Josef Pecinovský

Sto miliard hvězd

7. kapitola

Oglaar se štítivě odtáhl.

Zápach, který vydávalo zpocené Quenthovo tělo, byl nesnesitelný. Špinavá uniforma plandala na vyzáblém těle jako prostěradlo. Rozevřenou špičkou ošoupané boty vylézaly špinavé prsty. Ruka s nehty, za nimiž vězela snad deset let stará špína, brala do ruky jeden předmět po druhém. Ústa plná zkažených zubů vydávala nesrozumitelné skřeky, které Quenth patrně považoval za řeč.

Na zcela novém řemenu visela nablýskaná zbraň. Oglaar takovou nikdy neviděl. Vytušil, že je kovová a musela být pěkně těžká. Quenth však na ni byl patřičně hrdý, nedal ji z ruky a víceméně ji z ruky nespustil. Jeho levička vytrvale svírala pažbu a ukazovák co chvíli zajel ke spoušti. Oglaar si byl jist, že pojistka je odjištěná a že při prvním jeho pohybu by zbraň spustila. Nedokázal si však představit, jaký bude střelba mít účinek.

„To být cheský, móč cheský,“ skřehotal Quenth. Měl trpasličí vzrůst, a aby se mohl podívat do zrcadla, musel se vytáhnout na špičky. Nebylo na něm vůbec nic lidského.

Oglaar nechápal, jak se to mohlo stát.

Ještě měl v živé paměti ten okamžik, kdy se postavil prakticky tváří v tvář celé posádce. Myslel si, že bude mít ještě nějaký vliv, to snad jen proto, že je Flaarovým synem. Ale Flaarovo jméno bylo v tuto chvíli tím nejopovrhovanějším na palubě Aureoly.

Poté, co Hergaan vyslovil svou hrozbu, nastala na palubě nepopsatelná mela. Oglaar se jen těžko orientoval v tom, co se kolem něj odehrávalo. Byl jen pasivním účastníkem desítek vášnivých sporů. A jak pochopil, jen málokdo byl ochoten se smířit s myšlenkou, že by měl zůstat uvězněn v tomto těsném, nevlídném, nepřívětivém, tmavém a pustém Capricornu. Všichni se toužebně chtěli vrátit zpět do Prostoru, ale k tomu nebylo jiné cesty než uposlechnout velitelova příkazu.

Quenthové postávali v lastuře hodinu, dvě. Oglaar mohl vidět, jak jejich velitel diskutuje s Mesarthimem, dispečerem lastury, ale ten nic nezmohl. Quenthové zde byli skutečně přítomni na žádost velitele Aureoly, to Hergaan potvrdil.

Diskutovalo se o tom, zda je admirál Castello oprávněn podepisovat spojenecké smlouvy, ale byla to planá debata. Nakonec se vytvořila nátlaková skupina v čele s Jaarsenem. Ten vykřikoval, že kvůli nějakým vyšším zájmům, do nichž jemu jako běžnému občanu nic není, nehodlá tady v Capricornu složit na věky své kosti. A navíc namítl, což u mnohých mělo velký vliv, že vlastně jsou posádkou válečné lodi a tím, co udělali, vypověděli poslušnost svému veliteli.

Námitky, že velitel je zrádce, nebral už nikdo v potaz.

Dvě hodiny po přistání byly vstupy do Aureoly otevřeny a stovka špinavých Quenthů napochodovala dovnitř.

Samotnému aktu podpisu nakonec byl přítomen pouze Castello a Hergaan. Ostatní měli co dělat, aby uhlídali svůj majetek před všetečnými prsty neuvěřitelně drzých a špinavých vojáků, kteří si v origanské bitevní lodi začali počínat jako na dobytém území.

