Josef Pecinovský

JAK UBYTOVAT PTÁČKA

Opeřená načervenalá koule velikosti i tvaru tenisového míčku nesoucí název míčovka pérová se chovala na rozdíl od většiny ptactva, které chová Václav Novák, poměrně klidně, a to i přesto, že vlastně ještě nezapočala její aklimatizace. Přivezl jsem ji totiž teprve před několika hodinami ze své poslední výpravy do systému Regula a upřímně řečeno už jsem se těšil na ten okamžik, kdy se toho nepříliš společensky se chovajícího živočicha zbavím a slavnostně ho předám Václavu Novákovi, pak opět po několika měsících usednu do příjemně tvarovaného křesla a budu se moct zahledět do toho neustálého pohybu, důkazem jehož zákonitosti tento pokoj nepochybně je.

Vyběhl jsem zčerstva po schodech do třetího poschodí, které můj přítel zpravidla obývá, a táhle jsem zazvonil na ten zastaralý přístroj, který je v oněch historických domech instalován. Tušil jsem, že se Novák bude nějakou tu chvilku dohadovat s robotem Antonínem, než mi nakonec přijde otevřít sám, skutečnost však překonala očekávání.

Ve dveřích nejenže nestál malý domácí robot Antonín, což jsem předpokládal, ale dokonce ani můj přítel Václav Novák, což jsem nepředpokládal. Shledal jsem, že se na mne dosti nepřívětivě dívá postarší obtloustlá osoba ženského pohlaví; pozorovala mě týmž způsobem jakým si hladový tygr prohlíží králíka. Byla to paní Loukotová, Novákova sousedka ze čtvrtého poschodí, žena, která projevuje ve vztahu k Novákovu ptactvu velmi malou tolerantnost a několikrát dokonce vyhrožovala hlasitějším jedincům fyzickou likvidací.

„D-d-dobrý den,“ vykoktal jsem ze sebe. Ruka s klecí mi bezvládně klesla a míčovka pérová několikrát poskočila, ale neprobudila se. „Víte... jaksi... ehm... totiž... Novák je doma?“ zněla má další řeč.

Nechápal jsem, proč se diví i ona. Je to sice podivné, že právě tato osoba je u Nováka na návštěvě a že chodí otvírat dveře místo majitele bytu, ale prosím, Novák je člověkem nevyzpytatelným a třeba už uzavřel s paní Loukotovou mírovou smlouvu a ona mu v jeho nepřítomnosti chodí uklízet a krmit...

„Co jste to řekl?“ vyštěkla a přerušila mé úvahy.

„Jdu ke svému příteli Václavu Novákovi,“ odvětil jsem už o poznání rozhodněji. „Nesu mu nový dárek a tak bych byl rád, kdyby vaše objemné tělo alespoň zčásti vyklidilo dveřní prostor a nechalo mě projít, rád bych se totiž té potvůrky ještě dne zbavil.“

„Co-co-co si to o mně myslíte, vy sprosťáku? Proč by se ke mně měl stěhovat ten poťouchlý pavědecký experimentátor? Já jsem, pane, slušná dáma!“ řekla s důrazem, který nedovoloval o jejím tvrzení vůbec pochybovat.

„Nevím, proč by se měl stěhovat právě k vám?“ polemizoval jsem s její představou o dislokaci nájemníků tohoto činžáku. „Naopak mi připadá, že vy sídlíte tam, kam vás nikdo nezval a osobujete si práva, která vám nepříslušejí.“

„Tak to už mě nebaví, pane Pelci,“ zabořila ruce do masitých boků. „Přestaňte si laskavě dělat ze slušné ženské špatné vtipy. Odeberte se laskavě tam, kam máte namířeno, a nechte mě na pokoji, vy jeden...“ Co jeden, to už jsem se nedověděl, protože mě tlaková vlna způsobená nárazem dveří o futro přirazila k protější stěně. Můj zrak vzápětí oznámil ústřednímu nervovému centru, že na kritických dveřích zhruba ve výši očí je připevněna plastiková cedulka dost zřetelně ujišťující všechny příchozí, že uživatelem zmíněného bytu není nikdo jiný než – Anna Loukotová...

Tos tomu, Oskare, dal, říkal jsem si. Kráčet bezhlavě do schodů, přemýšlet kdoví o čem, přepočítat se o jedno patro a dobývat se k nesnesitelné sousedce. Prokletá roztržitost! Sešel jsem o poschodí níž a zazvonil jsem u dveří Novákova bytu. Tušil jsem, že Novák se bude nějakou tu chvilku dohadovat s robotem Antonínem, než mi nakonec přijde otevřít sám, skutečnost však překonala očekávání. Ve dveřích se objevil pan Horáček a vítal mě s rozzářeným obličejem.

„Dobrý den, jen pojďte dál, pane Pelci.“

Zajímavé... Pan Horáček na návštěvě u Václava Nováka, prosím, to bych ještě pochopil, ale proč je Novák tak neslušný, že namísto robota pošle otvírat dveře návštěvu? Leč uposlechl jsem pozvání a vstoupil jsem. V bytě se rozléhalo podezřelé ticho, popěvec poplašný ani nehýkl.

„Jen pojďte, pojďte,“ pokračoval pan Horáček. „Odložte si, už dlouho jsem vás neviděl.“

„Je Václav doma?“ otázal jsem se, protože jsem ho odnikud neslyšel. Pak jsem si uvědomil, že mě pan Horáček neslyší, protože je už dobře deset let hluchý a s ohledem na počet decibelů vycházející občas z Novákova bytu si v tomto stavu dokonce libuje.

„To je od vás hezké, že jste se u mne zastavil,“ pokračoval pan Horáček. „Vždyť už se známe tolik let, tak si taky spolu můžeme popovídat o samotě, že?“ a mile se usmíval.

Něco mi tu nehraje. Ten byt se mi nelíbí. To není Novákův byt. Bylo mi však trapné hned se omlouvat, že jsem si spletl poschodí, vždyť je to starší pán, a tak jsem u něho půlhodinku pobyl a jen jsem proklínal tu svoji roztržitost. Jak jen jsem mohl v zamyšlení sejít dolů o dvě poschodí? Vypil jsem výbornou kávu a dověděl jsem se leccos zajímavého o kaktusech. Ani jsem netušil, že pěstování těchto chundelatých chlupáčků může být tak zajímavé, a to prosím šlo většinou o pozemské druhy, jen občas mě pan Horáček upozornil na vzácné odnože altairských sukulentů.

