Josef Pecinovský

Házím ti laso, kamaráde

Nemohu tvrdit, že pohled do Westerovy nabubřelé tváře ve mně budil jiné příznaky než pocit hnusu a odporu. Jeho pleš zářila jako svatozář i z miniaturního displeje náramkového telefonu, až jsem se bezděčně rozhlédl, zda náhodou neoslňuje kolemjdoucí.

„Co je,“ zavrčel jsem na něj, přestože bych vlastně měl být rád, že se tak velké zvíře zahazuje s někým tak nepatrným jako je novinář na volné noze Marcel Dam.

„Spěchejte pomalu, Dame, abyste nenarazil,“ říkal zvolna a já litoval, že ho do té zpocené tváře nemohu praštit. „Raději se zastavte, aby vás ta čerstvá informace neporazila.“

„Mně hned tak něco neporazí, páchnoucí kornoute,“ užil jsem přezdívky vyslovované výhradně v jeho nepřítomnosti a narážející na všudypřítomné reklamy se specifickým balením jeho sušenek. Už jsem tušil, co bude následovat.

„Poslouchejte pozorně, Dame, jinak byste se mohl proměnit v bochník rosolu dřív než to bude naší veřejnosti milé.“

Ty řeči o bochníku rosolu mě skutečně dokázaly zastavit. Sešlapané podrážky mých sandálů téměř napevno splynuly s asfaltem širokého chodníku před budovou Ministerstva spojů. V tu chvíli jsem nedbal toho, že překážím spěchajícímu davu, i když bych se vlastně měl starat, aby jeho slova slyšelo co nejméně lidí. Na to jsem si však ani nevzpomněl.

„Rozumíte mi dobře, to jsem rád. Házím vám laso, Dame. Dnes od šestnácti hodin sedmnácti minut. Koeficient čtyřicet osm.“

Těžce jsem polkl.

V mysli se mi sbíhaly cifry a skládaly se zvolna do šestimístného čísla. Čtyřicet osm, to ho muselo stát víc než milion.

„To vám stojím za ty peníze?“

„Co bych neudělal pro obveselení veřejnosti.“

Marně jsem vzpomínal, čím jsem ho kdy mohl tak popudit, aby svůj milion pustil právě do mých útrob.

„Ale, proboha proč, Westere?“

Jeho odulá tvář se úsměvem, nasazeným na zdánlivě bezzubá ústa, protáhla do široka a působila jako špatně seřízený monoskop.

„Řekněme, že se jedná o osobní zájem referentky Klaudie Rossové. Alergie na drzé zrzouny.“

Tu narážku na barvu mé čupřiny si mohl odpustit. Než jsem mu stačil jakkoli odpovědět, jeho ksicht zmizel. Ostatně řekl mi všechno, co chtěl, a relace trvala předepsaných třicet vteřin. Byla již pochopitelně registrována pod příslušným kódem na Úřadě pro řízení zvláštních reklamních akcí.

Zvolna jsem se snažil všechno pochopit.

Od šestnácti sedmnácti? Vždyť už je šestnáct dvacet!

To ovšem znamená, že laso vyrazilo. Ale odkud?

Poplašeně jsem se rozhlédl, možná až příliš poplašeně. Teď jde jen o to, kdo z kolemjdoucích si všiml, jak jsem vyděšen. A že jsem vyděšen byl, o tom snad není nutné pochybovat. Marceli, teď to chce myslet. Jde ti o život. Co se týče příčin, těmi se můžeš zabývat později, pokud ti na to ovšem ještě zbude čas. Wester samozřejmě ví, kde jsem. Nepochybuji o tom, že určený muž s nabitým sedlem už vyrazil a blíží se rychlostí sanitního vozu právě na toto místo. A já nejsem na dvoudenní honičku vůbec připraven. Ale ani trochu. To nemluvím o tom, že o nějaké fyzické kondici se u mne vůbec nedá hovořit, tím spíš, že jsem přes zimu dobře tři kila přibral a teď funím i do kratších schodů. Především jsem pěkně nevyspalý a to je při honičce s lasem to nejzákeřnější. A příštích osmačtyřicet hodin si ani nezdřímnu, ledaže bych se na pár hodin dokázal dobře schovat.