K prvnímu konfliktu došlo minutu poté, co na papíru smlouvy oschl inkoust. Jeden z Quenthů vyletěl z obytné kabiny tak prudce, že si o protější stěnu polámal kosti. Odpověď byla podle jeho způsobu smýšlení jediná. Namířil zbraň a stiskl spoušť. Aureolou se rozlehl rachotivý zvuk automatické zbraně fungující na principu exploze střelného prachu. Poznání funkce quenthských zbraní stálo život jednoho muže posádky, a vzápětí jednoho Quentha.

Vzápětí se velitel Quenthů vyšponoval před admirálem Castellem na špičky a zaječel, protože každý jiný způsob mluvy mu byl cizí. Admirál Castello, prozíravý muž, se pro tuto příležitost vybavil Neúplatným, který Quenthův jekot překládal do srozumitelné řeči.

„Právě byl zavražděn jeden muž naší mise,“ řval velitel Quenthů. „Neprodleně žádám o zajištění viníka a jeho vydání, bude náležitě potrestán. Pokud se toto bude opakovat, budeme podobnou záležitost považovat za porušení smlouvy.“

„Moc tady neřvěte,“ řekl tiše Castello. Jeho slova nepřekládal nikdo, quenthský velitel si vše musel přebrat tak, jak to bylo. Ale zdálo se, že rozuměl výborně. „Záležitost vyšetřím. Mám tady hlášení, že vaši muži na naší lodi rabují a kradou osobní majetek členů posádky Aureoly.“

„Nevím, co je to osobní majetek,“ pištěl velitel. Byl to skrček jako všichni Quenthové, a hvězdy na jeho výložkách plály narůžověle zlatou barvou. To také bylo jediné, co na něm bylo k světu, jinak jako by z oka vypadl svým žoldákům. „My, Quenthové, nevíme, co je osobní majetek.“

„Pak se o tom poučte v morálním kodexu Galaxie,“ odtušil Castello. „Skutečností je, že smlouva vám povoluje odnést z lodi jisté předměty, a žádné jiné. Musím vás upozornit, že jste stále na palubě Aureoly hosty.“

„Ovšem, jsme tu hosty,“ skřípal zuby velitel.

„Pak tedy konejte, co je vaší povinností. Máte na to padesát primárních minut. Potom opustíte palubu Aureoly. Nestane-li se tak, použijeme k tomu všech dostupných prostředků.“

„O způsobu, jakým jste se mnou jednal, admirále, si povíme později.“

„Ano, to si povíme. Zatímco naši stranu zastupoval admirál, vy jste poslali obyčejného rotmistra. Víme tedy, co si o tomto spojenectví myslet.“

„Vy nemáte co myslet, to vojákům nepřísluší.“

Aureolou se valila lavina.

Okované boty dupaly po palubách, pažby samopalů otvíraly dveře do zamčených kajut, hladové krky se plnily potravou, jakou nikdy nepoznaly. Nejvíc mužů se shromáždilo v klubovnách, kde bylo možno v barech nalézt jisté množství alkoholických nápojů.

Vzápětí na toto místo přiklusal i quenthský velitel.

Nikdo nikdy nepochopil, jak tam trefil, vůbec nikdo neví, jak se Quenthové dokázali v bludišti chodem Aureoly orientovat. Podle doložených svědectví quenthský velitel, ač sám, sjel výtahem do správného patra a neomylně vešel do správné místnosti.

Dva muže usmrtil na místě, než se rozeřval na ostatní. Ti se pak poslušně rozběhli tam, kam je vedla jejich povinnost.

A teprve teď posádka Aureoly pochopila, že věc je vážná.

„Veliteli, oni demontují rozbušky našich palubních zbraní!“ zněly rozrušené hlasy z telefonů ze všech konců bitevní lodi.

Odpovědí jim byla stoicky chladná odpověď Hergaanova.

„Ano, já vím.“

„To znamená, že všech deset energetických torped i dvanáct zářičů se stane za hodinu jenom hračkami?“

Tuto otázku položila Castellovi Vela. Úmyslně vyjmenovala kompletní výzbroj Aureoly, aby připomněla admirálovi, jaké síly se bitevní loď vzdává.