Potom jsem se omluvil, vzal jsem klec s míčovkou pérovou, která už projevovala mírnou nervozitu, a šel jsem za svým cílem. Tentokrát jsem schody počítal pečlivě. Devět stupňů do mezipatra, obrátka, dalších devět a jsem ve třetím poschodí.

Zvonek.

„Vy jste si tady něco zapomněl, pane Pelci?“ prohlásila paní Loukotová s tváří krvelačného dinosaura.

Chvíli jsem nebyl schopen slova a nevěděl jsem, jak čelit nebezpečí sršícímu z jejího pohledu. Pak jsem z nedostatku lepších nápadů ze sebe vyrazil:

„Vy jste si vyměnila s Novákem byt?“

„Pane Pelci, potřeboval byste psychiatra. Na shledanou.“

Prásk. Míčovka pérová se probudila.

Oskare, tady něco nehraje.

Opatrně jsem sestoupil o poschodí niž. Pokud bydlí paní Loukotová ve čtvrtém, a její chování této skutečnosti nasvědčovalo, nutně zde musí existovat poschodí třetí s ptačincem Václava Nováka.

Třetí patro bylo druhé a bydlel tam pan Horáček.

Pokud bydlí pan Horáček ve druhém patře, musí nutně o kus výš existovat poschodí třetí. Vystoupil jsem nahoru. Třetí poschodí bylo čtvrté a bydlela tu paní Loukotová.

Protože se mi před očima dělaly mžitky a nebyl jsem příliš dalek mdlob, na chvíli jsem si sedl přímo na kamenné schody. Chvíli jsem pozoroval tu načervenalou příšerku, kterou jsem z objektivních příčin jaksi nemohl ubytovat v jejím novém hnízdě. Pak jsem dostal nápad. Vstoupil jsem do výtahu a stiskl tlačítko označené cifrou 3.

Výtah toho dne výjimečně jezdil. Během několika vteřin sestoupila rozhrkaná kabina o jedno patro a tam jsem zjistil, že se jedná o poschodí druhé. Stiskl jsem znovu trojku. Výtah poslušen mých příkazů vyjel o jedno patro k nebesům a byl jsem s míčovkou pérovou ve čtvrtém. Rozuměl jsem tomu všemu asi tak z jednoho procenta. Jedno mi však už teď bylo úplně jasné.

Třetí poschodí zmizelo!

Opustil jsem se zpoceným zátylkem ten dům hrůzy a pln zoufalství jsem položil klec na lavičku. Pečlivě jsem si tu budovu zvenku prohlédl, ale kromě několika kosmetických závad jsem neshledal žádné narušení nepůvabného designu. Přízemí, první, druhé, třetí i čtvrté poschodí, to vše půvabně naskládáno nad sebou, věrně podle rozpačitých představ dávno zesnulého architekta, jenž se takto mstil městu, jež mu nic neudělalo.

Znovu jsem vběhl dovnitř a zneužil výtahu k jízdě do třetího patra. Byl jsem ve čtvrtém.

Psychicky zdeptán jsem se vypotácel na čerstvý pražský vzduch, odložil klec a znovu podrobil stavbu zevnímu průzkumu. Novákův byt se mimo všechny pochybnosti zdál být na svém místě, o kterémžto faktu mne přesvědčovalo především vzteklé praskání soptíka výbušného, linoucí se ven otevřeným oknem.

Provedl jsem poslední zoufalý pokus. Zavolal jsem na Nováka z ulice a doufal jsem, že mě v tom štěbetání, které beze zbytku vyplňovalo interiér jeho domácnosti, zaslechne. Novák mě neslyšel. Výjimečně dobrý sluch však vykázala paní Loukotová.

„Tak vy dneska nepřestanete?“ vysunula se dost nebezpečně z balkonu. „Už se tady dneska pohybujete déle než hodinu a vaše přítomnost mi začíná jít pěkně na nervy, pane Pelci.“

A zasunula se.

Tak jsem vyzkoušel jinou, rozhodně progresivnější metodu.

Našel jsem oblázek střední velikosti, potěžkal jej v ruce a pohlédl nahoru. Novákova okna jistě nejsou výš než takových deset metrů. Gravitace na Zemi je v porovnání s jinými civilizovanými planetami dost malá, nic mi v pokusu nemohlo zabránit. Rozmáchl jsem se a hodil. Trefil jsem přesně. Jen jsem do toho hodu – snad díky té nezvyklé gravitaci – vložil přece jenom o trochu víc síly než bylo nutné. Okno v kuchyni paní Loukotové náhle pozbylo soudržnosti a drobné střepy se sypaly dolů. Vzápětí jsem nestačil uhnout vlhkému obsahu vědra, který se na mne z výšin čtvrtého poschodí snesl. Mokrý od hlavy až k patě jsem pochopil, že i tahle metoda je až neuvěřitelně neúspěšná.

„Až se příště přiblížíte k naší čtvrti, pane Pelci, budu rovnou volat na policii!“ snášel se za posledními kapkami vzteklý ženský bas. To už jsem však byl ve stavu totální deprese. Nevím proč, snad abych se vyhnal dalším přívalům umělého deště, jsem opět vstoupil do chodby a bez cíle se toulal po schodech. Nezbylo mi než vytřeštit oči ve chvíli, kdy jsem na jedněch obyčejných dveřích zahlédl neuměle vyhotovenou cedulku s nápisem : VÁCLAV NOVÁK.

Zazvonil jsem. Václav Novák se chvíli dohadoval se svým robotem Antonínem, ale nakonec stejně přišel otevřít sám. Přivítal mě málem s otevřenou náručí, protože jsme se skutečně dlouho neviděli. Jen se trochu divil, proč se v průběhu nepříliš teplého dne koupu v šatech.

„Víš, tenhle dům je dnes nějaký problémový,“ naznačil jsem probíhající zádrhel, ale pak jsem nad tím mávl rukou, neboť by mohl usoudit na počínající příznaky neléčitelné psychické poruchy.

Uvnitř bylo všechno při starém. Robot Antonín vyklízel klece a radostným hýkáním mě vítal popěvec poplašný.

„Pojď dál, Oskare, posaď se, vyprávěj, co jsi zažil, to víš, tady není nic nového, Antoníne, kávu!“ vychrlil ze sebe bez dechu můj přítel a posadil se do křesla. Pak mi s jistými rozpaky nabídl místo vedle sebe a zeptal se, nemíním-li se převléct do něčeho suchého. Protože jsem mínil, vyhrabal odkudsi starý župan a mé hadry rozvěsil na terase, aby uschly.

