Mike Williamson (Josef Pecinovský)

Ryšavý John a muž s tomahawkem

1. Cizinec v Sommervillu

Ten člověk se mi nelíbil od prvního okamžiku, co přijel do našeho městečka.

Sommerville je poklidným sídlem, a přestože tu mnozí ještě nosí zbraň, už dávno není tím, čím býval. Místní chlapci z mokré čtvrti se zmohou nanejvýš na nějakou tu hospodskou rvačku, která skončí rozbitým nábytkem, odřeninami a několika výchovnými dny prožitými za mřížemi. Přestřelky téměř úplně vymizely. Banka u nás tu byla naposledy přepadena před třemi lety, a to ještě ubohým nedoukem, amatérem. Dopadli jsme hned na Main street, a ani se příliš nebránil. Takový mladý, asi sedmnáctiletý šestnáctiletý klouček. Ale věřte tomu nebo ne, mezi našimi vzornými občany se našly jen dva nebo tři hlasy, aby kluk skončil na větvi, a ty neměly patřičnou váhu. Převzal jsem chlapce do vězení a za tři týdny mu soudce napařil deset let. Nebylo by to tak zlé, kdyby hoch, snad omylem, nepostřelil pokladníka. Nepomohla tady ani bankéřova přímluva, skoro se zdálo, že byl soudce ten den nějak ve výjimečně špatné náladě.

A věřte mi, od té doby nic.

Až dnes. Jen jsem toho cizince spatřil, dostal jsme takovétakivé divné svrbění. Seděl na koni jako indián, v silném předklonu, jako kdyby chtěl co chvíli spadnout ze sedla. Dlouhé nohy se mu klátily téměř u země, a to ne proto, že by měl koníka nějak malého. Ne, ne. On měl skutečně tak dlouhé končetiny. Jak dolní, tak horní. Tomu také odpovídala hlava, vypadala jako protažená tykev posazená na kukuřičném stvolu. Naproti tomu úžasně krátké tělíčko připomínalo soudek s prachem. Jako kdyby bylo zamáčknuté do země seshora rukou nějakého obra.

Nohy vězely v pořádně vysokých jezdeckých botách. Kostnaté prsty třímaly ledabyle otěže. Klobouk, připomínající nejspíše línajícího bobra, měl ten podivný jezdec naražený až do očí, takže jsem toho z jeho tváře moc neviděl. Snad jen bradu, porostlou prořídlým strništěm.

Zato si s sebou vezl celou zbrojnici. Ze sedlového pouzdra mu trčela hlaveň čehosi, co bylo jistě moderní před sto lety. Byl jsem ale ochoten přísahat, že tou předovkou trefí ze sta kroků ohníček cigarety. U pasu se mu houpalo pouzdro, ale to, co z něj trčelo, rozhodně nebyl Coltův revolver. Střílet se s tím nepochybně dalo. A pak ještě něco naví, něco, co se hned tak nevidí. O kus vedle visel ještě pravý - indiánský tomahavk. Věru, zbraň vskutku neobvyklá.

Jak jsem už řekl, nebylo mi při pohledu na toho člověka dobře. I ten jeho koník jako kdyby pocházel z divočiny, ale svého pána poslouchal na slovo.

Když cizinec seskočil před saloonem, ani koně nepřivazoval, jen mu pustil otěže k zemi.

Rozhlédl se. Trochu si povysunul klobouk, takže se naše pohledy setkaly.

Musel na mne být věru podivný pohled, jak jsem tam stál s otevřenými ústy. Málem jsem je zapomněl zavřít. Nevěděl jsem, co počít. Nelíbil se mi ten chlap, opravdu se mi nelíbil. Zatím jsem však neměl jediný důvod, proč jej z města poslat pryč.

Proč se zneklidňuješ, Miku Williamsone. Třeba tudy jen projíždí, a v saloonu se zastavil na skleničku. Za hodinu bude upalovat směrem k Bridgewateru a brzy se vrátí zpět do své rezervace...

Proč do rezervace? Copak je to indián?

Ne, snad není, ale má tomahavk...

On vydržel ten pohled déle než já. Hleděl na mne upřeně, tmavýma očima zírajícíma z bezedných důlků.

Obrátil jsem se a vešel jsem do své kanceláře, zatímco on si to namířil do saloonu.