Castello se podíval na svou žačku. Znal ji dobře, a měl Velu rád. Byla mezi všemi, kteří mu pomáhali konstruovat Aureolu, nejschopnější. Teď tu před ním stála jako rozdivočelá saň. Krátko střižené vlasy rozcuchané, kombinézu napůl rozepnutou, oči doširoka rozevřené, a rty jen jen vyslovit tu jedinou otázku, která mohla znít takto: Proč, proč vlastně?

„Ano, tímto okamžikem se Aureola vzdává celé své palebné síly.“

„To je konec Origanu. Teď už nic Quenthy nezastaví.“

„Přeji si, aby ses mýlila, Velo.“

Teprve v tu chvíli dal Castello najevo, jak se mu příčí vše, co se během poslední hodiny tady, v Transferu a na palubě Aureoly stalo. On, hrdý admirál nejmocnější bitevní lodi Galaxie, nechal svou loď odzbrojit při prvním kontaktu s potenciálním nepřítelem.

„Mám tady příkaz Rady obrany Origanu, Velo. jsem voják a musím jej uposlechnout. Ale Flaar se mi zaručil, že právě to, co teď a tady uděláme, zajistí Origanu bezpečnost a samostatnost na dlouhá staletí. Nemám důvodu mu nevěřit.“

„Admirále, vy přede mnou něco tajíte,“ šeptla Vela.

„Nemám co. Vše, co jsem chtěl, už jsem řekl. Věř mi, Velo, nechtěl bych podruhé v životě prožít takové ponížení a bojím se, že bych to ani nedokázal. Ale svoboda a bezpečí mého rodného světa je mi nade vše.“

Vela odcházela od admirála ještě neklidnější než předtím. Chtěla se na tu hodinu, co budou ještě dobyvatelé řádit na palubě, někam ukrýt. Nechtěla se už ani s jediným z nich setkat. Věděla, že teď se všichni pohybují v postranních trupech Aureoly, tam, kde jsou generátory palubních zbraní. Tam demontují rozbušky a vynášejí je ven, do prostoru Transferu. Co s nimi budou dělat? Nikdo neví, do jejich primitivních zbraní se přece nehodí. Ale musejí je odnést na palubu své lodi, v Transfer zůstat zbraně nesmějí. I to, že jsou rozbušky překládány, je vlastně porušením pravidel soužití v této přestupní stanici. Ale na vině budou Quenthové, a ne Aureola.

Jako kdyby na tom záleželo, kdo je na vině...

Vela nic nechápala. nerozuměla tomu, jak může odzbrojení jejich lodi ochránit Origan před vpádem. Před Quenthy přece neochrání nic, vůbec nic! Zatím nedodrželi jedinou smlouvu, kterou kdy podepsali. Nesplnili jediný závazek, bylo možno od nich čekat jen nepřátelství a pak smrt.

Copak to všechno Flaar neví? Copak zprávy, které denně už téměř stovku let dostávají ze všech konců SRB, nehovoří za vše?

Copak lze Quenthům věřit.

Byla ráda, že cestou nikoho nepotkala. Zlověstný rachot, který se rozléhal lodí, pocházel z daleka. Nechtěla být už přitom, a nikdo jí neurčil po dobu pobytu Quenthů na palubě žádné povinnosti.

Chtěla být sama.

Vstoupila do své kabiny a zavřela za sebou.

Zděšeně vykřikla.

Nic v její kabině nezůstalo na svém mostě. Nábytek byl rozbitý, předměty rozházené ne zemi, rozšlapané, rozbité. Kosmetické přípravky byly nastříkány na stěnách, a její šaty roztrhané na cáry. Vše bylo polito nějakou nevábnou tekutinou, v níž Vela mohla rozpoznat jakýsi mazací olej, který však v kabině neměla.

