Sinusoida 27
Japonsko, Nagoja. Město tří
olympiád a dvou světových výstav. Nagoja, současné kulturní centrum světa. Nagoja
s dvanácti miliony obyvatel. Nagoja, město s nejvyšší budovou postavenou v tektonicky
aktivních pásmech. Ulice bez jakýchkoli dopravních prostředků, které by byly
poháněny jinak než lidskou silou. Tisícovky chodců předcházejících sem a tam
ulice v celé jejich stopadesátimetrové šíří. Lem pestrobarevných budov nad
krajkou zelených pásů. Mezi proudícím davem se pomalu pohybuje nenápadný muž,
středního vzrůstu, už ne nejmladší, už za zenitem svých sil, ale také ještě ne
skloněný tíhou stáří. Prošedivělé, nakrátko ostříhané vlasy, brýle dávající
lehký pocit elegance. Poměrně štíhlá postava, atletické svaly zřetelně se rýsující
pod bílou košilí. Rozhalenka, šedivé kalhoty, lehká sportovní obuv a bílá
aktovka, jejíž tvar svědčí o tom, že muž je spíš na vycházce.
Je mu čtyřiašedesát let a jmenuje se Bernard Axt. Je rakouské
národnosti, ale když osloví prodavače novin, není na přízvuku jeho germánský
původ znát. Většina lidí již bez problémů ovládá ústřední světový jazyk (welt)
a u lidí s vyšším vzděláním je jeho užívání samozřejmostí. U prodavače novin je
to trochu horší, ale přesto se spolu bez potíží domlouvají. Axt si kupuje
plánek světové výstavy a zkráceného průvodce, upozorňujícího na nejzajímavější
exponáty. Průvodce je v němčině – ani Bernard Axt neodolá a přečte si informace
raději v rodném jazyce. Snad z těchto důvodů, možná již pietních, je průvodce
světovou výstavou vydán v deseti různých jazycích.
Axt ukazuje zřízenci ve vstupním turniketu odznak a zřízenec se s
typickou úslužností uklání. Odznak, to zároveň vstupenka i suvenýr, a opravňuje
jeho nositele po dobu deseti po sobě jdoucích dnů ke vstupu do všech výstavních
pavilonů. Axt je unášen davem – chvíli se tomu chce bránit, ale pak podléhá a
čeká, kdy se dav rozptýlí a ponechá mu volnost pohybu; úzký profil záhy končí.
Axt studuje mapku a pak se vydává již najisto jihozápadním směrem. Po deseti
minutách zjišťuje, že přecenil své možnosti a podcenil velikost výstaviště.
Mává na výstavní vláček, který právě bzučí okolo něho. Je asi z poloviny
obsazen cestujícími. Vláček zpomaluje a Axt poměrně obratně naskakuje a usedá
na jedno z volných sedadel. Nechává se vézt a rozhlíží se kolem sebe. Čte si
nápisy na jednotlivých pavilonech a kontroluje si směr jízdy na plánku. Vláček
jede správným směrem. Venezuela, Kanárské ostrovy, Řecko, Ecuador, Palestina.
Vláček zatáčí doprava, ale pak zastavuje, protože mnozí cestující chtějí
vystoupit. Axt se připojuje, ví, že všichni míří tam kam on, tam, kde je
centrum této výstavy, ne sice skutečné, ale přesto se tam soustřeďuje všechna
pozornost veřejnosti. Když se pozorněji podívá před sebe, vidí mezi větvemi
stromů, jen mírně se pohybujícími ve slabém větříku, ohromné skleněné písmeno
delta.
Před pavilonem Delta stojí
ve čtyřstupu dlouhá ukázněná fronta. Axt ji přehlíží jedním pohledem a v duchu
se usmívá, když vidí, jaký zájem pavilon vyvolal. Snažil se upamatovat, kolik
celovečerních dokumentárních filmů se promítalo v celém světě, kolik publikací
obrazových i populárně vědeckých bylo vydáno, kolikrát mohli lidé číst výpisy z
deníku výpravy, kolik hodin bylo věnováno expozici Delta v televizi. Vše
zbytečné, každý chce vidět na vlastní oči, přesvědčit se, zda to, co mu
nabízela kina, není podvod, přece jsou možné triky, nad kterými se člověku
zastavuje rozum: ano, viděli jsme všechno, co nám mohli nabídnout, teď to ale
chceme vidět na vlastní oči. Axt odhaduje, že tu lidé musí čekat od nočních
hodin, vidí, že mnozí mají stoličky, někteří svačí, jiní hltají knihy, sledují
televizní vysílání, a všichni svorně čekají, až na ně dojde řada a budou moct
vstoupit do pavilonu Delta. V posledních deseti týdnech je provoz pavilonu
Delta nepřetržitý.
