Joe Townway (Josef Pecinovský)

Green Tony

6. Little Creek

Toník měl hlídku první polovinu noci, pár hodin do rozbřesku se pak mohl prospat. Uvědomil si, že takto cestovat ve dvou to nebude vůbec jednoduché. On, který byl zvyklý spát jako dudek celou noc, se nyní bude muset několikrát po sobě spokojit s krátkých zdřímnutím. Neměl tušení, jaké následky to na něm zanechá.

Udržoval oheň, chodil kolem tábora, napůl ukryt ve stínu, a snažil se v té černočerné tmě něco rozeznat.

Šerif Cowart spal klidným spánkem. I vězeň nakonec usnul, když se nad ním šerif slitoval a dal mu k dispozici jednu přikrývku. Napít však Shark nedostal. Když se k němu Toník jednu chvíli přiblížil, spatřil, jak má rozpraskané rty. Nevěděl však, jak si bude počínat Shark dál. Bude nadále tak vzpurný, nebo se již umoudřil? Tato zkušenost pro něj může být cenná, příští den bez vody by pro něj mohl být osudný.

Noc ubíhala klidně. Kolem druhé hodiny vyšel měsíc, a to byl čas, kdy Toník vzbudil šerifa. Sám pak ulehl zabalen do přikrývky na chladnou zemi a několik minut přemítal o tom, co všechno se ten den odehrálo. A věru, zdálo se mu, že to byl nejdelší den v jeho životě, protože byl nabit událostmi tak jako žádný jiný.

Usínal s jedinou myšlenkou – aby už byli konečně v Toledu.

Probudil ho ranní chlad. Když otevřel oči, spatřil šerifa, jak v prvních paprscích vycházejícího slunce připravuje nad ohněm kávu.

Když zvedl oči vzhůru, spatřil překrásné panorama skal. Tady odsud se zdálo, že se tyčí až do nebes, a sluneční paprsky jim dodávaly rudé zbarvení.

Brzy však ta ohnivá koule vystoupá vysoko na oblohu a svým sálajícím žárem přidusí všechno živé.

Šerif vstal od ohně, nabral do hrnku vody a přistoupil k ležícímu vězni. Ten se prudce vztyčil, chopil se podávané nádoby a lačně vypil vše do poslední kapky.

„Pamatujte si, Sharku, že od této chvíle jsme znovu navázali příměří. Budete dostávat tytéž porce co já a můj pomocník, ale budete se také podle toho chovat. Jasné?“

Vězeň chvíli váhal, než přikývl.

„Nechci po vás žádné sliby, protože vašemu slovu není co věřit. Víte už, že si pořádek udělat dovedu. Myslete na to, vyplatí se vám to. A měl byste být hodný na toho chlapce. Protože být já včera na jeho místě, tak bych nerozbil ten džbán, ale střelil bych vás přímo do hlavy.“

„Stejně skončím v oprátce, tak je to jedno,“ zavrčel Shark, a pak velice slušně požádal o ještě jeden šálek vody. Nato dostal i kávu a k snídani vejce se šunkou.

Kolem sedmé hodiny byli připraveni na další cestu.

„Dnešní den bude nejtěžší,“ řekl šerif. „Musíme vyjet hodně vysoko do průsmyku, víc než dva tisíce stop. Kaňon je úzký a cesta je kamenitá. Bude to náročné pro nás i pro koně.“

„A co El Muerte?“ zeptal se Toník.

„Jeho stopy jsme nikde neviděli. Měl by být někde za námi. Myslím, že dnes nám od něj žádné nebezpečí nehrozí. Pojedeš vzadu a budeš mít oči na stopkách. Dívej se hlavně nahoru, i když nevěřím, že by se sem tak rychle dostali. Ty skály jsou pěkně strmé a špatně se do nich leze tomu, kdo je navyklý jenom sedět v koňském sedle.“

Tažní koně si přes noc odpočali a vyrazili docela svižným tempem. Cesta vzhůru však byla kamenitá, vůz se nakláněl ze strany na stranu a Toník měl strach, aby kolo, které provizorně opravil, vydrželo. Dokonce i s vězněm to pěkně cloumalo, musel se držet mříží a z úst se mu linuly nadávky. Protože však proklínal pouze cestu, koně, slunce a boha, nechal ho šerif, ať si říká, co chce.