Ihned věděla, jak se sem ta hnusná hmota dostala. Uprostřed místnosti stál quenthský skrček v běžné rozdrbané uniformě. V rukou třímal kanystr a rozléval ten hnus na podlahu a na stěny. Přitom si zpíval jakýsi oplzlý text.

Vela neměla tolik duchapřítomnosti, aby okamžitě tuto kabinu opustila. Stála vyděšená na místě a hleděla na tu spoušť.

A Quenth hleděl na nic. Vytřeštěnýma očima šílence. Nebylo v něm v tu chvíli vůbec nic lidského, navíc jeho zarostou tvář zdobila narůžovělá jizva, která protínala napříč celý ten prasečí obličej jako úhlopříčka.

Odhodil kanystr.

Přiskočil k Vele a ta už neměla na nic čas.

Nestačila uhnout před tím děsivým dotykem, před tím odporným puchem, který se z té bytosti šířil.

Quenth na ni narazil celým tělem a přitiskl ji ke stěně. Ten prudký úder jí vyrazil dech. Ucítila na svém těle chlad kovu, protože násilník ani na okamžik nesejmul z ramene zbraň. Cosi ostrého tlačilo Velu do žaludku.

Byla o hlavu větší než on a měla i mohutnější postavu. Nikdy by ale nevěřila, kolik v tom skrčkovi může být síly. Nezmohla se vůbec na odpor.

Jediným prudkým trhnutím z ní serval Quenth kombinézu.

Nikdy, zatím nikdy se s takovým jednáním nesetkala. Nikdy zatím neslyšela, že by někdo mohl to, co Quenth chtěl, vyžadovat po ženě násilím. Origan tento strašlivý zvyk barbarských národů neznal.

Když se jeho špinavé prsty dotkly jejích ňader, bylo už pozdě cokoli proti tomu dělat. Jeho drápy se jí zaryly do kůže, ucítila jeho dech páchnoucí hnojem a cibulí.

Jeho ruce z ní strhly vše, látka v jeho prstech praskala jako papír.

Mohla jen křičet, a tak křičela.

„Jen křuč, jen křuč, dělá mi to dobře, kdyš se miluju,“ kuňkala Quenthova ústa. Přetáhl si řemen přes hlavu a odhodil zbraň. Vela toho využila a kopla ho do žeber, ale s trpasličí postavou to ani neotřáslo.

Upadli na podlahu. Vela cítila na zádech cosi mazlavého. málem omdlela hnusem.

Dral se do ní tak, jak mu to velel přírodní pud. Ten tvrdý předmět, který nebylo možno považovat za lidský orgán, připadal Vele snad větší než byl samotný Quenth.

Nebylo však vojákovi dáno, aby uspokojil své právo dobyvatele.

Vela náhle spatřila v otevřených dveřích kabiny boty. Běžné palubní boty.

„Pomoc!“ stačila ještě vykřiknout, když jí rána pěstí zbavila na chvíli vědomí.

Oglaar strnul. Ten obraz, který před sebou spatřil, byl tak neskutečný, že v první chvíli ani nerozuměl tomu, co se to u Vely v kabině děje. Pak udělal krok a o něco zakopl.

Byl to kus kovu. byla to zbraň, kterou ten neopatrný muž odhodil.

I on už viděl, že jeho chtíč bude moci být uspokojen, až ten podivný vetřelec vypadne. Protože nechtěl odejít, rozhodl se, že mu domluví pěstmi.

Vstal. Nehybná Vela ležela na podlaze, nahá a bezmocná jako dítě.

Oglaar se polekal, že ji voják zabil. Vše, co se stalo dál, udělal zcela automaticky. Netrvalo to déle než dvě nebo tři vteřiny.

Nikdy podobnou zbraň nedržel v ruce, nevěděl, jak s ní zacházet. Ale byla vyrobena přesně tak, aby ji dokázalo ovládat i dítě. A stisknout spoušť nebyl pro Oglaara žádný problém.

