Josef Pecinovský

I M A G O

7. kapitola

Dva kilometry urazili během hodiny. Přece jen se terénem pohybovali pomaleji než odhadovala Centriola.

Ale potíže, které se vyskytly, nebylo možno předvídat.

Neušli ani sto metrů, když se Destron zamotal do trsu travin.

Nebyly to samozřejmě traviny. Myot podrobně zkoumal ty spletité útvary. Nazval je ihned přesličkovníkem, přestože s touto rostlinou neměly prokazatelně nic společného.

Destron se snažil vyprostit, ale trsy přesličkovníku se bránily. Jako kdyby se drobnými háčky zachytily za kombinézu. Destron prudce škubl nohou a sevření povolilo.

A Yw ucítil bolest.

Zachvěl se. Jeho nebolelo nic...

„Příště to už nedělejte,“ řekl důrazně.

Destron si Ywa přeměřil pohledem, v němž byla obsažena výzva. Neodpověděl však.

Kráčeli dál. Ušli dalších padesát metrů a Destrona potkala tatáž nehoda. Tentokrát bylo sevření mnohem silnější.

Než Yw stačil vykřiknout, Destron zabral nohou ze vší síly. Tentokrát marně. Zděšeně se rozhlížel kolem sebe. Bylo zřejmé, jak vlákna přesličkovníku se zvolna pohybují. Další a další háčky zaklesly za látku Destronovy kombinézy.

„Nebraňte se!“ vykřikl Yw, ale Destron jej neposlouchal. Snad už ze zásady se rozhodl, že nebude dbát pokynů někoho, s nímž je v ideovém sporu.

Destron se sehnul a uchopil vlákna přesličkovníku do rukou. Trhl jednou, dvakrát. Některá povolila, ale hlavní svazek zůstal pohromadě.

A Yw ucítil příval bolesti. Pronikl jeho tělem jako vlna tsunami, a chvíli trvalo, než odezněl.

Destron se zmítal jako úhoř, ale nepomáhalo to. Sevření přesličkovníku bylo stále těsnější. Dokonce se zdálo, že i ti jedinci, kteří vyrůstali na vzdálenějších místech, se nyní přesunují směrem ke své oběti.

„Tak dělejte něco!“ vykřikl Destron.

Yw soustředil svou mysl.

Cítil stále ještě záchvaty bolesti, ale ty pocházely jen z toho, jak sebou Destron zmítal. Už se nepokoušel přesličkovník násilím likvidovat.

A přestože Centriola i Myot stáli právě tak jako Destron uprostřed přesličkovníkové houštiny, vlákna si jich ani nevšimla.

Jako kdyby se chtěl Kortyzgar zbavit Destrona...

Ywovi se zatmělo před očima. Vnější svět pro něj přestal existovat. Zmizeli Myot, Centriola i Destron. Zůstal tu jen on a Kortyzgar.

Nezměrné úsilí zkřivilo jeho tvář. Přestože vzdálenost byla minimální, navázat kontakt tu mnohem obtížnější než napříč sluneční soustavou.

Jen na několik vteřin, jen na několik pomíjivých okamžiků ucítil Jeho. Stačilo to. Poznal, že tvor pod jeho nohama má strach. Dověděl se, že reakce, která brání Destronovi v pohybu, je reflexivní a Kortyzgar ji zatím nedokáže ovládnout.

Pak kontakt odezněl a Yw byl znovu v reálném prostředí.

Vlákna pomalu odpadávala. Netrvalo dlouho a Destronovy nohy byly opět volné. V jeho tváři nebylo možno nic vyčíst. Ani strach, ani jakýkoli vděk, kterým by uznal, že mu Yw právě pomohl z obtížné situace.

Kráčeli mlčky dál. Yw pozoroval Destrona. Viděl, jak se pečlivě vyhýbá všemu, co by se podobalo oněm vláknům. Zato Myot, přestože měli málo času, se každou chvíli shýbal a vlákna, podobná teď polehlému obilí, zblízka studoval.

„Srst,“ řekl posléze. Jeho výrok zaujal pouze Ywa.

„Srst?“ podivil se.