Již víc než šest týdnů platí absolutní zákaz jakékoli reklamy
tohoto pavilonu, všechny sdělovací prostředky mají výslovně zakázáno jakýmkoli
způsobem upozorňovat na to, že pavilon Delta vůbec kdy existoval, ale všechno
je marné, lidé o něm ví, lidé tam chtějí, lidé si přejí jej prohlédnout.
Nevelká budova, stejně velká a stejného tvaru jako přistávací obytná část
hvězdoletu, diví se Axt. Chvíli podlehl iluzi, ale potom si uvědomil, že to
musí být maketa. Aspoň divák může podlehnout zdání, že se pohybuje vnitřkem
skutečné mezihvězdné lodi. Vlastně – je to takový dost nepovedený a neforemný
hřib, říká si a diví se, že ho doposud nikdy nenapadlo. Nikdy ovšem také
neviděl kosmickou loď uvízlou mezi vysoké stožáry vlajek, košaté stromy a budovy,
které jej převyšují. Skutečně vypadá jako hříbek ušlápnutý v trávě, jehož třeň
ještě neměl možnost seznámit se světem a vystrkuje jenom hlavičku.
Prochází kolem
několikakilometrové fronty a vidí, jak si ho lidé měří. Většina z nich nechápe,
kam vůbec jde, všichni dobře vědí, že nikdo nemůže proniknout dovnitř pavilonu
mimo pořadí. Je snad z obsluhujícího personálu? Na to je příliš starý. A je to
Evropan, ti přece v pavilonech nepracují. Nebo je to nějaký význačný host? Ten
by nešel pěšky. Třeba je to turista, který má málo času a musí se spokojit tím,
že si pavilon prohlédne zvenku, jen skrz mříž plotu, aby pak mohl doma všem
říkat: Já jsem tam byl. Ale jeho obličej je mi povědomý...
Fronta houstne, klikatí se
jako had, blíží se brána. Kordon policistů je tu spíš jen pro formu, ne proto,
že by byl nucen doopravdy zasahovat, ale člověk asi nikdy neví. Brána. Pomalu
jsou unavení šťastlivci vpouštěni dovnitř. Na devadesát minut, ve kterých se
budou moci pohybovat v jiném světě Budou moci prožít devadesát minut uvnitř
pavilonu Delta, pavilonu, který v sobě shrnuje výsledky zatím poslední
mezihvězdné výpravy.
Bernard Axt přistupuje k
bráně a dovoluje si požádat jednoho z čekajících, aby mu uvolnil cestu, ten je
překvapen tím, co po něm ten neznámý člověk chce, ale už je tu jeden ze
zřízenců a upozorňuje, že vstup je povolen jen tomu, kdo čeká ve frontě, ať se
pán nezlobí, ale nikdo, s výjimkou hlav států, nemá přednost. Axt se jen usmívá
a potom vytahuje z kapsy jiný odznak, ne ten, kterým se prokazoval v hlavní
bráně výstavy. Zřízenec se na něj chvíli nechápavě dívá, potom se však v jeho
obličeji objevuje údiv. Znovu si prohlédne muže, který se snaží dostat dovnitř
mimo pořadí a jeho zrak bezděčně sjede na jeden ze čtyřiceti portrétů umístěných
na obrovském panelu. Už ví, že ten člověk se dožaduje vstupu dovnitř oprávněně.
Pravda, trochu se změnil, vždyť už je to skoro třicet let, co ho fotograf
zvěčnil na věčné časy, ale podoba se zapřít nedá a tento odznak je dokladem.
