3. PALÁC KOBRA
Bensone, teď to chce rozum do
hrsti.
Inu, zdá se, že pan Kobra se ve
mně trochu zmýlil. Určitě je přesvědčen, že se poženu přímo a střemhlav za
sambolem, aby má dceruška neutrpěla nějakou újmu.
Ještě nezná Bensona.
A já nemám rád podrazy. Nemám
rád, když na mne někdo zkouší podobnou habaďůru. Cleves, to je jenom loutka, za
jejíž šňůrky tahá někdo mocnější. Všechny stopy zatím míří na jedno místo.
Uloupit sambol, prosím. Určitě
bych to dokázal. Muzeum je v současnosti nejlépe střeženým objektem ve městě.
Já už ale natolik pronikl do psychiky těch, co vymýšlejí bezpečnostní systémy,
že si beze vší nadsázky troufám dovnitř proniknout. Ovšem pro Clevese a jeho
loutkovodiče nehnu ani prstem.
Je docela možné, že na mne
čekají i tam, kam se teď chystám. Prosím, to se konečně dá předpokládat.
Riskovat se musí. Kdyby za mnou vskutku přišli s rozumnou nabídkou, nevím,
jestli bych odolal. Proč však přišli právě za mnou? Co je na mně zvláštního,
čím se odlišuji od ostatních? Jako kdybych byl na světě jenom já, kdo dokáže
podobnou loupež provést...
Ale já si půjdu pro Janici, a
to co nejdřív. Ještě této noci. Zítra bude pozdě. Zítra už policie bude vědět,
kdo ztratil kufřík s Jeseterem a kdo poškodil jeden detektor. Zítra budu mít na
krku žalobu z poškozování veřejného majetku, přechovávání škodlivých předmětů,
pobuřování, anarchie a kdoví čeho ještě. Bude mě to stát celé jmění, když se ze
všeho budu chtít vysekat. Mohu si být naprosto jist tím, že pan Kobra mě do
všeho namočí mnohem hlouběji než policie sama.
Musím se dnešní noci dostat do
Kobrova paláce. Není ovšem žádoucí, aby kdokoli věděl, že se ochomejtám okolo
dřív, než se tam skutečně dostanu. Musím tedy znovu oklamat detektory, ale
tentokrát poněkud jinou metodou.
Není to způsob právě legální a
na konto mých zločinů takto přibude další. Ovšem v tom těstě, které jsem kolem
sebe nadělal před půl hodinou, může snadno leccos nakynout nebo se ztratit. A
pak, věděl jsem, že pan Kobra nebude mít nejmenší zájem, aby se jeho jméno
objevilo na veřejnosti v souvislosti s jakýmkoli skandálem. Ovšem jedinou
podmínkou je to, že musím být při své výpravě úspěšný. Janici musím ze spárů té
šelmy dostat za každou cenu. Prostředky na to mám, motivaci rovněž. Otázkou je,
budu-li mít také štěstí.
Zanechával jsem za sebou
úmyslně stopu jako stádo nosorožců. Potuloval jsem se půl hodiny kolem muzea a
předstíral jsem, že na někoho čekám. Mým dobrodincům mělo být v té chvíli
zřejmé, že si osahávám terén pro krádež sambolu. Pak však bude muset moje stopa
zmizet. Já musel jen doufat, že mám dokonalé mimikry. Můj vůz pokojně ujížděl
směrem k mému bytu a dával si záležet na tom, aby kolem detektorů projížděl co
možno nejpomaleji. Ta silueta, co seděla za volantem, měla mnoho
charakteristických znaků mé osoby. Včetně identifikační karty.
V tutéž chvíli jsem si pokojně
vykračoval temnými ulicemi. Byl jsem to já, až na to, že detektory četly něco
jiného. Jmenoval jsem se pro ně Ruzz Debort. Tento pán oficiálně zemřel před
sedmi lety. Detektorům to samozřejmě nevadilo. O tom už jsem se několikrát v
minulosti přesvědčil.
V logice prověřování totožnosti
jsou mezery, kterými leccos proklouzne. Miliardy miliard informací denně není
možné vyhodnocovat naprosto bezchybně. To bylo jisté. Všechny informace jsou
ukládány do databank. Tam jsou konzervovány do doby, kdy o danou osobu nebo o
dané místo někdo projeví zájem.
Ovšem ten někdo musí být
samozřejmě natolik vlivný, aby na to měl. Dostat se k datům není nejlevnější
záležitost. Už jsem si několikrát zahrál na Ruzze Deborta. Jeho data jsem
vyhrabal v počítačové síti. To, že mrtvý běhá po světě, nikomu nevadilo.
