Josef Pecinovský
Laso,
verze 5,0
Nepříjemnosti
se rodily jaksi plíživě.
Začalo
to tím, že krátce po desáté hodině vyplivl motor naší dodávky. Čert ví, jestli
na podobný truc už měla nárok. Byla v provozu nepřetržitě dvacet čtyři hodin a
pohybovala se celou tu dobu vpravdě plíživým tempem. Nezbylo mi nic jiného než
nechat Lucii s Pamelou i Larrym na místě a pokračovat vpřed stanoveným směrem.
Laso nepočká, to je jasné.
Larry
zuřivě telefonoval, proklínal všechny, na které se dovolal, pak i ty, na které
se nedovolal, a z jeho hlasu jsem pochopil, že pozbývá klidu. Nezdálo se, že by
jeho přátelé byli ochotni pomáhat v této podezřelé akci.
V půl
jedenácté jsem prošel liduprázdným náměstím před Fernovým palácem, tam jsem se
na chvíli zastavil na schodech a pronesl jsem do objektivů televizních kamer
minutový projev o skvělé chuti oplatek Adriana. Třímal jsem při té příležitosti
v rukou typický obal, ale v něm jsem měl hořkou čokoládu. Byla rozhodně
výživnější a navíc jsem měl jistotu, že ji nikdo nenasytil hypnotiky.
Naše
dodávka mě dohonila na Jižní magistrále zhruba v místě, kde jsem se včera
toutéž dobou obracel a začal svůj běh o život směrem. Za volantem už seděl
Larry a dštil kolem sebe oheň a síru.
„Jsou to
všechno srabi! Hovada propečená! Slanečci zasraní!“ Hulákal na celou ulici.
Vrhl
jsem na něj zkoumavý pohled, ale nezpomalil jsem.
„Nikdo
nechce pomoct, a to jsem každému nabízel deset tisíc, když vezme druhé auto.“
„Copak
jsi nepochopil, že nikdo nepůjde?“ řekl jsem a ukázal jsem na protější stranu
ulice. Visely tam namačkány jako sardinky Westerovy volební plakáty. Každé
místečko, které šlo využít, na mne zíralo tím hnusným vyzáblým ksichtem. „Můžeš
mi říct, Larry, kde jsou moje plakáty? Až někde uvidíš jediný, tak pořádně
zahoukej. Možná tě to probudí ze sna. Dnes ráno, pokud vím, mělo být vylepeno
dalších pět tisíc plakátů. Zajímalo by mě, jestli se touto činností zabývá
aspoň jeden člověk.“
„Jeden
jo,“ odsekl Larry a přidal plyn. A já jsem zjistil, že na zadních dveřích
dodávky je můj portrét a pod ním nápis: VOLTE DERNIERA!
Snažil
jsem se dovolat do agentury, které jsme zadali výrobu a vyvěšení plakátů, ale
kdybych oslovil hrocha, mělo by to větší účinek.
A já
dobře věděl, že tady zapůsobil zásah vyšší moci, a nemusel jsem ji snad ani
příliš hledat. Zbyl jsem na svou volební kampaň sám, a to je zatraceně málo, i
když mám tu největší publicitu, jakou si kdy který kandidát na starostu mohl
přát.
Zazvonil
telefon. Chvíli jsem poslouchal a pak jsem pokrčil rameny.
„Tak
další jobovka, Larry. Volal mi můj advokát. Měl jít dnes večer v mém zastoupení
na televizní besedu s kandidáty. Řekl, že tam nepůjde. Těch deset tisíc je
zpátky na mém kontě. Mohl bys mi říct, čeho se tak polekal?“
„Copak
se všichni zbláznili?“ kroutil hlavou Larry a pak sprostě zaklel. Pravá přední
pneumatika dodávky byla prázdná.
Dohonil
mě za deset minut, automechanikem byl docela zručným.
„Zasraný
hřebík. Nepamatuju se, že bych někdy na takovým krásným asfaltu někdy píchnul.“
„Hřebíky
nepadají z nebe, Larry,“ odtušil jsem. Zdálo se, že stále ještě plně nechápe,
do čeho jsme se všichni namočili. Lucie a Pamela, které si po ránu chvilku
zdřímly, se samozřejmě při té nucené zastávce probudily. Pamela mi chtěla
převázat záda, ale ta se po ránu začala chovat slušně, navíc jsem neměl před
lasem dostatečný náskok. Noha bolela standardním kontinuálním způsobem, na to
jsem si už zvykl. Pokud jsem opatrně našlapoval, tak to šlo. Spát se mi
nechtělo, ale tady by měly nastat potíže až tak za dva dny. A sil, těch jsem
měl plno, vždyť taková plouživá chůze, to není pro mne vlastně žádný pohyb.
