Josef Pecinovský

ŽIVÉ ASTEROIDY

„Lituji, pane Staňku, ale váš návrh nemůžeme přijmout,“ řekl Ellison Slyberg, šedivější, než jsme ho znal z fotografií, šéf jedné z nejúspěšnějších skupin současného cirkusového světa. Chtěl jsme mu oponovat všemi argumenty, které jsem měl v zásobě, ale zadržel mě břitkým pohledem, vycházejícím z hlubokých důlků pod ostře formovaným čelem.

„Ovšem, chápu vás,“ řekl. „Vysvětlím vám to. Pavilon Z na brněnském výstavišti je na svou dobu velkolepá stavba a rozhodně i bioidům je lhostejno, v jaké prostoře se předvádějí. Nabízíte nám pro představení arénu o průměru nejméně pětatřiceti metrů podívanou pro deset tisíc diváků, přesto vám musím říct - ne. Raději zůstaneme v našem malém šapitó s pouhým šesti stovkami přihlížejících. Že přicházíme o zisk? Ten není při naší práci to hlavní, a co víc, bioidi jsou takovou atrakcí, že o živobytí máme nadlouho postaráno.“

To měl pravdu. Jeho soubor Živé asteroidy je jedním ze šesti na světě, které tyto záhadné tvory využívají k drezúře. Jejich další dovoz na Zemi byl teď zakázán. Ti, kteří se adaptovali, tu směli zůstat, tím spíš, že tomuto druhu v kosmu hrozí vyhynutí. Čtyři zoologické zahrady, šest cirkusů, dohromady dvacet devět kusů. Kolik jich ještě existuje ve volném kosmu? Přesné údaje nejsou známy, ale odhaduje se, že nejvíce sto. A přesto jsou největším divem celého známého kosmu. Samozřejmě až po naší planetě-.

„To máte tak, pane Staňku. Bioidům stačí k životu jen beztížný stav a ten jim naše přístroje dokážou zajistit třeba v prostoru o průměru sto metrů. Kdysi arény nemívaly omezení, a tak se stalo, ž jedno představení skončilo tragicky. Neslyšel jste o tom případu?“

Po pravdě řečeno, neměl jsem o vystoupení bioidů prakticky žádnou představu vlastně až do chvíle, kdy mě vedoucí našeho kulturního střediska pověřila, abych zašel s touto nabídkou za panem Slybergem. Váhavě jsem zakroutil hlavou.

„Bioid pokračuje ke svému vystoupení kulovou manéž o průměru třinácti metrů,“ rozpovídal se Slyberg, aniž jsem ho k tomu vybídl. „Dokážou předvádět neuvěřitelné věci. Plavně se vznášejí na rozhraní gravitace a beztížného prostředí, gravitačního pole se jen dotýkají a jakoby po něm kloužou, ten pohyb je velmi ladný a neobyčejně působivý, přestože k němu nevyužívají svalů. Namítáte, že mají ploutve? Význam těchto orgánů ještě není spolehlivě zjištěn, snad jim nahrazuje sluch, pochopitelně v přeneseném slova smyslu, neboť v jejich původním prostředí, tedy v naprostém vakuu, nemůže být o nějakých zvucích řeč. Ten ladný pohyb však končí ve chvíli, kdy do manéže vstoupí krotitel. Někteří bioidi začínají pod vlivem lidského intelektu zmatkovat a pro tyto případy se nejlépe osvědčily manéže právě o průměru třinácti metrů. Jsou natolik malé, že v nich bioid nevyvine tak velkou rychlost, aby mohl čelně prorazit do prostoru s gravitací, a současně jsou dostatečně velké na to, aby v nic ještě vynikla krása pohybu a mohl v plné míře předvést své číslo.

