J o e T o w n w a y

H O R K Á H R A N I C E

4.

„Stát Texas... totiž... stát Kansas proti... ksakru, jak mám vlastně tohle přelíčení zahájit?“ přivedl sám sebe do rozpaků soudce Pumpkin. „Přiveďte obžalovaného,“ dodal, čímž zmatek dovršil, protože obžalovaný seděl na židli postavené přesně na hraniční čáru, kterou za hlasitých hádek s Texasany potrhlí Kansasané vyryli prostředkem ulice. Nicméně se soudci i tímto svérázným způsobem podařilo přelíčení zahájit.

Merriganovi se kolem soudní „síně“ podařilo vytýčit čtverec asi deset krát deset yardů, takže na sebe soudní strany mohly i vidět, pokud někdy měly problémy s tím, aby se vůbec slyšely. Kolem postávalo snad dvakrát víc lidí než měl kdy Blackstone obyvatel. Dav se choval zprvu ukázněně a to, že nakonec podlehl prostředí a začal svou přítomností úřední akt rušit, měli na svědomí vlastně jen a jen aktéři přelíčení. Já měl tu smůlu, že přítomní měli značnou žízeň a pan Maklewood by jistě nesl s nelibostí, kdyby se dověděl, že takový báječný kšeft unikl McCormickovi mezi prsty jen proto, že se tento skvělý výčepní chtěl dívat na nějaké bláznivé divadlo. A tak jsem zprvu běhal do saloonu pro sklenky, a když už to bylo k nevydržení, vyvalil jsem přímo na ulici sud s pivem a čepoval na místě. Ostatně bylo i mým štěstím, že ten, kdo si přišel pro drink, rovněž špicoval uši, aby mu něco neuteklo.

„Protestuji proti tomu, aby byl pan Genderrigan spoután,“ ozval se rázně Torson, čímž vzal vítr z plachet Hannibalovi, který se chystal pronést vzletnou obžalobu.

„A jakmile mu sejmeme pouta, zmizí v Texasu a nikdo už ho tady neuvidí!“ vykřikl rozhořčeně Hannibal.

„Před texaským soudem nebude nikdo sedět v poutech,“ usmál se Torson. „To jistě jen vy v Kansasu máte takové ponižující zákony.“

„Tak dost!“ vzpamatoval se soudce Pumpkin. „Obžalovaný nikam neprchne. Pokud se vzdálí z místa přelíčení, bude to klasifikováno jako pohrdání soudem, a to ať už uteče do Texasu nebo třeba do Kalifornie.“

Merrigan sejmul nešťastníkovi pouta. Bill zatím vypadal duchem dost nepřítomně, protože to, co se kolem něho semlelo, zavánělo velkými nepříjemnostmi. Nepochybuji o tom, že měl chuť nasednout na koně a opět co nejrychleji zmizet, ale teď by už proti sobě neměl jen kansaskou sebranku v čele s Hannibalem, ale i veškeré obyvatelstvo texaského původu, které by s jeho útěkem přišlo o zajímavou podívanou, i když se neočekávalo, že by dnes na jejím konci byla šibenice.

„Tento soud se sešel proto, abychom zjistili, zda byl spáchán zločin, a pokud byl, zda je tu odůvodněná domněnka, že by pachatelem mohl být zde přítomný pan Genderrigan,“ ujal se opět slova soudce, který po těch počátečních zmatcích nalezl ztracenou sebedůvěru. Výkřiky z davu, že to všichni viděli, a aby se pokračovalo dál, protože jen slepej nemohl vidět, jak se to seběhlo, odmítl soudce rázným pokynem ruky a úderem kladívka do toho, co před něj postavili jako stůl. Výslechy svědků popisujících zločin jsem z výše uvedených důvodů neslyšel, ale jistě jsem o nic nepřišel, protože nutně vyprávěli obšírně jen o tom, jak Bill vytáhl kolt a prošpikoval Velkohubého Sama přesně tak, jak sliboval. Když jsem se vrátil, byli právě v sobě Torson a Hannibal.