Chvíli jsem líčil příhody ze své poslední cesty, ale nezdálo se, že by ho konkávní meteorický roj příliš zajímal, dost nervózně poposedával a nakonec z něho vypadla otázka:

„A co ptáci, žili tam nějací?“

Nutno dodat, že jeho slova nenasvědčovala právě příliš rozvinutému intelektu, tamní faunu má jistě podrobně prostudovanou, zato já měl příležitost se praštit do čela. Kde jen jsem tu klec nechal? Aha, na chodníku!

„Omluv mě na okamžik,“ řekl jsem a vyběhl jsem ven. Klec stála na lavičce přesně tak, jak jsem ji tam zanechal, a míčovka pérová v záři zapadajícího slunce spokojeně pochrupávala. S klecí v ruce jsem vyběhl po schodech. Dveře se zatím zabouchly, a tak jsem zazvonil. Vzápětí jsem nestačil couvat, neboť jsem byl nucen čelit agresivním útokům smetáku třímaného v rukou ctěné paní Loukotové.

Úplně zdrcený jsem se schoulil na lavičce před domem a zahloubal se nad tím problémem. Václav Novák je doma a přitom není doma. Několikrát se mi sice k němu proniknout nepodařilo, ale jednou jsem byl v tomto směru úspěšný. Jeho byt nepochybně existoval a dokonce, jak mě o tom přesvědčovali některé smysly, dost nahlas. Ale dovnitř jsem opět nemohl.

Po půl hodině se ozvalo shora:

„Co tam sedíš na lavičce, proč nejdeš nahoru?“

Novák stál na balkóně a upřímně se divil.

„Nemůžu!“ křikl jsem. „Tvůj byt neexistuje!“

„Pomátl ses?“ reagoval přirozeně.

„Nevíš, jak bych byl rád, kdyby tomu tak bylo! Bohužel jsem při smyslech, ale zbláznil se tvůj byt.“

„Cože?“

„Nevěříš? Pojď si to vyzkoušet!“

„Jak – vyzkoušet? Přestaň bláznit a pojď nahoru, káva už vystydla.“

„Vždyť ti tady půl hodiny vysvětluju, že to nejde!“ volal jsem zoufale. „A kdoví, jestli se vůbec dostaneš ven. Pojď sem ke mně dolů.“

Kroutil nad tím hlavou a jistě pochyboval o mé psychické rovnováze. Za minutu stál vedle mne na chodníku a v tom okamžiku zapomněl na to, že má se mnou ideový spor.

„Míčovka pérová!“ jásal. „Tu už jsem si dávno přál mít! Díky, Oskare!“ a vzal klec do ruky. „Jdeme na tu kávu, ne?“

Poměrně svižně vyběhl nahoru. Následoval jsem ho.

„Otevři, Antoníne!“ zabušil na dveře.

Sani se podobající paní Loukotová přerazila o Nováka násadu od smetáku.

„Jo pardon, to není, to je... Já myslela, že je to zase ten Pelc, promiňte, pane Novák,“ koktala. Schovával jsem se za rohem, aby mě náhodou nezahlédla.

„To je nějaká hloupost, ne?“ pokrčil rameny Novák a seběhl o poschodí niž, kde ho vzápětí přivítal pan Horáček. Zavlekl ho dovnitř a Novák byl tak překvapen, že se nezmohl ani na náznak odporu. A pak náhle, zničeho nic, z týchž dveří, ve kterých zmizel Novák odvlečen na návštěvu k panu Horáčkovi, propuklo hlasité štěbetání ptactva. Dveře Novákova bytu byly otevřeny, postával v nich robot Antonín a divil se, kam jeho pán zmizel.

„Šel na návštěvu k panu Horáčkovi,“ informoval jsem kuse Antonína o nově nastalých skutečnostech.

„Zajímavé,“ podotkl robot. „Má na stole kávu. Neříkal nic o tom, že půjde pryč.“

Potom však uzavřel své úvahy a věrný zásadě ničemu se nedivit pokračoval v původní činnosti. Tušil jsem, že Novákovi potrvá nejméně půl hodiny, než se vyprostí ze zajetí osamělého pana Horáčka. Měl jsem pravdu. Asi po šedesáti minutách byl doma. Omluvil se za to, že byl pryč trochu déle a napil se kávy. Vyprskl a nevybíravými slovy vynadal Antonínovi za to, že mu připravil studený nápoj.

„Kdybyste, pane, zbytečně nešetřil, mohl jste již dávno vlastnit dokonalé izolační šálky s termostatem a automatickým vyhříváním, ve kterých by káva vydržela teplá i deset let.“ odsekl Antonín a urazil se. Odešel do jiné místnosti a dal ostentativně najevo, že dnes už pracovat nebude.

Novák ještě chvíli nadával, ale pak se chytil za hlavu.

„Míčovka pérová! Já ji zapomněl u Horáčka!“ a vyřítil se ze dveří. Když se asi hodinu nevracel, začalo mi to být podezřelé. Z nedostatku lepších nápadů jsem vyšel na balkon a pozoroval jsem, jak se v hasnoucím dni rozsvěcují pouliční lampy.

Dole na lavičce seděl nešťastný Novák mokrý od hlavy až k patě. Vedle něho rejdila v kleci míčovka pérová.

„Co tam proboha, děláš? Proč nejdeš nahoru?“ zavolal jsem na něj.

„Oskare? Kde jsi? Já... že... to...“ koktal.

Zjevně prožil cosi hrozného. Seběhl jsem po schodech.

„Kde ses koupal?“

„To Loukotová!“ fňukal. „Chtěl jsem na tebe zavolat, ale ona je dnes nějaká rozčertěná. Tři kýbly vody! A po každé se trefila!“

Proč je rozčertěná jsem mu radši nevysvětloval.

„A proč nejdeš domů?“

„Já nevím, Oskare, já totiž nemůžu. Netrefím tam.“

„A když jsem ti to říkal, tak ses mi poškleboval.“

Zázraky tedy pokračují. Vzali jsme míčovku pérovou a šli nahoru. Novák už už chtěl zabušit na dveře, aby přivolal robota, ale včas jsem mu zadržel ruku. Třetí poschodí opět obývala paní Loukotová.

O poschodí níž se zabydlel pan Horáček. Na lavičce před domem jsme pak sídlili my dva. Já v županu, Novák v domácím obleku nasáklém vodou. Oba jsme nechápali ten přírodní div. Po chvíli dostal Novák, kterému to občas zapaluje, geniální nápad. Stiskl tlačítko svého zvonku přímo zdola, od domovních dveří.