Až jsem se podivil, jak v té chvíli chladně uvažuji. Schovám se tam, kde mě Wester s největší pravděpodobností hledat nebude. Pod svícnem bývá tma.

Mrštil jsem telefonem na chodník a přidupl jej podpatkem. I kdyby mi teď zavolal, ozve se mu jen poruchový tón. Vím, čeká mě pořádková pokuta za úmyslné odpojení od sítě, ale to je jen směšná daň na účtu toho, co mě čeká.

S předstíraným, ale snad dobře hraným klidem jsem se vydal vpřed. Nikdo si mě zatím nevšiml, byl jsem pro všechny jen anonymní postavou tak jako oni pro mne. A přece pro všechny ty tisíce lidí kolem sebe budu za pár hodin právě já znamenat to nejpříjemnější rozptýlení.

Westera ani nenapadne, že bych se mohl chtít schovat doma. To by přece byla ta největší hloupost, kterou bych mohl udělat. A on nasadí všechny páky, aby mě našel. Zadrží každý taxík, prověří všechny vlaky, je schopen zastavit automobilové linky, nasadí policejní psy. Samozřejmě, brzy na to přijde, že jsem se zašil právě tam, kde to on nejméně čekal, ale to už budu fit a v plné polní. Pak si může házet lasem jak chce.

Prošel jsem kolem bloku domů a vlezl jsem do sklepa o tři vchody dál. Temnou chodbou (neodvažoval jsem se rozsvítit) jsem doklopýtal až ke schodišti, na jehož horním konci jsou dveře, od nichž vlastním klíče. Chvíli jsem poslouchal, ale v domě vládl obvyklý klid. Rychle jsem vyběhl do šestého poschodí, odemkl a zabouchl za sebou dveře. Opřel jsem se o ně a chystal jsem se vydechnout.

Potom jsem pochopil, že doma nejsem sám.

Ze vzdálenosti šesti metrů, přímo v úhlopříčce pokoje, jsem hleděl do úhledně stočené spirály zeleně svítícího lasa, jehož nejvýraznější dominantou byla červeně zářící hlavička.

Laso pochopitelně nelenilo a vydalo se směrem ke mně.

Jistě, neviděl jsem je poprvé v životě. Dokonce se i několikrát proplazilo kolem mne, ale zatím vždy jsem jeho hlavičku mohl zaznamenat v zelené barvě. Nikdy mě nijak nevzrušovalo a dost jsem nechápal ten šílící zástup běsnící v jeho stopách a dychtivě sledující každý zoufalý manévr oběti. Pronásledovaný jediný měl tu výsadu, že viděl hlavičku červeně. A teď jsem já hleděl jako přikovaný do té barvy neomítnutých cihel blížící se ke mně rychlostí čtyři kilometry za hodinu. Od tohoto okamžiku se už laso nezastaví. Bude se vznášet ve stanovené výšce (určené zákeřně, aby v davu na chodníku nemohlo být na větší vzdálenost vidět), a pohybovat se vytrvale vpřed. Jeho cíl je jednoznačný - já. Neměl jsem teď čas litovat toho, že jsem nikdy „hru“ na laso nehrál, na rozjímání bude čas později. Nezbude než vzít do zaječích. Rychlost lasa jsem znal přesně a věděl jsem, že není problém mu uniknout. To jsem však netušil, že si dovede najít skulinu mezi zábradlím a schodištěm a že tudíž budu mít jeho hlavičku stále prakticky za zády. Nu, schody jsem zvládl. Rozrazil jsem domovní dveře a zabouchl za sebou tu těžkou dřevěnou masu. Věděl jsem, že tak chabá překážka nemůže laso zadržet, ale chtěl jsem vidět, jak si s ní poradí. Protlačilo se klíčovou dírkou. Na rychlosti to nebylo znát.

