Ruka ležela na
stole. Obyčejná ruka mladého muže, snad i příliš útlá na to, aby se mohl živit
těžkou fyzickou prací. Ale byl synem domovníka... Ora napadlo, že vlastně vůbec
nic neví o obyvatelstvu Sanoru. Setkal se tady s polofeudální společností, s
krutým policejním režimem, s všemocnou armádou, despotickým a trochu tupým
králem, pokryteckým a vychytralým astrologem, ustrašeným domovníkem. Nevěděl,
jaký je stupeň vzdělanosti místního obyvatelstva, a Archint mu v tomto ohledu
asi příliš nepomůže. Všichni žili v relativním blahobytu, bylo pravděpodobné,
že kdo nechce, ten ani nemusí pracovat, a přesto přežije, protože společnost má
na to, aby uživila i lenochy. Jakým člověkem je ten, kdo právě pozbyl své pravé
ruky, kterého Or nevidí a s kterým si tolik potřebuje promluvit? Jak se s ním
má domluvit, když Portius je někde jinde, kdesi daleko, a pokud vůbec může
komunikovat, tak jen hmatem...
„Poslyš,
Archinte,“ zamračil se Or. „Čím je tvůj syn?“
„Můj syn? Ó,
pane, můj syn Portius je královským poslem.“
Orovi to moc
neříkalo.
„Jaké jsou
jeho povinnosti?“
Marně
domýšlel, k čemu asi král potřebuje posla v době telefonu, telegrafu,
telefaxu...
„Když král
zavolá, pane, tak přijde...“
„A jak často
král volá?“
„Král ještě
nezavolal...“
„Ksakru, co je
to za nesmysl?“
„O, pane, to
není nesmysl. Když bylo Portiusovi šestnáct let, sám jsem mu vyhledal toto
poslání... Na konkurs. Král hledal mladé a statečné muže. Platí Portiusovi 60
stipů měsíčně a Portius čeká, až král zavolá...“
Nebylo už na
co se tázat, Archint buď víc nevěděl, nebo nemohl či spíše nechtěl říct. Or vyslal
tázavý pohled k Stremlingovi, ten však dělal, že se ho celá záležitost netýká.
Dal mi to král průvodce, rozhořčoval se v duchu Or. Copak Jeho Veličenstvo
nechápe, že mu mohu pomoci jen tehdy, když budu mít k dispozici naprosto
všechny informace, i ty zdánlivě nejméně podstatné, a dokonce i ty, které jsou
králi nepříjemné?
Byl tu však
Archint, proto Or na Stremlinga nenaléhal, i když nepochyboval o tom, že
Stremling odpověď zná.
„Umí Portius
číst a psát?“ pokusil se Or vyzvídat z jiné strany.
„Ovšem, pane,
každý u nás to umí.“
„I ty?“
„I já, pane.
Všichni umíme číst a psát.“
„A co čárková
abeceda, znáš ji?“
„Ne, pane,
nikdy jsem o ničem podobném neslyšel.“
To, že Archint
nezná morseovku, ještě nic neznamená, Portius je možná v tomto ohledu
vzdělanější.
Or uchopil
ruku za zápěstí a měřil chvíli puls. Byl normální, kolem osmdesáti za vteřinu.
Portius dal najevo, že cítí dotyk, ale pohybovat mohl jenom prsty. Or stiskl
třikrát krátce, třikrát dlouze a zase třikrát krátce. Běžná značka SOS,
znamenající snad i v Sanoru prosbu o pomoc. Reakce ruky nenasvědčovala tomu, že
by Portius pochopil, oč jde. Or se pokoušel o čárkovou abecedu znovu a znovu,
ale bezvýsledně. Chlapec ji patrně vůbec neznal, anebo nebyl schopen pochopit,
že se jeho ruky dotýká někdo, kdo je neuvěřitelně daleko a kdo od něj potřebuje
informace.
„Portius vůbec
neví, oč jde. Mé dotyky si neumí vysvětlit,“ meditoval Or nahlas. „S kterými
lidmi se nejčastěji stýkal, Archinte?“
„Se mnou,
matkou, sestrou Lingvií, a pak... měl nějaké přátele, ale ty já neznám.
Pochopitelně občas hovořil se sousedy, ale jen letmo, ze zdvořilosti.“
„A co děvče,
neměl?“
Archint se
zarazil.
„Takže měl,
viď?“
„Ano, pane.“
„Kdo je to?“
„Libella,
dívka z naší čtvrti. Je ... docela hezká.“
„Přivedeš mi
ji, Archinte, pokud...“
Or se na
chvíli zarazil.