„Je podstatné, že oběť této přestřelky stála oběma nohama v Texasu,“ prohlašoval s usměvavou tváří Torson. „Je proto zřejmé, že vše se odehrálo v Texasu a proto zde o zločinu podle kansaských zákonů nemůže být řeč.“

„Ale obžalovaný stál oběma nohama v Kansasu!“ pištěl Hannibal. „Není podstatné, kde stála oběť!“

Soudce klepal kladívkem do stolu, obecenstvo se bavilo, ale oba rozkurážení kohouti nebyli k zastavení.

„Tak na co potom nosíte v Kansasu zbraně, když je nesmíte ani vytáhnout z pouzdra?“

„Kvůli sebeobraně, to je přece samozřejmé!“ křičel Hannibal.

„Vždyť přece bylo zřejmé, že pan Genderrigan jednal v sebeobraně,“ usmíval se Torson.

„To nebyla žádná sebeobrana, ale obyčejná vražda!“ křičel Hannibal. „Kansaské zákoníky tyto takzvané pistolnické duely neklasifikují jinak než jako vraždu!“

„V tom případě se stejně provinil i Velkohubý Sam,“ podotkl Torson, „jen s tím rozdílem, že se netrefil. Vaše Ctihodnosti, žádám, aby sem byla přinesena postel s Velkohubým Samem a ten byl obžalován z téhož činu jako můj klient.“

„Tak dost,“ ozval se soudce. „Teď tady máme případ obviněného Genderrigana. Proti Samovi nikdo žádnou obžalobu nevznesl. Pokud tak někdo bude chtít učinit, nikdo mu v tom samozřejmě nebrání a tento soud se bude touto žalobou zabývat. Ale bude to už jiný případ.“

Torson ustoupil, protože soudce měl tentokrát pravdu. Zato se chopil věci z opačné strany. Vzhledem k tomu, že svědky předvolával kdekdo mimo jakékoliv předem stanovené pořadí, předvolal Torson na stanoviště svědků, přestože ještě opačná strana neskončila průkazní řízení, šerifa Merrigana.

„Pane Merrigane, povězte nám, kde ještě včera leželo městečko Blackstone?“

„Kde by leželo?“ podivil se šerif. „Tam kde dneska.“

Odpovědí mu byl bohorovný smích.

„Zdá se, že si nerozumíme, šerife. Ve kterém státě ležel Blackstone?“

„Tam kde vždycky, v Texasu. A je v Texasu i dnes a bude tam i zítra!“

Z kansaské strany se ozval nespokojený brum.

„Děkuji, šerife. Znamená to tedy, že když obviněný Genderrigan střílel přes ulici, vztahovaly se na něj ještě texaské zákony?“

„Protestuji!“ vyskočil Hannibal. „Otázka vyžaduje svědkův úsudek!“

„To by musel být šerif Merrigan velice mdlého rozumu, kdyby nad něčím takovým musel dlouho uvažovat,“ opáčil Torson. „Ostatně odpověď na tuto otázku vyplynula už z předcházejících svědkových odpovědí.“

„Pokud chcete prokázat, že obžalovaný stál v době spáchání trestného činu v Texasu, musíte na to jít poněkud chytřeji, Torsone. Je nade všechny pochyby, že hranice je tady,“ ukázal Hannibal na hraniční kůl, „a obviněný stál mimo všechny pochyby de facto v Kansasu.“

„De facto stál tam, kde stál. Já ovšem tvrdím, že v Texasu stál i de iure a hodlám to před tímto soudem prokázat. V době, kdy došlo k přestřelce, a tento čas tady byl zde přítomnými váženými svědky několikrát potvrzen, byl tady všude kolem Texas, pane Hannibale, a platily tady texaské zákony.“

„Právě tak jako tady všude platily zákony boží,“ podotkl Hannibal. „Jakmile se vrátí pánové Pigeon a Dove z terénu, oni již zde před soudem nepochybně potvrdí, kudy odjakživa vedla hranice. Stačí si přečíst příslušná ustanovení Unie o připojení státu Texas v roce 1845, kde jsou hranice tohoto státu přesně vymezeny a kde stojí jednoznačně, že severní hranici tvoří čára vedená po třicátém šestém stupni třicáté minutě severní šířky. Proto nemůže nikoho zajímat, co si kdo myslel o tom, kde hranice je, protože tato hranice vždy de facto i de iure vedla prostředkem této ulice.“