„Promiň, Bernarde Axte,“ říká zřízenec měkkou angličtinou. Je to
Japonec a patrně ještě neovládá welt, i když zřízenci světové výstavy by tuto
kvalifikaci měli mít, ale Axt anglicky umí a rozumí mu, jen se usměje a vstupu
dovnitř, zatímco davem se nese jako lavina jméno člověka, který právě vstoupil
mimo pořadí, aniž by mu v tom kdokoli bránil a aniž by byl hlavou státu.
„Bernard Axt to je, říkal jsem ti, že ho znám,“ a zraky čekajících probodávají
tabuli s portréty čtyřiceti hrdinů kosmu. „Vidíš, ten vedle té dívky označené
červeným křížkem, to je Gina Antognoni. Jsou tam seřazeni podle abecedy.“ „Ano
vidím, to je on, Bernard Axt, navigátor.“
Bernard Axt prochází vstupem
pavilonu Delta, v němž jsou soustředěny poznatky o výsledcích šestnácté mezihvězdné
výpravy, poznatky, jichž vůbec není málo, přestože se výsledky a zprávy a
dokumenty pořád ještě zpracovávají, materiály třídí a popisují, nerosty se podrobují
analýze, dovezená zvířata pitvám. Bernardu Axtovi je skoro nemilá ta pozornost,
kterou svým příchodem vzbudil, skoro ho mrzí, že si nedal tu práci a nevstoupil
vchodem pro personál, tam by se dostal dovnitř také a s menším rozruchem, ale
to už se mu daří ztrácet se v zástupu a když všichni projdou simulovaným vchodem
do „hvězdoletu“, ví, že už na něho zapomněli, protože to, co je hned za dveřmi
k vidění, musí nutně každého přibít nohama do země, protože lidská zrak vidí
jedno z neúchvatnějších panoramat, které kdy mohlo zobrazit oko fotoaparátu. Za
Bernardem zmizel pozemský svět a až se mu zatajil dech, jak na něho dýchlo
světlo planety, která obíhá kolem jiné hvězdy. Náhle se ocitl tam, kde před
lety strávil osmnáct měsíců. Jeho oči sledovaly známou bažinatou plochu v cizím
namodralém světě Delty Pavonis, jejíž paprsky rozptylovala nízká oblačnost,
jeho mozek v duchu projížděl zpět desetiletími, aby si uvědomil, že mu tenkrát
bylo teprve něco kolem čtyřiceti, když toto panorama poprvé uviděl. Ano, je to
přesné, právě tak jsme viděli povrch Perly na obrazovkách, když se usadila
nesmírná vodní tříšť, kterou jsme svým přistáním zvedli.
Samozřejmě poznal rukopis autora snímku, nemůže jím být nikdo jiný
než René Aubert, který zde odvedl stoprocentní práci. Kdo jiný takto
vyfotografovat toto plastické panorama, kdo jiný mohl mít takový cit pro světlo
a stín, pro jemné odstíny barev. Snímek byl úžasně mělce a zároveň věrně
propracován a jeho prostorovost působila zcela přirozeně, bez jakýchkoliv násilných
zásahů, které jsou na některých uměleckých dílech zřetelně vidě a které
pocházejí z křečovité touhy po zobrazení reality. Tady ne, tady byla poznat
ruka umělce. Nejen Reného, který už své fotografie na výstavě instalovat
nemohl. Byl tu znát zásah ještě někoho dalšího, kdo dokázal Aubertovo dílo
takto velkolepě prezentovat světu. Bernard si povzdechl. Opravdu
to bylo nutné, aby René zůstal tam daleko v propasti vesmíru?
Procházel hlavní chodbou
spodní paluby a zároveň obrazovou galerií. Některé obrázky ani neznal, měl jiné
starosti, než se procházet dnem i nocí po povrchu Perly a tak se jen divil,
kolik mu toho tenkrát vlastně uniklo. Byl jsem tam půl druhého roku, kolikrát
jsem vlastně byl venku? Sedmkrát? Desetkrát? Nejprve prahl touhou proniknout
ven z toho obludného kovového vězení, jehož stěny ho svíraly dlouhých jedenáct
let, a když konečně dosáhl pocitu svobodného pohybu, náhle u něho převládl
strach z volného prostoru, strach z cizího světa, a zatoužil po Zemi. Teď stál
v úžasu před snímky odtamtud a nechápal, jak mohl tohle všechno nevidět.