„Pokud i ona
nezůstala tam na druhé straně.“
„Ne, pane,
nezůstala tam. Odpoledne se přišla na Portiuse vyptávat, a měli jsme co dělat,
abychom jí nevyjevili pravdu. Lhali jsme, že odcestoval, ale asi nám příliš
nevěřila.“
„Jdi pro
ni...“
Archint
přikývl a odešel, i když se mu příliš nezamlouvalo, že se vrací domů pod
dozorem gardisty a že se tohoto doprovodu patrně hned tak nezbaví.
Mezi tím se
dostavili gardisté, kteří pročesávali město, a přinesli několik pozůstatků
lidských těl, které podle jejich mínění byly odděleny podobně jako Portiusova
ruka. Or si prohlédl tu sbírku relikvií a několikrát si znechuceně ulevil. Byly
mezi nimi dvě čistě amputované ruce, což byla práce spíš zručného řezníka než
jakési dělicí bariéry. V jednom případě měli trochu štěstí, protože našli čtyři
prsty ležící volně vedle sebe a pravidelně se pohybující, a pak dvě nohy, které
zbyly pod rozdělenou pokrývkou a které zjevně patřily zcela neduživému a na
dotyk málo citlivému starci. Ještě horší to bylo s lidmi, kteří měli větší
částí těla zůstat v tomto světě a měla jim být oddělena jen ruka nebo noha. Jak
Or předvídal, byli mu skutečně předvedeni skuteční mrzáci a Or nešetřil
nadávkami na neschopnost těch, kteří tak horlivě plnili své úkoly. Vyhnal je
znovu do ulic, protože poznal, že průzkum byl proveden velice nedbale a
nepochyboval o tom, že obyvatelé města většinu svých postižených před gardisty
tají, a to z pochopitelných důvodů, vždyť on sám se s podobnými překážkami
setkal hned v prvním domě, do kterého vešel. A rozdělených domů byly stovky,
možná tisíce.
Asi po hodině
se vrátil Archint v doprovodu gardisty a vedl s sebou dívku zahalenou
neprůhledným závojem, zpod něhož slyšel Or ustrašené vzlyky.
„Já za to
nemohu, Libello, pán poručil, pán tě chce vidět...“
„Ale já se
zaslíbila Portiusovi,“ plakalo děvče. „Raději zemřu, než bych měla prožít
takovou pohanu!“
Znělo to dost
rozhodně a Or se dost podivil tomu, jaké zvyky tady asi mají místní mocipáni.
„Nejsem ten,
za kterého mne považuješ, Libello,“ řekl Or, aby děvče uklidnil. „Můžeš odhalit
svůj závoj, nepotřebuji od tebe nic jiného, než abys mi pomohla promluvit s
Portiusem.“
„S Portiusem?“
vyhrklo děvče. Závoj zvolna začínal klesat a Or mohl zahlédnout pěknou
symetrickou tvářičku, i když nyní trochu poznamenanou pláčem, černé husté vlasy
spletené do copu, husté obočí, drobný nosík, útlá ústa kryjící nevelké zuby a
jemnou bradu. Má ten Portius docela dobrý vkus, pomyslil si Or.
„Vždyť mi
řekli, že Portius odcestoval?“ divila se Libella.
„Nelhali ti,
děvče. Odcestoval, ale... trochu zvláštním způsobem. Je mimořádným královým
vyslancem ve vzdálených krajinách, ostatně jistě dobře víš, že je poslem.“
„Och, ano, to
vím...“
„Při plnění
toho úkolu došlo k nehodě... Ne, nelekej se, tvůj Portius je stále naživu. Jen
je trochu... jak bych to řekl... raněn. Libello, musíš být statečná. Něco ti
teď ukážu, něco, co pro tebe může být otřesné. Je to Portiusova ruka...“
Zdálo se, že
dívka chce omdlít.
„Ne, on o tu
ruku nepřišel, Libello. Sám Kortyzgar tomu jistě chtěl. On je tady s námi, ale
je neviditelný...“
Or si už dál
nevěděl rady, jak nebohou dívku připravit na otřesný pohled, ale mezitím už
přikrývka, pod kterou ruku skrýval, sklouzla, či spíše pohnula se důsledkem
pohybu Portiusových prstů. Kupodivu děvče při pohledu na Portiusovu ruku
neomdlelo.
„Ruka... Ó
Kortyzgare... to je Portiusova ruka... A je živá!“
„Takže ji
poznáváš?
„Ovšem, podle
prstenu, pane. Vyměnili jsem si je... před časem. Mám také takový...“
Dala se do
pláče.