„Tak zase docela vždycky to nebylo, pane Hannibale,“ smál se Torson. „V roce 1845 Blackstone ještě neexistoval a proto tu nebyla ani žádná ulice. A co víc, Spojené státy pěkně dlouho váhaly prohlásit tak pochybné území jako je Kansas za svou součást. Kansas byl až příliš dlouho obyčejným teritoriem se zvláštním statutem! Tam, kde se proháněli bizoni a každého bělocha skalpovali krvežízniví Indiáni, není možno hovořit o nějaké civilizaci!“

„Já si vyprošuju, aby někdo urážel můj rodný kraj!“ prskal Hannibal. „Nechci se tady hrabat v dějinách Texasu, ale jeho mexická minulost je nanejvýš podezřelá! Ovšem je mimo veškeré pochyby, že už tehdy tady musela nějaká hranice existovat, a dokonce sám pán obhájce potvrdil, že hranice tu byla dřív než město!“

Případ se stal právnickou džunglí, v níž se výborně orientovali jen pánové Hannibal a Torson. Soudce přihlížel této slovní přestřelce s otevřenými ústy a šerif Merrigan si na stanovišti svědků začal připadat natolik zbytečný, že je pozvolna opustil, aniž to soudci či Torsonovi vadilo. Obecenstvo se dobře bavilo a mně šel kšeft tak dobře, že jsem brzy vyvalil ze sklepa druhý soudek a prodal už šestnáctou láhev režné.

„A já důrazně žádám, aby byly přezkoumány všechny případy přestřelek, ke kterým kdy došlo v Blackstonu, a aby bylo zjištěno, které se prokazatelně odehrály na kansaské straně!“ pištěl Hannibal. „A když to musím po večerech poslouchat, jsem si jist tím, že je jich nemálo. Jen se podívejte na hřbitov, kolik se tam povaluje nevinných obětí!“

Tohle ovšem Hannibal neměl říkat. I na kansaské straně stálo mnoho těch, co měli v pouzdrech neobyčejně nervózní revolvery, které co chvíli vyskočí ven a rozsévají kolem sebe olovo. Zatímco do této chvíle byl stav příznivců obou táborů zhruba vyrovnaný, nyní Hannibal trochu ztratil svou těžce vydobytou pozici. Těžko si kdo mohl představit, že by tento trochu potrhlý mladík chtěl pitvat kdejakou přestřelku z poslední doby, vytahovat mrtvoly z hrobů a běhat s pásmem po ulici a zkoumat, kde který střelec stál a zda se jednalo o vraždu či o čestný pistolnický souboj. A to ještě nikdo netušil, že právě v sousedním Kansasu je půda v mnohých městečkách ještě mnohem žhavější než tady ve Blackstonu a že se tam případy přestřelek ani neevidují, snad právě navzdory tomuto zákonu, který tam platí jenom na papíře, protože není síly, která by jej dokázala kontrolovat. Ovšem tady v Blackstonu jsme s takovým svérázným uplatňováním neobyčejného zákona zatím neměli zkušenosti a proto se strhla celá ta mela. Ovšem, případ měl ještě toho dne velmi zajímavé vyvrcholení.

Právě ve chvíli, kdy se oba rozdurdění kohouti častovali ze vzdálenosti jednoho yardu šťavnatými nadávkami, se nad východním obzorem objevil oblak prachu a přijeli pánové Pigeon a Dove se zeměměřičským nádobíčkem, za nimi osm mužů, kteří měli v terénu kontrolovat jejich činnost a kteří tím pádem přišli o krásné představení, čehož mohou nadosmrti litovat.

