Josef Pecinovský

S DOVOLENÍM, MĚSÍČKU LEDNE

Na první pohled to byla obyčejná zahrádka.

Pravda, byl bych si jí všiml, i kdyby mě ten rozhořčený člověk, který odsud celý nasupěný odcházel, na ni neupozornil slovy:

„No řekněte, pane, copak se to smí?“

Já jsem neříkal nic a díval se. Hned u plotu dozrávala rajčata, pnula se v dlouhých šlahounech kolem dost neuměle přiříznutých latěk, zrající bobule klesaly pod vlastní tíhou až k zemi a provokovaly svou jasnou červení. O kus dál se dalo brodit snad až do poloviny stehen lánem okurek, obsypaných velkými žlutými květy plnými bzučících včel, které vyletovaly z pěti pestrobarevných úlů postavených v rohu parcely. Na naše poměry nevídané hlávky zelí a květáku bylo možné sklízet snad jen za pomoci mačety. Vedle velkého záhonu pečlivě udržovaných růží pukaly pod tlakem vitamínů gigantické plody papriky. Na dalším záhonu mohlo oko spočinout na kulaťoučkých melounech zvící školního globusu, svádějících k zakousnutí se do červené dužiny.

Toho zahrádkáře jsem neznal, přestože jsem za ty dva dny, co jsem s Martou obývali nový byt tady na sídlišti, musel o něm nedobrovolně leccos vyslechnout. Teď jsem hleděl na něj i na jeho království skrz mírně prorezavělé dráty vetchého plotu, snad jediné zanedbané součásti té neskonalé nádhery. Volným krokem kráčel po cestičce vysypané jemným pískem, v jedné ruce držel zahradnické nůžky, druhá tonula pod záplavou pestrobarevných květů, které aranžoval do velké vázy stojící na malém zahradním stolku. Kromě stolku stály na pečlivě sestřiženém trávníku dvě bílé secesní židle. Čirá voda v bazénu lákala k osvěžení svou jasně modrou barvou a blyštícími se odrazy nízko stojícího odpoledního slunce. Zahrádkář poté vešel do malého domku, postaveného ještě systémem lidové tvořivosti a svým designem jistě odporujícímu dnešním požadavkům na tyto stavby, z neznámých důvodů měnících zahrádkářskou kolonii v pečlivě vyřízenou řadu snobsky vyhlížejících vilek. Po chvíli vyšel s košíkem a zamířil k záhonu jahod. Pak mě zahlédl.

Bylo mu asi padesát, jeho do pasu nahá postava přetékala svaly, oblečeny měl jen šortky a písek pod jeho nohama skřípěl pod dotyky podrážek sešmajdaných sandálů. Jak rád bych navázal kontakt, ale v té chvíli jsem jaksi nemohl. Ne, nebylo to proto, že jsem stál až po kolena zabořen do chladivé vrstvy sněhu, že jsem měl klobouk stažen přes uši a halil jsem se do bonekanového kožíšku, zatímco mi zuby nadále drkotaly tím monotónním rytmem přirozeného obranného reflexu. To, co jsem v té chvíli cítil, jsem nebyl schopen definovat, v každém případě mi to však zabránilo hovořit. Byl jsem schopen se jen dívat, divit se a tak trochu závidět. A pak, nevím, jak se to mohlo stát, jsem si v duchu připomněl ta slova, která pronesl onen rozčertěný chlapík, jehož jsem před chvílí potkal, a bezděčně jsem řekl nahlas:

„Copak se to smí?“

Než jsem si uvědomil, co říkám, bylo už pozdě. On stál za plotem, snad metr ode mne, a kůže se mu blýskala potem.

„Milý pane, najděte mi zákon, který něco takového zakazuje.“

Zima končila přesně v tom místě, kde si postavil plot, naproti tomu ta svěží zeleň nepronikla ani o milimetr dál na druhou stranu.

Neříkal jsem nic, a tak se rozpovídal on.

„Zatím se neznáme, já jsem nějakej Louda. Máte taky zájem o zahrádku? Máme tady ještě pár volných parcel.“

Zvolna jsem se rozhlížel. Parcely tu možná byly, to jsem byl ochoten připustit, ale všechny sousední zahrádky tonuly pod bílou nadílkou zimy a malé budky a holé stromy z nich trčely jako smutné pomníky nějaké velké bitvy. Několik tuctů krákorajících ptáků dokreslovalo ponurou atmosféru.