Musel jsem plnit své povinnosti. Stůl jsem měl doslovadoslobva zavalený vyhláškami, kterými mne zásobovali kolegové z blízkého i vzdáleného okolí doufajíce, že právě v tomto městě se zastaví pobuda, který u nich vyloupil banku, přepadl vlak, ukradl stádo či jinak narušil veřejný pořádek. Kdybych měl všechny ty muže chytit a zavřít do vězení, po vyplacení všech odměn bych se stal milionářem. Nu což, desperátně dál úspěšně unikali před zákonem, Sommervillu se vyhýbali a já na odměnách nezískal ani cent.

Copak ten dnešní návštěvník? Neviděl jsme ho už někdy? Ty oči, ty mi něco připomínaly...

Rozkládám na stole ty ošuntělé papíry jeden vedle druhého. Dívám se těm portrétům do očí. Vousy si může nechat narůst každý, ale oči, ty se nezmění. A podle očí člověka poznám, pokud je obrázek alespoň trochu přesný.

Nu, nezklamal jsem se. Onoho cizince, který teď jistě hodoval v saloonu, nikdo nehledal.

Ještě jednou jsem se podíval do těch několika tváří, které byly zarostlé neupraveným plnovousem. Nikdy jsem ty muže neviděl. Nejdivočejším dojmem pak na mne působil jakýsi Ricky Nelson. Dvojnásobný vrah a lupič, který už měl dávno viset v Kansas CityKansas-City na šibenici, kdyby se mu den před popravou nepodařilo přepilovat mříž a zmizet neznámo kde.

Patnáct set dolarů, tolik si tamní radní cenili jeho hlavičky. Nebyl to malý peníz. Kde by se ale někdo takový vzal v Sommervillu.

Asi už se všichni opravdu doslechli, že to tady držím spolu s Ryšavým Johnem v pevných otěžích.

Ale ten chlap, co právě přijel, je divný. Musím se na něj jít podívat.

Překontroloval jsem, zda v bubínku mého revolveru vězí skutečně náležitých šest včeliček, a tentokrát jsem s sebou vzal pušku.

Inu, stárnu, jako každý jiný, a už mi to s koltem tak nejde. Puška v mých rukách bude silnějším argumentem. Kdyby tu nebyl ten cizinec, tak bych na pušku ani nepomyslel, ale takhle jeden neví.

V saloonu bylo ticho. Nezvyklé ticho.

Takové ticho, že to bylo až podezřelé.

Jakmile jsem vstoupil dovnitř, ihned jsem pochopil, že jsem svědkem zvláštní scény.

Jak se dalo čekat, jedním z aktérů dramatu byl onen cizinec, kterého jsem před chvílí sledoval.

Stál zády k barovému pultu a hleděl volnou uličkou mezi stoly do tváře muži, který statoval poblíž pianapiána. Pianista pochopitelně své místo dávno opustil.

Co mne ovšem zarazilo, byla skutečnost, že ani toho druhého muže jsem neznal. Rozhodně nebyl zdejší, ale nikoho jiného jsem dnes do města přijíždět neviděl. Ale nemohu také mít oči všude.

Byl to úplně jiný typ než návštěvník s tomahavkem. Malý, podsaditý, široký, s rukama jako lopaty, s pupkem zvíci globusu.

Opasek mu klouzal k podbřišku, to jistě proto, že u něj měl zavěšen pěkně těžký velkorážný kolt. Špinavé pracky se v té chvíli pohybovaly v takové vzdálenosti od pažby, že jsem nepochyboval, k čemu za chvíli dojde.

„Povídám, Nelsone, zvedni ruce ke stropu,“ uslyšel jsem od barového pultu. Cizinec měl takový sípavý, vysoký hlásek, a přece mi připadalo, jako kdyby na svého soka křičel.

Muž jménem Nelson stál proti němu s rudou tváří.

„Jak jsi mně našel, Godmane, ty stepní kojote?“ odsekl mohutným basem, ostře kontrastujícím s Godmanovým šepotem.

Tak vida, náš nový host se jmenuje Godman. Ale to jméno Nelson, které tady padlo, neříká mi to něco? Ta tvář...

Godman mi nedal čas na rozmyšlenourozmyšlenoupřemýšlet.