První a vcelku pochopitelnou reakcí by bylo rozběhnout se. Běžet, běžet pryč, ztratit se mu z očí. Ještě jsem však neslyšel o člověku, kterému by se podařilo tímto způsobem laso setřást. Našli se borci, kteří lov dokázali přežít, ovšem jen proto, že na ně někdo utkal laso příliš krátké a oni to fyzicky vydrželi. Ne náhodou se lov zpravidla začíná v době, kdy je na ulicích nejvíc lidí. Právě tak i v mém případě. Začít běžet sice znamená, že se vzdálím potenciálnímu nebezpečí, vzápětí však připoutám pozornost chodců. A ten, kdo jako první správně označí pronásledovanou osobu, získá sice nevelkou, ale přesto nikoli zanedbatelnou prémii. Navíc ho pak čeká pozornost novinářů, televize, objeví se na titulních stránkách deníků jako člověk, který má mimořádný postřeh, a těžko se najde někdo, kdo by se nechytil takové příležitosti. Utíkat před lasem znamená zapsat zbytečně svůj obličej do paměti milionů, které už si ohlídají, aby laso neztratilo správný směr. Pokud však půjdu rychle, ale klidně, mohu vypadat jako obyčejný chodec, kterého nezajímá, co se děje za ním, a kterého se to vlastně ani netýká, budu mít šanci ztratit se té svítící potvoře z očí. A laso reaguje pouze na přímý vizuální kontakt, jinak se musí spoléhat na informace z davu.

Vím, mohu se na všechny vykašlat, mohu všem bez servítků oznámit, že jsem to já, na koho je soustředěna všechna ta pozornost, a potom jít. Laso se pohybuje rychlostí čtyř kilometrů za hodinu. Stačí jít a jít - po dobu čtyřiceti osmi hodin. Ukažte mi ale toho, kdo to vydrží. Čtyřicet osm hodin po čtyřech kilometrech, to je úplná maličkost - sto devadesát dva kilometry nonstop chůze či běhu... A to jen v ideální přímé trase, ve skutečnosti mnohem víc, protože laso si dovede všechny zákruty zkracovat.

Něco předstírat se ukázalo úplně zbytečné. Jen jsem udělal prvních deset kroků, všiml jsem si malého mikrobusu na druhé straně ulice. Čněly z něho jako ostny kaktusu objektivy televizních i filmových kamer. Wester si to pěkně pojistil. Televizní diváci budou mít dokonalý zážitek od první minuty. Ušklíbl jsem se do dlouhých skel namířených na mne a hledajících v mé tváři stopy děsu a paniky. Těch se možná mohly dočkat, když jsem pádil po schodech, teď jsem se snažil jim vysmívat. Nevím, s jakým úspěchem. Potom už jsem se bez zábran podíval na svého pronásledovatele. Visel ve standartní výšce a ploužil se za mnou. Červená hlavička signalizovala akutní nebezpečí. Laso se trochu vlnilo - nu ovšem, to je jen reakce na neuspořádaný směr mé chůze. Jak ale jít zcela přímo? Pak jsem si povšiml davu, který se kolem té názorné vyučovací pomůcky na dosud prázdné ulici začal shromažďovat. Od tohoto okamžiku budu mít kromě lasa za sebou tisíce zvědavců dychtících po mé smrti. Vím, málokdo z nich vydrží kráčet s lasem déle než dvě tři hodiny, tu a tam se někdo udrží vsedě za volantem, dokud mu v tom nezabrání policie, dopravní zácpa či jednosměrná ulice, ale ten počet bude zhruba stálý. A všichni, dychtivi zábavy i peněz, si neodpustí, aby neoznámili na patřičná místa jakýkoli můj pokus o únik.