„Jo, s vránama je největší potíž,“ meditoval pan Louda. „Ty potvory vlezou všude. A sežerou snad všechno. S nima by se mělo něco dělat.“

„Jakto, s nima?“ rozhořčil jsem se. „Ty vrány přírodním zákonům neodporují, ale vy?“

Dal se do smíchu.

„Pane, pane,“ mručel. „Já přece ty přírodní zákony využívám, a snad jen trochu jinak než je obvyklé, víte? Přijďte zas někdy, rád si s vámi popovídám, pane Peroutko.“

Zvolna odešel, shýbl se a začal košík plnit šťavnatými plody jahodníku velikosti hrušek máslovek. A mně byla čím dál větší zima, chvíli jsem vztekle podupával nohama v chrupajícím sněhu, a pak jsem se dal raději na ústup. Cestou domů jsem však potkal ještě nejméně pět či šest dalších lidí a zaznamenal jsem, že kolem Loudovy zahrádky je vyšlapaný pěkně široký chodníček. Je to pochopitelné, nejsem sám, koho zajímá, jak si vede svérázný zahrádkář. Pokud však objevil nějaké neznámé zdroje tepla, pokud je schopen uprostřed zimy sklízet okurky a melouny, pak nechápu, proč toho nevyužijí i ostatní zahrádkáři, parcel je tu nejméně stovka, anebo proč si ten objev nedá patentovat, přece by se rázem proslavil v celém světě... Ale pan Louda, zdá se, po slávě netoužil. To nejzajímavější jsem si vlastně uvědomil až doma.

On mě znal!

Zmínil jsem se o tom své ženě Martě, ale nějak mě neposlouchala, asi byla z toho stěhování pěkně utahaná, vždyť ani na první procházku po okolí našeho nového bytu se nevydala se mnou...

V noci pěkně přituhlo, teploměr klesl až k minus pětadvacítce, odpoledně se pak oteplilo a z těžkých mraků se vysypaly další tuny sněhu. Energetická situace v zemi byla kritická, polovina vlaků nejezdila, děti ke své velké radosti získaly zdarma další prázdniny, elektřina byla málem na příděl, lidi se nemohli dostat do práce, protože tramvaje selhávaly a autobusy bezmocně klouzaly nebo se bořily nosem do závějí.

A pan Louda si pěstuje tykve...

Je pochopitelné, že hned další den po té pohromě jsem se šel podívat na tu jeho plantáž. Závěje kolem narostly o půl metru, plot se málem prolamoval pod tou tíhou, jež na něj působila jen z jedné strany, ale na záhonech mezitím vykvetly slunečnice a keříky byly jahodami doslova obsypány. Pan Louda odháněl drzé hladové havrany, pořídil si na to brokovnici. Snad tady mohl zákon zakročit, ale strážci veřejného pořádku měli teď jiné starosti. A pokud měl na tu flintu povolení, pak se snad ani moc dělat nedalo, nevím, natolik jsem se v paragrafech nevyznal.

A Louda měl pravdu. Rád, bože, jak rád bych tady získal parcelu na zahrádku, dlouho jsem po tom toužil, chalupu jsme však neměli a dokud jsme bydleli v centru, nebylo ani pomyšlení, abychom si pořizovali nějakou zahrádku někde na periférii. Teď, když konečně máme velký byt na sídlišti, se mohlo mé dávné přání splnit. Ale tady, ve společnosti pana Loudy, se mi nějak nechtělo líbit. Přesto se mé kroky bezděčně každý den stáčely právě k jeho zahrádce a záhy jsem poznal, že se vlastně celý den v zaměstnání netěším na nic jiného než na to, jak k večeru vyrazím do hlubokých závějí a budu smutně sledovat počínání pana Loudy, který si v lednu pěstuje teplomilnou zeleninu... Instaloval na cestě zábradlíčko, aby mu lidi nezbořili plot, jak řekl. A já bloudil kolem a marně jsem hledal nějaké to horkovodní topení, zbytečně jsem pátral, kde má pod zemí zakopaný nějaký atomový kotel či jiný zázračný reaktor. Po večerech jsem se pak snažil vypočítat, kolik energie vlastně taková zahrádka spotřebuje a uvažoval jsem, zda nemá v zemi topné spirály nebo zda není někde tajně napíchnut na elektrickou síť. Pak mi vyšlo, že by v takovém počasí prakticky spotřeboval produkci celé jedné elektrárny a raději jsem zanechal pokusů o technické výpočty. Zahrádka, to není skleník. Únik energie do prostoru musí být takový, že správnou teplotu by nevyrobila ani celá elektrárna v Dukovanech.