Z domácího telefonu se ozval skuhravý hlas robota Antonína:

„Můj pán není doma. Odešel za neznámým cílem. Nevím, kdy se vrátí. Přijďte později.“

V telefonu to cvaklo a bylo ticho. Další diskuse se zvonkem a robotem byly bezpředmětné. Antonín splnil svou povinnost ohledně odmítání návštěv a dál nereagoval.

„Nedá se nic dělat, musím mu zatelefonovat,“ meditoval Novák. „Kde je tady asi telefonní budka?“

„Co kdybys zašel telefonovat k Horáčkovi?“

„To není nejhorší nápad,“ řekl Novák, nechal mě na lavičce a odešel. Za minutu byl zpátky.

„Horáček nemá telefon. Nepotřebuje ho, je hluchý. Doporučil mi, abych si zatelefonoval od paní Loukotové,“ a při té myšlence se otřásl, asi hrůzou. Skončilo to tak, že jsem za Loukotovou šel já. Vyjel jsem výtahem do čtvrtého poschodí.

„Cože, Pelc!“ zaječela Loukotová. „Kde mám to koště?“

„Počkejte okamžik, mladá paní,“ oslovil jsem ji vlídně. Zastavila se. „Víte, to je takové nedorozumění. Dějí se divné věci, potřeboval bych si od vás zatelefonovat.“

„A proč si nezavoláte od toho maniaka Nováka?“

„To se má tak. Já totiž právě potřebuju telefonovat k Novákovi.“

Chvíli stála s otevřenými ústy a nevypadala právě nejduchaplněji.

„Tak proč tam nesejdete? Pár schodů!“

„Nejde to paní Loukotová. Jeho byt zmizel.“

Pravda byla asi to poslední, co byla schopna snést.

„Nevíte jaké číslo má blázinec, pane Pelc?“ prohlásila. „Vždyť ten jeho kravál slyším až nahoru přes tu nejnovější akustickou izolaci, kterou jsem si za hříšný peníz nechala minulý týden instalovat, a vy mi tady budete tvrdit, že nějaký byt zmizel. Nepřebral jste trochu?“ a chtěla prásknout dveřmi.

Strčil jsem nohu za práh a snesl tu bolest.

„Já si potřebuju zatelefonovat,“ přeslabikoval jsem důrazně, ale nepočítal jsem s jejím fyzickým fondem. Za okamžik jsem seděl na schodech a přepočítával boule. Tak tahle akce příliš úspěšná nebyla a ani Novák u té dámy na popularitě nezískal. Přemítaje o tom, co podniknout dál, jsem pomalu sestupoval se schodů. A najednou jsem stál ve třetím poschodí a slyšel hlas pocházející nepochybně ze zobáku svyblíka řvavého. Zabušil jsem na dveře.

„Antoníne, otevři!“ zařval jsem.

A pak jsem uslyšel známý naučený monolog, kterým Antonín odmítá nezvané návštěvy. Pochopitelně, cizímu neotevře. To už jsem věděl, co dělat.

„Václave!“ hulákal jsem dolů schodištěm, až ze stěn začala opadávat omítka. Uslyšel mě.

„Co je?“ zněla ozvěna zezdola.

„Stojím před tvými dveřmi, Antonín mi nechce otevřít. Pojď nahoru, budu tady zatím hlídat a kontrolovat situaci.“

„Cože, já už zase bydlím?“ zajásal Novák.

Slyšel jsem jeho funění a šoupání pantoflí na schodech. Když jsem ho zaznamenal v mezipatře, bylo zřejmé, že věci se konečně ustálily v normálu a přestal jsem ho sledovat. A pak se o poschodí víš ozval jeho hlas:

„Oskare, přestaň si dělat psinu, kde seš? Aha, on už tě Antonín pustil,“ a zabušil na dveře paní Loukotové. Dřív, než jsem ho stihl varovat.

„Antoníne, otevři,“ pokusil se konverzovat s robotem.

Co se dělo dál, jsem neviděl. O několik časových jednotek později seděl Novák v mezipatře mezi druhým a třetím poschodím a vedle něho se povalovala převrácená klec s hlasitě protestující míčovkou pérovou.

Jedno bylo jisté. V žádném případě kolem mne neprošel nahoru ani neproletěl dolů. Přesto však zcela prokazatelně byl před chvílí ve čtvrtém poschodí. Cestou nahoru i dolů klidně vynechal poschodí třetí, které ovšem po celou tu dobu neopustilo reálný svět. To jsem mohl odpřísáhnout.

„Au, to bolí,“ řekl. A pak mě uviděl.

„Co mi to děláš, Oskare? Tento způsob humoru na můj účet se mi nejeví být právě nejvhodnějším v tak tragickou chvíli. Ty, místo abys mě před tou semetrikou chránil, mě pošleš přímo do jejích spárů. A kde jsi vlastně celou dobu byl?“

„Celou tu dobu stojím ve třetím poschodí, které ovšem ty, jsa nadán nadpřirozenými schopnostmi, zcela ignoruješ jak při chůzi nahoru, tak při plachtění dolů.“

Kroutil hlavou, pak opatrně vstal a nejistou nohou vstoupil na první schod, pak na druhý a na třetí. Za chvíli stál vedle mne. Do posledního detailu prozkoumal vizitku na dveřích, než na ně zabušil a zvolal:

„Antoníne, otevři!“

Rozmrzelý robot otevřel dveře a drze doporučil Novákovi, aby si příště vzal sebou klíče, protože mu právě byl otevřít naposled. Je prý servisním robotem s vysokou kvalifikací pro náročné činnosti a ne nějakým lokajem.

„Počkej, dojdu ještě pro toho ptáka,“ prohlásil uklidňující se Novák. „Zatím mi tady, Oskare, hlídej dveře, ta elektronická obluda je schopna všeho.

Sešel dolů, uchopil klec, vstoupil na první schod – a zmizel.

„Václave!“ zařval jsem.

„Co je zase?“ ozvalo se seshora. Zvedl jsem oči a spatřil jsem ho postávat na mezipatře mezi třetím a čtvrtým patrem. „Co děláš dole u Horáčka, prosím tě?“ rozhořčoval se. „Přece jsem ti říkal, abys hlídal dveře, aby se nazabouchly.“

„Už čtvrt hodiny nedělám nic jiného,“ ukázal jsem na otevřené dveře, za nimiž musel nutně rozpoznat interiér své domácnosti. Nechápal nic a já taky ne. Udělal krok dolů a propadl se o poschodí níž. Něco mě napadlo.

