Mike Williamson (Josef Pecinovský)

Návrat Ryšavého Johna

1. ZVLÁŠTNÍ OBJEDNÁVKA

Kenny Scott zase zlobil. Opil se a začal mít ramena. To ani moc dělat nemusel, protože mu je nadělila příroda v dostatečném objemu. Pravdou bylo, že se začal vytahovat a to se neobešlo nadávek, hlasitých výhrůžek, a nakonec i úderů pěstí.

Pochopitelně přitom vzaly za své dva stoly a jedna židle. Tu židli Kenny používal jako zbraně.

Byla to zbraň o to nebezpečnější, že barman Johnny Black nábytek s úzkostlivou péčí udržoval v provozuschopném stavu. Po každé rvačce sesbíral trosky i všechny třísky a pomocí klihu a hřebíků dával rozbitý nábytek dohromady. Prý se mu jednou podařilo ze sedmi rozbitých židlí dát dohromady osm, ale co na tom je pravdy, to nevím.

Tahle židle, kterou se oháněl Kenny, byla jednou z těch vyspravovaných. Když se ulomilo opěradlo, trčely z ní hřebíky na všechny světové strany.

Dalo by se soudit, že opilý kovboj bude takto nebezpečný především sobě. Jistě, bylo tomu tak. Ve skutečnosti však dost ošklivě poškrábal těmi rezavými bodci dva honáky, kteří si přišli dát po celodenní práci drink, a za nic nemohli. Navíc neměli tu nejmenší kuráž jakkoli si to s Kennym rozházet.

Atmosféra v saloonu byla dusná. Kenny pokřikoval své výhrůžky a z protější strany místnosti mu odpovídali hoši z ranče QR, kteří sice neměli takové svaly, ale bylo jich víc.

Jistě by netrvalo dlouho a došlo by na kolty.

Samozřejmě barman Johnny, háklivý na své truhlářské umění, to tak nenechal. Jako obvykle neuměl nic lepšího než běžet pro šerifa.

Smůlou bylo to, že šerifem v Sommervillu jsem byl já, Mike Williamson.

Jednou jsem Johnnymu poradil, aby si ke mně natáhl telegraf. Vyšlo by ho to jistě levněji. Naproti tomu mu vůbec nemohlo uškodit, když se trochu proběhl. Jeho objemné břicho se tak aspoň jednou nebo dvakrát týdně dostalo do pohybu.

Jakmile Johnny zabušil na dveře mé kanceláře a dovnitř se vevalila ta jeho cejcha, už jsem věděl, kolik uhodilo.

"Povídám ti, Johnny," říkal jsem, když jsem si zapínal opasek, "je to naposledy, co tě jdu vytáhnout z podobné šlamastiky. Kolikrát ti mám říkat, abys Kennymu nenalejval."

"Vám se to mluví, šerife. Von má ramena jako gorila," brebentil Johnny vysokým hláskem a tvář se mu potila. Přece jen to od něj byl slušný sportovní výkon.

"Když není Kenny nalitej, je to hodnej hoch, Johnny," pokračoval jsem. "Příště tady třeba nebudu. Najdeš mě, až bude po všem. Z lokálu budeš mít kůlničku, všechny flašky budou rozbité a na podlaze budou čtyři mrtvoly. A pak zavřu tebe."

Při té představě Johnny kapánek pobledl. Ani ho nenapadlo, že v tu chvíli bych měl problémy především já. Těžko bych městské radě a panu starostovi Doylovi vysvětloval, že jsem se toulal někde za horama, když se místní cháska častovala kuličkami při hospodské hádce. Ale Johnny tak daleko myslet nedokázal.

"Já vím, šerife, ale když on Kenny Scott..."

Nedomluvil. Ostatně bylo zřejmé, co by rád řekl.

To už jsem byl v saloonu.

Johnny se stále ještě oháněl židlí, či přesněji tím, co z té židle zbylo. Pravdou bylo, že to už byla jiná židle, protože tu první hodil směrem ke svým protivníkům, oni mu ji vrátili a teď se její zbytky povalovaly u barového pultu.