„Výborně,
Libello. Teď od tebe něco potřebuji vědět. Zdá se, že Portius nezná čárkovou
abecedu.“
„Co to je?“
„Ovšem, ty
také ne. Ale já potřebuji, aby se Portius dověděl, že jeho ruka zůstala tady, u
nás, v jeho rodném světě.“
„On je - někde
jinde?“
„Víš, Libello,
je a není. Celá část Sanoru se octla někde jinde, a Portius měl tu smůlu, že
jeho ruka zůstala tady. Dokážeš, aby tě poznal, nebudeš se bát té ruky
dotknout?“
Pokud teď
děvče selže, zmizí i poslední šance se s Portiusem domluvit, říkal si Or.
„Zkusím to.“
řekla Libella a zprvu štítivě, potom však už bez rozpaku se dotkla Portiusovy
ruky. Hladila jeho dlaň, prsty, ale Portius nereagoval.
„Libello,
pochop, potřebuji, aby tě poznal. Jde o osud princezny Zwen, a možná i o osud
celého města.“
Libella chvíli
váhala a pak řekl: „Vím, jak mě pozná.“
Bez ostychu
strhla závoj i blůzu, odvážně zvedla Portiusovu ruku a položila si ji na pravé
ňadro. Prsty nápadně ožily, ruka se jakoby otřásla, Libella ji vzala a ze vší
síly si ji přitiskla k sobě. Podobný dotyk určitě Portius znal, jeho prsty se
opět pohnuly a uchopily mezi palec a ukazovák bradavku.
„Poznal mě,“
vydechla Libella.
Orovi spadl
kámen ze srdce.
„A teď
potřebuju, aby ses s ním nějak domluvila, Libello. Ty na to jistě přijdeš, jak
to dokázat beze slov.“
„Ovšem,
prstovou abecedou.“
Teď bylo na
Orovi, aby se divil.
„Tak jsem do
domlouvali ve škole,“ říkala, zatímco si ruku nadále tiskla k hrudi a nechala
se jejími prsty laskat. „Nesměli jsem si říct nahlas ani slovo, a přesto jsem
si výborně rozuměli,“ usmála se Libella poprvé od chvíle, co vešla do
královského paláce.
„Tak to zkus,
děvče,“ řekl Or.
„Dobře, nač se
ho mám zeptat?“
„Pro začátek
snad kde je a jak se cítí...“
Pak jen se
zaujetím sledoval, jak si Libella hraje s Portiusovými prsty, které brzy
pochopily, oč jde, a přestaly se bránit, staly se poddajnějšími, a tam, kde
jeho prsty nestačily, kde bylo třeba dvou rukou, přidala obratně své.
„Dobře,
zeptala jsem se ho, kde je, ale jak mi odpoví on?“ přemýšlela dívka nahlas.
„Takhle,“
rozsvítilo se Orovi a vytáhl z kapsy tužku. „Vlož mu tužku mezi prsty, papír už
nám dodá sám dvorní astrolog,“ obrátil se k Stremlingovi, který se mračil čím
dál tím víc. Patrně mu nejvíc ze všeho vadilo, že on sám je tady vlastně páté
kolo u vozu, že vyšetřování vede Or sám, že Or má ty nejlepší nápady, a ze
všechno nejvíc mu vadili ti dva obyčejní lidé, s kterými on se nikdy v životě
nestýkal, a kterým teď vlastně měl posluhovat. Přesto však dal pokyn a sluha
přinesl balík papíru.
Libella zatím
sestavila z Portiusových prstů příkaz:
„PIŠ!“
A Portius,
zprvu nesměle, a pak čím dál tím rozhodněji, začal psát.
Jeho písmo by
jistě bylo i za normálních okolností kostrbaté, špatně čitelné, neumělé, teď
navíc bylo vše umocněno tím, že na to, co psal, neviděl, ale Libellina blízkost
pro něj znamenala tu největší motivaci. Portius psal, Libella mu odpovídala
prstovou abecedou.
„Libello, kde
jsi?“ stálo na papíru, a zprvu musela víc vysvětlovat ona, protože jinak se
zdráhal psát. Měl o svou milou skutečně veliký strach a za nic na světě nebyl
ochoten se jí pustit, a i ve chvílích, kdy svíral mezi prsty tužku a psal,
musela se jeho ruky dotýkat, jinak panikařil.
„Jsem doma,“
dovídal se postupně Or informace, o které nejvíc stál.
„Byl jsem ve
vaně, koupal jsem se, a najednou byla tma a potom světlo, a já nemám ruku.