Po půlhodině cesta stoupala strmě vzhůru úzkou soutěskou. Potok, který jim až do této chvíle bublal pod nohama, se někam ztratil. Šerif musel tahouny pobízet čím dál tím víc a nezřídka použil bič. Dvakrát musel seskočil z kozlíku a odvalit z cesty kameny, přes který by kola vozu nepřejela.

„Není vám něco divné, šerife?“ ptal se Toník, který pomáhal s větším balvanem.

„Co jako?“

„Včera tady přece projel dostavník. Přes takovéhle balvany by přece nepřejel.“

„Jel z kopce, ale... Hrome, máš pravdu.“ Šerif se zamyslel. „Mohly se zřítit shora.“

„To mohly, ale taky jim mohl někdo pomoct. Někdo, komu záleželo na tom, abychom se co nejvíc zdrželi.“

Šerif pokrčil rameny. Po další půlhodině musel dát koním krátký odpočinek, protože viděl, že toho mají dost.

Pak přišla nejtěžší část cesty. Toníkovi připadalo, že cesta je strmá jako střecha jeho rodného domku.

Šerif kráčel vedle vozu pěšky, aby koním odlehčil, ale v nejstrmějším úseku se to ukázalo být marné.

Šerif odemkl klec.

„Tak, pane Sharku, hajdy dolů a pěkně po svých.“

Bylo vidět, že vězni se to pranic nezamlouvá. Ne snad to, že by musel jít pěšky, vždyť jízda na voze v takovém terénu pro něj musela být utrpením, ale vadilo mu především to, že musí znovu poslechnout šerifa. Ale viděl, jak významně si šerif pohrává s bičem, a domyslel si, kam by mohla dopadnout další rána.

Toník v jeho očích vyčetl tu nejkrutější pomstu.

„Snad mi odemknete ty řetězy,“ nastavil Shark ruce.

„Ani nápad. Půjdeš pěkně za vozem a na řetěze.“

Pobídl koně. Táhli těžce, ale přece jen už s menší námahou.

„Pozor!“ vykřikl náhle Toník. Když šerif zvedl hlavu, spatřil, jak se nahoře od vrcholu skály uvolnil balvan. Tady zdola vypadal jako kamínek, ale bylo zřejmé, že s ním nebude žádná legrace. Řítil se totiž přímo na spřežení.

Šerif zareagoval okamžitě. Práskl bičem a pobídl spřežení do co nejrychlejšího kroku.

„Ne, to ne!“ zařval Shark, který si domyslel, co se stane, když spřežení ujede těch pět yardů. Balvan mohl spadnou přímo na něj.

Ze vší síly se zapřel, a podařilo se mu koně na okamžik zastavit.

Následovala další dvě prásknutí bičem. První ránu inkasoval Shark přímo do tváře, druhá pak pobídla koně znovu do kroku.

Když balvan s ohlušujícím rachotem dopadl, zůstal ležet těsně za vozem. Rozbil se na několik kusů.

Shark měl velké štěstí, protože ten nejmenší kus se převrátil a jen se zlehka opřel o jeho ležící tělo.

„Mělo ho to rozmačkat na kaši, tak bych ho ani nepolitoval,“ řekl šerif a odvalil úlomek balvanu. Shark ležel na zemi, vyděšený lapal po dechu, a ani si neuvědomoval, že má na tváři krvácející šrám.

„Tak vstávej, Sharku,“ zatáhl šerif za řetěz. Silou jediné ruky zločince nadzvedl na nohy.

„Pozor, šerife, tady je poškozený řetěz,“ řekl Toník. Skutečně, dlouhý řetěz, na kterém byl vězeň připoután, byl na jednom místě rozdrcen balvanem.