Cleves či Kobra si mohou být
jisti, že Benson teď odpočívá doma ve svém hnízdečku. Pokud neodpočívá, tak se
žere vztekem. Pokud se nežere vztekem, plánuje vyloupení muzea.
Tak jak jsem ukrajoval z těch
nekonečných čtyř kilometrů, noc pozvolna bledla. Do ulic se snášela mlha a to
rovněž napomáhalo mým plánům. V husté mlze z těch třiadvaceti identifikačních
znaků člověka mizí dobrých sedmnáct.
Mlha to byla prazvláštní,
taková teplá, nepříliš lezavá. Působila na mne jako předzvěst něčeho velmi
nepříjemného. Člověk by koncem listopadu čekal příliv chladného vzduchu od
oceánu a zatím kolem mne začínala vřít taková lehká sauna. A co víc, ulice byly
náhle jako vymetené. Jen neúnavné neony sypaly své barvy a bezvýznamné
informace do bílého vzduchu. Porozumění pro tento barevný rej měl jen mokrý
asfalt.
Palác Kobra měl být střežen
přinejmenším tak dobře jako muzeum, a jistě také byl. Pochopitelně, normální
člověk žádného strážce neviděl. Kolem brány nekorzovala gorila v uniformě a s
revolverem za opaskem. Dokonce ani plot nedosahoval výšky tří metrů a nebyl
nahoře osazen ostrými ocelovými hroty.
Já však měl jasnou představu o
stovkách nášlapných detektorů, paprscích fotobuněk, desítkách televizních kamer
slídících i v infračerveném spektru. Tušil jsem zdi izolované titanovými
vložkami, neprůstřelná okna, stotunové trezory. Každý keřík, který zdobil
nevinně vyhlížející francouzskou zahradu, v sobě mohl skrývat desítky
nejrůznějších nástrah. Listí břízek mohlo být napuštěno prudkým jedem. Tráva mohla
být kontaminována uspávacími prostředky. Jehličky boroviček mohly vystřelovat
jako smrtící šípy. Jednotlivá zrnka písku se mohla ve zlomku vteřiny roztavit v
jezero vroucí skloviny. Člověk mohl šlápnout na betonovou dlaždici a propadnout
se do ohnivé pasti.
Krom toho se Kobra jistě obrnil
přinejmenším desítkou živých goril. Ty se však jistě promenádovaly jen tam
uvnitř, za velkými okny. Seděly ve velínu a bez ustání čuměly do obrazovek.
Čekaly na příležitost někomu zlomit vaz.
Nu, brzy se jim mohla naskytnout.
Do paláce Kobra se jednoduše
proniknout nedalo, pokud měl člověk v úmyslu Kobrovi jakkoli škodit. A vnější
čidla, jak jsem tyto systémy znal, zaznamenávala především emoce. A emoce, ty
se utajit nedaly.
Já se sem hnal s úmyslem
vysvobodit ze spárů únosců svou Janici. Nikdo mi nezabrání ve vstupu do
zahrady, jenom mé vlastní myšlenky. Tam venku, tam jsem se mohl jmenovat Ruzz
Debort nebo tisíckrát jinak. Policii zajímala jen identita osoby. Tady v
zahradě jsem mohl být Bensonem, Debortem či dokonce Clevesem nebo městským
starostou. Nic mi to nepomůže. Jediná myšlenka, jediný utkvělý nápad, příznak
záště mohly zhatit všechny mé další kroky.
Kobra vydal za tyto ochranné
systémy snad víc než na akumulaci ve svých podnicích. A nijak se tím netajil.
Tvrdil, že jeho palác je nejlépe opevněnou pevností světa. On však rovněž
věděl, že tajemství kobrainu mu za to stojí. Vydělával na něm miliardy.
Tyto vědomosti jsem o Kobrově
paláci měl na základě informací, které on sám před časem rozšířil. Chtěl tím
odradit potenciální záškodníky. Pochopitelně jsem nemohl tušit, jak zásadní
dezinformaci jsem, a jistě ne sám, podlehl.
A Kobra potřebuje sambol, já si
tím teď už byl úplně jist.
Já však nebudu tím, kdo mu ho
přinese.
Stál jsem na rohu budovy,
kterou dělila od Kobrova paláce asi stovka metrů volného prostranství. Jakmile
vystoupím do ulice, budu zaměřen. Nepomůže, kdybych chtěl třeba přiletět
vzduchem jako pták, prolézt kanálem jako krysa, či jen prostě přijít jako
člověk nemající co na práci.