Pravými koly na chodníku parkoval můj automobil. Nedoufal jsem, že bych jej tady našel. Pochopitelně mě lákal, ale laso jsem měl za sebou slabých padesát metrů a nemusel bych to stihnout. Přidal jsem do kroku a obešel jsem celý blok. Nikdo mi v chůzi nebránil, bylo to přísně zakázané. Pronásledovanému nesmí nikdo úmyslně položit do cesty ani slámku. Ale kdo za to může, když náhle padne závora, zabouchnou se dveře či vjede na chodník automobil? Takové věci se také stávají, ale ne teď, v prvních minutách štvanice. Bylo by to příliš nápadné.

Když jsem se podruhé přiblížil k zaparkovanému vozu, laso ještě nevyplulo zpoza rohu. Je to víc než sto metrů, tedy minuta k dobru. Bleskově jsem odemkl dveře a skočil za volant. Pochopitelně jsem se vše snažil dělat navyklými pohyby, ale ten třas v rukou byl jevem, jenž rozhodně nepatří mezi mé věrné průvodce životem. Sešlápnout spojku, otočit klíčkem v zapalování. Ještě jednou. A znovu. Zrcátko mi oznámilo, že červené světélko vyklouzlo z příčné ulice následováno černou masou hlučícího davu. Televizní vůz zastavil dva metry ode mne. Projet bych však mohl, zásady nebyly porušeny. Startér se otáčel jako špatně promazaný žentour, motor však ani neškytl. Vyskočil jsem ven a trhl kapotou. Zdánlivě vše bylo na svém místě, ještě jsem však stihl odklopit víčko rozdělovače. Mohl bych se s Westerem klidně soudit celé roky, nikdy bych mnu ale nedokázal, že to byl on, kdo nechal vyjmout palec. Nepotřebné klíče jsem vztekle mrštil do kanálu, čímž jsem nepochybně plně uspokojil tu masu diváků před obrazovkami.

Wester vedl jedna nula.

Usoudil jsem, že by nemuselo uškodit lasu na pár minut zmizet. Jen těžko se ale prchá člověku, který má prázdný žaludek a neskonalou žízeň. Zkuste však zmizet lasu a hordě samozvanců. S lasem by to nebylo ještě tak těžké, ale ta čeládka nedá člověku pokoj. Udělal jsem však jeden marný pokus, o jehož negativním výsledku jsem byl přesvědčen předem. Unikl jsem lasu asi o půl kilometru a když jsem se pak ohlédl, neviděl jsem ani tu červenou šešulku, ani nenapravitelné zvědavce. Bohužel jsem měl dost nohsledů i ve svých stopách.

Naskočil jsem do taxíku stojícího na stanovišti.

„Na nádraží,“ zachrčel jsem co nejlhostejnějším hlasem.

Mělo to stejný efekt jako kdybych hovořil s nosorožcem.

Nepochybuji o tom, že mě taxíkář slyšel a proto bylo zbytečné výzvu opakovat. Přesto si dál cosi vypisoval v jakémsi malém bločku a s neobyčejnou pečlivostí opisoval cifry z taxametru. Jistěže, mohl mě odvést třebas až na druhý konec města, nic by mu v tom nebránilo a nikdo by mu to také nevyčítal. On však měl smysl pro realitu a pro společenskou zábavu. Když jsem se ani minutu nehýbal, otočil knoflíkem a pustil televizor.

Musím přiznat, že člověk v záběru se mi podobal víc než výmluvně. Hlas komentátora přesvědčoval všechny o tom, jak velkou službu společnosti prokážou, když označí místo, kde se právě dotyčná osoba pohybuje, když upozorní na převlek či na jinou významnou okolnost. Všechny informace budou vyhodnoceny a podle stupně zásluh oceňovány. Nejlépe honorována je pak ta informace, která přivede laso k lovenému v okamžiku, kdy už nemůže uniknout. Říkalo se jí poslední informace a pro informátora měla hodnotu tří set tisíc. Pak jsem si ještě vyslechl reklamu na Westerovy jemné krekry; vysedávat v taxíku dál bylo zbytečné. Ostatně jsem k tomu už ani neměl čas. Pár vteřin poté, co jsem se opět octl na chodníku, se zeleně zářící had protáhl nad zadními sedadly parkujícího vozu. Řidič mi ještě pokynul rukou a ironicky popřál šťastnou cestu. Těžko se vžít do jeho chápání. Nic nevydělal a navíc přišel o slušné rito.