K té události došlo asi před jedenácti lety při turné jednoho souboru po Austrálii. Představení se odehrávalo na volném prostranství v aréně o průměru pětadvaceti metrů. Přišlo tenkrát sto tisíc lidí. V manéži byli dva bioidi - třímetrový Sam a dvaapůlmetrový Roy. Oba byli mimořádně schopní a dokázali už mnohé z toho, co dnes předvádějí naši chovanci ve špičkových výstupech. Ta skupina šla neprobádanými chodníčky. Krotitel nepoužíval elektrického obušku, prakticky jediného nástroje, na který bioidi v aréně reagují. Už tehdy řídil jejich vystoupení telepaticky, což rozhodně nebylo zvykem. Dvojice bioidů obletovala manéž nejprve v páru, kroužila smyčky, paragrafy, protitrojkové paragrafy a všechny ty cviky, kterými začínají představení i v dnešní době. Prostředí jim svědčilo a snad jen krotitel mohl vytušit, že se pohybují o chloupek rychleji, než bylo opravdu nutné. Tušit to mohl a možná, že i tušil, nic však proti tomu nepodnikl. I další čísla proběhla k plné spokojenosti všech. S nadšením sehráli oba bioidi utkání v košíkové, zatančili valčík v beztížném stavu, radostně tleskali sami sobě a vůbec v tu chvíli připomínali laškující delfíny, a to nejenom torpedovitým tvarem těla, ale i chováním. Potom mělo přijít zdánlivě vrcholné číslo, alespoň pro diváky: slalom v zapálených obručích. Bioidi však nemají z ohně strach, žijí v kosmickém prostoru a oheň pochopitelně neznají. Jejich těla nejsou organického původu a snadno snesou teploty až do tisíce stupňů, na lidi má však podobný výstup neuvěřitelný účinek.

A právě v tu chvíli se to stalo. Mezi jedenácti obručemi ztratil náhle Roy orientaci, minul největší obruč, další přerazil čelným nárazem, až se kolem rozletěla sprška ohnivých jisker . Možná, že by to krotitel ještě nějak zvládl, jeden z hořících úlomků ho však zasáhl do obličeje a na okamžik jej oslepil. Neovladatelný Roy v tu chvíli zvýšil rychlost natolik, že prorazil gravitační bariéru. V tu chvíli je každý bioid naprosto bezmocný a pozemské gravitační pole je natolik silné, že mu hrozí rozdrcením. Roy vyletěl z arény zhruba v horní třetině, něco kolem dvaceti metrů nad zemí. Bylo velké štěstí, že diváci dodržovali značný odstup. Roy dopadl na zem necelý metr od přední řady. Zabořil se do trávníku asi do hloubky deseti centimetrů - bioidi jsou úžasně hmotní a Roy vážil víc než čtyři tuny. Nehýbal se. Byl to první případ, kdy se něco takového stalo a nikdo si nevěděl rady. Tehdy se jako první vzpamatoval krotitel. Uměl se pohybovat v beztížném stavu téměř tak dokonale jako bioidi. Proskočil gravitační bariérou a chopil se usměrňovače gravitonů. V mžiku stáhl manéž na pouhých deset metrů a přitom uklidňoval sama, který kroužil dost bezhlavě. Přece jen to bylo zvíře, které si tak náhlou změnu podmínek nedokázalo vysvětlit. Hořící obruče postupně zhasínaly a ty, které se dostaly pod vliv gravitace, padaly k zemi do předních řad diváků, kteří rychle couvali. Pak začal krotitel stáčet beztížné pole k zemi. Bylo to nebezpečné, mohl ohrozit i život druhého bioida, ale v tu chvíli neexistovala síla, která by dokázala Roye zvednout a dopravit zpět do manéže. Manéž tedy musela za ním. Nakonec se to podařilo. Dav se sice rozprchl, ale našli se zvědavci, kteří překonali strach a tlačili se kolem nehybného Roye. Teprve teď se vzpamatovala policie a pokoušela se zvědavce rozehnat, nebylo to ale nic jednoduchého. Jeden mladík se dokonce dostal do manéže, ale včas ho vytáhli.