„Necháváš za sebou stopu jako brázdu,“ ušklíbl se Godman. „Už sis to rozmyslel? Máš si z čeho vybírat. Šest uncí olova v břiše nebo želízka na zápěstí?“

Vskutku, Nelson. Tu tvář jsem viděl před chvílí na vyhlášce... Vrah a lupič. Dostal provaz v Kansas City. Patnáct set dolarů za jeho hlavu...

„Máš poslední šanci odsud odejít se zdravou kůží, Godmane,“ zařval Nelson. Tvář se mu zbarvila téměř do krvava. Bylo zřejmé, že ti dva si tady mají dost co vyřizovat. Staří známí...

, ZaZza chvílí dojde na kolty. To bych tady jaksi neměl připustit.

„Tak moment, pánové,“ pronesl jsem rozhodným hlasem. „Jestli kdokoli z vás sáhne po zbrani, bude mít co dělat se mnou.“

Namířená puška byla argumentem, který by odzbrojil jiné ptáčky než je tamhleten prchlivý Nelson. Ale ten už věděl, že se dostal do pěkné kaše.

„Promiňte, šerife, ale to je soukromá záležitost,“ pronesl Godman, když si mě opět prohlédl svým kamenným pohledem. Nebylo mi přitom dobře. Jako kdyby v něm skutečně proudil alespoň žejdlík indiánské krve.

„Je mi líto, pane Godmane, toto není soukromá záležitost. Jsem v Sommervillu šerifem a odpovídám za pořádek v tomto městě. Proto tady nestrpím žádné přestřelky. Krom toho muž, s kterým právě hovoříte, je hledaným zločincem, a měl by se o něj postarat zákon.“

„Povedený zákon,“ ušklíbl se Godman. „Tři roky běhá na svobodě, a v tomhle městě hraje karty už třetí den.. Jste slepý jako sova v pravé poledne, když jste si ho až do této chvíle nevšiml. Proto Nelson patří mně.“

Samozřejmě jsem se nemohl jen tak vzdát. Chtěl jsem mu vysvětlit, jak nahlíží zákon v tomto městě na to se dopustí přestupku, pokud dovede spor s Nelsonem tam, kam si zjevně oba přáli, a rovněž jsem mu chtěl nabídnout vyhlídky na pobyt v místním vězení, ale už jsem to nestihl.

On ten darebák Nelson, lump odříznutý od šibenice, měl dost slabé nervy.

Sáhl po koltu.

Ozval se výstřel.

Ale ten výstřel se ozval přece jen o zlomeček vteřiny později než Nelson předpokládal. To, co se odehrálo v tom zlomečku vteřiny, by mi připadalo naprosto neuvěřitelné, kdybych to nespatřil na vlastní oči.

Godman sice hovořil se mnou, ale koutkem oka stačil sledovat Nelsona. Pohyb jeho ruky jistě zaznamenal, či spíš vytušil. Nebyl včerejší, aby nevěděl, k čemu se Nelson chystá.

Cosi se zablýskalo. Napříč saloonem prolétla svištivá čára. Takový zvláštní blesk.

Ve chvíli, kdy hlaveň Nelsonova koltu opustila střela, mířil už jeho kolt ke stropu.

Nelsonova ruka svírala s loktem nepřirozený úhel a sám Nelson hlasitě zasténal. Z předloktí mu vytryskl proud krve.

Kdyby byl o kousek větší, měl by ruku přišpendlenu ke zdi, takhle se stal součástí piana.

To, co tak dokonale prořízlo jeho kůži na tři palce hluboko a přibilo Nelsona k mahagonové desce, byl tomahavk.

Godman, v krátkém okamžiku podoben uraganu, opět zkrotl. Stál čelem k Nelsonovi s rukama svěšenýma k zemi a sledoval poraženého soupeře.

„Ty pse, to si vypiješ,“ sípěl Nelson se zaťatými zuby, který se zjevně se rozhodl, že už ze sebe nevydá ani jeden sten, ale do zpěvu mu jistě nebylo.

Pak Nelsonovy prsty povolily. Kolt, do té doby bezmocně mířící do neznáma, zvolna klouzal dolů po zakrváceném rukávu. Následoval disharmonický akord. Těžká zbraň dopadla na klávesnici piana a dvakrát poskočila.