Překrásnou, nazelenalou oblohu, která se vždy vyjasnila před západem maličkého
oslnivě bílého slunce, mlhavé obrysy rostlinných masivů, ohromné plochy mělkých
bažin, nepochopitelný život. Paželví kaňon, ovšem, tam jsem přece jednou byl...
Tam to všechno začalo. Od okamžiku, kdy ten kaňon objevili, se začala na
výpravu balit jedna pohroma za druhou…
Zástup stál před výtahem,
který jej měl vyvézt nahoru, k velitelské kabině, provoznímu dispečinku, místu,
odkud byla řízena loď za letu. Co ho tam mohlo čekat? Panorama vesmíru? Ta
děsivá černá prázdnota? Ne, tam nechci, tam jsem strávil
mnoho času, než abych byl ochoten věnovat tomu místu více než vzpomínky.
Vymkl se z davu a hledal, kudy by unikl. Vnitřní uspořádání lodi znal
pochopitelně zpaměti, pravda, ale tohle není loď, je to jen atrapa, tady v těch
místech by měly být ve skutečnosti pohonné agregáty. Jestlipak jsou tu taky?
Okružní chodba, určená pro revizní práce, to by souhlasilo. Nadzvedl hedvábnou
šňůru, oddělující svět lidí od světa kosmické lodi a překročil bariéru. Nikdo
ho nezastavil, nikdo si ho nevšiml, že jde jinam, než kam ukazuje šipka „Směr
prohlídky“. Všichni se tlačili u výtahu, který nemohl stačit zájmu.
Prostory, které nebyly
určeny pro veřejnost, pochopitelně nic nenapodobovaly, a proto tam žádné
pohonné agregáty nebyly. Čekal to. Octl se v chodbě s necelou desítkou
dveří, na nich japonské nápisy, což znamenalo pro Evropana absolutní
nesrozumitelnost. Pravděpodobně administrativa pavilonu, sem nechtěl. Objevil
schody. Chvíli zaváhal, potom se po nich vydal nahoru. Druhé poschodí, třetí.
Tady by měla být třetí paluba, napadlo ho a otevřel dveře. Dav ho opět pojal
mezi sebe, byl v zoologické části pavilonu. V šepotu a brumu anonymního
davu uslyšel v pozadí zřetelný ostrý hlas. Hovořil weltem a popisoval
návštěvníkům vystavené exponáty. Axt mnohé z nich znal a na rtech se mu objevil
lehký úsměv, když rozpoznal nemotorného mrochochoda, který byl, právě tak jako
všechny ostatní exponáty, zalit do průhledné plastikové krychle, která mrtvé
zvíře ze všech stran neprostupně obklopila a zároveň je konzervovala. Bylo to
nutné, na Zemi nesměl proniknout ani jeden zárodek života z Planety Perla.
Bernard věděl, že mrochochod je největším exponátem, který přivezli domů,
větší tvorové se museli spokojit s transportem v elektronické podobě,
a že jich nebylo málo! Třeba sinusoidy… Ty byly tak velké, že by se do lodi
žádná nevešla, pokud by se zrovna nechtěli všichni přestěhovat do jednoho
poschodí. Ten šílenec Dingman se o to možná pokusil, napadlo Axta, ale věděl,
že žádnou sinusoidu nenakládali. Opodál stály desítky menších krychlí, některé tyto
tvory si pamatoval. Selva, paželv, tlachapoud. Alenka v kraji divů. Emotivně
založená Inge Forstová pojmenovávala ty obludy podle svého… Inge… Další
z těch, kteří se nevrátili…
Toto zvíře, ničemu známému
se nepodobající, nese oficiální název tlachapoud. Co by tomu asi řekl Lewis
Caroll! Možná, že by se mu tlachapoud líbil, možná by pak napsal další
pokračování. Jezelen?! Má to být napůl jelen, napůl jezevec. Je to všechno
jiné, ale vědecký název jezelen zůstane na věčné časy. Slyší hlasy jednotlivců,
které vyskakují z neutrálního šumu vydávaného davem. Většina hlasů hovoří
japonsky, těm samozřejmě nerozumí, ale ozývá se také angličtina, francouzština,
ruština, nikdo ale nehovoří weltem. Jak pomalu se ujímá nový jazyk. A jak málo
v něm zůstalo z němčiny. Snad jen ten název...