Roy se ale nehýbal, přestože už nejen on, ale i půda do hloubky nejméně jednoho metru byla bez gravitace. I Sam do svého druha ťukal rypákem, ale ani teď Roy nereagoval. A tak krotitel sám skočil znovu do manéže, za chvíli se vznášel vedle Roye, hladil jej a dobře vnímal, že bioid ještě mrtvý není. O rozsahu poškození jeho těla nemohl mít představu, zvěrolékaři pro bioidy ještě neexistovali a nemáme je dodnes. Hladil ho, laskal a v myšlenkách mu domlouval, aby se zvedl a začal se zase vznášet, vždyť k tomu nebylo třeba mnoho síly. A tu si povšiml, že Royovo tělo je na zadním konci deformováno, kůže na několika místech praskla a to už byl přesvědčen, že je konec, z trhliny se však náhle vysunulo nevelké žíhané těleso, které se mocně začalo drát ven, mělo rovněž torpédovitý tvar, a vše tedy už bylo jasné. Byl to první bioid narozený na Zemi. To už krotitel věděl, že moc pomoci nemůže, jen hladil Roye a čekal, až ten spontánní životní pochod sám proběhne.

Ale to se nějak přestalo líbit Samovi. Snad měl strach, že ten člověk ohrožuje jeho družku i právě narozené mládě, a proto zaútočil. Nikdo to nečekal. Nikdo nevěděl, že bioidi jsou vybaveni tak mocným obranným orgánem a že ho mohou použít proti člověku. Nikdo doposud neví, na jakém principu jejich zbraň pracuje, ale úder to byl mocný a krotitele úplně ochromil. Následoval druhý a třetí. Teprve když se krotitel v bezvědomí vznesl, dal mu Sam pokoj.“

Slyberg se odmlčel.

„A co bylo dál?“ ptal jsem se nedočkavě a nestyděl jsem se už za své zásadní neznalosti o životě bioidů. „Co se stalo krotiteli? Zemřel? A co Roy?“

„Krotitel to přežil. Úder mu ochromil míchu, od té doby nechodí. Cítí se volný jen v manéži, společně s nimi, s bioidy. I mládě to přežilo. V útlém věku má žíhanou kůži, jak stárne, barva se mění do bronzové šedi. Roy bohužel zahynul, bioid nemůže přežít pád z dvacetimetrové výšky.

Od té doby mají všechny cirky světa průměr manéže třináct metrů. Vystupujeme pouze pod naším šapitó, tam můžeme zachovat všechna bezpečnostní opatření, i kdyby náhodou znovu k něčemu došlo. A proto musím odmítnout vaši nabídku, pane Staňku.“

Poděkoval jsem mu a zrušili jsme spojení. Strávil jsem nepříjemnou čtvrthodinku u vedoucí našeho kulturního střediska, Slybergovy argumenty ta dáma nehodlala chápat.

Večer jsem se šel podívat na představení. Byla to nádhera. Bioidi jsou přece jen vzdáleně podobni delfínům, a tak mě pronásledovala utkvělá myšlenka, že je nemohl zrodit kosmický prostor, vždyť mají aerodynamický tvar, a to předpokládá odpor prostředí... Že by skutečně byli potomky rozpadlé planety Faethon? Pocházejí přece z pásma asteroidů, tam také byli objeveni, když byli mylně považováni za asteroidy s nepravidelnými drahami.

Slyberg měl dva cvičené bioidy. Velkého nevrlého, téměř čtyřmetrového, a druhého, který dosahoval nanejvýš dvou třetin délky prvního, byl ještě trochu žíhaný. Jmenovali se Sam a Dan. Dokázali neuvěřitelné kousky., Představení v aréně o průměru třinácti metrů proběhlo bez jakýchkoli potíží.

Když utichl bouřlivý potlesk, aréna s bioidy byla přesunuta do sousedního hangáru, kde si volně poletovali do začátku příštího představení. Jako jeden z pořadatelů jsem se dostal i za kulisy, kde jsem s opět střetl se Slybergem, tentokrát tváří v tvář. Usmál se na mne, pozdravil, podal mi ruku a zeptal se, jak se mi líbilo představení. Odpověděl jsme podle pravdy. Rozloučili jsme se jako přátelé.

Potom muž, který byl v beztížném stavu králem prostoru, odjel na svém invalidním vozíku.