Proto ji stiskl a držel. Uslyšel rachot jako za nejprudší bouře. Spatřil ohnivé blesky vycházející z kovové trubice. Cítil prudké údery, které se přenášely do jeho rukou a cloumaly celým tělem, ale bezmocný vztek způsobil, že se udržel na nohou a jeho oči mohly dychtivě pozorovat, co se stalo s Quenthem.

Na jeho hrudi se objevily velké krvavé skvrny a jeho tělo odlétlo obloukem, až narazilo na protější stěnu. Z rozervané tepny vystříkla krev, a pak se již mrtvé tělo složilo k zemi.

Ale Oglaar držel spoušť dál, dokud se Quenthova hlava nezměnila na beztvarou kaši a dokud byl v zásobníku poslední náboj.

Teprve potom odhodil nepotřebnou zbraň na rozervanou mrtvolu.

Bylo mu zle, neuvěřitelně zle, chtělo se mu omdlít. Už se ani jednou neodvážil podívat na mrtvé tělo nepřítele. Ale u jeho nohou ležela bezmocná Vela, která právě otevřela oči.

„Oglaare,“ zašeptala.

Byla živá, Vela byla živá. To naplnilo Oglaara neuvěřitelným štěstím. uchopil její tělo do náruče, připadala mu neuvěřitelně lehká, a utíkal s ní pryč z toho místa hrůzy.

Přeběhl přes tři paluby. Cestou nepotkal, ani nikoho z posádky, ani žádného Quentha. Zastavil se až ve své kajutě.

„Oglaare,“ šeptala Vela. „Co se stalo, kam se poděl?“

Trvalo chvíli, než byl Oglaar schopen slova.

„Zabil jsem ho, Velo,“ řekl a znělo to rozhodně. „Zabil jsem ho jako obtížný hmyz, a on ničím jiným nebyl.“

„Oglaare, co jsi to udělal? Měl jsi ho nechat. Najdou si tě. Oni si tě najdou.“

Vela se rozplakala.

Oglaar nikdy netušil, že by tato odhodlaná a rozhodná žena dokázala plakat. Ale to, co musela prožít v poslední půlhodině, bylo příliš i na její vyrovnanou nervovou soustavu. Teď se zhroutila Oglaarovi do náruče.

„Oglaare, on na mne sahal. Špinavými pařáty. On na mne sahal. Jsem špinavá, neuvěřitelně špinavá. Štítím se sama sebe. Prosím tě, zbav mě toho hnusu. Jako kdyby po mě stékal sliz.“

Odnesl ji pod sprchu, pustil proud vody, a drhl to křehké a bezmocné tělo. Chvílemi se zdálo, že Vela usmívá, pak si vždy však uvědomila krutou současnost, sáhla si na stehna nebo na břicho a začala křičet, že je špinavá. Teprve když ji zabalil do velkého ručníku a odnesl na své lože, se trochu uklidnila.

Ležela se zavřenýma očima. Oglaar pozoroval její mokrou střapatou hlavičku a nenáviděl v té chvíli nejen všechny Quenthy, ale i ty, co tohle všechno způsobili. To jest především Castella, Hergaana, a v neposlední řadě svého otce.

Pak si vzpomněl na to, že je uvnitř bitevní lodi, kterou okupují boty cizích vojáků, a uvědomil si, že tady jen ztrácí čas, zatímco může být někde užitečnější. Nevěděl však, jak, to mu nevadilo.

Chystal se odejít.

Vela otevřela oči.

„Neodcházej,“ šeptla bojácně.

„Musím,“ odpověděl. „Tady už se ti nic nestane. Zamknu.“

„Nesmíš odejít. Zabil jsi jednoho z Quenthů. Čeká tě trest. Jejich velitel bude požadovat tvou smrt.“

„Pak zabiju i jeho.“

„To nesmíš. Když zůstaneš tady, nic se ti nestane.“

„Nemohu. Mezitím už určitě našli mrtvolu. Ten kravál musel přivolat všechny Quenthy na palubě. Jistě obvinili někoho jiného. Nemohu ho v tom nechat.“

A tu se Vela, přes tu tragiku chvíle, rozesmála.

