Mike Williamson (Josef Pecinovský)
1. ZVLÁŠTNÍ OBJEDNÁVKA
Kenny Scott zase zlobil. Opil
se a začal mít ramena. To ani moc dělat nemusel, protože mu je nadělila příroda
v dostatečném objemu. Pravdou bylo, že se začal vytahovat a to se neobešlo
nadávek, hlasitých výhrůžek, a nakonec i úderů pěstí.
Pochopitelně přitom vzaly za
své dva stoly a jedna židle. Tu židli Kenny používal jako zbraně.
Byla to zbraň o to
nebezpečnější, že barman Johnny Black nábytek s úzkostlivou péčí udržoval v
provozuschopném stavu. Po každé rvačce sesbíral trosky i všechny třísky a
pomocí klihu a hřebíků dával rozbitý nábytek dohromady. Prý se mu jednou
podařilo ze sedmi rozbitých židlí dát dohromady osm, ale co na tom je pravdy,
to nevím.
Tahle židle, kterou se oháněl
Kenny, byla jednou z těch vyspravovaných. Když se ulomilo opěradlo, trčely z ní
hřebíky na všechny světové strany.
Dalo by se soudit, že opilý
kovboj bude takto nebezpečný především sobě. Jistě, bylo tomu tak. Ve
skutečnosti však dost ošklivě poškrábal těmi rezavými bodci dva honáky, kteří
si přišli dát po celodenní práci drink, a za nic nemohli. Navíc neměli tu
nejmenší kuráž jakkoli si to s Kennym rozházet.
Atmosféra v saloonu byla dusná.
Kenny pokřikoval své výhrůžky a z protější strany místnosti mu odpovídali hoši
z ranče QR, kteří sice neměli takové svaly, ale bylo jich víc.
Jistě by netrvalo dlouho a
došlo by na kolty.
Samozřejmě barman Johnny,
háklivý na své truhlářské umění, to tak nenechal. Jako obvykle neuměl nic
lepšího než běžet pro šerifa.
Smůlou bylo to, že šerifem v
Sommervillu jsem byl já, Mike Williamson.
Jednou jsem Johnnymu poradil,
aby si ke mně natáhl telegraf. Vyšlo by ho to jistě levněji. Naproti tomu mu
vůbec nemohlo uškodit, když se trochu proběhl. Jeho objemné břicho se tak aspoň
jednou nebo dvakrát týdně dostalo do pohybu.
Jakmile Johnny zabušil na dveře
mé kanceláře a dovnitř se vevalila ta jeho cejcha, už jsem věděl, kolik
uhodilo.
"Povídám ti, Johnny,"
říkal jsem, když jsem si zapínal opasek, "je to naposledy, co tě jdu
vytáhnout z podobné šlamastiky. Kolikrát ti mám říkat, abys Kennymu
nenalejval."
"Vám se to mluví, šerife.
Von má ramena jako gorila," brebentil Johnny vysokým hláskem a tvář se mu
potila. Přece jen to od něj byl slušný sportovní výkon.
"Když není Kenny nalitej,
je to hodnej hoch, Johnny," pokračoval jsem. "Příště tady třeba
nebudu. Najdeš mě, až bude po všem. Z lokálu budeš mít kůlničku, všechny flašky
budou rozbité a na podlaze budou čtyři mrtvoly. A pak zavřu tebe."
Při té představě Johnny kapánek
pobledl. Ani ho nenapadlo, že v tu chvíli bych měl problémy především já. Těžko
bych městské radě a panu starostovi Doylovi vysvětloval, že jsem se toulal
někde za horama, když se místní cháska častovala kuličkami při hospodské hádce.
Ale Johnny tak daleko myslet nedokázal.
"Já vím, šerife, ale když
on Kenny Scott..."
Nedomluvil. Ostatně bylo
zřejmé, co by rád řekl.
To už jsem byl v saloonu.
Johnny se stále ještě oháněl
židlí, či přesněji tím, co z té židle zbylo. Pravdou bylo, že to už byla jiná
židle, protože tu první hodil směrem ke svým protivníkům, oni mu ji vrátili a
teď se její zbytky povalovaly u barového pultu.
