Joe Townway (Josef Pecinovský)

MĚSTO KOJOTŮ

1. Živý nebo mrtvý

Blížilo se poledne, když Hank Douglas sjížděl na svém vraníku Safírovi k malému městečku. Nikdy předtím do tohoto kraje v podhůří Rocky Mountains nezabloudil.

Několik týdnů se toulal krajem, zastavoval se ve městech a rozmlouval s obyvateli. Dlouhou dobu nebyla jeho snaha korunována úspěchem. Teprve asi před deseti dny narazil na žhavou stopu.

Jel po ní, i když se mu chvílemi zdálo, že se mu ztrácí. Pokračoval vytrvale vpřed a věděl, že ten, koho tak dlouho a usilovně hledá, je před ním vzdálen den cesty, později jen půl dne a pak už měl náskok už jen necelé dvě hodiny.

A pak se s ním jednoho dne setkal.

Dopadlo to jinak, než očekával. Muž, kterého pronásledoval, se mu ozval sám. Poslal mu pozvání.

Tehdy poprvé Hank uslyšel o městě Stinky Brook.

Vítaly ho nepřátelské pohledy.

Tady, daleko na Západě, neviděli rádi cizince.

Město Stinky Brook působilo nevábně. Bez ladu a skladu kvapně jsou rozmístěny kolem hlavní ulice. Všude je znát spěch, s jakým se město stavělo. Přestože jsou některé stavby nové, jako by se leskly patinou stáří.

Doug vidí omšelé vývěsní štíty.

Střechy zarostlé travou.

Ulice je zaprášená, neupravená.

Trosky starého vozu, které nikdo neodklidil.

Snad jen ten dřevěný kostel trochu září novotou, je zde znát dotyk ruky řádného sluhy božího.

Ovšem, tady je ten muž. Právě vychází ven.

Hank se zastavuje, snad ani sám neví proč. Jako kdyby ho pastorova osobnost upoutala. A přitom ten muž není ničím zvláštní. Středního věku, neutrální tváře, z které jako by se ale vytratila na okamžik zbožnost, když spatřil neznámého jezdce.

Pastor jako první porušil mlčení.

"Ve Stinky Brooku je vítán každý, kdo přichází s dobrým úmyslem," pronesl rozhodným hlasem. Nemluvil jako nějaký zženštilý mnich z Východu. Toto byl člověk, který musel slávu boží prosazovat i s koltem v ruce. Hank znal několik duchovních podobného ražení. Ten člověk se mu docela líbil, a přece... Přece jako by tu něco nehrálo.

"O tom nepochybuji, otče," odvětil Hank a na znamení pozdravu smekl.

"Udělal byste lépe, kdybyste odsud odjel," podotkl pastor.

"Proč myslíte?" řekl udiveně Hank.

"Bojím se, že poteče krev," řekl pastor s ledovým přídechem v hlase.

Tak se Hank seznámil s pastorem Krebsem. Byl to svérázný a spravedlivý muž, který nenáviděl násilí. Bohužel, jak se měl Hank později dovědět, byl pastor Krebs ve svém úsilí ve městě téměř osamocen. Hankovi nedůvěřoval, ovšem. Mohl k tomu mít dost důvodů, ale tím hlavním byl jistě muž, na jehož pozvání Hank do Stinky Brooku přijel.

Hank jel dál, a prohlížel si město, které mělo být na nějaký čas jeho domovem.

Ovšem, na některých domech je znát, že v nich bydlí zámožnější lidé, ale jako kdyby neměli čas se starat o své příbytky.

Život tady, na Západě, kvačí vpřed zběsilým tempem, a honba za dolarem má přednost.

Ulice je jakoby mrtvá, jen tady opodál si hraje hlouček špinavých a ukřičených dětí.

Snad jen saloon je ve městě jedinou budovou, v níž lze pozorovat život.

Na zápraží sedí na rozviklané židli neoholený muž. Zpod splasklého klobouku nepřítomně zírají zakalená očka. Snad pozorují Hanka, snad ne. Nikdo neví, co se pod tím stetsonem odehrává.