Saloon byl plný alkoholických výparů, tabákového kouře a neuvěřitelného řevu.

Nejdřív si mě nikdo nevšímal, protože Kenny Scott dominoval celé scenérii. Nezbývalo, než na sebe upozornit.

Tohle bylo jednoduché. Vytáhl jsem z pouzdra kolt a vystřelil jsem do stropu.

Johnny zakvílel, to jistě ze strachu o skleněný lustr, který před nedávnem pořídil za osmdesát dolarů v Seetownu. Byla to koupě neuvážená a Johnny to věděl. Teď se jen třásl o osud této okrasy.

Měl jsem s ním soucit, rána šla o pět stop vedle.

"Co to..." vyhrkl Kenny a bleskově se otočil. Samozřejmě přitom upustil židli. Ta rána jako kdyby ho probudila, ale současně v něm probudila ty nejnižší pudy.

Jeho ruka šla k opasku.

Čekal jsem to.

Jen stačil chňapnout po pažbě, když můj přesně vedený úder rukou zasáhl jeho zápěstí.

Starý a nevyčištěný kolt odletěl půvabným obloučkem a skončil mezi láhvemi whisky. Kdoví, jestli by byla ta zbraň schopna střelby, říkal jsem si. Ale nebyl jsem ochoten se o tom v dané chvíli přesvědčovat.

Držel jsem toho rozkuráženého kohouta za zápěstí a hleděl mu přímo do očí.

Trvalo snad dvě nebo tři vteřiny, než mě poznal. Ale odpor klást nepřestal.

"Co chcete, šerife," pustil se do mne. V tu chvíli zapomněl úplně na to, že si chtěl něco vyřídit s hochy z ranče QR.

"Uklidni se, Kenny," povídám.

"Já jsem nic neudělal, šerife," bránil se Kenny. "Já nic. To tamhle Rasttle a Carrigan..."

"Já vím, Rasttle a Carrigan, samozřejmě. Na ty taky dojde, ale teď jsem chytil tebe, Scotte."

"To je nespravedlnost," svíjel se jako chřestýš.

"Možná," povídám. "Dnešní noc strávíš v chládku. Zítra ti soudce patrně napaří pokutu. A jestli se budeš cukat, tak u mně pobudeš třeba dva týdny."

"Tohle přece nemůžete udělat, šerife," řekl a ohnal se volnou rukou.

Bylo to pro mne hračka. Zkroutil jsem mu ruce za záda, až mu vytryskly slzy.

"Ještě slovo, Kenny, a bude to pro tebe dražší," povídám.

V saloonu bylo v té chvíli úplné ticho. Věděl jsem, že tady Kenny má spojence, kovboje z ranče XX, ale ti teď byli zticha jako rozbitý klavír.

"Tak jdeme," pobídl jsem ho kolenem. "A ještě jeden zbytečný pohyb, a nasadím ti želízka."

"Vždyť už jdu, šerife," zabručel Kenny a konečně se podvolil.

Nebylo to poprvé, co jsem jej posadil za mříže. Pokaždé se z toho vyspal a ráno byl jako beránek. Až na to, že dneska vyváděl o trochu víc.

"A co ten rozbitý nábytek?" zakňoural barman Johnny.

"Jako obvykle," řekl jsem mu. "Sepiš škody. A dej to pak panu Brandisovi, ať mu to strhne z platu."

Pan Samuel Brandis byl majitelem ranče XX, a mimo jiné měl tu smůlu, že zaměstnával Kennyho Scotta. To byl ovšem jeho problém.

Vedl jsem zadrženého do vězení a v pohasínajícím dni jsem si jen letmo povšiml, že do města přijíždí osamělý jezdec. Nevěnoval jsem tomu zatím pozornost, musel jsem se postarat o Scotta.