Ale
jistě přijdou chvíle, kdy i tento způsob chůze mi bude velmi nepříjemný.
Další
nepříjemnosti přinesla dvanáctá hodina. Už ráno jsem pozoroval, že sluníčku se
nijak ochotně nechce z té oblačné peřiny, kolem deváté zalezlo za mraky úplně a
zvedl se vítr. No a teď začalo pršet.
V závodě
mi vždycky bylo nejhůř, když jsem vylezl z vody. Velký triatlon se neplave v
bazénech, pochopitelně, pořadatelé vždycky vyberou tu nejstudenější řeku nebo
doslova ledové jezero. Nemusím podotýkat, že v letních měsících máme prázdniny,
abychom si mohli odpočinout, a závodíme zásadně v říjnu nebo v dubnu. Jsem tedy
na chladnou vodu zvyklý, ale když jsem z předpovědi počasí pochopil, že mi
hustý déšť bude kapat na hlavu snad i deset hodin, neměl jsem z toho docela
příjemný pocit.
Uvažoval
jsem, kam bych se schoval, ale nikde ve městě nebyla dostatečně velká střecha,
kde bych se mohl bezpečně pohybovat s lasem v zádech. Lucie mi nabídla deštník.
Vzal jsem jej do ruky a roztáhl si jej nad hlavou. Zjistil jsem po pěti
minutách, že mi z té nepřirozené polohy tuhnou svaly na ruce a navíc jako
ochrana před deštěm to byl přístroj velmi nedokonalý. Tak jsem jí to monstrum
vrátil zpátky, ona jen pokrčila rameny a podala mi obložený chlebíček.
A déšť
houstl a brzy bylo docela chladno. Ne, Same, tohle není to pravé. Často jsi
přece běhal nebo jel na kole za deště, vždyť trénuješ za každého počasí. A
nikdy ti zima nebylo... Samozřejmě, potřebuji se pohybovat rychleji, tyhle
svaly chtějí běhat, ale bohužel. Když jsem pomyslel na svůj zdevastovaný
kotník, věděl jsem, že běhat prostě nemohu. A tak jsem polykal studenou vodu,
která mi do tváře tekla z mokrých vlasů, a občas jsem nechutně nadával, což
jistě nejeden mikrofon zvesela roznášel do širého světa.
Bylo půl
jedné, když Larry rezignovaně mrštil telefonem do rohu kabiny. Podíval se na
mne a s protaženým obličejem řekl:
„Je to v
háji, Same, všichni nás v tom nechali. Až to tady skončí, já těm hajzlům
rozbiju hubu.“
„Omyl,
Larry. Kdybys byl v jejich kůži, taky by ses do toho nehrnul.“
„Prosím
tě, proč, jsi můj nejlepší kamarád, a...“
„Oni
jsou také tvoji i moji kamarádi, a sedí radši doma, než by nám pomáhali právě
teď a právě tady.“
„Copak
má Fern tak malý vliv, že...“
„Ne, o
to nejde. Jde o to, že všichni naši přátelé teď už vědí o něco víc než my. Vědí
něco, co jim prostě nedovolí, aby mi někdo šel pomoct.“
Larry
měl trochu dlouhé vedení.
„Myslím,
že jim všem dnes v noci nebo ráno někdo zatelefonoval. A to, co slyšeli ze
sluchátka, mělo na jejich příští chování silný vliv. Kolik chlapců jsi vůbec
sehnal?“
„No,
deset.“
„A
telefonoval jsi nejméně třiceti, že?“
„To jo.“
„Tak ti
ostatní už vzali nohy na rameny a radši vypadli z města, nebo prostě neberou
telefon.“
„A proč
by to dělali?“
„Aby mi
nemuseli pomoct, Larry. A zmizeli proto, že se za to přede mnou i před svým
svědomím stydí. Ale teď je zřejmé, že v tomhle městě jsou dva miliony lidí, a
všichni budou nadšením bez sebe, až ten svůj boj s lasem prohraju. A tím také
skončí celá předvolební kampaň. Advokát mi něco naznačil, i když to neřekl
přímo. Ono se v tomto městě dá házet lasy až příliš často, víš.“
„Myslíš,
že v tom má prsty We...“
„Nejmenovat,“
zarazil jsem Larryho a ukázal jsem na všetečného reportéra, směrující na nás
svůj mikrofon déšť nedéšť. „Všechno, co si tady povídáme, je věcí veřejnou.“
„Do
prdele, a to se mám klidně koukat, jak ti kdekdo hází klacky pod nohy?“
„Ne.
Tobě taky někdo brzy zavolá, Larry. Pak možná uděláš to, co ostatní. Nebudu ti
to mít za zlé.“
No,
naštval jsem ho. Deset minut mlčel.
