiňte... slečno,“ vykoktal jsem a pospíšil
jsem si, abych uspokojil její objednávku. Hodila sklenku do sebe snad ještě
rychleji než starý Mungo. To jen pro příměr, ten starý vejpitka jich do sebe
dokázal kopnout i deset za hodinu, ale právě tak rychle.
Položila prázdný pohárek na stůl a poručila si ještě
jeden. Dobře věděla, že ji v tu chvíli probodávají pohledy asi deseti lidí.
Tvářila se, jako by se jí to netýkalo.
Při způsobu života, který patrně vedla, musela být
na něco takového zvyklá. Spíš dlouho trvalo, než si navykli ti ostatní.
Tu druhou sklenku už nevypila u pultu. Odnesla si ji
k jednomu z volných stolů. Už už se zdálo, že si sedne, ale ona ne.
Začala si prohlížet tu desítku chlapů v sále.
Chvilku jezdila očima z jednoho na druhého. Pak se zvolna vydala ke stolu
umístěnému až vzadu v rohu.
Zůstala stát asi tři yardy daleko.
„Pane Nortone,“ pronesla náhle zcela jiným tónem,
než jakým si objednávala drink.
Bylo ticho jako v kostele. Ne, to přeháním, v našem
kostele nikdy takové ticho ještě nebylo.
„Pane Thomasi Nortone, poznáváte mě?“
V hloučku mužů hrajících za zeleným stolem karty
skutečně seděl pan Thomas Norton. Jeden z nejbohatších a nejvlivnějších lidí ve
městě. Majitel osmisetakrového ranče dvojité X.
Viděl jsem, jak s ním ta slova cukla. Rychle se
ovládl.
Nemusel bych být ani dobrým znalcem lidí, abych
poznal, že Norton to děvče zcela určitě zná.
Rozhodl však se dál hrát roli člověka, kterého se
nic netýká.
„Já vás neznám, slečno,“ ozval se ten asi
pětačtyřicetiletý chlapík. Dosud štíhlý, tělo hrálo svaly. Oblečený v bezvadně
padnoucím černém obleku se zlatým řetízkem u hodinek.
V prstech žmoulal pětici ošoupaných karet. V tu
chvíli bylo jistě jedno, má-li full hand nebo jeden pár.
„Jen si vzpomeňte, Thomasi Nortone,“ pokračovalo
děvče. „Vzpomeňte si na jiný bouřlivý večer. Před šestnácti lety. Byly mi právě
čtyři roky, pane Nortone. Já na tu bouři ale nezapomenu. Vidím, že vy byste ale
zapomněl velice rád.“
„Slečno, prosím vás, neobtěžujte,“ řekl otráveně
Norton. Všechny jeho svaly byly v tu chvíli napjaty k prasknutí.
V saloonu by člověk v té chvíli slyšel špendlík na
zem spadnout, kdyby se náhle neozvalo z dálky tlumené zahřmění.
„Vy si nechcete vzpomenout, pane Nortone? Nevadí,
trochu vám osvěžím paměť. Jsem dcerou Dana Portera. Jmenuji se Diana. Vaši tvář
jsem tehdy viděla jen krátce. To ale stačilo, abych si ji pamatovala až do
konce života. Byli jsme tenkrát sami s otcem v našem horském srubu. Tam
nedaleko hledal otec zlato. Vzal si nás tam s sebou. Mne a tříletého Dana. Moje
matka zemřela při bratrově narození a nebylo nikoho, kdo by se o nás postaral.
Vy jste vešel do srubu. Vy a s vámi ještě jeden muž.
Venku, nedaleko srubu, hlídkovali ještě další dva vaši kumpáni. Platil jste jim
špinavými penězi, jen si vzpomeňte.
Pořád nevíte, oč jde? Osvěžím vám tedy paměť.
Byl jste ozbrojen, na to si přece musíte vzpomenout.
Vytáhl jste revolver. Ten druhý, co byl s vámi,
ten taky. Namířil jste zbraň na otce. Chtěl jste po něm, aby vám postoupil
práva na svůj placer. Táta přece jen našel víc zlatých plíšků než ostatní. Otec
vás vyzval, abyste odešel a nechal jej na pokoji.
Nic vám neudělal, pane Nortone. Chtěl jen zajistit
spokojený život pro své děti.