„Odporné zvíře, podívej se,
Johne, nechápu, jak může něco takového žít.“ „Ono to nežije, Mary.“ „Ale stejně
to je obludné Johne, kvůli tomu jsme tady přece nečekali tak dlouho, abychom se
dívaly na tyhle hnusné potvory! A podívej se tady! Patriku, nesahej na to!“
„Ale mami, vždyť je to roztomilé.“ „Ne, ne, to je určitě dravec!“
Bernard Axt si sám
neuvědomuje, že začíná opravovat naivní názory neinformovaných turistů, kteří
se jen letmo dívají na tu nehybnou zoologickou zahradu. Bezděčně se proměnil z
obyčejného návštěvníka na kvalifikovaného průvodce, který může jako jeden z
nejzasvěcenějších říct, že to nejsou žádné potvory, že jsou to zvířata
obývající cizí planetu, ta planeta je ve středním stadiu vývoje, který by se
dal přirovnat zhruba ke karbonu, a to, co zde mohou vidět, jsou jen obyčejné
ryby, které před několika málo lety vylezly na břeh a pokoušejí se stát
obojživelníky, kde by také proto vzaly nohy, ne, ty se ještě nevyvinuly, buď se
pohybují pomocí zbytků ploutví, ale většina z nich začíná hadovitě lézt, ano,
samozřejmě, vývoj na planetách nemůže být stejný, jim se plazí snadněji než
pozemským živočichům, je tam nižší gravitace, proto už máme obojživelné hady,
ta bažinatá půda je samozřejmě pro tyto tvory velmi výhodná. Ne, nemáte pravdu,
není to dravec, živí se výhonky bahenních rostlin. Ano, masožravé rostliny byly
zaznamenány, ale najdete je v jiné části výstavy. Odkud to všechno vím? No,
myslete si, že jsem třeba odborník…
Dav přihlížejících je
semknut, pohyb zástupu, který byl do té chvíle plynulý, začíná náhle v
zoologické části váznout, kolem akvárií se nakupilo velké množství lidí a
neznámý muž vypráví o podmořském životě na neznámé planetě, vypráví
skutečnosti, které nemohl od nikoho slyšet, vypráví na základě prožitých
zkušeností. Ne, tyto ryby samozřejmě nejsou skutečné, ty jsme s sebou na Zemi
nepřivezli, živá zvířata jsme nesměli nakládat, ty ryby jsme mohli vidět v
konzervovaném stavu, toto je pouze div televizní techniky, je to ovšem věrná
kopie skutečnosti. Tato ryba se jmenuje jehla a ta druhá, co má takovou kuličku
na ocásku, to je špendlík.
„Bernard Axt má ve služební
místnosti telefon!“
Ženský hlas přerušuje
výklad, Axt se omlouvá, prodírá se směrem, kterým mu ukazuje usměvavá dívka ve
stejnokroji hostesky, dav se pomalu začíná rozcházet a zácpa se rozptyluje.
Samozřejmě žádný telefon, to ho jen vítá skutečný průvodce, nejprve si podávají
ruku, Axt se mu dívá do očí jakoby tomu nevěřil, ten člověk se za těch sedm let
vůbec nezměnil, kdy jsem ho jen viděl naposledy, aha, v čekárně, před
vyšetřovací komisí, byli jsem tam přece oba předvoláni… Vůle chce zahnat
myšlenku, která se sem náhle vloudila, ale nedaří se to. Kolik bezesných nocí
mu připravilo to vyšetřování, kolikrát potom ještě přemýšlel, zda byl v právu,
zda směl někoho takhle obviňovat, jak to vlastně všechno ve skutečnosti bylo.
Tenkrát si Bernard stále nebyl jist vinou
nevinou v té záhadné smrti, chvílemi byl opět přesvědčen, a možná,
že Dingmanovi bezděčně ublížil. Co by za to dal, kdyby se dověděl, jak vlastně
vypovídali ostatní. To věděla jen vyšetřovací komise a ta pochopitelně mlčela,
a potom Dingman. A jaká je vlastně pravda? To nevěděl asi nikdo…
Ten člověk, který v té
chvíli třese Axtovi rukou, si patrně na vyšetřování už ani nevzpomene. Axt ho
vedl ve svých vzpomínkách vždy v čisté bílé kombinéze, kterou si každý den
měnil, s odznakem své profese na hrudi, s nesmírně citlivýma rukama, které
tolika lidem dokázaly navrátit zdraví. Gaston Billot, je to on. Usmívá se. Je
mu teprve něco kolem šedesáti, je tedy skoro stejně starý, a ani jeden šedivý
vlas.