„Polož tu klec a pojď sem.“

„Jo, a dojdu k Loukotové,“ zamračil jsem se.

„Polož tu klec,“ pravil jsem důrazněji.

Poslechl mě a trefil domů. Něco jsem mu pošeptal. Kývl hlavou a zavolal Antonína. Robot neochotně praštil prachovkou a přišoural se blíž.

„Antoníne, prosím vás,“ pronášel Novák zřetelně, „byl byste prosím tak laskav a přinesl klec s míčovkou pérovou, která leží na schodišti?“

„Lituji, pane, není to možné.“

Novák nevěřil svým uším.

„Požádal jsem vás snad o to málo laskavě?“

„To ne, pane, ale nepodaří se to.“

„Antoníne,“ pronesl Novák výhrůžně. „Žádám vás důrazně o to, abyste vyplnil můj příkaz. Slyšel jste už někdy o demontáži?“

„Už jdu.“

Kovový mechanismus sestoupil po schodech a sevřel klec v ruce. O chvíli později jsme seshora zaslechli bušení na dveře.

„Tak vy nedáte, Novák, pokoj?“ ozvala se Loukotová. Nevím, co podnikala, slyšel jsem jen jakýsi sykot. Následovala krátká dramatická pausa a schodištěm se rozlehl úžasný jekot.

„On na mne poslal robota! Pomoc! Policie!“ a jako impozantní tečka za celým intermezzem zaznělo suché prásknutí dveřmi. Zdrcený robot stál v mezipatře pod námi a byl celý zahalený namodralou pěnou. Loukotová použila hasicího přístroje.

„Tak tomu trochu začínám rozumět,“ podotkl jsem. Ale zjevně tomu nechtěl rozumět robot Antonín, který byl psychicky připraven k dopravě do Robototechny ke střední či generální opravě. Na takové zacházení nebyl zvyklý a zpravidla po obdobných událostech došlo ke zkratu v centrálních okruzích.

„Nedostane se sem nikdo, kde nese toho ptáka,“ pokračoval jsem pranic nedbaje toho, že si Novák začíná zoufat nad havárií robota. Hned jsem začal experimentovat. Přešel jsem kolem Antonína, který připomínal zkamenělého rytíře z Erbenových pohádek, sestoupil jsem do mezipatra, uchopil klec a vydal se po schodech nahoru. Třetí poschodí neexistovalo, přestože jsem je vlastně mohl neustále pozorovat. Opět jsem odložil klec.

„Jak ale toho ptáka dostanu domů?“ zoufal si Novák, který už asi také pochopil v plném rozsahu důsledky nastávající tragedie.

„To ovšem nevím,“ odpověděl jsem popravdě. „Detaily by mohl znát tadyhle Antonín, pokud vím, je chodící ornitologickou příručkou.“

„To tedy je, ale neměl jsem tě poslouchat a propůjčovat ti ho k šíleným experimentům. Jak můžeš vidět, je k nepotřebě.“

„Pak se nedá nic dělat,“ uvažoval jsem nahlas. „Měl bych tu jisté řešení. Potřeboval bych k tomu kus provazu.“

Novák se až po lokty zabořil do hromady haraburdí, hrabal se tam dobrých pět minut a pak vytáhl klubko prádelní šňůry.

„Bude to stačit?“

„Vypadá to dobře. A teď poslouchej.“

Vyposlechl mé pokyny, prohlásil, že je to blbina, ale protože na nic jiného nepřišel, vzal klec a vyšel s ní před dům. Zatím jsem jeden konec šňůry spustil z balkonu dolů. Novák na něj přivázal klec a zavolal:

„Táhni!“

Pták byl poměrně lehký a tak jsem se na vytahování klece příliš nesoustředil. Byl jsem dokonce potěšen tím, že se mi tak jednoduše podařilo oklamat ten právě se naskytnuvší nepochopitelný jev. Nejde-li to dveřmi, musí to jít oknem, to je přece samozřejmé. Náhle jsem o něco zachytil. Šňůra mi proklouzla v dlani a trochu jsem si spálil kůži. Povolil jsem, nechal jsem klec trochu zhoupnout a zatáhl znovu. Visela na provaze a široko daleko nebyl žádný pevný bod. Znovu jsem silně zatáhl, ale marně, klec se nepohnula ani o milimetr výš.

„Zatraceně,“ procedil jsem polohlasně mezi zuby. „To přece nemůže být pravda!“ Zabral jsem ze všech sil. Zdálo se mi, jako kdyby se balkon prohnul trochu dolů a pak tah náhle povolil. Svalil jsem se na záda, ale přece jen jsem překonal působení té neznámé síly působící proti směru tahu. Pak už jsem snadno vytáhl celou šňůru nahoru. K mému překvapení na jejím konci nebylo nic. Provaz se přetrhl. Dole stál Novák jako zkoprnělý a vedle něho se válela dost zdeformovaná klec, v níž zděšeně poletovala rozcuchaná míčovka pérová, na podobný způsob zacházení rozhodně nenavyklá.

„Nemůžeš dát trochu pozor?“ bručel Novák. „Zaručeně jsi zachytil za Horáčkův balkon.“

Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem na celé havárii prakticky bez viny, ale samozřejmě neúspěšně. Pokusil jsem se tedy klec znovu vytáhnout nahoru a důrazně jsem kladl Novákovi na srdce, aby pozorně sledoval, co se bude dít. Díval se a pak se i divil. Klec uvízla těsně pod úrovní Novákova balkonu a ne a ne se nechat vytáhnout výš. Když jsem zatáhl větší silou, šňůra pět začala praskat. Přivázal jsem provaz k zábradlí, míčovku pérovou jsem nechal viset v prostoru a vyzval jsem Nováka, aby šel nahoru. Chtěl jsem s ním problém pořádně probrat. Domů se dostal bez obtíží, třetí poschodí existovalo. Tam usoudil, že v mokrých šatech se pohybuje už zbytečně dlouho, a vyzval mě, abych mu vrátil župan. Převlékl jsem se tedy zpět do svého už suchého oděvu a župan si pro změnu navlékl on. Pak vyšel na terasu.

„Není nic jednoduššího,“ zvolal, když spatřil klec. Lehl si na podlahu, prostrčil ruku mezi mřížemi a natáhl se jak to šlo. Protože je přece jen trochu vyšší postavy než já, podařilo se mu na klec dosáhnout a nepříliš pevně ji uchopit.