Vedle něj leží na zaplivané dřevěné podlaze opilec. Soudě podle klobouku, který se povaluje vedle černé umaštěné hlavy, mohl by to být Mexičan. Dlouhé nohy překážejí chodcům. Ti se jim mlčky vyhýbají.

Hank zastavuje před saloonem a uvazuje koně k břevnu. Marně hledá někoho, kdo by přiběhl a nabídl se mu, že se o koně postará. Že by našel v tomhle hnízdě nájemnou stáj, v to Hank nedoufal.

Musí vše udělat sám. Čerpá vodu ze studny. V nádobě vidí nějakou kalnou břečku. Tak špinavou, že je mu Safíra líto. Ale kůň je unaven a má žízeň.

Lačně pije.

Když se Hank postaral o koně, začíná myslet na sebe. Má hlad. Je tu přece saloon.

Mexičan se zatím ani nepohnul. Leží Hankovi v cestě. Hank překračuje jeho dlouhé nohy.

Vidí před sebou nějakou tvář. Známou tvář.

Zastavuje se.

Nikdy tady přece nebyl, nikoho tu nezná... Koho to tedy vidí?

Ta tvář je jen namalovaná, či spíš natištěná. Neumělá kresba, a přece jsou rysy obličeje zřetelné.

Nad tím obličejem je nápis:

REWARD 1000 dolarů.

A pod tím jméno.

Pro vraždu je hledán...

Kdo vlastně? Kdo to je ten Hank Douglas?

Hank si uvědomuje, že hledí do své vlastní tváře. On sám je hledán pro vraždu.

Usmál se. Tak zvěst o něm se dostala až sem, tak daleko od Wichity, kde měl naposled co dělat s marshallem Dewittem.

Jistě, sám se postaral o to, aby právě tahle vyhláška ve Stinky Brooku visela.

Je to tak trochu hra s ohněm. Hank spoléhá na to, že si podobných vyhlášek málokdo všimne. Současně pak doufá, že pro Harryho Crooka je podobný papír tím nelepším doporučením.

Hledán pro vraždu, loupež a další zločiny. Obávaný desperát.

Co to je dole za dodatek? Živý nebo mrtvý...

Kdokoli může Hanka zabít, a ještě za to dostane odměnu. Tyto plakáty legalizují vraždy. Vraždy zločinců, ale i nevinných lidí.

Hank mohl jen tušit, že se najde dost těch, kteří si z honu na lidi udělali dobrý job. Nevěděl, že takoví lidé už jsou mu několik dní na stopě.

Lidé, jejichž portrét se objeví na vyhlášce, pozbývají okamžitě všech práv. Kdokoli je může zabít, a ještě je za to odměněn. Co na tom, zda obvinění má reálný podklad nebo si je vymyslel nějaký opilý šerif? Dolar je dolar, a nikdo se neptá, z jaké špíny se urodil.

Tisíc dolarů.

Jistě, právě takhle si to Hank představoval.

"Hej, ty tam!"

Ten hlas nemá k Hankovi žádnou úctu. Na dálku čpí alkoholem a střelným prachem.

Hank se zarazil uprostřed kroku. Ten hlas za ním naznačuje, že toto městečko nebude právě přívětivé.

Hank se pomalu otáčí.

Zatím ho ještě nikdy neviděl, a není pohyby o tom, že ani ten muž ho nezná. A přesto stojí nedaleko od něj, nohy mírně rozkročeny, cíp saka poodhalený.

Ruka poblíž koltu. A ta ruka vypadá, že toho koltu dovede používat.

Z té tváře zarostlé černým strništěm Hank nevyčte nic, ale už ví, co ten pokřik znamená.

Živý nebo mrtvý...

"Já vás neznám, pane," odpovídá Hank. Nechtěl s tím pobudou vůbec mluvit, ale ta slova z něj nějak vyletěla.

"Ale já tě znám, holobrádku," slyší Hank znovu ten syrový hlas.

"Nemám s vámi nic společného," odsekává Hank a dává najevo, že rozhovor skončil. Je mu skoro proti mysli, že bude muset tohohle chlapíka zneškodnit. Možná to pomůže jeho záměru, ale jinak to bude zbytečně prolitá krev. Ale když on si nedá říct.