A pak jste začal střílet.“
Dianin hlas v tu chvíli zadrhl. Vypadalo to, že si
na tu událost pamatuje skutečně až příliš živě.
„Otec klesl k zemi. Druhý den ho pochovali. Nenašel
se nikdo, kdo by dal na hrob kříž. Jeho hrob jsem nenašla, když jsem se
tam po letech vrátila.“
Na chvíli se odmlčela. Pozorovala Nortona jako by to
byl chřestýš.
„Ale proč tak blednete, pane Nortone? Ovšem, vy jistě
víte, že to ještě není všechno. Při té vaší přestřelce jste totiž zasáhli i
mého malého bratra. A to je zločin, který vám nikdy nezapomenu.
Propletla jsem se pod vašim,a nohama. Vy jste mě,
malou žabku, nechali utéct. Nepamatuji se, co bylo dál. Nevím, kudy jsme
chodila, nevím, co se kolem mě dělo. Našli mě hodní lidé. Bylo to po čtyřech
dnech. Snad dvacet mil daleko od toho strašlivého místa. Od té doby si denně
připomínám, Thomasi Nortone, vaši tvář. Teď už jen vaši.“
„Pánové, nezlobte se, ale ta dáma se musela
pomátnout,“ řekl rádoby zvesela pan Norton. „Nikdy jsem nebyl na žádném
zlatokopeckém nalezišti. Nikdy jsem neznal nějakého pana Portera.“
„Máte velmi krátkou paměť, pane Nortone. Ostatně
právě tak jako váš společník. Jmenoval se Calhoun, že, pane Nortone? Také si
nechtěl vzpomenout na tu tragickou událost. Také mi nechtěl říct, proč jste
zabili malého Dana. Už to neprozradí nikomu. Vůbec nikomu.“
„Jak to myslíte, slečno?“
„Dostala jsem ho. Bylo to před půl rokem. V
Tombstonu. Pochovali ho na Boot Hillu bez jakýchkoli poct, protože vždycky
zůstal takovým pobudou, jako když to táhl s vámi. Zato vy jste se od té doby
vyšvihl hodně vysoko, Nortone. Ale ani to mi nezabrání v tom, abych vás poslala
šest yardů pod zem.“
„Slečno Porterová,“ vložil jsem se do děje. „Snad je
tu nějaký důvod, proč nemáte ráda pana Nortona. Chtěl bych však vás upozornit,
že v tomto podniku nevidíme rádi střelbu. Vy jste tady vznesla proti panu
Nortonovi vážné obvinění. Nevidím však důvod, abyste tady splnila svou hrozbu.
Tím přece nic nenapravíte. Jděte za soudcem a předložte mu důkazy o tom, že...“
„Kašlu na vaši spravedlnost,“ osopila se na mne.
Vyrazilo mi to dech a přiznám se, že mě to umlčelo.
„Chcete důkazy, Nortone? Máte je mít. Má paměť není
tak děravá jako vaše. Chodil jste k nám poměrně často. Otec si vás měl za svého
přítele. Dokonce jste si se mnou i hrával. Proto dobře vím, že máte na pravém
předloktí jizvu. Asi palec dlouhou jizvu ve tvaru písmene L. Ukažte nám své
pravé předloktí.“
„Tu slečnu neznám a žádné zápěstí tady nebudu
ukazovat.“
V tu chvíli hleděl přímo do ústí revolveru, který se
nevím jak objevil v její ruce.
„Pokud to neuděláte, odstřelím vás jako psa,
Nortone.“
Rázem byly židle vedle Nortona prázdné. Nikdo neměl
zájem na tom, aby při tom také chytil jednu kuličku do těla.
„Myslím, že byste nám měl to zápěstí ukázat, pane
Nortone. Vždyť tvrdíte, že slečna nemá pravdu. Ona uvidí, že se mýlila, a půjde
dál svou cestou,“ řekl jsem ve snaze zabránit nejhoršímu. Byl jsem si v té
chvíli zcela jist tím, že se tady střílet bude. Ale dost nerad bych viděl, aby
se tomu hezkému děvčeti něco stalo. Ať tak, nebo tak. Pokud Diana teď stiskne
spoušť, bude to vražda, a pokud stiskne spoušť někdo jiný, pak tu dívku
odstřelí v sebeobraně, ale život už jí nikdo nevrátí.