V paláci se nic ani nehnulo,
nesvítilo jediné okno. Já si samozřejmě byl jist, že o mně už dávno vědí.
Kdybych se teď otočil a odešel, zase zapomenou. Pokud udělám krok vpřed, navždy
bude zaznamenáno, že se tudy kdosi podezřelý promenádoval v tu nejpochybnější
hodinu.
Musel jsem udělat ještě jednu
maličkost. Nestačilo změnit si jméno, nestačilo změnit podobu. Musel jsem
změnit osobnost, musel jsem zamaskovat svou náladu, své myšlenky.
Tady nepomohly žádné převleky,
žádné zázračné léky, sebelépe vytvarovaná maska. Tady mohla pomoct jen vůle a
dlouhá léta výcviku. Kobra snad věděl o tom, co dokážu. Clevesovým
prostřednictvím mi naznačil, abych těchto schopností využil při loupeži
sambolu. Nemohl však o mně vědět všechno. Nemohl vědět, že takhle přímo použiji
svých schopností právě proti němu.
Vytáhl jsem z kapsy malou
krabičku, obsahující maličkou vysílačku. Pečlivě jsem natáhl časový spínač a
položil ji na střechu telefonní budky. Za deset minut spustí ze svých útrob
krátkou, snad jen několik vteřin trvající radiovou relaci. Do té doby musím být
už u stěny budovy.
Přitiskl jsem prsty na spánky a
zavřel oči. Svět kolem mne přestal na chvíli existovat. Kolem se rozhostilo
naprosté ticho. V tu chvíli můj vlastní mozek blokoval všechna, i ta
nejzastrčenější místa mé paměti. Potlačil všechny emoce. Dokonce dokázal
zapomenout i na těch šest jazyků, které jsem se kdysi naučil. Zmizela i
schopnost ovládat vyšší matematiku. Do neznáma se vypařily všechny osoby, na
které jsem si podržel trvalé vzpomínky. Nevěděl jsem, jak se ve skutečnosti
jmenuji, co dělám, jaký je můj cíl, mé povolání. Nikde v mém mozku se nedalo
vyčíst, proč jsem vlastně tady.
Během minuty se objevila na
potemnělé ulici zcela jiná osoba, která věděla jen to, že se jmenuje Ruzz
Debort. Můj deformovaný mozek měl napovědět detektorům, že ta pochybná
existence tady je povalečem, vagabundem a otrapou. Detektory měly současně
poznat, že ten atrapa je pěkně namol. Jediné, co spojovalo Bensona s Debortem,
byla utkvělá myšlenka dostat se k tamhle té pískovcové zdi.
Benson měl v úmyslu za tuto zeď
proniknout, ovšem Debort o něčem takovém neměl ani tušení a měl jedinou touhu -
vyprázdnit močový měchýř na místě co nejzastrčenějším a nejtemnějším. Ovšem,
panu Kobrovi se nebude líbit, že mu tady někdo chce zmáčet zeď. Kvůli obyčejnému
otrapovi formátu Ruzze Deborta však nespustí poplach ty desítky sirén, nebudou
se budit strážci pořádku, nebude se střílet, nebude se zabíjet.
Debort na to má deset minut.
Vše ostatní pak bude záviset na Bensonovi.
Co dělal Debort těch deset minut,
na to jsem samozřejmě zapomněl hned ve chvíli, kdy jsem se opět podíval na svět
Bensonovýma očima. Možná to nebylo deset minut, snad uplynula i půlhodina.
Nikdy jsem se to nedověděl.
Neměl jsem čas se tím zabývat.
Kolem bylo stále úplné ticho.
Něco nevyšlo.
Malá vysílačka na střeše
telefonní budky selhat nemohla. To jsem poznal z toho, že mne přetransformovala
bez potíží zpět do Bensonovy kůže. Současně měla nasytit všechny detektory v
Kobrově paláci falešnou informací. Strážci měli být přesvědčeni, že o několik
kilometrů dál, v provozovnách Kobrových závodů, zuří velký požár. To mělo
přimět všechny obyvatele této pevnosti, aby se přestali zabývat tulákem, který
se přišel vymočit. Měli mít na práci důležitější záležitosti.
Snad i sám pan Kobra mohl přesunout
ten svůj objemný břich když ne ven do té podivné teplé mlhy, tak aspoň k oknu
či k telefonu.