Pořád nemám ruku, i když ji cítím, a teď cítím svou Libellu. Nerozumím tomu, já
jsem doma, moje ruka je doma, tak kde vlastně jsem?“
Mladík příliš
moudrosti nepobral, to bylo zjevné, a vyjadřoval se značně neobratně, ale Or
neměl jiné možnosti kontaktu.
„Libello, kde
jsi!“ změnil náhle rukopis svůj charakter. Or se pokusil představit si, v jaké
zoufalé situaci je nyní onen nezkušený mladík. Uzavřený v neznámém světě, bez
ruky, bez jakýchkoli vyhlídek do budoucnosti, pln děsu, a on teď po něm chce,
aby psal na papír střízlivé údaje...
„Libello, pro
Kortyzgara, dělej něco, uklidni ho,“ řekl Or, ale Libella vzlykala, hladila tu
ruku a marně ji tiskla, protože Portiuse postihla jakési divná křeč a tužka
vypadla z ochablých prstů. Dvakrát, třikrát, čtyřikrát ji musela Libella
zvednout a vložit ji do té ruky, která v potemnělé místnosti působila čím dál
děsivěji, až se Or divil, že se ta ubohá dívka nezhroutí a ptal se sám sebe,
kde asi bere tu zázračnou vitalitu. Konečně se Portius upokojil, a zvolna,
jakoby z posledních sil, pokračoval v psaní. Co chvíli však napsal zcela mimo
smysl ostatních slov Libellino jméno.
„Co vidíš?“
„Nevím. Jsem
pořád v koupelně a nemohu odsud. Z vany zbyl jen kus, ale voda nevytéká.“
„Zkus otevřít
vodovodní kohoutek,“ dal pokyn Or prostřednictvím Libelly.
„Voda teče,
teplá i studená,“ zněla odpověď.
Or se obrátil
k Archintovi.
„Voda je
přivedena přes centrální uzávěr, který je pod schodištěm...“ odpověděl
domovník, aniž se ho Or stačil zeptat.
„A kde je
schodiště s tím uzávěrem, tady nebo tam, na druhé straně?“
Archint se
podíval na Ora dost soucitně.
„Vy jste,
pane, nestoupal v našem domě po schodech?“
„Ať píše dál.
Co vidí?“
„Nemohu odsud.
Dejte pryč tu strašlivou stěnu.“
„Jak ta stěna
vypadá?“
„Já... nevím.“
„Nerozumím.“
„Nemá barvu,
není vlastně vidět, jenom je tady a já nemohu z koupelny.“
„Jaká je ta
stěna na omak?“
„Já na ni
nesahal, bojím se.“
„Portiusi,
prosím tě, zkus na ni sáhnout, je to velmi důležité.“
Dalo to dost
přemlouvání a ztratili tím téměř čtvrt hodiny, než se Portius odvážil dotknout
té podivné stěny. Z jeho popisu nebyl nikdo příliš moudrý.
„Nic necítím,
ale ruka se do té stěny pomalu noří, a pak najednou nemohu dál. Je pružná, jako
z gumy.“
„Silové pole,
obyčejné silové pole,“ zabručel Or, jakoby něco podobného očekával.
„Portiusi,
můžeš vidět z okna?“
„Ano.“
„Co vidíš?“
„Nic.“
„Jakto? Říkáš,
že přece můžeš vidět.“
„To ano, ale
je noc.“
Or zbystřil
pozornost.
„A jsou vidět
hvězdy?“
„Ano, vidím
je,“
„Portiusi,
vyznáš se ve hvězdách?“
Vyšlo najevo,
že hocha nikdy v životě nenapadlo podívat se na oblohu.
„Musíme to
zkusit, musíme to riskovat,“ řekl Or. „I kdyby nás měl zavést na chybnou cestu.
Libello, přinuť ho, aby na papír nakreslil okno, tak jak je vidí, a postavení
nejjasnějších hvězd.“
Podíval se na
Stremlinga a ten přikývl:
„Myslím, že je
to rozumné. Počítač může toto schéma úspěšně analyzovat, pokud se chlapec
nachází v okruhu dvaceti světelných let...“
„A co když je
dál?“
„Myslím, že to
současnými technickými prostředky není možné... Nedovedu si představit, jak by
někdo miliony tun hmoty mohl přenést v okamžiku na takovou vzdálenost.“
„Vaše země,
Stremlingu, se příliš dlouho izolovala před světem, aby sem pronikly informace
o všech objevech a vynálezech uskutečněných za poslední století. Existují síly
schopné stěhovat na kosmické vzdálenosti nejen celé kusy hmoty, ale i planety,
ba i hvězdy. Střezme se chvíle, kdy těchto sil někdo použije proti naší
planetě. Už tím, že se zde něco takového stalo, došlo patrně skutečně k
zneužití těchto, nebojím se to říct, hvězdných zbraní. Zatím jen v malém
měřítku, a smysl této akce mi pořád uniká. Rozsah událostí je vskutku malý, ale
pravděpodobně jen proto, aby nebyla probuzena pozornost hlavních obranných sil
planety, i když je na podiv, že milióny tun hmoty proměněné v záření, které
opustily nulovým prostorem sluneční soustavu a přemístily se zatím kamsi do
neznáma, nevzbudily pozornost. Ovšem za dva, za tři dny, až se zjistí, že se
poněkud zrychlila rotace Země, protože se nutně musel změnit její moment
hybnosti, budou všechny síly v pohotovosti. Možná, že já se tady dokonce dopouštím
hrubého prohřešku, když neinformuji Světovou radu o zásahu z kosmu, ale zdržuje
mne od toho zatím jedno malé tušení.“
„Jaké?“ zeptal
se tiše Stremling.