„Jak žiješ, Gastone?“
Jak by žil. Spokojeně, určitě už má rodinu, sedm let je sedm let,
ne každý může žít dlouhé roky o samotě a trápit se sám se svým svědomím.
„Za nic to nestojí, to víš, jak to může vypadat, blázinec, a co
ty?“
Říká samé fráze, nikdo přece nebude říkat, že se má výborně, každý
si musí trochu postěžovat, snad aby vzbudil soucit ostatních či alespoň
probudit zájem. Sevření obou rukou povolilo a každý již chtěl přítelovu ruku
pustit, když mezi nimi náhle proskočil neviditelný výboj jako něžný vpich
miniaturní injekční jehly, jako komáří bodnutí, kterým se však nepodařilo
proniknout skrz kůži. Oba sebou trochu cukli, ale nic neřekli. Axt si myslí
něco o statické elektřině a Billot na to vzápětí zapomíná, protože si
uvědomuje, že sám sebe léčil před několika dny akupunkturou a považuje to za
reflexní zpožděné reakce organismu.
Billot pokračuje v konvenčně vedeném rozhovoru a tak se Axt
dovídá, že Billot je zaměstnancem výstavy a přijal na omezenou dobu práci
průvodce v pavilonu Delta, kde se snaží působit nepoznán davy, což se mu docela
daří, protože lidé si pamatují jen některé hrdiny a ne čtyřicet.
Usedají v útulné místnosti. Práce počká, lidé se na chvíli bez
průvodce obejdou, zvláště když měli před chvílí to štěstí, že měli plně
kvalifikované průvodce hned dva. Ano, Gastone, využil jsem práva daného všem
členům výpravy a nepřijal jsem žádné zaměstnání. Toulám se po světě a prohlížím
si Zemi, seznamuji se s lidmi a přemýšlím, zda to všechno nebylo zbytečné.
Ztratil jsem pětadvacet let života, skoro čtvrtinu doby, která je mi přírodou
vyměřena, musím to teď dohonit. Jsem svobodný, ovšem, nemám takové štěstí
jako... teď chtěl skoro automaticky říct Dingman, ale zarazil se, nějak mu to jméno
nechtělo přejít přes rty. Neboj se, Bernarde, vím, koho jsi chtěl jmenovat,
také na něho často myslím a jsem přesvědčen o tom, že tu práci, kterou tady
konám já, by daleko lépe zastal on. Kdo víc může rozumět těm potvorám v
plastikových krabicích. Já o nich vím jen to, jak se jmenují, ale já jsem odborník
na lidi a ne na zvířata. Pracuji, samozřejmě, bez práce by to nešlo, dělám
samozřejmě ve své branži, oni si myslí kdovíjaká jsme kapacita, tak jsem teď u
posudkové komise pro kosmické piloty, určitě k jejich velkému žalu, protože
možná že z té komise jen já jediný vím, co s člověkem může udělat vesmír,
trochu jsem jim poopravil ty jejich zastaralé předpisy, a zejména zpřísnil,
nevěřil bys, jak jsou na tom ti mladí kluci špatně se zdravím a zejména s fyzickou
kondicí, co všechno dovede s člověkem udělat civilizace. Měkké svaly, odvápněné
kosti, líné mozky, sice trochu krutá charakteristika, ale bohužel pravdivá, a
tak se stává, že občas je nutné v nárocích trochu povolit, protože pak by neměl
kdo létat. Pravda, taky si uvědomuji, že kdybych seděl před třiceti lety v té
komisi já, tak bych možná nikam neletěl, ale to už je dávno. Ne, zatím se tam
žádná nová výprava nepřipravuje, i když jsou mnozí přesvědčeni o tom, že se
musí provést nový podobný výzkum sinusoid, které prý jsou kvalitativně novým
druhem života. Tom Dingman přece tvrdil, že jsou úžasně zajímavé a naznačoval
něco o inteligenci. Prý nám pomohly k návratu na Zemi. Tvrdí to i Kinnery,
ale já si spíš myslím, že s Deltou nouzově přistála Gisela za pomoci
Archimeda.