Předal jsem zadrženého svému pomocníkovi Charliemu. Ten už si ve věznici dovedl zjednat pořádek. Měl na to dostatečný fyzický fond. Bohužel co mu příroda přidala do svalů, poněkud mu ubrala, co se týče důvtipu. Ale jinak to byl hodný hoch a svou práci vykonával až úzkostlivě dobře.

Nedalo mi to, abych se ještě nevrátil do saloonu. Měl jsem tušení, že by se tam ještě něco mohlo semlít. Bylo lepší mít to podivné hnízdo ještě nějakou tu hodinku pod kontrolou.

Byl jsem šerifem v Sommervillu třetím rokem. Neříkám, že jsem byl docela úspěšný, ale město se za tu dobu docela uklidnilo.

Předtím jsem pár let pracoval tady v Sommervillu jako pomocník šerifa Carpentera. To jsem ale netušil, že tenhle důstojný muž je vrahem a navíc spojencem největšího bandity v okolí, jistého Cassia. Lupič stád, vrah a desperát.

A co víc, tímhle Cassiem byl můj nejlepší přítel, Podšívka Joe. Dokázal se, ničema, dlouhé roky přetvařovat, a já mu jako trouba věřil.

Prohlédl jsem teprve potom, co se ve městě ukázal Ryšavý John. Byl to tehdy psanec na útěku, a přesto se mu během čtyř dnů podařilo setřást ze sebe nesmyslné obvinění a označit pravého vraha. Carpentera dostal pod kytičky on, Cassia jsem koltem umravnil já.

Je to smutné, že povolání, které jsem si zvolil, převzalo jisté povinnosti z popisu práce kata...

Trůn po Carpenterovi se uvolnil a starosta Doyle nabídl to místo mně. Přijal jsem, a zatím jsem nelitoval.

Musím přiznat, že jsem se v životě pořádnému řemeslu nenaučil. Jediné, co jsem dokázal vzít pořádně do ruky, byl kolt.

Tak jsem s ním také podle toho zacházel.

S Ryšavým Johnem jsem se spřátelil, ale málokdy jsme se vídali. On se totiž vlastním jménem jmenoval John Pristley a patřila mu banka v Bridgewateru. Samozřejmě mu jeho práce zabírala většinu času a na výlety do okolí neměl ani pomyšlení.

Nevím, proč jsem si na něj vzpomněl zrovna ve chvíli, když jsem kráčel přes ulici zpět do saloonu. Snad to byla předtucha, snad mi ho připomněl ten jezdec, který před chvílí přijel do města a kterého jsme viděl jen z dálky...

Před lokálem jsem zjistil, že je u břevna přivázán další kůň. Znamenalo to tedy, že ten neznámý jezdec zamířil přímo sem. Pokrčil jsem nad tím rameny, neměl jsem důvodu zabývat se každým, kdo do Sommervillu zavítá s dobrým úmyslem.

Ale když jsem vešel dovnitř, nezbylo mi, než se divit.

U barového pultu stál - Ryšavý John.

Jak před lety. Zády k pultu, čelem do sálu. Lokty se opíral o pult, pohledem kontroloval celý lokál.

Byl to přesně ten Ryšavý John, jak jsem znal v době, kdy jsme po pláních honili Cassia. Statný asi pětatřicetiletý muž, vysoké mohutné postavy, s rukama jako lopaty. Na sobě měl kovbojský oděv, který mu rozhodně slušel víc než černé šaty, v nichž úřadoval ve své bance. Opasek byl zatěžkán jedním pouzdrem, a v něm vězel revolver. Jako za starých časů.

Tvář měl zarostlou nádherným ryšavým vousem, takovou neupravenou houštinou.

Skoro bych si radostí zavýskl a běžel k němu, abych se s ním pozdravil, ale včas jsem si všiml, že vede vážný rozhovor.

"Povídám, pane Setmane, musí to být pohřeb první třídy," říkal Ryšavý John.

"Jak si přejete pane," ukláněl se pan Setman, majitel pohřebního ústavu. Myslím, že mě ten pán neměl moc rád. Za ty roky, co jsem tady šerifoval, mu podstatně ubylo práce a snížily se zisky.