Saloon byl plný alkoholických
výparů, tabákového kouře a neuvěřitelného řevu.
Nejdřív si mě nikdo nevšímal,
protože Kenny Scott dominoval celé scenérii. Nezbývalo, než na sebe upozornit.
Tohle bylo jednoduché. Vytáhl
jsem z pouzdra kolt a vystřelil jsem do stropu.
Johnny zakvílel, to jistě ze
strachu o skleněný lustr, který před nedávnem pořídil za osmdesát dolarů v
Seetownu. Byla to koupě neuvážená a Johnny to věděl. Teď se jen třásl o osud
této okrasy.
Měl jsem s ním soucit, rána šla
o pět stop vedle.
"Co to..." vyhrkl
Kenny a bleskově se otočil. Samozřejmě přitom upustil židli. Ta rána jako kdyby
ho probudila, ale současně v něm probudila ty nejnižší pudy.
Jeho ruka šla k opasku.
Čekal jsem to.
Jen stačil chňapnout po pažbě,
když můj přesně vedený úder rukou zasáhl jeho zápěstí.
Starý a nevyčištěný kolt
odletěl půvabným obloučkem a skončil mezi láhvemi whisky. Kdoví, jestli by byla
ta zbraň schopna střelby, říkal jsem si. Ale nebyl jsem ochoten se o tom v dané
chvíli přesvědčovat.
Držel jsem toho rozkuráženého
kohouta za zápěstí a hleděl mu přímo do očí.
Trvalo snad dvě nebo tři
vteřiny, než mě poznal. Ale odpor klást nepřestal.
"Co chcete, šerife,"
pustil se do mne. V tu chvíli zapomněl úplně na to, že si chtěl něco vyřídit s
hochy z ranče QR.
"Uklidni se, Kenny,"
povídám.
"Já jsem nic neudělal,
šerife," bránil se Kenny. "Já nic. To tamhle Rasttle a
Carrigan..."
"Já vím, Rasttle a
Carrigan, samozřejmě. Na ty taky dojde, ale teď jsem chytil tebe, Scotte."
"To je
nespravedlnost," svíjel se jako chřestýš.
"Možná," povídám.
"Dnešní noc strávíš v chládku. Zítra ti soudce patrně napaří pokutu. A
jestli se budeš cukat, tak u mně pobudeš třeba dva týdny."
"Tohle přece nemůžete
udělat, šerife," řekl a ohnal se volnou rukou.
Bylo to pro mne hračka. Zkroutil
jsem mu ruce za záda, až mu vytryskly slzy.
"Ještě slovo, Kenny, a
bude to pro tebe dražší," povídám.
V saloonu bylo v té chvíli
úplné ticho. Věděl jsem, že tady Kenny má spojence, kovboje z ranče XX, ale ti
teď byli zticha jako rozbitý klavír.
"Tak jdeme," pobídl
jsem ho kolenem. "A ještě jeden zbytečný pohyb, a nasadím ti
želízka."
"Vždyť už jdu,
šerife," zabručel Kenny a konečně se podvolil.
Nebylo to poprvé, co jsem jej
posadil za mříže. Pokaždé se z toho vyspal a ráno byl jako beránek. Až na to,
že dneska vyváděl o trochu víc.
"A co ten rozbitý
nábytek?" zakňoural barman Johnny.
"Jako obvykle," řekl
jsem mu. "Sepiš škody. A dej to pak panu Brandisovi, ať mu to strhne z
platu."
Pan Samuel Brandis byl
majitelem ranče XX, a mimo jiné měl tu smůlu, že zaměstnával Kennyho Scotta. To
byl ovšem jeho problém.
Vedl jsem zadrženého do vězení
a v pohasínajícím dni jsem si jen letmo povšiml, že do města přijíždí osamělý
jezdec. Nevěnoval jsem tomu zatím pozornost, musel jsem se postarat o Scotta.