„A vy, slečno,“ obrátil jsem se k Dianě, „zastrčte
to své žhavé železo do pouzdra. Pan Norton, jak vidíte, není ozbrojen. A pak,
je tu příliš mnoho svědků,“ naznačil jsem, že by mohla mít nepříjemnosti.
Chvíli se na mne dívala. Pak lehce kývla hlavou.
Zasunula revolver do pouzdra.
„Čekám, pane Nortone.“
„Nemám se čeho bát,“ řekl Norton a začal rozepínat
knoflík u košile.
Co se pak stalo, to jsem skoro nestačil postřehnout.
Nortonova ruka prudce zajela do náprsní kapsy. Nikdy
mě nenapadlo, že tam nosí malý derringer. Zbraň se v jeho ruce objevila téměř
okamžitě.
Vzápětí třeskla rána.
Nebyl to však Norton, kdo střílel.
Měl sice prst na spoušti, ale stisknout nestačil.
Dianin zásah byl naprosto přesný.
Rančer lehce zachroptěl.
Košile se mu začala barvit krví.
Tělo statného muže se sesulo k zemi. Přitom se
shrnul rozepnutý rukáv jeho košile.
Všichni jsme mohli vidět, že na jeho zápěstí se
skutečně rýsuje malá jizva ve tvaru písmene L.
„Tu jizvu si udělal tam, ve zlatokopeckém táboře.
Neuměl nic, ani ukrojit chleba.“
Pak se zamyslela.
„Škoda, já jsem... nechtěla... Nemyslela jsem,
že...“
Zasunula revolver do pouzdra. Vrátila se ke svému
stolu. Dopila whisky, hodila na barový pult dolar a odebrala se k východu ze
saloonu.
Nikdo zatím neřekl ani slovo. Teprve když byla u
dveří, vrhli se Nortonovi spoluhráči kumpáni k ležícímu tělu.
Bylo to zbytečné. Já už dávno věděl, že tady budou
mít práci už jenom koroner a hrobník.
Ale Diana Porterová neodešla. Ne proto, že v tu
chvíli už blesky křižovaly oblohu a spustil se parádní liják, ale proto, že
přímo ve dveřích do saloonu se střetla s šerifem Merriganem.
Ten jako by vycítil, že se tady v saloonu odehrává
něco, u čeho by měl být.
A jako naschvál, jako kdyby i jeho někdo přivolal,
vpadl téměř současně jemu v patách do saloonu Jack Norton. Devatenáctiletý
farmářův syn vyděšeně strnul na prahu a chvíli mu trvalo, než pochopil, že se
právě stal sirotkem.
„Co se tady stalo, McCormicku?“ ptal se šerif. Řekl
jsem mu to.
„Odevzdejte mi zbraň, slečno,“ obrátil se šerif k
Dianě.
Teď už to nebyla ta odvážná střelkyně, která se do
svého odvěkého nepřítele pustila s takovou vervou, že ho to stálo život. Cosi
se v ní zlomilo. Nepochyboval jsem, že ještě před pěti minutami by šerif její
revolver nedostal. Takto se ale docela pokojně stal jeho majetkem.
„Teď půjdete se mnou,“ dodal šerif, když se pohledem
do bubínku přesvědčil, že Diana měla možnost poslat na onen svět ještě dalších
pět obyvatel Blackstonu.
„Neodvádím vás proto, že byste se dopustila
zločinu,“ dodal šerif a podíval se do pobledlé tváře Jacka Nortona. „Bude to
asi ve vašem zájmu.“
Přikývla a následovala Merrigana do toho lijavce.
Jack Norton stál uprostřed saloonu a kousal si rty.
„Ne, ty neodjedeš z Blackstonu živá.“
Stál jsem natolik blízko, že jsem mohl slyšet, co si
Jack sám pro sebe říká.
„Můj otec byl tím nejvzácnějším člověkem na světě, a
ona mi ho zabila.“
Nemělo smysl mu v této chvíli tvrdit něco jiného.
Jisté bylo, že před mnoha lety žil starý Norton zcela jiným životem. Cosi z
toho v něm dodnes zůstalo. Nepochybně si byl jist, že Dianu překvapí, ale ona
byla rychlejší. V tomto případě patrně zvítězila spravedlnost.
Ale co bude dál?