Celá ulice zmlkla a napjatě sledovala svérázné počínání vážených geometrů, ještě včera tady zcela neznámých a dnes osobností, které měly rozhodnout o osudu Blackstonu. Seskočili ze svých ořů, vybalili nádobíčko, pečlivě postavili theodolit na trojnožku a Pigeon pověřil jednoho z pomocníků, aby mu podržel tu pruhovanou laťku. Bez ohledu na to, že zde zasedá soud, nechal vyklidit ulici, hleděl do toho kukátka a co chvíli něco zapisoval do zápisníčku, a pak za hrobového ticha, které narušoval jen sykot pocházející z mé pípy, cosi dlouho, předlouho počítal. Potom zavolal Dovea, ten se podíval na jeho zápisy, chvíli se potichu radili, Dove pokýval hlavou, zavolali na mladého Simpsona, tiše mu pokynuli, ten se sebral a vytrhl ze země hraniční kůl.

V davu to zahučelo.

„Za půl hodiny tě pošlu na hřbitov!“ zajásal Bill v přesvědčení, že přestřelky budou brzy na obou stranách ulice legalizovány. Vzápětí ale zklamaně protáhl tvář. Mladý Simpson se totiž vydal i s hraničním kůlem - k jihu! Prošel uličkou vedenou podél našeho saloonu a kráčel stále dál a dál, až se dostal na volné pastviny, a stovky očí se snažily hledět tím úzkým průzorem za ním, aby viděly, jak se zastavil zhruba po dvou stech yardech, otočil se, a na pokyn pana Pigeona tam zarazil hraniční kůl zpátky do země.

„Podám na vás žalobu!“ vřeštěl rozjásaný Hannibal. „Pro porušování kansaských zákonů!“ a Torson se nezmohl na odpor.

Soudce dlouho bušil kladívkem do stolu a pak vykřikl:

„Poslyšte rozhodnutí soudu! Zločin byl spáchán a je tu důvodné podezření, že se jej dopustil zde přítomný Bill Genderrigan... zde přítomný... ksakru, kde je obviněný?“

Ale po Billovi už tu nezůstala ani stopa. Využil zmatku, který vznikl kolem přesunu hranice, a zmizel po anglicku.

„Na koně!“ křičel Hannibal. „Najděte ho!“

„Měl sis ho líp hlídat, chlapečku,“ usmíval se Torson. „Ale počkej, co se tady strhne, až bude Blackstone opět v Texasu!“

„Nezapomeň, že já jsem tady šerifem, Torsone, mě si zvolilo kansaské obyvatelstvo!“

„Jen část kansaského obyvatelstva,“ štěkal Merrigan. „Volby jsou neplatné, druhá polovina neměla příležitost volit. Tím, že celé město patří do jednoho státu, je nepochybné, že šerifem jsem opět já, a zkuste o tom pochybovat, pane Hannibale.“

„A já tvrdím, že vy jste šerifem texaským a proto tu nemáte žádnou moc.“

„Já ti ukážu, kdo tady má jakou moc!“ hulákal Merrigan a vytáhl kolt z pouzdra. „Jste zatčen, pane Hannibale!“

„Nemáte právo mě zatknout. Vytáhl jste zbraň proti představiteli státu Kansas. Jménem zákona vás zatýkám, pane Merrigane!“

Merrigan nelenil a dvakrát vystřelil Hannibalovi pod nohy, ten nadskočil jako křepelka, a tím skončil jejich dialog, protože Merriganovy argumenty nebylo čím přebít.

„Pěkný šerif, bojí se i výstřelů do země,“ smál se dav a tak pro tuto chvíli skončilo Hannibalovo šerifování v Blackstonu, a Merrigan se spokojil tím, že zabavil jeho plechovou hvězdu.

Ale ten večer měl mít ještě jeden vrchol.

Asi po dvou minutách po tomto zajímavém konfliktu se vyřítil ze dveří pobočky Národní banky Jim Roston a křičel na celé kolo:

„Pomoc! Lupiči!“

A měl proč křičet. Když se od soudu vrátil do svého úřadu, aby provedl denní uzávěrku, zjistil, že jeho dokonalý trezor, výrobek firmy Kruger a spol. z Chicaga, neznámý pachatel otevřel a celou hotovost, přinejmenším patnáct tisíc dolarů, odnesl neznámo kam.