Ne, nevím, co se s ním
stalo, tenkrát, víš, po tom vyšetřování zmizel a nikdo už ho neviděl, já jsem
se o to už nezajímal, ale leccos se člověk doslechne, Tom neměl prakticky
přátele, jen spoustu nepřátel, a tak ani není koho se zeptat. Ne, skoro s nikým
jsem se neviděl, nějak jsme se všichni rozutekli po světě. Nikdo už nelétá, to
vím, jen Kinnery to zkoušel, ale za dva roky ho to přestalo bavit. Evidenci si
vede McLeodová, snad nás chce po několika letech svolat, trpí stále tím svým nenapravitelným
optimismem a myslí si, kdovíjak se budeme rádi vidět, ale po tom všem… Ano, i
srandy jsme si užili, pamatuješ? Kdyby v tom nebyl zlý úmysl, tak bych se
teď smál při pomyšlení na rozdivočelého býka na palubě Základny.
Ne, ono to opravdu není tak jednoduché tam znovu letět, naše
výprava nebyla nijak veliká, pouhý prvotní výzkum, dva rozjezdy, dvakrát
zabrzdit, žádný velký výdej energie, a přitom jsme spotřebovali deset procent
produkce energie naší planety za deset let. Nová výprava je projektována
velkoryse, energetická spotřeba má být trojnásobná, ale energetické zdroje se
prakticky nezvětšily, výroba antihmoty je stále nesmírně obtížná a astronomové
pošilhávají i po jiných hvězdách, láká je zejména Sírius B, bílý trpaslík
jiného druhu než byla Delta Pavonis, prý je to hvězda, která pamatuje Velký
třesk. Ale zatím se nelétá, není z čeho, pokud by člověk nechtěl prožít ve
vesmíru zrovna sto let. Já vím, jsou takoví, kteří by to byli ochotni
podstoupit, ale my jsme tam byli jen čtvrtstoletí a málem jsem se vyvraždili.
Bylo to krásné, bylo to úchvatné, ale bylo to i odporné a zrůdné. Ne, Bernarde,
po tom, co jsem prožil, bych už znovu neletěl. Ale dovedeš si představit ty
miliony dopisů, kterými jsem zavaleni, jak se nám lidé hlásí na lety ke hvězdám?
Skoro se mi zdá, že by Země zůstala bez lidí, kdyby všichni, co o to mají
zájem, mohli odlétnout. Úspěch naší výpravy byl velkolepý, to si musíme chtě
nechtě přiznat, a to, že to jinak bylo nesmírné fiasko, prakticky vítězství
techniky nad vůlí člověka, to se nikde neříká. Vždyť snad jen deset z nás to
přežilo bez význačnějších potíží, to si musíme, Bernarde, přiznat. Ne, nebudu
vytahovat staré věci, ale mezihvězdné lety, byť relativistické, jsou nyní nad
síly dnešních lidí, zejména co se týče jejich morálky.
Ano, jsou tu velkolepé projekty, jak získávat energii. Na papíře.
Energii zemského nitra již víc dráždit nemůžeme, stačí, co si bereme pro
vlastní potřebu, ale existují projekty na využití energetických zdrojů Venuše,
zatím je to v plenkách, nikdo neví, co udělá s planetou takový velký ekologický
zásah, mnozí tvrdí, že je k tomu nutné trvalé osídlení.
Drobná Asiatka nerada ruší
diskusi obou starých známých. Prý je nezbytně nutné, aby se Gaston Billot
dostavil do oddělení kosmické projekce, přišel tam Někdo. Billot kývá a omlouvá
se příteli, škoda, měli jsem na sebe tak málo času, vždyť je ještě tolik problémů,
které nás oba zajímají, neuvědomují si, že diskutovali víc než tři hodiny, jak
ten čas někdy letí. Domlouvají se na druhý den, v podvečer, tady je cvrkot
pořád stejný, Bernarde, ale pracuji jen osm hodin, potom si můžeme spolu projít
některé další části výstavy, to víš, jsou tu některé části nepřístupné
veřejnosti, jen pro odborníky, kdyby si člověk chtěl náš pavilon projít celý,
trvalo by to víc než pět hodin, to si při tom zájmu nemůžeme dovolit, ani by to
neutáhla klimatizace. Tak zítra večer. Rozcházejí se a Axt si smutně uvědomuje,
že i když oba dva tady svorně prohlašují, že už by nikdy nikam neletěli, že
vlastně hoří touhou se ještě někam daleko podívat, právě tak i Billot, ta touha
je sice nevyslovená, ale kdyby k tomu mělo dojít… Už přece vědí, jakým
nebezpečím dýchá vesmír. Že to je jen to nebezpečí, které číhá v člověku
samotném, a když o něm vědí, budou mu moci čelit. Ani se neptá, zda se tady byl
podívat některý z dalších členů výpravy, ale koho z nás by to sem netáhlo,
Gaston určitě nebyl jediný, kdo se podílel na aranžování výstavy.