Strčil do lítaček, ale nebylo mu dáno vstoupit do saloonu.

"Ne, ne, mladej, nikam nepudeš. Určitě už víš, že má ta tvoje hlavička pěkně velkou cenu."

"Co tím myslíte?"

"Tu pěknou vyhlášku, co tamhle visí. Je na ní přece ten tvůj roztomilej ksicht. Nenechám si ujít tu tisícovku pěkně kulaťoučkejch dolárků, co tak hezky cinkaj."

Hank vidí, že ten člověk si nedá říct. Jako kdyby nevěděl, s kým má co do činění. Copak tam není napsáno, že zločinec je velmi dobrým střelcem?

Lítačky vrzají bezmocně v pantech.

Oba muži teď stojí proti sobě čelem.

"To mě budete muset napřed zabít," říká tiše Hank. Odpovědí mu je hlasitý smích.

"To buď klidnej. Přece se s tebou nepotáhneme do Wichity s živým."

"Vy tedy víte, kdo jsem," říká Hank. "Pak také víte, co vás čeká, když sáhnete po zbrani."

Oba dva teď stojí do sebe asi dvacet yardů. Na tuto vzdálenost Hank zasáhne i se zavřenýma očima. Neví, co to do něj vjelo, ale chce toho opilce šetřit. Dobře ví, že je to parazit, lovec lidí. Odporná sběř...

"Jistěže to vím, hochu," odpovídá ten ohavný typ. "Ty dovedeš s koltem zacházet až zatraceně dobře. Myslím si, že bude jen dobře, když svět od tebe vyčistíme."

A teprve teď Hank vidí, že špatná pověst přispěchala do městečka dřív než on. Nemá proti sobě jen jednoho soupeře. Na střeše protějšího domu stojí teď další muž s puškou, a tam napravo, ve stínu verandy, stojí třetí, s revolverem v ruce. Hank se snaží odhadnout situaci. Muž, s kterým hovoří, stojí od něj jen pár kroků, ale Hank ví, že nebude tak nebezpečný jako zbývající dva.

Daleko lépe určitě bude střílet ten chlap na střeše. Proto asi má pušku. A ten druhý, v protějším domě, kam to je skoro čtyřicet yardů, ten napoprvé nezasáhne určitě, i kdyby střílel jako Divoký Bill.

"Máte poslední šanci," odpovídá Hank. "Seberte se a zmizte. Nemám náladu na vaše žerty."

"My také ne," zní tvrdá odpověď. Hank už ví, co bude následovat.

Drží kolt v ruce.

Těžko říct, zda si ten muž na střeše vůbec uvědomil, jak se octl kolt v Hankových prstech. Těžko říct, zda vůbec věděl, jak si ho našla kulka. Hank viděl jen jeho tělo, jak se kácí jako poražený strom a pak pomalu padá do ulice. Tělo ještě nedopadlo na zem a Hank už není na svém místě. Správně vytušil, že právě tudy poletí kulička. Cinkla do okna saloonu, když Hank vystřelil podruhé. Muž na protější verandě ještě stojí, ale Hank má jistotu, že mu neuškodí. Jeho oči už se věnují tomu třetímu. Tomu, co měl nejvíc řečí. Hank jej odhadl správně. Není to žádný střelec, kolt z pouzdra vytáhl teprve teď.

Už nevystřelil. Uvědomil si, že hledí ze vzdálenosti deseti kroků přímo do hlavně Hankovy zbraně. Určitě slyšel výkřiky, už ví, že je sám.

"Zahoď tu bouchačku," říká klidně Hank. Kráčí k němu. Lovec lidí neví, co počít. V jeho očích může Hank vyčíst nanejvýš tak strach.

Pěkný hrdina. Hank stojí před ním necelé dva kroky. Hledí mu do očí. Vidí, že ten chlap se třese jako osika.

"Ne, nezabíjej mě..." Kam se poděla jeho pýcha? Hank cítí zápach levné kořalky.