„Hrome, bez řetězu s ním budou problémy.“

„Nebudou, řekl Toník a vylovil ve své brašně kladivo. „Opravit takový řetízek je pro mne práce na pět minut.“

„Výborně, mám to s sebou šikovného hocha. A ty, Sharku, aby ses nenudil, odvalíš ty balvany z cesty, abychom tudy příště projeli bez potíží.“

„Příště?“ zachropěl Shark. „Žádné příště už nebude.“

„Bude,“ odsekl šerif. „Příště tady povezeme tvého brášku, toho povedeného El Muerta.“

„Vy hajzlové, toho nikdy nedostanete, rozumíte? To on dostane vás, a bude to co nevidět.“

Bylo zřejmé, že se šerifovi podařilo dosáhnout žádoucího účinku. Shark prozradil možná víc, než měl. Bylo tedy jisté, že je možno očekávat přepadení už tady, v kaňonu Little Creek. Ale to pro šerifa nebyla zas až tak velká novinka.

Po tu dobu, co Toník dával dohromady řetěz, poškozený ne v jednom, ale hned ve třech místech, držel šerif Sharka na mušce. Poté ho zase nemilosrdně připoutal.

Když lezl Shark nahoru, slyšel Toník jeho slova:

„Tak co, máš asi už pěkně staženou prdel, když víš, že si pro mne El Muerte přijde.“

„Držte hubu, Sharku,“ přijal Toník za svůj šerifův způsob mluvy. „to si to ten tvůj El Muerte pěkně vypočítal, když nám chtěl shodit balvan na hlavu. Skoro si myslím, že se chtěl zbavit nepohodlného svědka. On nemířil na nás, ale na tvou hlavičku.“

„Von tě ten humor přejde, chlapečku,“ dodal Shark a pohodlně se usadil na voze.

Šerif zamkl klec a pobídl koně. Teď už bez potíží vyjeli až na vrchol.

Rozevřelo se před nimi nádherné panorama horských velikánů, místy poseté ojedinělými ostrůvky skromné vegetace. Nejvyšší vrcholky byly pokryty popraškem věčného sněhu.

Dole, hluboko pod nimi, se vinulo zelené údolí s širokou řekou plnou chladivé zurčící vody.

„Potrvá ještě zítra celý den, než se dostaneme tam dolů,“ řekl šerif. „A jestli máš dobré oči, tak ta skvrnka tamhle na obzoru, to je kopec na půl cesty k Toledu, je to dosud ještě víc než čtyřicet mil. Do Toleda je víc než osmdesát.“

Toník sice dobré oči měl, ale protože nevěděl, kam se má dívat, tak žádný kopec nezahlédl.

„Na chvíli tady zůstaneme, dáme odpočinout koním a dopřejeme si oběd,“ řekl šerif. „Sharku, jestli chcete, tak můžete chvíli slézt.“

Odemkl celu.

Shark slezl těžce z vozu, požádal a vodu a omyl si krvácející tvář. Pak si lehl do stínu velkého balvanu a čekal. Ostatně, řetěz, na němž byl upoután, ho dál nepustil.

Zatímco šerif střežil tábořiště, sháněl Toník dřevo na oheň, což v těchto místech nebylo jednoduché. Nakonec se museli spokojit s chuchvalci starých travin a mechu.

Toník cítil silnou únavu, nejraději by zavřel oči a chvíli si zdříml, dobře však věděl, že to není možné. Musejí pokračovat v té únavné cestě.

Po hodině dal šerif pokyn k tomu, aby Shark opět nastoupil do vozu. Toník čekal s klíčem v ruce, aby mohl za supícím Sharkem zamknout klec.

V tu chvíli se ozval výstřel.

Toník se bleskurychle rozhlédl.

Spatřil především Sharka, který se přitiskl k podlaze své klece.

Pak patřil jeho pohled šerifovi. Ten se s tichým výkřikem se skácel k zemi.

Toník, aniž si uvědomil, co sám dělá, bleskurychle zalehl. Udělal to právě včas, protože se kolem něj prohnaly dvě svištící kulky. Měl tolik duchapřítomnosti, aby si povšiml, kde se zablesklo.

Usoudil, že proti němu stojí tři nepřátelé.

Měl v ruce pušku. Nelenil a dvakrát vystřelil směrem, kde se objevil kouř. Zaslechl odtamtud výkřik.

Teprve později se sám podivil své duchapřítomnosti. Udělal přesně to, co se od něj očekávalo, jako kdyby ho ten včerejší křest ohněm zbavil všech klamných iluzí a udělal z obyčejného zelenáče skutečného střelce.