Předal jsem zadrženého svému
pomocníkovi Charliemu. Ten už si ve věznici dovedl zjednat pořádek. Měl na to
dostatečný fyzický fond. Bohužel co mu příroda přidala do svalů, poněkud mu
ubrala, co se týče důvtipu. Ale jinak to byl hodný hoch a svou práci vykonával
až úzkostlivě dobře.
Nedalo mi to, abych se ještě
nevrátil do saloonu. Měl jsem tušení, že by se tam ještě něco mohlo semlít.
Bylo lepší mít to podivné hnízdo ještě nějakou tu hodinku pod kontrolou.
Byl jsem šerifem v Sommervillu
třetím rokem. Neříkám, že jsem byl docela úspěšný, ale město se za tu dobu
docela uklidnilo.
Předtím jsem pár let pracoval
tady v Sommervillu jako pomocník šerifa Carpentera. To jsem ale netušil, že
tenhle důstojný muž je vrahem a navíc spojencem největšího bandity v okolí,
jistého Cassia. Lupič stád, vrah a desperát.
A co víc, tímhle Cassiem byl
můj nejlepší přítel, Podšívka Joe. Dokázal se, ničema, dlouhé roky přetvařovat,
a já mu jako trouba věřil.
Prohlédl jsem teprve potom, co
se ve městě ukázal Ryšavý John. Byl to tehdy psanec na útěku, a přesto se mu
během čtyř dnů podařilo setřást ze sebe nesmyslné obvinění a označit pravého
vraha. Carpentera dostal pod kytičky on, Cassia jsem koltem umravnil já.
Je to smutné, že povolání,
které jsem si zvolil, převzalo jisté povinnosti z popisu práce kata...
Trůn po Carpenterovi se uvolnil
a starosta Doyle nabídl to místo mně. Přijal jsem, a zatím jsem nelitoval.
Musím přiznat, že jsem se v
životě pořádnému řemeslu nenaučil. Jediné, co jsem dokázal vzít pořádně do
ruky, byl kolt.
Tak jsem s ním také podle toho
zacházel.
S Ryšavým Johnem jsem se
spřátelil, ale málokdy jsme se vídali. On se totiž vlastním jménem jmenoval
John Pristley a patřila mu banka v Bridgewateru. Samozřejmě mu jeho práce
zabírala většinu času a na výlety do okolí neměl ani pomyšlení.
Nevím, proč jsem si na něj
vzpomněl zrovna ve chvíli, když jsem kráčel přes ulici zpět do saloonu. Snad to
byla předtucha, snad mi ho připomněl ten jezdec, který před chvílí přijel do
města a kterého jsme viděl jen z dálky...
Před lokálem jsem zjistil, že
je u břevna přivázán další kůň. Znamenalo to tedy, že ten neznámý jezdec
zamířil přímo sem. Pokrčil jsem nad tím rameny, neměl jsem důvodu zabývat se
každým, kdo do Sommervillu zavítá s dobrým úmyslem.
Ale když jsem vešel dovnitř,
nezbylo mi, než se divit.
U barového pultu stál - Ryšavý
John.
Jak před lety. Zády k pultu,
čelem do sálu. Lokty se opíral o pult, pohledem kontroloval celý lokál.
Byl to přesně ten Ryšavý John,
jak jsem znal v době, kdy jsme po pláních honili Cassia. Statný asi
pětatřicetiletý muž, vysoké mohutné postavy, s rukama jako lopaty. Na sobě měl
kovbojský oděv, který mu rozhodně slušel víc než černé šaty, v nichž úřadoval
ve své bance. Opasek byl zatěžkán jedním pouzdrem, a v něm vězel revolver. Jako
za starých časů.
Tvář měl zarostlou nádherným
ryšavým vousem, takovou neupravenou houštinou.
Skoro bych si radostí zavýskl a
běžel k němu, abych se s ním pozdravil, ale včas jsem si všiml, že vede vážný
rozhovor.
"Povídám, pane Setmane,
musí to být pohřeb první třídy," říkal Ryšavý John.
"Jak si přejete
pane," ukláněl se pan Setman, majitel pohřebního ústavu. Myslím, že mě ten
pán neměl moc rád. Za ty roky, co jsem tady šerifoval, mu podstatně ubylo práce
a snížily se zisky.