Pianista zaúpěl, to však bylo všechno, čeho se odvážil.

Teprve teď se ozvalo v saloonu pochvalné zamručení. Godmanův kousek vzbudil zaslouženou pozornost.

„To bylo skvělý,“ vyrazil ze sebe Blonďák James, místní mluvka, do té doby jistě zalezlý pod stolem. „Šéfe, zvu vás na skleničku.“

Godman nedal jediným pohledem najevo, že takovou nulu jako je Blonďák James vůbec vnímá. Klidným krokem se vydal napříč saloonem. Jeho kroky duněly na prohnilé podlaze.

Teprve teď jsem si povšiml, co způsobilo, že jeho postava působila tak absurdním dojmem. Ruce i nohy skutečně svou délkou odpovídaly člověku, který by měřil nejméně šest stop a sedm palců. Ale tělo měl neobyčejně krátké. Přestože měl přes ramena ledabyle přehozeno volné sako, bylo zřetelně vidět, že jeho záda jsou zkroucena hrbem. Snažil se chodit vzpřímeně a svou tělesnou vadu maskovat, bylo to však zbytečné.

Proto ten podivný, téměř zlý pohled. Nepochyboval jsem o tom, že si se svým hrbem dost užil. A také bylo naprosto jisté, že hodně posměváčků, kterým se jeho hrb zdál být vhodným terčem k posměškům, už odpočívá na nejrůznějších hřbitovech našeho požehnaného Západu.

Nelson to štěstí neměl. Přežil. Alespoň zatím.

Krátkým trhnutím ruky se Godman opět zmocnil svého tomahavku. Z piana trčely vylomené třísky. Nelson, bledý jako stěna, se zhroutil v mdlobách k zemi.

Měl toho dost.

Nu, byl jsem v Sommervillu šerifem, a mou povinností bylo nějak zasáhnout. Ještě jsem chvilku uvažoval o tom, co vlastně mám udělat. Nerad bych si proti sobě pana Godmana popudil, dobře jsem viděl, co jeho ruka s tomahavkem dokáže. Vlastně neměl jsem zatím jediný důvod mu cokoli vyčinit. Byla to zjevná sebeobrana, a navíc se chystal zadržet muže, kterého hledal Zákon.

Ostatně on mě předešel.

„Dobře, že jste tady, šerife,“ oslovil mne klidným hlasem.

„Nevidím rád, když v tomto městě hovoří zbraně, pane Godmane,“ řekl jsem jen tak pro formu. Doufal jsem, že to pochopí, a to se také stalo.

„Jistě. Nemohu za to, že na mne tady ten padavka vytáhl kolt. Musel jsem ho zneškodnit. Předávám vám toho muže. Nepochybuji o tom, že se postaráte o to, aby těch patnáct set dolarů došlo na správnou adresu.“

„Jistě,“ podotkl jsem. „Ricky Nelson. Známá firma. Přijdete si na své, pane Godmane.“

Nakopl jsem ležícího zločince a zachřestil náramky.

„Vstávej, nebo ti pomůžu,“ domlouval jsem mu. Druhý kopanec do žeber Nelsona přesvědčil o tom, že si se mnou není radno zahrávat. Na jeho zápěstích zacvakla želízka, mdlobu jen předstíral.

„Ale ta rána mi krvácí,“ skuhral.

„Ovšem,“ dodal jsem. „Dostane se ti na ni té nejlepší náplasti, jakou v Sommervillu známe.“

Předal jsem Nelsona Harrymu, svému pomocníkovi, který v té chvíli přiběhl do saloonu. Tamtamy už rozhlásily po celém městě, že se v saloonu něco strhlo.

„Nu, a vy, pane Godmane,“ obrátil jsem se k cizinci, „pokud chcete vyčkat na své peníze zde, uděláte nejlépe, když své zbraně schováte někam hluboko do kufru.“

„To nemám vůbec v úmyslu,“ řekl rozhodně Godman. „Nepřijel jsem do Sommervillu proto, abych se schovával někde v hotelu, a také vůbec ne proto, abych tady chytal uprchlé zločince. Kdyby si Nelson nezačal, nechal bych ho na pokoji. Má cesta sem měla úplně jiný cíl.“

„Jaký?“ uniklo mi.