Věru, jen těžko si však bylo možno představit, že právě tady by měsíček Srpen šťouchl do svého kolegy právě vládnoucího svou mocí nad světem, a řekl:

„S dovolením, měsíčku Ledne.“

A pak Louda sklízel okurky hadovky. Téměř metr dlouhé.

Až jsem to nevydržel.

Opřel jsem se ramenem do těch vrátek, která Louda nikdy nezamykal, vtrhl jsem bez dovolení na tu jeho kouzelnou parcelu. Ovanul mne tropický vlhký dech rozžhaveného vzduchu a po chvilce jsem se cítil jako v sauně. Nedbal jsem toho a běžel jsem tou písčitou pěšinkou k zahradní boudičce. Louda si dal ruce v bok a mlčky vyčkával, co mu vlastně chci, jen koutek úst se mu cukal v podivném ironickém úsměvu a já v té chvíli ještě nevěděl, co to znamená. Kdybych se nestyděl, klekl bych si na kolena a prosil ho jako nějaké božstvo, aby mi konečně vyjevil, kde bere to gigantické množství tepla pro svou zeleninu, ale místo toho jsem ze sebe soukal podivné nesouvislé věty. Vím jen, že jsem ho zapřísahal, že nikomu neprozradím ten princip, že jsem ochoten zaplatit každý peníz, jen když mi řekne, jak to dělá, a k dovršení všeho jsem mu slíbil, že přivedu Martu i s celým jejím televizním štábem, aby tady natočila jedinečnou reportáž a proslavím ho tak po celém světě.

A on stál, ten koutek se mu cukal čím dál víc a když jsem se konečně vymluvil a zůstal strnule stát a uvědomoval si, že mi po zádech tečou přímo potoky, on jakoby vychutnával jakýsi pocit vítězství, které vzápětí jeho slova potvrdila.

„Lituji, pane Peroutko, nemohu se s vámi dělit o své úspěchy. A co se týče té televizní reportáže, tak štáb vaší ženy odjel před chvílí. Byli tu celé dopoledne, to víte, taková neobyčejná reportáž se nedá odbýt za půl hodiny. Museli přisvětlovat, vždyť vidíte, jaká je tma, a taky je trochu zlobil déšť.“

Přímo zářil štěstím a pýchou.

„Koukejte se večer na Aktuality, a zítra si můžete přijít ke mně koupit zaručeně čerstvé pomeranče a banány!“

Ne, nemyslím, že se mi chtěl vysmívat, ale já v jeho slovech necítil nic než krutý, bezohledný výsměch a hluboké pohrdání. Odtáhl jsem jako spráskaný pes a drkotal jsem zuby, i když jsem celou cestu domů běžel po kluzkých namrzlých chodnících.

Doma jsem poznal, že jsem úplně vysílen, a až teď jsem si uvědomil, že mě procházky kolem Loudovy zahrádky stály vždycky mnohem víc sil než by odpovídalo vydané námaze. Přičítal jsem to zpravidla obtížným terénním podmínkám...

Jak jen je to možné, že na jediném místě měsíček Leden ustoupil svému horkému kolegovi? Vždyť tady nejsme v žádné pohádce, tady nestačí máchnout kouzelným kyjem nad planoucí vatrou. Tady se děje něco jiného, a já tušil, že Louda chystá něco mnohem velkolepějšího než to ubohé příštipkaření, kterým se zabýval doposud, a že právě já, a hlavně má žena Marta jsme tím nástrojem, který mu má dopomoci vyšvihnout se na kvalitativním žebříčku zázraků o pěkných pár stupňů výš.

Hodinu jsem nestál za nic, jen jsem se snažil střízlivě uvažovat. Ale právě tady byly střízlivé úvahy naprosto zbytečné. A tak jsem chvíli zkusil myslet jinak, až jsem dostal nápad, který jsem si musel ověřit.

Pan louda zatím instaloval na své zahrádce přenosné televizory a zásoboval je energií z autobaterií. K čemu jsou mu však právě tři televizory, zatím ještě platonicky prosvětlující žhavou zahradu v hasnoucím dni? Vždyť on sám stejně nemůže najednou sledovat víc než jednu obrazovku. A kromě něho jsem tu ještě nikdy nikoho neviděl.

Komu se vlastně chce pochlubit tou slavnou reportáží?

Komu?