Stál jsem u těžké pískovcové
masy obrostlé částečně břečťanem a pak také trochu mechem a droboučkými
plísněmi. Opíral jsem se o zeď jednou rukou a pomalu se probouzel do té
zapomenuté reality. V budově však bylo i nadále ticho. Nepohnulo se jediné
zrníčko prachu. Na na jednu stranu mě to mohlo těšit, protože Debort nevzbudil
nežádoucí pozornost. Naproti tomu mě to mrzelo, protože nikdo se nezajímal ani o
nějakou zprávu o požáru. A vzrušení, které by podobná informace způsobila, by
mé citlivé smysly určitě zachytily.
Je však docela možné, že je
skutečně zachytily. Tato informace však mohla být přehlušena jiným jevem. Cosi
se začalo inkubovat kdesi nedaleko. Něco, co se mělo týkat mě, tedy ne žádného
Deborta, ale Bensona.
Mlha mezitím zhoustla, ale zase
ne natolik, abych nemohl spatřit, že nedaleko ode mne existuje jakási podivná
těžká masa. Musel jsem napsat existuje, protože jsem neviděl, zda to tajemné něco
stojí na pečlivě upraveném trávníku nebo se nad ním vznáší. Jistotu jsem měl
jednu: bylo to živé. Věděl jsem, že s takovouto formou života se dnes setkávám
poprvé.
Jak se ono těleso blížilo ke
mně, mohl jsem na něm rozeznávat stále více detailů. Ne, barvu, tu jsem
rozeznat nemohl. Byl to pro mne stále jen černý stín, ale brzy dostával
konkrétní podobu.
Ta masa měřila zdéli skoro
čtyři metry, a do výšky čněla jako pyramida. Nepřipomínala nic, co by kdy
běhalo v pozemských zoologických zahradách. Zdálky mi připadalo, že se ke mně
blíží obrovská lyra. Nevím však, zda by měl Orfeus chuť si na něco podobného
zahrát. Zblízka jsem pak rozeznal mechovitou pokožku pokrytou drobnými
vlákénky. Ty nitky se při každém i sebemenším pohybu rozechvívaly jako roj komárů.
Inu, že by Kobra měl hlídacího
pejska tohoto formátu, toho jsem se skutečně nenadál.
Zbraň jsem s sebou pochopitelně
žádnou neměl. V takovém případě by se pan Debort nedostal ani k chodníku
lemovanému desítkou luxusních automobilů.
Možná, že potvůrka by nechala
Deborta na pokoji. Deborta ano. Bensona však nikdy. Ten se okamžitě prozradil.
Jeho myšlenky nehledaly způsob, jak uprchnout. V Bensonově hlavě se začal rodit
plán, jak tu bestii zabít.
Asi to byla hloupost, ale mohlo
mě taky napadnout, že už se určitě pěkně dlouho pohybuji uvnitř pečlivě
nastražené pasti. Jisté bylo, že ani Debort ani Benson teď neměli jedinou
šanci.
Přesto jsem to zkusil. Úder
vůle udeřil tam, kde jsem pod zachvívajícími se řapíky vytušil nervové centrum.
Zatím jsem nehodlal uvažovat o mozku, protože toho tvora bylo možné zařadit
výhradně mezi členovce. Ovšem mezi gigantické členovce.
S obludou můj útok přece jen
trochu otřásl. Zesílil jsem tlak.
No, a pak se cosi vymrštilo.
Proti mým mentálním zbraním stál netvor s absolutní fyzickou převahou.
Poznal jsem, že to je klepeto.
Objalo mě kolem pasu.
Ucítil jsem ocelový stisk. Jako
by mým tělem projel prudký výboj energie. Hmota klepeta jako kdyby byla potřena
neobyčejně účinným lepidlem.
Cítil jsem, jak mě ta lana
přitahují k tělu zrůdy.
Mohl jsem teď dělat dvě věci.
Buď se ani nepohnout a pokračovat ve svém mentálním útoku. Také jsem se mohl
pokusit setřást ze sebe tu odpornou lepkavou hmotu a dát se co nebystřeji na
útěk. Druhá možnost se mi v tu chvíli zdála účinnější. Nevěděl, jestli se tak
projevuje má vlastní zbabělost či zda mi tyto rady našeptává kdosi jiný. Možná
dokonce sama ta zrůda. Přitáhla si mě ještě blíž.
Tu se konečně ukázalo, že se
jedná o obrovského štíra.
Vnější podoba těla byla
dokonalá. Dominantou té zrůdy byl ohromný vzhůru se tyčící chvost. Článkovaný,
matně se lesknoucí ohon, na konci opatřený smrtící zbraní.