„Musím si tady něco vyřídit,“ odvětil a kývl na barmana. Přes celou délku pultu před něj přijela sklenice. Vyklopil její obsah do sebe.

„Slyšel jsem,“ pokračoval, „že tady v Sommervillu máte takové zajímavé zvyky.“

„Nevím, čím by se naše město lišilo od ostatních,“ divil jsem se.

„Ale ovšem,“ trval na svém Godman. „Vešlo ve známost, že tady objednáváte pohřby lidem, kteří ještě žijí.“

Jako by se o mne v té chvíli otřela dávno už zapomenutá minulost. Objednávání pohřbů žijícím osobám, tenhle zvyk do Sommervillu přinesl Ryšavý John. Před třemi lety jsem ho na vlastní uši slyšel, jak říká: „Kdybych tak ten potrhlý nápad nikdy neměl a radši zůstal sedět za mřížemi až do konce...“

Věru, tenkrát jsem se mu nedivil. Kdysi, snad už před deseti lety, se John objevil v Sommervillu jako uprchlík ze San Quentinu, aby si objednal pohřeb pro tehdejšího šerifa Carpentera. To byl skutečný viník zločinu, za který byl Ryšavý John odsouzen. Po druhé objednal John pohřeb pro svého podařeného švagříčka, jistého pana Coopera, ale to bylo o několik let později. V obou případech své spory dotáhl John do žádoucího konce a zdálo se, že smetl z cesty všechny své nepřátele, kteří mu záviděli úspěch a bohatství. Ale nebyla to pravda.

Zasáhla konkurence. Pan Harding toužil po moci i po Johnových milionech. Před třemi lety na Johna Harding poštval jeho bývalé druhy z vězení, Černou smečku. Tehdy v Sommervillu tehdy naposledy tekla krev. Bohužel nejen krev zločinců.

Když bestie chcípá, tak kouše. Sám Harding vlastnoručně postřelil Johnovu mladou manželku Patricii. Jen zázrakem tehdy vyvázla, střela minula srdce skutečně o vlásek, a doktor Caffrey, ten své práci rozumí.

Nyní stojí v Sommervillu nemocnice. Je to Johnův dar jak doktoru Caffreyovi, tak i městu. Je to jeho dík za to, co doktor udělal pro něj i za to, že mu město dalo důvěru. Tehdy se John stal v Sommervillu starostou. Pod jeho rukama Sommerville vzkvétá jako nikdy předtím. Město má víc než deset tisíc obyvatel, je tu banka, tři hotely, čtyři továrny, okolí je skutečně překrásné a co víc, Sommerville má to nejlepší spojení se světem, protože tudy vede železnice.

Zdálo se, že se lidé uklidnili, začínalo tu být bezpečno. A teď si přijede do města jakýsi pan Nelson, aby se tu skrýval před zákonem, a hned po něm se tu objeví nějaký Godman, který umí házet tomahavkem, a teď vytahuje na světlo boží to, co mělo dávno být zapomenuto, a co si mohli pokoj ě vyřídit někde úplně jinde.

„Pane Godmane, ve vašem vlastním zájmu vám doporučuji, abyste okamžitě usedl na tu svou herku a co nejrychleji odjel z města. Kterýmkoli směrem. Zaručuji se vám, že vaše špinavé peníze za vámi pošlu na adresu, kterou tady necháte, jakmile sem z Kansas City přijdou. Doufám, že jste mi rozuměl.“

Muž s tomahavkem zbledl. Patrně jsem řekl něco, co se mu pranic nelíbilo. Až mě z toho pohledu znovu zamrazilo. Pochopil jsem, že jsem si v tom okamžiku z toho člověka udělal toho nejhoršího nepřítele. Ale já nemohl jednat jinak. Nemohl jsem dopustit, aby pokračoval.

„Takhle se se mnou nemluví, šerife Williamsone,“ řekl chladným a tichým hlasem. Protože však v saloonu byl naprostý klid, zdálo se, že je to nejhlasitější proslov jeho života. „Nikdo, rozumíte, nikdo mě nebude vyhánět jako prašivého psa.“

„Nikoho z města nevyháním, Godmane,“ odtušil jsem. „Ale patrně jste se nedoslechl, že o těch podivných zvycích, které jste tu nastínil, není radno v tomto městě hovořit.“

„Budu si mluvit, o čem budu chtít,“ řekl s ledovým klidem. Měl jsem důvod ho zatknout? Opravdu ano? Nevím, ale v tuto chvíli jsem viděl červeně. Nevím, co mě to napadlo, ale má ruka zarachotila závěrem pušky.