A pak jsem se rozesmál a něco ze mne spadlo. Louda si mě nevšímal, vlastně jsem z jeho hlediska už svou roli mouřenína splnil a mohl jsem táhnout dál. Teď už jsem věděl, proč mě už dávno předtím znal, a byl jsem si téměř jist, že kdybych se zabořil až po lokty do archivů, našel bych Loudovo jméno na listinách, které nám přidělily byt právě tady v tak neuvěřitelně krátkém termínu.

Mohl to udělat jednodušeji, televizi si mohl pozvat, ale pak by nemusela přijet Marta. A on potřeboval ji, tu její jemnou techniku, ten její cit pro sugestivní reportáž, on potřeboval, aby ty miliony lidí u televizorů měly právě z jeho zahrádky co nejhlubší zážitek, potřeboval probudit v lidech ty správné pocity.

Když jsem se vrátil domů, byl jsem úplně svěží a procházka mě dokonce občerstvila. Usmál jsem se. Už jsem věděl, jak na to. Ne, nic zlého jsem Loudovi samozřejmě nepřál, ale ten jeho objev byl, skromně řečeno, v praxi nevyužitelný. Už bylo jasné, proč nemohl předat své zkušenosti ostatním zahrádkářům, proč nemohl svůj objev patentovat. Byl jsem však zvědav, co s tím vším provede televizní vysílání.

Marta pochopitelně nebyla večer doma, a snad to bylo dobře, jistě by byla zklamaná tím, jak malý dojem na mne její reportáž udělala. Ovšem, byla dokonalá jako jindy, i takového drmolícího člověka jako byl pan Louda dokázala přimět k srozumitelné řeči, i když vlastně rozumět nebylo možné ničemu, protože i do televize Louda prohlásil, že bohužel nikomu nemůže říct, jak vlastně jeho zahrádka funguje, a snad jen pro formu nebo proto, že ho k tomu Marta přiměla, prohlásil, že celý systém je ve stadiu experimentů a že patrně ještě potrvá dost dlouho, než se podaří jej využívat k všeobecné spokojenosti. Možná, že právě tahle reportáž trochu zacvičila s nervovou soustavou četných vědců a energetiků, možná, že někteří dokonce volali do televize a křičeli do mikrofonu, aby jim přestali vyprávět pohádky, a dobře jsem věděl, že zítra Loudova zahrádka prožije invazi návštěvníků, přestože v reportáži nepadlo jediné slovo o místu natáčení. Ale Louda už nepotřeboval, aby kolem zahrádky proudily davy.

Vydal jsem se tam hned druhý den ráno, do práce jsem zavolal, že si beru pár hodin dovolené. I já jsem předpokládal, že najdu vzrostlou džungli téměř se podobající tropickým pralesům.

Džungli jsem však nenašel.

Dokonce ani zblízka nebylo téměř znát, kde ještě včera bujela plodící zahrádka, to proto, že celou noc opět sněžilo a zmrzlou vegetaci pokryl silný sněhový příkrov. Stál jsem u zasypaného zábradlíčka a marně se snažil pochopit, co se vlastně stalo. Chaloupka se zbortila a jen štíhlý komín prozrazoval místo, kde stávala. Překročil jsem plot. Poznal jsem, že dřevěné stěny domku nevydržely nápor dvou gigantických melounů, které se ještě teď prozrazovaly svou typickou vůní. Opodál ještě ležela velrybě podobná okurka, ale to už bylo všechno. Úplně všechno. Z televizorů zůstaly jen ohořelé kostry a zahrádkou se proháněl mrazivý vítr. Havrani marně pátrali, kam se jim poděl ten bohatý zdroj potravin.

Za chvíli jsem našel pana Loudu. Když ho sanitka dopravila do nemocnice, kde se bude jistě dlouho uzdravovat, měl jsem konečně čas dát si dohromady všechny myšlenky.

Možná, že skutečně neporušoval přírodní zákony, ale žádný mechanismus, který by vyráběl energii, na zahrádce neměl. Byl jím totiž on sám. Proto se vlastně ze zahrádky ani nemohl hnout. A když se z tří televizorů vyvalil ten nesmírný příval závisti milionů televizních koncesionářů, té závisti, kterou jsme mu my, náhodní návštěvníci, dodávali po troškách a kterou on umně přeměňoval v energii pro své rostliny, není se co divit, že jeho srdce, ten dosud tak jedinečný adaptér, ten nápor nevydrželo.

(1987)