Prší. Je večer, čas poskočil mílovým krokem. Axt opouští pavilon
východem pro návštěvníky, nikdo už ho nezná, to je dobře, ta pozornost, kterou
mu lidi při vstupu věnovali mu byla nepříjemná a trochu ho mrazí při pomyšlení
na to, že tudy musí zítra procházet znovu, asi půjde skutečně vchodem pro
personál. Barevné klobouky rozevřených deštníků se vznášejí nad čekajícím
zástupem, někteří ale stojí jen tak, na dešti, snad jsou jim ty kapky teplého
podzimního deště příjemné. Zdá se, že se řada rozrostla o hezkých pár stovek
lidí, ale když Bernard přichází blíž, vidí, že ti lidé tam vzadu nejsou zájemci
o prohlídku pavilonu, vidí, že je to demonstrace.
Většina z nich je oblečena v pestrobarevných tógách antických
extrémistů, dívky s odhaleným poprsím, hlásí návrat k antice a jejím ideálům,
dál od přetechnizované civilizace. Něco o nich už někde Bernard četl, pořádají
snad prý i dokonce gladiátorské hry. Teď tady sedí v nehybném šestistupu a ruce
křečovitě svírají žerdě s tabulemi či transparenty, nápisy jsou psány weltem,
nikoli latinsky – vida, když se to extrémistům hodí, jsou jim dobré moderní
jazyky, ale pravdou je, že latinské nápisy by nikomu nic neřekly, zvláště když
je latina opuštěna i ve vědeckých kruzích a posledních dvacet let se na všech
oficiálních shromážděních hovoří výhradně weltem. Axt, trochu překvapený, míjí
skupinu demonstrantů. Zachovávají pořádek, neprovolávají žádná hesla, nikoho
neurážejí, nesnaží se ničit, ale přesto je policie v pohotovosti, ale to je
přece vždy tam, kde se schází víc lidí pohromadě, přece policie hlídá i pavilon
Delta. Axt čte nápisy, které vyzývají k návratu k přírodnímu stylu života a
odmítají civilizaci. Pryč s kosmickými lety, nepotřebujeme hvězdy, Země je
plochá, Amerika ještě nebyla objevena… Zajímavé motivy. Další transparent
vypočítává, co všechno mohlo být vyrobeno za náklady na šestnáctou mezihvězdnou
výpravu. Pitomci, k čemu by vám to všechno bylo, když místo příborů používáte
ruce a namísto automobily se necháváte dopravovat v nosítkách, myslí si Axt a
opouští tu ponurou scenérii. Což je to skutečně průměrný vzorek naší mládeže?
Miliony si přejí letět do vesmíru, ale někteří chtějí jenom žít. Ale jak?
Našel si vhodný hotel a
ubytoval se. Kolem dvaadvacáté hodiny uléhá a doufá, že spánek, který díky časovému
rozdílu mezi Evropou a dálným východem odsunul o dvanáct hodin, dnes přijde bez
užívání hypnotik.
V tutéž chvíli, kdy Axt uléhá na lůžko, opouští Gaston Billot bránu výstaviště a usmívá se na kontrolorku vstupenek, která ho považuje za jednoho z pozdních návštěvníků. Její úsměv se však náhle mění v úlek a potom již její prsty nervózně tisknou tlačítko přivolávající letoun záchranné služby. Muž, který jí při odchodu z výstaviště věnoval tolik pozornosti, se jí náhle bez jediného slova zhroutil k nohám.