Pak se zvedl a uběhl těch pár kroků k šerifovi. Zalehl si vedle něj.

Oba dva byli kryti jiným balvanem. Ze strany, odkud se střílelo, jim teď žádné velké nebezpečí nehrozilo.

Toník viděl, jak se šerif drží za hruď.

„Je to špatné, Tony, dostali mě,“ sípěl šerif. „Podej mi pušku, ještě můžu střílet.“

Toník viděl, že se šerifem to je skutečně zlé, ale teď mu nemohl nevyhovět. Na to, aby ošetřil jeho ránu, bude čas potom, až se zbaví těch lumpů.

Podal šerifovi pušku, která ležela nedaleko, a měl co dělat, aby se včas skryl před další kulkou.

Vystrčil na okamžik hlavu, další dvě kuličky prosvištěly kolem.

„Vím, kde jsou ukryti,“ vykřikl.

Pak se zvedl a přeběhl šest kroků k dalšímu balvanu.

Uslyšel další tři výstřely, a současně si uvědomil, že i šerif poslal olověný pozdrav napříč kaňonem.

Spatřil neopatrného střelce, který vyhlédl deset kroků od něj. Zamířit a vystřelit bylo dílem okamžiku. Postava se bez jediného výkřiku zhroutila k zemi, a Toník se ani nedivil tomu, jak byl ten zásah přesný.

Teď už proti němu stáli jen dva soupeři, a jeden z nich byl raněn. V kaňonu se na chvíli rozhostil klid. Toník neviděl na šerifa, ale doufal, že raněný muž stále ještě může střílet. Pak si uvědomil, že asi dvacet yardů nad místem, odkud stříleli jeho nepřátelé, vede široká skalní římsa. Když prozkoumal své okolí, poznal, že pro něj nebude problémem se tam dostat. Jen aby si ho ti dva nevšimli.

Rychle poslal dva olověné pozdravy napříč kaňonem a pak se bleskurychle, kryt skalami, přemístil.

„Vy čuňata!“ slyšel najednou Sharka z klece. „Jak to míříte, vždyť mi provrtáte hlavu!“

Slyšel několik vzteklých španělských výrazů. Bylo zřejmé, že soupeři se dohadují, který z nich má tak špatnou mušku.

Šerif Cowart snad četl Toníkovy myšlenky. Vypálil několik ran, čímž donutil nepřátele, aby schovali hlavy. Toho okamžitě Toník využil a ocitl se nahoře na skále.

Dole pod sebou viděl tři muže. Jeden z nich ležel bezmocně na zemi s rozhozenýma rukama, zdálo se, že je mrtev. Dva z nich s revolvery v rukou leželi těsně vedle sebe a zjevně se radili, co dál.

Nikdo jiný už tu nebyl.

Toník věděl, že by oba dva mohl ihned zastřelit a nikdo by mu v tom nezabránil a nikdo by mu to později nevyčítal. Přesto se mu však příčilo střelit dva chlapy do zad, i když to byli zločinci, vrahové a kriminálníci, kteří si nezasloužili nic jiného než šibenici.

Proto na ně zavolal.

Oba dva se ohlédli.

Toník přiložil pušku k rameni a vyslal jen dva výstřely.

Oba dva se zhroutili k zemi.

Jeden z nich sténal. Toník sjel po skále dolů. Měl jistotu, že nikdo jiný už tady není.

Viděl, že raněný zločinec už není nebezpečný. Slabě dýchal a byl zjevně v bezvědomí. Ostatní dva už byli mrtví. Sebral jejich zbraně, aby byly z dosahu raněného, a šel se podívat, jak se vede šerifovi.

Zděšen zůstal stát několik kroků od něj. Na hrudi mu teď mokvaly dvě krvavé rány.

Ještě dýchal, ale když se k němu Toník sklonil, uslyšel jeho poslední slova:

„Tony, dovez toho ničemu do Toleda. Musí viset, roz...“

Smrt mu vzala poslední slovo z úst.

„Ale šerife, to přece nemůžete, přece mne v tom nenecháte samotného!“

Zděšen se rozhlédl kolem sebe a zoufale vykřikl. Odpovědí mu byla jenom ozvěna.

Pak se podíval směrem k vozu. Ke své hrůze zjistil, že Shark zmizel.