"To znamená, na rakvi nešetřit, ať je z leštěného dřeva," pokračoval John. "Můžete sehnat mahagon? Nemůžete? To nevadí, postačí dub. V kočáru ať jsou zapřaženi čtyři koně, a to vám povídám, žádné herky. Hudba, samozřejmě, taky. Co mají hrát, to jim povím později. S pastorem dohodnu vše sám. A věnce, samozřejmě, málem bych zapomněl. Ať je to parádní pohřeb s patřičnou výzdobou."

"A co náhrobní kámen, pane. Budete mít nějaké zvláštní přání?" rozplýval se pan Setman ochotou.

"Ne, ne, tady prosím, nic zvláštního. Postačí obyčejná mramorová deska."

"Co do ní máme vyrýt?" dychtil pan Setman po informacích. Zvědavost mu sršela z očí, to bylo samozřejmé.

Nepamatoval jsem se totiž, že by v Sommervillu a blízkém okolí v posledním týdnu někdo zemřel, a pan Setman na tom byl podobně.

John pokrčil rameny.

"Zatím nic," odpověděl.

"Tomu nerozumím, pane..." divil se Setman.

"Nemusíte všemu rozumět," odtušil Ryšavý John, v podobných okamžicích skoupý na slovo.

"Přece musím vědět, co mám vytesat na náhrobní kámen."

"Když platím, tak nemusíte," odpověděl John. "Nebo si mám zjednat jinou firmu? Znám v Bridgewateru..."

"Ne, to ne, samozřejmě, uděláme vše, jak si přejete," přerušil pan Setman Johna. "Ale... víte... jaksi, rád bych věděl, kdo je tím mrtvým."

"Nikdo," odpověděl Ryšavý John.

"Jak to, nikdo?"

"Nikdo, protože ještě není mrtvý," zněla jasná a srozumitelná odpověď.

Vzpomněl jsem si na ten večer před třemi lety, kdy Ryšavý John poprvé vstoupil do tohoto saloonu. Byl tehdy, jak už jsem naznačil, na útěku z vězení. A tehdy si také objednával přesně stejným způsobem pohřeb, a to dokonce pro šerifa Carpentera. Pro živého šerifa Carpentera... Toho mohl tenkrát trefit šlak, když se o tom dověděl.

Nikdy mě nenapadlo, že se s Ryšavým Johnem setkám znovu za podobných okolností.

Co ho vlastně přimělo vystrčit nos z Bridgewateru? Co ho zvedlo od jeho psacího stolu a od statisíců, které procházely jeho trezorem? Kdo se zase podepsal na jeho životě tak, že mu musel objednávat pohřeb? A proč, ksakru, objednává ten pohřeb John tady v Sommervillu?

Jak se zdálo, bylo Johnovým dobrým zvykem objednat luxusní pohřeb pro lidi, které hodlal poslat do hrobu. Tenkrát před lety to byl šerif Carpenter. Kdo to bude dnes?

"Tak berete tu objednávku nebo ne, pane Setmane?"

"Samozřejmě," odvětil ten dobrý muž. Pochopitelně si nenechá utéct mezi prsty nejlepší zakázku za poslední rok. "Ale ještě něco potřebuji vědět."

"Co ještě?"

"Na kdy mám ten pohřeb připravit?"

"Ach tak, to jsem neřekl," zachmuřil se John. "Dnes máme úterý... Přesně na sobotu v poledne. Všechno, pane Setmane?"

"Ovšem, to mi stačí, jen ještě jaksi..."

"Ach tak, rozumím," odvětil Ryšavý John, sáhl do kapsy a podal Setmanovi pár bankovek. Hádal jsem, že to mohlo být takových dvacet dolarů, to z toho, jak se rozsvítily Setmanovy oči.

"Tak barmane, co je s tím ginem?" obrátil se John k pultu. A v tom se jeho oči střetly s mými.