"Zahoď tu bouchačku, mohl by sis ublížit," říká Hank, ale jeho soupeř ho nevnímá.

"Nestřílej, prosím tě." Nic jiného ze sebe nedovede vypravit. Hank bere jeho kolt do rukou. Vidí, že je to starý krám. Hází jej obloukem přes střechu domu.

"Ty že jsi lovec lidí?" ptá se Hank. "Nemůžu tomu věřit. Kolik už jsi vyfasoval dolarů na odměnách?"

"Já, já nevím, pane, jen nestřílejte."

"Kdo tě na tuhle špinavou práci naverboval, co? Vidím, že to děláš poprvé."

"Já... já, pane, ano, ano, nikdy jsem to ještě... nedělal."

"Tak proč bereš kolt do ruky, když neumíš střílet?"

"Já... Já..."

"Já vím, co teď uděláš," říká rozhodně Hank. "Vezmeš si svého koně, pokud nějakého máš, a odjedeš odsud nejrychleji, jak jen dovedeš. Ale napřed seženeš doktora, aby se postaral o ty tvoje dva kumpány, pokud jim je ještě pomoci. Jestli tě tady za hodinu potkám, bude to přísámbohu naposledy."

"To jste přehnal," uslyšel za sebou hluboký hlas. Ohlédl se.

Spatřil podsaditého muže v letech, s prošedivělým knírem a šerifskou hvězdou na hrudi.

Tak se Hank Douglas setkal se šerifem Jeffem Breadem.

"Proč myslíte," ptal se Hanka pomalu schoval kolt do pouzdra.

"Jen přijedete do města, a hned taková kanonáda. Tamhle vidím dvě mrtvoly."

"Doufám, že jsou ještě naživu," řekl rozhodně Hank a doufal, že tenhle šerif nebude mít žádné střelecké choutky. Tak trochu už o něm slyšel. Proto se nebojí, že by ho šerif chtěl zatknout. Dobře ví, že tohle je zvláštní město. Panují zde trochu jiné zákony.

Hank viděl, že se ke zraněným sbíhají lidé, a také viděl, že jeho sok prchá z místa, jak jen může nejrychleji. Nebyl si však jist, zda tolik zapůsobila jeho slova nebo přítomnost šerifa.

"Myslím, že mi budete muset něco vysvětlit," odtušil šerif.

"Nevím co."

"Střelba za bílého dne, dva ranění."

"Sebeobrana."

"To tvrdíte vy."

"Tak proč mne rovnou nezatknete?" usmál se Hank. Těšil se na to, co mu šerif odpoví. Pokusil se toho muže odhadnout, a snad se mu to i podařilo. Jistě, u pasu mu visel kolt, ale šerif působil spíš dojmem rančera než gunmana. Než by na Hanka zamířil, mohl by být vzhůru bradou. A také si to dobře uvědomoval.

"Nemyslím, že to udělám. V každém případě byste ale měl zítra předstoupit před soudce a tam prokázat, že jste ty dva muže zastřelil v sebeobraně..."

Šerif se zarazil. Teprve teď sjel jeho pohled na vyhlášku visící na stěně saloonu.

"Ačkoliv..."

"Nechte svůj kolt tam, kde je, šerife," říká Hank rozhodně. "Stinky Brook není městem, které by mě dostalo za mříže, to si pamatujte. Nedostali mě tamti tři, a nedostanete mě ani vy. Jistě, jsem hledán pro vraždu, ale copak se marshall Dewitt z Wichity nemůže zmýlit?"

"Nejsem tu od toho, abych posuzoval omyly marshalla z Wichity. Je to požehnaně daleko. Nemám rád, když lidé, kteří prchají před zákonem, se ukrývají tady."

"A co s tím chcete udělat?" usmíval se Hank.

"Chtěl bych vám poradit, abyste se odsud klidil. Takové, jako jste vy, tady nevidíme rádi."

"A co když vám řeknu, že tady zůstanu?"

"Pak budu nucen..."

"A co říkáte tomuto?" sáhl Hank do kapsy a vytáhl odtamtud lesklý odznak.