"To znamená, na rakvi
nešetřit, ať je z leštěného dřeva," pokračoval John. "Můžete sehnat
mahagon? Nemůžete? To nevadí, postačí dub. V kočáru ať jsou zapřaženi čtyři
koně, a to vám povídám, žádné herky. Hudba, samozřejmě, taky. Co mají hrát, to
jim povím později. S pastorem dohodnu vše sám. A věnce, samozřejmě, málem bych
zapomněl. Ať je to parádní pohřeb s patřičnou výzdobou."
"A co náhrobní kámen,
pane. Budete mít nějaké zvláštní přání?" rozplýval se pan Setman ochotou.
"Ne, ne, tady prosím, nic
zvláštního. Postačí obyčejná mramorová deska."
"Co do ní máme
vyrýt?" dychtil pan Setman po informacích. Zvědavost mu sršela z očí, to
bylo samozřejmé.
Nepamatoval jsem se totiž, že
by v Sommervillu a blízkém okolí v posledním týdnu někdo zemřel, a pan Setman
na tom byl podobně.
John pokrčil rameny.
"Zatím nic,"
odpověděl.
"Tomu nerozumím,
pane..." divil se Setman.
"Nemusíte všemu
rozumět," odtušil Ryšavý John, v podobných okamžicích skoupý na slovo.
"Přece musím vědět, co mám
vytesat na náhrobní kámen."
"Když platím, tak
nemusíte," odpověděl John. "Nebo si mám zjednat jinou firmu? Znám v
Bridgewateru..."
"Ne, to ne, samozřejmě,
uděláme vše, jak si přejete," přerušil pan Setman Johna. "Ale...
víte... jaksi, rád bych věděl, kdo je tím mrtvým."
"Nikdo," odpověděl
Ryšavý John.
"Jak to, nikdo?"
"Nikdo, protože ještě není
mrtvý," zněla jasná a srozumitelná odpověď.
Vzpomněl jsem si na ten večer
před třemi lety, kdy Ryšavý John poprvé vstoupil do tohoto saloonu. Byl tehdy,
jak už jsem naznačil, na útěku z vězení. A tehdy si také objednával přesně
stejným způsobem pohřeb, a to dokonce pro šerifa Carpentera. Pro živého šerifa
Carpentera... Toho mohl tenkrát trefit šlak, když se o tom dověděl.
Nikdy mě nenapadlo, že se s
Ryšavým Johnem setkám znovu za podobných okolností.
Co ho vlastně přimělo vystrčit
nos z Bridgewateru? Co ho zvedlo od jeho psacího stolu a od statisíců, které
procházely jeho trezorem? Kdo se zase podepsal na jeho životě tak, že mu musel
objednávat pohřeb? A proč, ksakru, objednává ten pohřeb John tady v
Sommervillu?
Jak se zdálo, bylo Johnovým
dobrým zvykem objednat luxusní pohřeb pro lidi, které hodlal poslat do hrobu.
Tenkrát před lety to byl šerif Carpenter. Kdo to bude dnes?
"Tak berete tu objednávku
nebo ne, pane Setmane?"
"Samozřejmě," odvětil
ten dobrý muž. Pochopitelně si nenechá utéct mezi prsty nejlepší zakázku za
poslední rok. "Ale ještě něco potřebuji vědět."
"Co ještě?"
"Na kdy mám ten pohřeb
připravit?"
"Ach tak, to jsem
neřekl," zachmuřil se John. "Dnes máme úterý... Přesně na sobotu v
poledne. Všechno, pane Setmane?"
"Ovšem, to mi stačí, jen
ještě jaksi..."
"Ach tak, rozumím,"
odvětil Ryšavý John, sáhl do kapsy a podal Setmanovi pár bankovek. Hádal jsem,
že to mohlo být takových dvacet dolarů, to z toho, jak se rozsvítily Setmanovy
oči.
"Tak barmane, co je s tím ginem?" obrátil se John k pultu. A v tom se jeho oči střetly s mými.