„Ksakru,“
začínalo se mu to všechno rozkládat v hlavě. „A kdo dnes večer půjde za tebe na
tu předvolební schůzi?“
„Nikdo,“
odtušil jsem chladně. „Půjdu tam sám.“
Larry
chtěl začít něco namítat, ale místo toho vulgárně zaklel. Právě píchl další
kolo.
Byla
jedna hodina, hustě pršelo, a můj vůz se zásobami a vzteklým Larrym, zoufalou
Lucií a flegmaticky se tvářící Pamelou zůstával beznadějně vzadu. Můj trenér
právě montoval poslední rezervu. Laso se za mnou vlnilo ve vzdálenosti dvou set
tří set metrů, televizní vůz mě sledoval s monotónní vytrvalostí. Zvláštní,
zvláštní. Tomuto vozu se ještě vůbec nic nepřihodilo.
Zatímco
včera směřovaly všechny útoky přímo proti mně, dnes se neznámý nepřítel
soustředil na to, aby mne zbavil doprovodu. To už bylo jisté.
Larry mě
dohonil za půl hodiny a prohlásil s kyselým obličejem:
„Jsme v
prdeli, Same. Nemám šťávu.“
„Jak
to?“
„Projel
jsem kolem čtyř benzínek. V jedné byla náhlá kontrola a neprodávali. V další
stála cisterna a doplňovala nádrže. U třetí jim došla nafta a teď před chvílí
jsem se dověděl od jiného majitele pumpy, že mi prostě neprodá ani litr. Když
jsem se ho zeptal, proč, tak mi odpověděl, že bude radši živý než by mi podal
byť jen náprstek nafty. A víc jsem s ním nehnul.“
„Ksakru,
vždyť to musel být prodej se samoobsluhou, kdybys tam jednoduše zajel, tak...“
„Nezajel,
Same. Přímo u stojanu stáli tři až příliš vyvinutí svalovci. Nezbylo mi než
prásknout do koní. Chápeš to?“
Chápal
jsem to.
„Víš,
Larry, v tomhle městě je devadesát benzínových pump. Jedna včera vyletěla do
vzduchu. No a pak stačilo ostatním oznámit, že je potká něco podobného, když
prodají naftu Samovi Dernierovi. Od této chvíle, Larry, nemáme na naftu nárok.
A bojím se, že bude hůř,“ domýšlel jsem souvislosti. „Možná, že brzy nebude
chleba, snad nám odepřou i vodu, když neberu tu, co nám dává zdarma pánbůh.“
„Ale
Same, vždyť i tenkrát, když jsi měl za sebou laso, myslím normální laso, tak
nikdo nedělal takové schválnosti...“
„Jo, ale
tenkrát jsem nekandidoval na starostu, to mi šlo jen o život. Kolik máš ještě
šťávy?“
„Tak na
padesát kilometrů, vůbec nevím, kolik ta kára při téhle rychlosti žere.“
„Tak
někde zaparkujte natrvalo. Budu chodit dokola a když budu něco potřebovat, tak
se zastavím.“
„Přece
tě nenecháme samotného běhat po městě.“
„Proč
ne? Jsem člověk pronásledovaný lasem, jsem nedotknutelný. To, co se dělo včera,
to bylo až příliš okaté. Přímé útoky proti mně musejí přestat. Lépe to bude
vypadat, když mně budou deptat tak trochu plíživě.“
Larry
pokrčil rameny a Pamela navrhla, abychom stanoviště zřídili před jejich
palácem. Chudák děvče, dělalo si ještě iluze, že její tatík je čestný chlapík.
Nu, v zásadě možná je, ale určitě mu v této chvíli není dobře. Je docela dobře
možné, že si naložil na hrb mnohem těžší balvan než já. Mně stačí vydržet pět
dní chodit. A on, on teď musí čelit jistě nevídaným výpadům konkurence. Jeho
chladnokrevně a dokonale promyšlená reklamní akce začíná dostávat trhliny. Jde
o to, aby ani on nepodlehl beznaději. Tuto víru v něm musím udržet já. Smlouva
platí a jeho miliony se budou přelévat do mé kapsy, ať bude chtít nebo ne.
Musím jen chodit.
Chyba
byla v tom, že nafta došla na křižovatce Velkého okruhu a třídy Nezávislosti.
Byl tam park, kolem nízká zástavba, velký supermarket a vůbec celkem klid. Tak
jsme auto zatlačili na trávník a já pokračoval v chůzi po okruhu. Měřil kolem
dokola dvacet kilometrů. Pokud se můj zdravotní stav stabilizuje, měl bych
kolem našeho auta projít každou pátou hodinu, a to by mělo stačit.
Zastavil
jsem se na tři minuty a nechal Pamelu, ať mi dá trochu dohromady záda. Noha
zatím držela.
A pak
jsem se vydal sám do odpoledního města, plného deště a nepřátel.