„Mám ji!“ zajásal. A pak ležel a ležel a supěl a supěl. Přestože klec držel pevně, ne a ne s ní pohnout výš. Nakonec ji pustil, vzpřímil se a procvičoval si prsty po přestálé námaze.

„Nejde to,“ usoudil. Patrně mě považoval za slepého. A pak se odhodlal k něčemu neuvěřitelnému. Nevím, jak to dokázal, nevím, kde si byl vypůjčit ten patřičnou dávku odvahy, jaký stupeň výmluvnosti použil, ale za deset minut jsem ho slyšel, jak diskutuje s paní Loukotovou těsně nad mou hlavou. A to je o Novákovi známo, že je člověkem téměř nemluvným a před ženami zcela ostýchavým. Ovšem pokud se jedná o chov ptactva...

„Oskare,“ zavolal seshora.

„Slyším.“

„Odvaž toho ptáka a podej mi volný konec šňůry.“

Splnit tento požadavek mi nečinilo velké potíže. Hodil jsem mu volný konec provazu nahoru a počkal jsem, až se tahem jeho ruky napne.

„Pusť!“ zavelel. Klec trochu poklesla, ale hned se vydala směrem vzhůru. Chvíli jsem ji stačil sledovat, pak zmizela.

„No, a je to,“ konstatoval Novák. „Mám ji.“

„Prozraď mi laskavě, co je ti platná klec na balkoně u Lo... u paní Loukotové. Nemýlím-li se, tvým úmyslem bylo dopravit klec s míčovkou pérovou domů.“

„Ovšemže. Teď se podívej, s jakou elegancí se mi podaří závěr celé akce!“ chvástal se.

A začal klec spouštět dolů. Bylo to skutečně elegantní. Klec se náhle objevila asi půl metru pod mýma nohama.

„Nesmysl,“ zabručel Novák a vytáhl ji zpět. „Pouštěl jsem ji moc rychle.“ Několik dalších pokusů skončilo stejně a když Novák málem přepadl přes zábradlí, konečně zanechal marného snažení a pokusil se přemýšlet. Zaslechl jsem ho, jak žádá Loukotovou o nějakou barvu. Udělal na šňůře dvě značky, jednu asi půl metru od klece, druhou o půl metru dál. Potom klec pět spustil dolů. Klec visela půl metru pod Novákovým balkonem. Kus nad ní jsem zaznamenal jednu značku. Sledoval jsem provaz. Nikde nebyl přerušen, druhou značku třímal Novák v ruce. Mezi oběma značkami, které od sebe nebyly prokazatelně dál než půl metru, byly nyní čtyři metry provazu.

Novák šmejdil s klecí nahoru a dolů, nikdy se mi však nepodařilo zahlédnout ji v úrovni mých očí. Buď byla nahoře, nebo dole. Do Novákova bytu se jí nechtělo.

To mého přítele zdravě naštvalo.

„Zdá se mi být zcela nepochopitelné, proč ten pták nechce právě ke mně domů,“ přemýšlel nahlas. „Do bytu pana Horáčka jsem se s ním odstal bez potíží, k paní Loukotové rovněž. Řekni mi, Oskare, čím se tyto byty od sebe liší? Snad jen tím, že já musím mít tu smůlu, že bydlím ve třetím poschodí. Copak může míčovce pérové vadit magické číslo tři?“

„Novák, budete tady ještě dlouho zaclánět?“ osopila se dost hrubě paní Loukotová na mého přítele. „Nemyslíte, že už je čas jít spát?“

Bylo půl jedenácté. Už víc než čtyři hodiny jsme tady experimentovali a míčovku se nám dovnitř dostat nepodařilo. Za chvíli byl Novák před domem i s klecí. Kolem dveří svého bytu prošel aniž by se mu je podařilo zahlédnout.

„Neodložíme to na zítřek, Oskare?“ otázal se nesměle. „Nenecháš si toho ptáka u sebe?“

„Ne, neodložíme to na zítřek. Přiletěl jsem z Regula dnes a rovněž dnes se míním zbavit té obludy, kterou jsem celou cestu málem nestačil živit.“

„Přece nebudu bydlet na chodníku!“

„Je mi úplně jedno, kde budeš bydlet,“ odvětil jsem. „Toužebně sis přál mít nějakého ptáčka ze systému Regulus, prosím, tady ho máš, převzal jsi ho a víc ode mne nechtěj. Já za to nemůžu, že máš domácnost zařízenou tak, že v ní přestávají platit všechny přírodní zákony kromě zákona džungle, zákona schválnosti a zákona namazaného krajíce.“

„Kdyby byl aspoň v pořádku Antonín, to bych si snad nějak poradil...“

„Neměl jsi ho pustit do spárů té saně Loukotové....“

„Kdo je u vás saň?“ uslyšel jsem shora. To byl pro mne pokyn, abych se stáhl hlouběji do bytu, protože bych jen velmi nerad inkasoval zásah hasicím přístrojem. Přesto jsem nadále uvažoval nad podstatou problému a pokoušel se najít řešení. Přece není možné, že jsme již všechny možnosti vyčerpali.

Novák už choval různé ptactvo. Měl tu měníka vícerozměrného, který přenášel jeho byt do různých vesmírů o libovolném počtu rozměrů a napáchal značné škody. Ale že by právě míčovka pérová měla podobné spády, o tom jsem neslyšel. V systému Regulus byl v tomto směru celkem pořádek, což už se dost dobře nedalo říct o naší planetě, jak jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit. Nějak se mi nechtělo věřit tomu, že by celý problém vězel v míčovce, spíš se zdálo, že pes je zakopaný někde u Nováka pěkně hluboko pod parketami.

Čím se můj byt liší od bytu mých sousedů? To byla otázka, kterou si Novák před chvílí položil a bylo zjevné, že jde o otázku klíčovou. Slyšel jsem, že ovzduší v bytě je poněkud hlasitější než by odpovídalo normě. Je to k pochopitelné, ptáci ještě nedostali večeři a tak se hlásí o svá práva...

Ptáci!