Měl jsem hlad a nesměl jsem se zastavit. Nerad bych také vstupoval do nějakého bistra. Všechny budovy jsou pastmi. Laso volí v uzavřených prostorech jinou taktiku a i rychlost, ač se nemění, připadá v místnostech člověku mnohem vyšší. Měl jsem však známého barmana, dokonce mi leccos dlužil. Jen se k němu dostat.

Dostihl jsem tramvaj v okamžiku, kdy opouštěla zastávku. Připojil jsem se k hroznu lidí visícímu na zadní stupačce. Místa tam bylo tak na jednu nohu a jednu ruku. Laso zůstalo kdesi vzadu a nikdo z cestujících ani osádky neměl příležitost je spatřit. A přesto... Po dvou minutách náhle železný vůz zastavil a řidič oznámil poruchu na trolejovém vedení. Náhoda?

Ostatně, na každém rohu visí televizory a moje tvář je teď nejznámější v celém městě. Předstihl jsem v popularitě starostu i všechny senátory, jsem známější než boxerské hvězdy či zpěváci pop music. S jedním malým rozdílem - moje hvězda nebude zářit příliš dlouho, jen do té doby, než zhasne moje laso.

Jezte Westerovy krekry!

Když jsem si představil jejich chuť, měl jsem libý pocit na zvracení.

Zpomalil jsem. Desítky paží ukazovaly lasu správný směr, ač nemusely. Laso mě vidělo a vnímalo. Neomylně a bez zaváhání zářilo tím jediným správným směrem. Nechal jsem toho hada dlouhého teď už jen sedmačtyřicet metrů dolétnout téměř na dosah ruky. Chtěl jsem si zjistit, jak se chová při osobním kontaktu. Vím, byla to ode mne hra na ostří nože, ale právě tyhle zkušenosti jsem musel získat, dokud jsem byl ještě při síle. Až mě ten dohoní naprosto vyčerpaného, mohl bych pak udělat nenapravitelnou chybu. Šel jsem přímo vpřed a držel ten špagát pět metrů za sebou. Skoro mi dělalo problémy kráčet tak pomalu.

Vešel jsem na přechod, když se rozsvítila červená. Něco mě napadlo. Nechal jsem ten roztomilý motouz přilétnout téměř na dosah ruky a pak jsem náhle vyběhl na krátký tanec smrti. S obtížemi jsem se vyhnul tramvaji a skokem plavmo jsem se přenesl na protější chodník za protivného kvílení brzd smýkajícího se vozu. Když jsem se pak ohlédl, zjistil jsem, že tramvaj rozporcovala mého dlouhého nepřítele nejméně na sedm kusů. Pohaslá hlavička se spolu se zbytkem krčku kroutila v křečovitých stazích na asfaltu, to ovšem trvalo jen do chvíle, než ji zakryla nemilosrdná pneumatika dalšího automobilu a rozmačkala ji na kaši.

Tak, Westere. Teď je to jedna jedna.

Jistě by nebylo nezajímavé sledovat, jak se všechny ty komponenty lasa budou slézat dohromady a tvořit opět jediné individuum, tuto rozkoš jsem však musel přenechat ostatním. Mohl jsem si však být téměř jist jednou maličkostí. Rozporcované laso není právě všedním zážitkem a každý tedy bude dychtit po tom, aby mu neušel jediný detail z jistě namáhavé metamorfózy. Pozornost je soustředěna jinam, mám čas, chuť a příležitost zmizet. A také jsem to udělal.