"Komu jste tu hvězdu ukradl?" ptal se šerif opovržlivým hlasem.

"Nikomu," odtušil Hank. "Jsem pomocníkem šerifa v El Pasu. Poslal mě po žhavé stopě. Dojel jsme až sem a..."

"Poslyšte, tady není Nevada, ale Kansas."

"El Paso je v Novém Mexiku," namítl Hank.

"To je jedno," odsekl šerif. "Tady platí naše zákony."

"Já vím. Myslel jsem, že když jsme ze stejné branže, tak..."

"Mne to nezajímá," odtušil šerif. "Už jsem vám řekl, abyste odtud vypadl."

"Nu, pak tu mám ještě něco lepšího," odtušil Hank.

Šerif se zarazil, protože Hank znovu sáhl do kapsy. Tentokrát z ní vytáhl jakýsi umaštěný list. Strčil jej šerifovi pod nos.

"Co to je, nevidím na to? Nemám tady brýle."

Hank se ušklíbl. Z šerifových slov odvodil, že ten bodrý muž neumí číst.

"Je to dopis, osobní pozvánka. Tady dole je podepsán jistý Harry Crook, rozumíte? Mám vám to jméno hláskovat?"

"Ne, není třeba, to jméno znám," odpověděl šerif. "A co má být?"

"Má být tolik, že už dobře týden jsem u pana Crooka zaměstnán."

"Pak tedy promiňte, pane," odpověděl uctivě šerif, "ale tady ve Stinky Brooku to je to nejlepší doporučení."

Šerif ještě chvíli váhal.

"Ale před soudce budete muset zítra jít. Nepochybuji o tom, že to bude jen formalita. Zjevně jste jednal v sebeobraně a já budu tak svědčit..."

"Ještě něco?" ptal se Hank, když viděl, jak šerif váhá.

"Do té doby bych si ale ponechal váš kolt," dodal nesměle šerif. Hank pokrčil rameny. Aspoň tady chtěl šerif dodržet zdání zákona.

Hankova zbraň se octla v šerifově vlastnictví.

"Zítra v deset dopoledne," dodal šerif.

Hank ho ještě chvíli pozoroval, jak se klátí pryč. Ani ho nenapadlo, aby se zajímal o zdravotní stav postřelených, které právě odnášeli pryč.

Hank pokrčil rameny.

"Pěkné hnízdo," zabručel spíš sám pro sebe.

Rozhodl se, že se porozhlédne po městě, které mělo být jeho budoucím působištěm.

Pokud Stinky Brook z dálky působil nevábně, zblízka to nebylo o nic lepší. Když zahnul za roh, spatřil hnojiště a v něm se povalovali tři čuníci. O kus dál na sebe pokřikovaly umazané děti, pro které zjevně ještě nikdo nestihl postavit školu.

Hlavní ulice byla sice lemována výstavnými domy, ale jinak tady Hank viděl vlastně jen samé barabizny.

Potkával solidně oblečené měšťany, ale také tuláky a pobudy.

Zabrousil do obchodu, aby si nakoupil náboje a tabák. Potkal se tam s malým úlisným plešatým prodavačem a starou nahluchlou babkou, které však její handicap nezabránil v tom, aby se dlouho Hanka nevyptávala, co je zač a odkud přijel. Hank odpovídal útržkovitě, až neurvale, ale babka otravovala dál. Nakoupil si potřebné a rychle odešel z krámu. Zřejmě se však té osobě zalíbil, protože ho pronásledovala i na ulici.

Raději zamířil k saloonu.

Opilý pobuda tam stále ještě ležel.

S tím lenochem nehnula ani přestřelka, ani to, že mu kulky létaly nad hlavou. Teď ho neprobudilo ani brebentění nahluchlé babky. Tu zvědavou ženskou zastavily teprve lítačky. Před nimi couvla, jako kdyby se potkala s ďáblem. Pokřižovala se, odplivla si, a vracela se zpátky k obchodu. Zjevně si hledala další oběť.

Hank se za ní nedíval. Překročil opilcovy dlouhé nohy a vešel do sálu.