„Ovšem,“ odvětil Myot. „Ve dne je Kortyzgar ohříván Sluncem, proto jsou vlákna přilehlá k povrchu. Podívejte se však, jak jsou dlouhá.“

„Nezdržujte se,“ řekla ostře Centriola, ale Myot ji nechtěl slyšet. Sehnul se a uchopil do ruky jedno z vláken, které před chvíli tak zuřivě zápasilo s Destronem. Tentokrát sebou však nechalo pokojně manipulovat. A jak Myot vlákno napřimoval, mohl Yw vidět, že celá ta struktura je dlouhá přinejmenším patnáct dvacet metrů.

„Nechci být špatným prorokem,“ podotkl Myot. „Ale jsem si jist, že jakmile se setmí, tato vlákna se napřímí. Pak bychom se dostali do lesa, kterým bychom se neprodrali.“

„Co se děje?“ zeptala se náhle Centriola. Přestože to znělo neutrálně, Yw v jejím hlase vycítil neklid.

Destron, který šel v čele, se zastavil. Yw nevěděl proč, pak však spatřil, že další cesta je zatarasena vlákny a nikde není volný průchod. Destron, zdá se, neměl nejmenší chuť znovu přijít do kontaktu se zavilým nepřítelem.

„Nebojte se, nechá vás už projít,“ řekl Yw.

Pohled, který Destron vrhl, byl výmluvný. Náčelník tajné služby ještě okamžik váhal, pak však statečně vykročil. Vlákna pod dotyky jeho bot chrastila, ale ani jedno se jakkoli nepokusilo jej zadržet.

Následovali jej. Ywovi připadalo, že kráčejí v mechu.

Obrátil se k Centriole. S uspokojením viděl, že už se zahalila do kombinézy.

„Jak je to ještě daleko?“

Neodpověděla. Mlčky ukázala před sebe. To, co Yw považoval za temnou čáru na obzoru, byla rovná přímá linie. Jak se k tomu jedinečnému útvaru blížili, postupně dostával konkrétní obrysy, a když se záhy Yw dotkl, poznal, že má před sebou cosi jako ropovod.

Roura neměla v průměru rozhodně víc než metr. Vyčnívala nad povrch jen menší částí, zhruba třetinou průměru. A při dotyku Yw ucítil, jak vevnitř cosi pulzuje. Žíla hřála ještě víc než atmosféra.

„Jak?“ zeptal se znovu. „A neříkejte mi, že bionika. Chci být informován předem. Kdybych měl všechny informace o křídlech včas, Centriolo, možná jsme mohli přistát úplně jinak.“

„Není nutné sdělovat všechny informace,“ odsekla a Yw z ní pocítil duch stroje. Úsporný program, na který se přepnula, mrazil i v tom vlhkém vedru, které panovalo na Kortyzgarově kůži.

„Patrně ryba,“ řekl Myot, snad aby vzrušeného Ywa uklidnil. „Ale přesně to nevím. Škoda, že tady nemůžeme zůstat ještě asi hodinu, mohl bych se přesvědčit, zda má teorie je správná.“

„Jaká teorie?“ zavrčel Destron, kterého zjevně nezajímalo naprosto nic a bylo zřejmé, že by byl z tohoto místa už velmi rád pryč.

„Přece tohle kolem, to musejí být chlupy?“ vedl dál svou Myot.

„Tady povedeme anesteziologický řez,“ říkala spíš pro sebe Centriola a prosahávala kruhový obrys žíly. „Průměr v delší ose sto třicet pět, v kratší devadesát šest.“

„Průřez je tedy oválný?“ začal se Yw zajímat o to, co by mělo bezprostředně následovat.

„Ano, i když mírně vejčitý. Zdá se, že po celou délku šedesáti sedmi kilometrů je konstantní. Na dvou místech se rozděluje, tady,“ a promítla znovu nad terén mapu. „Tady, asi po třech kilometrech, žíla přijímá jinou, ta má o něco menší průměr. Po dalších dvanácti kilometrech se žíla větví, tam musíme dát pozor, abychom si vybrali optimální cestu. Po dalších jednadvaceti kilometrech se obě větve spojují v jedno řečiště. A tady, ve vzdálenosti zhruba šest kilometrů od Nukleosu, se naše žíla znovu rozděluje. Tam budeme muset žílu opustit a zbytek cesty dorazit po svých.“

„Jakou rychlostí se budeme pohybovat?“

„Podle průřezu žíly. Minimálně sedm kilometrů v hodině, celá cesta by tedy neměla trvat déle než devět hodin, ale předpokládám, že bude rychlejší. Zdá se, že tady se žíla zužuje...“

„Proč jste přestala hovořit?“

„Nejsem si jista, zda je zde její průřez dostatečný,“ řekla Centriola.