Novák chová ptáky. Ani Loukotová, ani Horáček ptáky nechovají. Horáček pěstuje kaktusy, Loukotová roznáší drby. Že by právě tady byl ten rozdíl?“

Šel jsem na chodbu a nakopl Antonína. Rázem byl čilý. Poručil jsem mu, aby z bytu vynesl všechno ptactvo. Zdráhal se. Zavolal jsem tedy Nováka a vysvětlil mu podstatu problému. Novák nechtěl věřit tomu, že by doma choval ptáka, který by se natolik nesnášel s míčovkou pérovou, že by jeho působením, byť pouze částečně, mohl byt přecházet do mimoprostoru. Ale tu do nastalého ticha promluvil Antonín.

„Míčovka pérová, vzácný pták obývající systém Regulus. Je neobyčejně družná, pohybuje se poskakováním, nenáročná na stravu.“ Před očima se mi mihly tři otazníky. „Víceletá, organické povahy. Chov obtížný. Zejména se nedaří odchov v zoologických zahradách. Problémy s tahem. Domnívám se, pane, že bychom měli s dalšími pokusy o nastěhování tohoto obratlovce do naší domácnosti přestat, podle programu do něj vloženého to není reálné.“

Pitomý robot, pomyslel jsem si. Programoval by i ptáky.

„Jakto – není možné?“ divil se Novák.

„Opakuji znovu: zejména se nedaří odchovávat v zoologických zahradách. Konec citátu. Míčovka pérová se tímto přirozeným způsobem brání zajetí. Jak jste se mohl přesvědčit, do ZOO ji nedostanete.“

„Počkej, Antoníne, jakápak ZOO? Copak tady někde v okolí je zoologická zahrada?“

„Míčovka pérová dle všech vnějších příznaků považuje vaši domácnost za zoologickou zahradu.“

„Proč?“

„Chováte snad stojednašedesát ptáků, pane?“

„To ano, ale...“ Novák se zarazil. „To by v tom byl čert, abych ji nedostal domů. Oskare, tvá teorie byla kupodivu správná. Antoníne, vynes všechny klece na chodník, a ty, Oskare, vezmi míčovku a zůstaň s ní na chvíli třebas u paní Loukotové...“

„Cože???“

„...ehm... raději u pana Horáčka, bylo by totiž dobře, aby na ulici nedošlo k přímým střetům. Chápeš, ne?“

Chápal jsem. Pan Horáček nic nenamítal a tak jsem mohl pohodlně sledovat z balkonu ve druhém patře, jak se Antonín i Novák činí. Vynášeli všechny klece a ukládali je na chodník. Nakonec nezbyl v Novákově bytě jediný pták.

„Tak,“ otřel si Novák úlevou čelo. „Dej sem tu míčovku!“ volal na mne.

Jako svátost ji nesl nahoru po schodech. Na odpočívadle na okamžik zaváhal, i mně bušilo srdce obavami, že opět zmizí o patro výš a celá pracná akce bude pro kočku. Pak udělal odvážný krok – a šel klidně dál. Zastavil se i s klecí vítězoslavně ve dveřích a zvolal:

„Heureka! Dokázal jsem to!“

A překročil práh. Postavil míčovku v obývacím pokoji na jedno ze stovek uvolněných míst. Následoval jsem ho do poloprázdného a nezvykle tichého bytu a posadil se do křesla. Problém se zdál být vyřešen a Novák se tvářil nadmíru spokojeně, přinejmenším tak, jako by se vše vyřešilo především jeho zásluhou.

„Antoníne, přines všechny ostatní klece,“ převzal velení.

Domníval jsem se, že se robot bude těm protismyslným příkazům zpěčovat, ale zmýlil jsem se. Avšak asi za minutu jsem uslyšel odkudsi z chodby, snad ze čtvrtého poschodí, strašlivý rámus a následně pád těžkého tělesa. Oba jsme se vyřítili z bytu. Pohled se nám naskytl věru žalostný. Na odpočívadle pod námi se povaloval ve stavu naprosté bezmocnosti robot Antonín; tvořil terminální vrchol pyramidy sestávající především ze čtyř částečně deformovaných klecí. Svyblík řvavý začínal rozhořčeně protestovat.

„Tak pane Novák, ten váš humor mě přestává bavit.“

Ta slova vycházela z masitých úst metrákové dámské postavy, s níž jsme dnes přišli do konfliktu přinejmenším po jedenadvacáté. Nezdálo se, že by příčinou její nepříčetnosti byl kdokoli jiný.

„Nechápu, jak vás mohlo napadnout poslat robota, aby mi do bytu stěhoval ty vaše pitomé ohavné ptáky.“

Novák stál na schodech ne nepodoben solnému sloupu. Pak seběhl dolů, vzal do rukou dvě klece a vyběhl nahoru. Třetí patro beznadějně vynechal, vzápětí ho proud vody spláchl opačným směrem. Dopadl vedle bezmocného Antonína.

Ať jsme zkoušeli kteroukoli klec, třetí patro bylo pro nás tabu. Zkoušeli jsme to postupně oba bez náznaku kladného výsledku.

„Ta pitomá míčovka musí okamžitě pryč!“ řval Novák. „Přece se kvůli ní nepřestěhuju!“ a vzal klec s míčovkou a hnal se ke schodišti. Ve dveřích tvrdě narazil. Na prázdné místo. Táhl klec za sebou ze všech sil, ale přes práh ji nedostal. Míčovka odmítala odejít, odmítala vstoupit do zoologické zahrady, odmítala zajetí. Zoologickou zahradou byl pro ni teď zbytek světa.

Novák postavil klec zpátky, posadil se a začal si hlasitě zoufat.

„Oskare? Cos mi to provedl?“

„Já?!“ nestačil jsem se divit. Samozřejmě. Všechny své neúspěchy docela jednoduše přehraje na hlavu toho, kdo je po ruce. Dost často to bohužel bývám právě já. Rozčílil jsem se. Vzal jsem klec s tím protivným ptákem, vyšel na terasu a hodil jsem ji přes zábradlí. Nabyl jsem dojmu, že se mi ta potvora vysmívá. Klec se volně vznášela ve vzduchu kousek od zábradlí a potvrzovala právě coby výjimka Newtonův gravitační zákon.

„Běž dolů a přines nějakého ptáka,“ pokynul jsem Novákovi. Dvakrát proběhl po schodech od Horáčka k Loukotové s nulovým výsledkem. Ani on, ani popěvec poplašný o třetí patro nezavadili.

Praštil s klecí o zem, až popěvec poplašný vydal sérii zlostných zahýknutí, a vyběhl rozzuřený na terasu. Natáhl se přes zábradlí a začal klec s míčovkou odstrkovat dál. Daleko to nešlo, a tak si zkusil vypomoci nástavcem od vysavače. Naklonil se přes zábradlí, a...