„Domnívám se,
že celé tohle divadlo je řízeno odsud, ze Země.“
„Zajímavé,“
podotkl Stremling, ale pak ihned obrátil pozornost k tomu, co nakreslila
Portiusova ruka na kus papíru.
„Je tady osm
hvězd,“ řekla Libella. „Portius má neobyčejně ostrý zrak. Toto prý je
dvojhvězda,“ zapíchla prst do jednoho místa uprostřed papíru. „Na tom místě
rozlišil dva svítící body. Jeden modrý, druhý červený. Ostatní hvězdy jsou
bílé, jen tahle,“ ukázala na pravou stranu papíru, „je rovněž namodralá.“
„Jak ti to
prozradil, nikde nic není napsáno?“
„Prstovou
abecedou přece, jde mu to lépe než psaní,“ trochu se zapýřilo děvče, a Or jen
pokrčil rameny. Ne vždy má on ty nejlepší nápady, pomyslel si, ale nic nahlas
neřekl.
„S tím by si
náš počítač mohl poradit,“ řekl Stremling. „Předem mu musím vložit do programu,
aby vzal v ohled nebezpečí, že některá z těchto hvězd může být i planetou.“
Rozsvítil
ohňostroj světýlek na terminálu a položil pokreslený papír pod čidla citlivého
stroje.
„Bude to trvat
hodinu, dvě, těžko říct,“ pokrčil astrolog rameny.
„Mohlo by být
ještě důležité vědět,, jaká je na té planetě gravitace,“ podotkl Or a obrátil
se k Libelle. Dívka už reagovala spontánně. Bylo vidět, že se jí dostalo mnohem
vyššího vzdělání než jejímu druhovi.
„Jsi lehčí
nebo těžší než předtím?“ zeptala se Portiuse.
„Jsem lehký,
ale ... já sedím ve vaně.“
Byla dost
absurdní představa, že mladík ještě pět hodin poté, do došlo k únosu, sedí
stále ve vaně.
„Vylez ven!“
„Jeho první
dojem bude zkreslený,“ namítl Or. „Když člověk vyleze z vody, připadá si vždy
těžký...“
„Zkus
vyskočit!“
„Vyskočil jsem
stejně vysoko jako doma. Proč se ptáš? Vždyť jsem přece doma?“
Portius zase
začal trochu zmatkovat, a Libella se ho snažila uklidnit stisky, které v jejich
pojetí měly znamenat projevy lásky.
„Mám tu dílčí
výsledek,“ ozval se Stremling.
„Ukaž.“
„Pokud budeme
tuto hvězdu považovat za Sírius,“ ukázal Stremling na bod, který Portius
označil za dvojhvězdu, „mohl by se nacházet v oblasti Fomalhautu.“
„S jakou
zárukou?“
„Padesát šest
procent.“
„Málo, příliš
málo,“ mračil se Or. „Ať to zkusí ještě jednou! Ať vyleze z vany a podívá se na
oblohu pořádně. Třeba tam uvidí jiné, jasnější hvězdy.“
„Nevidím žádné
hvězdy,“ zněla po chvíli Portiusova odpověď.
„Co se stalo?“
vyděsil se Or.
„Vychází
slunce.“
„Ovšem,
hvězda,“ bacil se do hlavy Or. „Že mě to nenapadlo dřív. Hochu, musíme ti
trochu ublížit,“ omlouval se nahlas Portiusovi, který ho nemohl slyšet. Libella
zbledla. „Neboj se o něj, děvče, nic mu neuděláme, ale své si vytrpí. My však
musíme zjistit, jaké má ta hvězda spektrum. A spektrum u hvězdy je průkaznější
než u člověka otisky prstů.“