„Pokud ne?“

„Není třeba řešit nyní, uvidíme na místě.“

Mapa zhasla.

Yw pohlédl na Centriolu a strnul. Zatímco podrobně studoval mapu se zvýrazněným nákresem jejich cesty, Centriola se neuvěřitelně změnila.

Stále sice ještě rozeznával podobu ženské tváře, ale její hlava měla nyní výrazně aerodynamický tvar. Temeno se zvýšilo a podobalo se teď hrbu. Hlava se protáhla. Yw téměř nesnesl ten pohled. Centrioliny oči se rozjížděly do stran, její ústa se rozšiřovala a na bocích se jí otvíraly narůžovělé orgány, podobající se rozpitvaným nozdrám. A ruce... snad to už ani nebyly ruce. Potáhly se jakousi blanou a zvětšily neuvěřitelně svůj povrch. Nohy téměř splynuly a staly se tím, co předvídal Myot. Rybím ocasem.

„Ploutve,“ vydechl Yw. „Vy máte ploutve. To znamená, že i já...“

Centriola neodpověděla. Kdo ví, zda je v této rybí podobě vůbec schopna hovořit, pomyslel se Yw. Viděl však, jak Centriola přistoupila k Destronovi. Nemohl od toho pohledu odtrhnout oči. Destron se měnil v rybu tak překotně, jako kdyby to pro něj byla ta nejpřirozenější věc.

„Vidíte, Ywe Yrade,“ usmíval se Myot. „Copak jsem to neříkal? Ryba.“

„Copak tohle všechno musím snášet?“ namítal Yw. „Nejdřív ze mne udělá ptáka, potom se mám proměnit v nějakého kapra... Nejraději jsem člověkem.“

„Obávám se, že jako člověk byste v žíle nebyl nic platný,“ řekl Myot a usmíval se. Nezdálo se, že by ho představa metamorfózy v rybu nějak vzrušovala, patrně to pro něj byla všední záležitost.

„Ty růžové orgány, to jsou...“

„Samozřejmě žábry,“ řekl Myot, který se nad Ywem slitoval a byl mnohem sdílnější než nemluvný robot.

„Mám dýchat žábrami?“

„Jak jinak, pokud chcete proplouvat cévním řečištěm.“

Yw v tu chvíli opět zapochyboval, zda jeho rozhodnutí bylo správné, pocítil však v témže okamžiku emotivní impuls. Pochopil. Kortyzgar se teď spoléhá už jen na něj. Vždyť to pro něj musel být nadlidský úkol, přinutit Kortyzgarovy orgány, které normálně ovládat nelze, aby nechaly projít Destrona...

„Ryba, ryba,“ mručel nadále Yw. „To, že mi nasadila křídla, to mi tolik nevadilo, podobal jsem se ptáku, ale tohle...“

Yw se málem rozesmál, když spatřil, že Destron ani v rybí podobě neztratil sveřepý výraz tváře. Připadal mu jako dokonale vyvedená karikatura.

Jako třetího přebudovala Centriola Myota a Ywa si nechala nakonec. Proti všem předpokladům celý proces, jenž netrval déle než čtyři minuty, nebyl bolestivý. Zatímco při tvorbě křídel musel Yw stáhnout kombinézu, do rybího těla ho Centriola přestavěla i s oděvem. Oděv tak splynul s kůží a stal se její neoddělitelnou součástí. Yw se brzy smířil s rybí podobou, silně mu však vadilo, když poznal, že má genitálie zasunuty hluboko do těla.

Zmaten se ještě jednou pátravě podíval na Centriolu. Nebylo na ní nic, co by připomínalo, že měla kdysi podobu ženy. Ostatně rozdíly mezi pohlavími byly v rybí podobě zcela setřeny. Přesto se mu však zdálo, že i tahle ryba má jakási ňadra. Bez bradavek...