Zaslechl jsem obdivný výkřik, či spíš skřek. Nevím, kdo jej vydal, možná Blonďák James. Jisté je, že jsem hlaveň pušky ani nepozvedl.

Neměl jsem k tomu příležitost.

Do její pažby se cosi zakouslo. Byl to prudký úder, který mi málem zlomil zápěstí a vyvrátil mi pušku z ruky. Kdybych to čekal, tak bych ji možná v prstech udržel, ale takhle ta poctivá winchestrovka zaduněla na prknech podlahy a zůstala ležet bezmocně jako zlomená hůl.

V její pažbě se blýskalo zaťaté ostří tomahavku.

„Ještě jste chtěl něco říct, šerife?“ ptal se Godman.

Pokrčil jsem rameny. U opasku se mi sice houpal kolt, ale neměl jsem nejmenší chuť ho vytáhnout na světlo boží. Godman byl ozbrojen stejně, a pokud je s koltem tak rychlý jako s tomahavkem, nemám nejmenší šanci.

„To jsem rád,“ odpověděl. „Mohu tedy dokončit řeč, kterou jsem započal. V tomto městě máte skutečně podivné zvyky. Rád bych je dodržel. Předpokládám, že mezi přítomnými je se nachází majitel pohřebního ústavu. Pane Setmane, nemám pravdu?“

Vykazoval pozoruhodnou informovanost.

„Prosím, přejete si, pane?“ oddělil se z černého davu u stěny ne už nejmladší muž. Pan Setman toho v Sommervillu zažil dost a uspořádal nesčetné množství pohřbů. Pravda, v poslední době mu trochu vyschl pramen, a tak cítil když ne tučný zisk, tak alespoň drobnou náplast. V podobných případech se zpravidla platila záloha, a pokud by k pohřbu z nějakých důvodů nedošlo, nebyl tu nikdo, kdo by zálohu požadoval zpět.

„Objednávám si u vás pohřeb. Nemusí to být právě první třída, ale neuškodí, když ten svůj žebřiňák umejete od bláta a koně jaksepatří vyhřebelcujte, aby si lidé nemysleli, že ten pohřeb platí nějaký chudák. Jinak rakev obyčejnou, a mrtvolu šoupnout pěkně šest stop pod zem. Tam, kam patří.“

„Jistě, jak si pán přeje,“ poznamenával si pan Setman objednávku do tenkého notýsku, nedbaje na to, že ho mé pohledy jistě téměř probodly. Kšeft je kšeft, a tomu nezabrání žádný šerif.

„Tak, to bychom měli,“ podotkl Godman a obrátil se. Dal najevo, že by rád odešel, ale přece jen věděl, že přijde ještě jedna otázka.

„Kdo má být tím mrtvým, pane?“ ptal se pan Setman.

„Ach tak, to jsem vám neřekl?“ projevil Godman strojený údiv. „Ten mrtvý je ještě naživu, ale už to dlouho nepotrvá,“ usmál se. „Napište si to jméno, protože je tohle město brzy zapomene. Je to jistý Mike Williamson, a myslí si o sobě, že je šerif.“

Tak, a už to bylo venku. Ale co s tím mám společného já... To je přece nějaký nesmysl, toho člověka jsem nikdy neviděl, a teď...

Můj další pohyb byl reflexivní. Sehnul jsem se a zvedl jsem z podlahy pušku. Pokusil jsem se vytáhnout z pažby tomahavk.

Tvář mi zrudla úsilím, ale bylo to zbytečné.

„Dejte to sem, nebo si ještě ublížíte,“ ušklíbl se Godman, a já mu rezignovaně přenechal svou zbraň. Nevyvinul zdánlivě to nejmenší úsilí, ale tomahavk byl venku.

Zarachotil závěrem a vysypal na podlahu všechny náboje.

Pak si zasunul tomahavk za opasek a opustil saloon.