Chtěl jsem rychle zasáhnout, ale můj skvělý postřeh mě tentokrát na celé čáře zklamal. Novák překonal tu nepatrnou překážku tak rychle, že jsem původně nabyl dojmu, že tak činí v sebevražedném úmyslu, propadnuv beznaději nad bezvýchodnou situací.

Bydlel víc než deset metrů vysoko. Krev by v mých žilách upír marně hledal... Pád z té výšky mohl skončit i tragicky. Zavřel jsem hrůzou oči, a pak jsem ho uslyšel. Když jsem zvedl víčka, mohl jsem spatřit Nováka, jak se zoufale všemi čtyřmi přidržuje klece. Oba, míčovka i Novák, se společně s klecí volně vznášeli ve vzduchu, drženi v té poloze jenom záhadnou silou vyvolanou odporem míčovky pérové vůči zoologickým zahradím...

„Pomoz mi, Oskare, co stojíš jako dřevo, já už se neudržím, já spadnu!“ volal zoufale.

Hledal jsem, co bych mu podal. Nástavec k vysavači, jediný dlouhý předmět v okolí, se pochopitelně při Novákově akrobacii poroučel směrem dolů. Než bych pro něj doběhl a zase se vrátil, to by se už Novák nemusel udržet. Natáhl jsem po něm ruku jak jen to šlo, ale chybělo skoro půl metru. Kdyby se tak dokázal jednou rukou pustit, mohli jsme dospět k šťastnému rozuzlení, ale k tomu se Novák neměl, a naopak já bych jen velmi nerad následoval jeho příkladu. A tak jsem mohl jen zaraženě sledovat, jak milimetr po milimetru klouže dolů. Držel se z posledních sil a neříkal už nic. A tu jsem zaznamenal, že toutéž rychlostí klesá i klec. Vydrží-li ještě chvíli, snad se dostane v pořádku na zem. Pak jsem ucítil, jak se balkon prohýbá vlivem neznámé tíhy, zábradlí také už nebylo tak rovné jako před chvílí a světla v okolí začínala pohasínat. Něco se roztrhlo, svět se rozjasnil a před námi se rozevřela neznámá široká krajina osvětlená modrým ostře zářícím sluncem. Novák se pustil klece, zamával rukama, ještě se zdálo, že se chystá něco říct, ale já už nic neslyšel, a pak – zmizel. Ztratil se on i nešťastná klec, neviděl jsem ani míčovku pérovou. Pak už nebylo nic. V místě, kde ještě před chvílí můj přítel visel ve vzduchu ne nepodoben splasklému měchýři, se tetelil jen večerní pražský vzduch. Balkon se narovnal a pouliční světla se rozzářila normální intenzitou. Neznámý svět se ztratil právě tak rychle jako se objevil.

Kam se to, proboha, můj přítel dostal? Kam a hlavně kudy? Kde ho jen najdu? Prokletý nápad přivézt mu míčovku pérovou! Je sice pravdou, že Novák právě tímto způsobem dokázal přivést nevyřešený technický problém ze světa snů do normální reality a kdyby tu zůstal, mohl se i proslavit – vždyť zatím celé kolektivy marně bádají nad tím, jak s minimální energetickou náročností vyřešit přechod do mimoprostoru a zpět. A Novák se jím dnes protáhl úplně zadarmo! Nejradši bych hned skočil za ním, ale nešlo to. Propásl jsem tu správnou vteřinku, ten jediný okamžik. Kdyby se radši pustil klece, snad by si jen polámal kosti, ale zůstal by doma...

„To snad není možné,“ rozezvučel mé bubínky nekompromisní bas paní Loukotové.

„Taky jste to viděla?“ zeptal jsem se jí trochu roztřeseným hlasem.

„To snad není možné!“ opakoval s vyšší hlasitostí. Nezdálo se, že těmi slovy reaguje na můj dobře míněný dotaz. „Vy jste tady zase!“ pokračovala v monologu. „A tentokrát na balkoně! Jak jste se sem vyšplhal? Policie! Telefon! Rychle, kde mám telefon? Pokus o znásilnění!“

A pak jsem z téhož místa zaslechl důvěrně známý hlas, který se paní Loukotovou marně snažil uklidnit, a mé srdce radostí poskočilo. Vyběhl jsem na chodbu a tam jsem se setkal s kutálejícím se Václavem Novákem, kterého Loukotová tímto neobyčejně důrazným způsobem vytřídila ze svého bytu. Když jsme se přestali objímat, mohl jsem postřehnout, že si není právě podoben. Kůži měl opálenou jako by se vrátil od Jadranu a jeho tvář zdobilo dvoucentimetrové strniště.

„No Oskare,“ obrátil se ke mně dost vyčítavě, „snad mi nechceš tvrdit, že jsi celé ty dva měsíce nechal mé chudáčky ptáčky ležet bezmocně na chodníku? Jak... Ale to přece...“

V tu chvíli vše pochopil. Uvědomil si to ve chvíli, kdy zakopl o trosky svého vlastního robota.

„Jak je to dlouho, co jsem...“

„Asi pět minut,“ odvětil jsem. „Ale kde jsi byl?“

„Kde, no přece v systému Regulus! Potvůrka se vrátila domů a dokonce přirozeným způsobem.“

„Co to?“

„Míčovka pérová je tažný pták, Oskare. Kdysi obývala dvě sesterské planety, které měly společnou atmosféru. Na jedné hnízdila, na druhou létala přezimovat. Ale planety se vlivem přitažlivých sil Regula začaly od sebe vzdalovat a tak se oddělily i atmosféry. Míčovka neměla kde přezimovat a jako druh byla odsouzena k zániku, ale je to ptáček šikovný a evoluce si poradila. Vytvořila zvláštní orgán, který umožňuje tah mimoprostorem. Když přijde čas k tahu, míčovka si nemůže pomoct. No a ten okamžik právě nastal. Ostatně si myslím, že můžeš být, Oskare, rád, že se tak nestalo včera. Kde bys teď asi byl i se svou raketou?“

V duchu jsem si umínil, že dřív, než zase nalodím nějakého ptáka, velice podrobně prostuduji jeho biologii.

„A jak ses dostal zpět?“

„Přece jednoduše! Tažní ptáci se vždycky vracejí do rodných hnízd, ne?“

„No, máš vlastně pravdu,“ podotkl jsem a kousek jsem ustoupil. Při těch jeho ptačích způsobech hrozilo akutní nebezpečí, že začne klovat.