Centrioliny ploutve potom uchopily žílu. Yw žasl, když spatřil, jak se tyto její orgány dokázaly protáhnout. Hnětla žílu tím, co zbylo z prstů, a Yw mohl vidět, jak z nich souká neuvěřitelně tenkou blanku, která se však brzy podobala záchrannému vaku, neboť je obklopila ze všech stran.

Pak uslyšel vysoký zvuk. Jako kdyby se rozdrnčela tenká struna. Hledal zdroj toho nepokoje, pak spatřil, jak jeden z Centrioliných nehtů připomíná pletací jehlici.

Ucítil Kortyzgara. Zatím se nic nedělo. Pozoroval stěny kopule, v níž byli uzavřeni. Cítil přetlak v uších. Pochopil, že stěny vaku se blíží k němu a hrozí jej rozdrtit, pak se však svírání zastavilo.

Centriola lehce máchla svou novou zbraní. V oválu žíly se rozevřel široký otvor.

„Půjdu první,“ řekla Centriola. „Za mnou Destron, pak Myot a nakonec Yw Yrad.“

Její hlas zněl přirozeně. Ale když promluvil Myot, znělo to jako nejvyšší píšťala varhan.

„Ale vždyť tam musí být tma,“ namítl Yw. Zbytečně. Centriola jej rozhodně slyšela. Její reakce však byla nulová.

„Dodržujte těsné rozestupy,“ řekla ve chvíli, kdy ponořila hlavu do rozříznutého otvoru.

Musela jej roztáhnout rameny, jež nyní měla rovněž aerodynamický tvar. Lehce zavrtěla trupem a proklouzla dovnitř. Yw mohl vidět, jak se žíla na okamžik vydula, a pak se ta malá deformace vydala směrem vpravo. Brzy však povrch žíly byl opět jednolitý, jako kdyby do ní vůbec neproniklo cizí těleso.

Destron neváhal a okamžitě Centriolu následoval. Prodral se do žíly o poznání obtížněji. Myot nebyl vždy pánem svých smyslů a tak rezignovaně konal vše, co mu bylo nařízeno. Zatímco tam daleko, na Zemi, byl v laboratoři rozhodně Centrioliným nadřízeným, tady velení převzala ona.

Budiž, Myot ať se podrobuje nějakému bezvýznamnému androidovi, pomyslel si Yw. Já to dělat nebudu. Stále totiž ještě nevěděl, jak uvnitř temného potrubí uvidí, ale už nebylo s kým polemizovat.

Dotkl se znovu žíly. Přijala ten dotyk jako pohlazení.

S překvapením zjistil, že vak je mnohem těsnější, než byl. Vlastně už tu zbylo místo jen pro něj, a průhledná membrána její tísnila ze všech stran. Tlak vzduchu se zvyšoval a jako by jej vtlačoval tam, kam se mu vůbec nechtělo.

Cesty zpět však už nebylo. Pochopil, že vzápětí poté, co i on pronikne do Kortyzgarova nervového systému, brzy tato blána uzavře ránu, kterou v její stěně způsobila Centriola.

A na tomto místě by pak už nikdo nepoznal, že tudy vnikli dovnitř čtyři vetřelci.

Rozevřel jizvu. Byla těsná, ale věděl, že se ještě protlačí.

Ještě jednou se ohlédl a strnul.

Ne, teď přece nemůže dovnitř, teď ne...

Ten pohled jej připoutal na místo. Celý zmatený hleděl ven, do zóny, která už mu byla nepřístupná a od níž byl oddělen průhlednou fólií. Teď tu přece musí zůstat. Pokusil se proniknout ven, ale blána byla neuvěřitelně pevná.

Tísnila jej víc a víc. Tlačila mu na nohy, bedra, hruď. Doslova jej drtila a jeho kluzká kůže neodolala. Pomalu jej síla svírající se blány protlačovala dovnitř a brzy se za ním céva uzavřela.

Octl se v prudkém proudu plném turbulencí. Už se nebránil, ale stále ještě nemohl věřit tomu, co mu jako věrný odraz na chvíli zůstalo na sítnici očí.

Tam venku, nedaleko svírajícího se vaku, stál člověk…