Klepeto mě teď přidržovalo jen
lehce. Už mě nevleklo blíž k tomu odpornému tělu. Vyprostit se mi však ani teď
nepodařilo. A tu se hrot ocasu kmitl těsně nad mou hlavou.
A já jsem pochopil, že se odsud
dostanu živ jen v případě, že se mi tu obludu podaří zabít.
Vnořil jsem se do svého
nejhlubšího já. Soustředil jsem svou mentální sílu. Dobře jsem věděl, že teď
ohrožuji celou strukturu své bytosti. Vniveč mohl přijít ten mnohaletý výcvik,
ty nekonečné hodiny dřiny.
Výboj emoce, který jsem vyslal,
by možná zahubil člověka. Se štírem vůbec neotřásl.
Mé oči se mimoděk stále
zabývaly koncem jeho ocasu. Kapka stékající po zašpičatělém hrotu naznačovala,
jaký osud mě asi čeká, když se toto žahadlo dotkne mé kůže.
Trochu mě uklidňovalo
pomyšlení, že při tak velké dávce jedu jistě nastane smrt v několika vteřinách.
Utrpení nebude dlouhé.
A ocas se začal sklánět dolů.
Zkusil jsem to znovu a pak
ještě jednou. Štír však patrně vůbec neměl mozek, mé úsilí nemělo žádný účinek.
Byla jeho nervová soustava natolik primitivní? Vždyť to, co by porazilo slona,
tímto zrůdným zjevem vůbec neotřáslo.
Jedna kapka mi proletěla přímo
před očima. Dopadla na špičku mé levé boty. Nic se nestalo, jed žíravý nebyl.
Hrot žahalda se objevil přímo
před mýma očima. Tušil jsem, že během tří vteřin zemřu. Ale co bude s Janicí?
Zůstane ve spárech toho ničemy!
Ta myšlenka ve mně probudila poslední
zbytky sil.
Konečně, konečně se ta obluda
trochu otřásla. Stisk klepeta povolil. Žahadlo se zachvělo. Další kapka jedu
platonicky skápla na zem.
To já jsem nutil štíra svým
mentálním tlakem k tomu, aby se takto zbavoval svého jedu. Měl jsem aspoň
částečný pocit uspokojení, že tu potvoru vyčerpám. Na dlouhou dobu budu
posledním, kdo si z této zahrady odnese smrt.
Přitlačil jsem. Stačilo jen
málo, a věděl jsem, že bych zvítězil. Ale ani myšlenka na Janici už v mém
ztýraném těle nenašla ten potřebný ždibec energie.
Prohrál jsem.
Ten štír, to bylo poslední
překvapení, které mohl mít pan Kobra v záloze. Bylo tak dobře utajené, že jsem
se o něm nedokázal nikdy dovědět. Inu, pane Kobro, přece jen máte špatně
proškolené své pomocníky. Pokud chcete sambol, máte smůlu. Občan Benson právě
opouští tento svět.
Žihadlo se mi zabodlo do ruky.
Nedalo se mu uhnout.
Nevykřikl jsem. V zoufalé snaze
udělat cokoli jsem se naposled pokusil tu zrůdu ochromit. Nic se už nestalo.
Teprve teď jsem se odhodlal na netvora sáhnout. Uchopil jsem ten ohavný
článkovaný chvost do rukou a snažil se jej od sebe odtrhnout.
Kupodivu to šlo docela snadno.
Současně jsem ucítil, jak povoluje stisk klepeta. Brzy se celá ta určitě
dvoutunová masa složila vedle mne.
Zvítězil jsem, ale přece jen
pozdě.
Rána na ruce zoufale pálila.
Cítil jsem, jak mým tělem prostupuje cosi, co jsem nikdy v životě nepoznal.
Viděl jsem, jak se sbíhají lidé, slyšel jsem jejich hlasy.
"Vida, tak štírek už to má
za sebou."
"Ten Benson mu dal
zabrat."
"Kruci, kde se tom v tom
chlapovi vzalo?"
"Doktora. Kčertu, rychle
doktora!"
Potěšilo mě, že volají doktora.
Asi jim mrtvý nebudu k ničemu.
Nenapadlo mě, že doktora
nevolají pro mne.
To byla poslední slova, kterým
jsem ještě rozuměl. Hlasy mi splynuly v nesrozumitelné mumlání.
Můj svět se brzy opět uzavřel
sám do sebe. Byl jsem přesvědčen, že právě takhle vypadá smrt. Jen jsem
litoval, že jsem svůj úmysl nedotáhl do konce.
Janice, co teď s tebou bude?