„Oglaare, nic nechápeš. Čím jsi ho vlastně zabil?“

„Tou jejich zbraní přece.“

„Nikoho z posádky neobviní, pochop to. Budou si myslet, že ho zabil jiný Quenth. Copak my dokážeme střílet z jejich zbraní? Copak oni si dokážou připustit, že by jejich voják vydal zbraň nepříteli? To by pro ně byla pěkná ostuda!“

Oglaar chvíli přemýšlel a pak si uvědomil, že Vela má pravdu. Rozesmál se taky. Jako kdyby v něj v tu chvíli spadla všechna ta tíha neštěstí, jež na ně dolehlo. Vela si ani neuvědomila, že z ní znovu sklouzlo prostěradlo, kterým ji Oglaar tak starostlivě zakryl. A teprve v té chvíli v ní Oglaar uviděl ženu. Byla to žena, kterou znal teprve několik dní, žena, které si vážil, a nikdy jej nenapadlo pomyslet na to, že ji vlastně tajně miluje. A nyní z ní sklouzlo prostěradlo a obnažila se drobná ňadra s malými bradavkami. A Velu ani nenapadlo, aby se zakryla, naopak, v tu chvíli proti němu vztáhla své ruce.

Celých dvacet minut nemysleli na to, co se děje kolem. Krásnou chvilku ukončil Hergaanův hlas, který se rozléhal z reproduktorů po celé lodi. Vyzýval posádku, aby se vrátila na svá místa. A týmž nevzrušeným tónem vyzýval poslední Quenthy, aby opustili palubu, protože skončil čas vymezený pro jejich návštěvu. Vzápětí se ozval skřehotavý hlas, který huhňavým dialektem Quenthů zopakoval totéž.

„Zaplať bůh, jsou pryč,“ prohodila Vela a vyklouzla s Oglaarova objetí. Pak jako kdyby si uvědomila, že je před hochem nahá, a stydlivě ho vyzvala, aby se obrátil.

Ale Oglaar se na ni nedíval.

Sledoval televizní obrazovku, která mu poskytovala záběry z lastury, z bezprostředního okolí lodi. Viděl dvojici Quenthů, jak vynášejí na nosítkách tělo přikryté zakrváceným hadrem. Pochopil, že to je výsledek jeho práce, a v tu chvíli měl dobrý pocit zadostiučinění. pak však spatřil další dvojici Quenthů, která vynášela rozbušku.

Poslední rozbušku.

A tu si uvědomil jednu věc.

„Kolik je těch rozbušek, Velo?“ vztyčil se náhle na lůžku.

„Jakých rozbušek?“ nepochopila Vela.

„Těch, co vynesli Quenthové.“

„Přece dvaadvacet, jako...“

Nedomluvila.

„Velo, pokud vynesli i náhradní rozbušky, potom je jich přesně třicet.“

Vela zbledla.

„Ale Oglaare, to znamená...“

„Ano, vím přesně, co to znamená. Třicet rozbušek v malé lodi Quenthů znamená, že jejich loď vyletí do vzduchu. Ale to přece Origanu nijak nepomůže, když zničíme jednu quenthskou loď!“

Polonahá Vela zapomněla, že se chtěla před Oglaarem stydět.

„Oglaare, Flaar ví, co dělá, a Quenthové to neprohlédli. Znají principy našich zbraní, ale neznají všechny přírodní zákony. Jsou spokojeni, že nás odzbrojili. Flaar nechce zničit loď Quenthů, to ho ani nenapadlo. On chce zničit...“

Vela nebyla schopna slova.

„On chce zničit Transfer. A možná tím zničí i celý Capricornus. Velo, k té explozi nesmí dojít,“ uvědomil si Oglaar v tu chvíli chladnokrevně přímý důsledek té gigantické jaderné exploze. Exploze, která svým účinkem může překonat výbuch supernovy.