Josef Pecinovský

Svézt člověka

Jedu nařízenou a vlastně jedině možnou rychlostí. Pohybuji se svižně, tiše, nezamořuji ovzduší škodlivými zplodinami, motor mám seřízen, olej je ještě nový a ani baterie nepotřebuje dobít. A přesto jsem nespokojen.

Když jsem byl novější, choval jsem se často neklidně, impulzívně, nezřídka jsem narušoval plynulý tok dopravy a dával najevo ojetějším kolegům, že už nastal čas, aby šli na demontáž.

Teď, když mám za sebou víc než sto padesát tisíc kilometrů, už jsem dávno ztratil ty adolescentní návyky. Bohužel, potkávám nyní na ulicích mnoho takových, kteří se chovají stejně jako tehdy já. Jak mi řekl onehdy v noci starý Peugeot, s kterým jsem náhodou garážoval, jednalo se o typické příznaky zpožděného záběhu. Hovořili jsme spolu dlouho, noc byla chladná a olej pěkně tuhl. Vyprávěl mi o starých časech, kdy byl ještě nový a neojetý a kdy měl jako jeden z mála provozuschopných to štěstí, že mohl vozit člověka. Nevěděl jsem, co to znamená – vozit člověka, a tak mi vyprávěl, jak vypadá soužití s člověkem a jak se člověk chová, ale nedovedl jsem si to představit. Prý nemá ani motor, ani kola, a pohybuje se jen pomalu a velmi neobratně, a právě proto jsme tu my, abychom člověku umožnili rychlejší pohyb. On sám měl možnost člověku často sloužit. Tenkrát nebydlel na studeném parkovišti, ale vždy zajížděl do vytopené garáže, kde mu – nastojte! – člověk umyl karosérii, překontroloval stav vody a oleje, brzdovou kapalinu, akumulátor, a dokonce jej často leštil a dohušťoval mu pneumatiky. To mě zaujalo, protože během posledního tisíce kilometrů trpím na podhuštěné pneumatiky a od měkkých kol bolí nápravy, ale předpisy nepovolují dohušťovat gumy častěji než je doplňováni palivo.

A pak prý přišla sobota či neděle, a já nepochopil vůbec, o čem mluví, a to lidé nastoupili dovnitř, za řízení usedl šofér a vezl lidi do přírody nebo za zábavou, tam, kam si lidé přáli jet, a lidé byli spokojeni, jak jim Peugeot dobře slouží, a on si spokojeně vrčel, protože o něj lidé dobře pečovali a nepřetěžovali ho, nenutili ho porušovat předpisy, jen seděli na měkkých čalouněných sedadlech, povídali si a byli zdvořilí.

„Byly to krásné časy,“ vzdychl starý Peugeot a několikrát zablikal směrovkami. A já jsem té noci pochopil, odkud pochází ten můj vnitřní neklid, který mě provází celým mým dosavadním bytím, a věděl jsem, že musím naplnit své poslání. Chtěl bych, strašně bych chtěl jednou na svých sedadlech vozit člověka. Pravda, jsem jen obyčejný kombík s předním náhonem, ale mám velký zavazadlový prostor, téměř tak velký jako třílitrový Peugeot, ale sedadla tak pohodlná nemám. Peugeot mě ujistil, že to nevadí, dříve prý lidé často užívali vozy podobného typu jako jsem já. Potěšilo mě to a svěřil jsem se mu se svou touhou. Chvíli přemýšlel, několikrát lehce zaklapal ventily, a pak řekl, že on sám už dlouho nevezl člověka, proslýchá se prý, že lidé už dávno odešli na demontáž, ale jeden starší kolega mu řekl, že člověka ještě zahlédl. Řekl mi, kde se to prý stalo, ale bylo to nesmírně daleko. Dostal jsem ještě mnohé rady, jak si počínat, mám prý jezdit co nejčastěji v pravém, nejpomalejším pruhu, protože člověk se pohybuje po chodníku, ale pak už se rozsvítila zelená a my museli uvolnit parkoviště. Galantně mi uvolnil cestu, abych se dostal aspoň do středního proudu, a zablikal dálkovými světly. Už jsem ho nikdy neviděl. Milý, dobrý přítel.

A tak jsem jezdil dlouhé dny a hledal jsem člověka. Nikdy jsem žádného nespatřil, ač jsem projel hodný kus města, a nejhorší na tom bylo, že mi Peugeot pořádně nevysvětlil, jak takový člověk vlastně vypadá, zda ho poznám podle zářících reflektorů nebo nablýskané metalizy.

Projížděl jsem z pruhu do pruhu, co nejčastěji jsem se tlačil m obrubníku, mnohdy jsem budil nelibost ostatních a dokonce jsem přišel k odřeninám na pravém boku, a pak jsem s hrůzou zjistil, že jsem byl neopatrný, protože mi dochází palivo. Musel jsem čerpat u stanice, před níž mě všichni varovali, ale pořád je to lepší než zůstat stát nasucho uprostřed vozovky, to bych mohl jít na demontáž rovnou.

Měl jsem štěstí, přestože celý proces čerpání paliva i následné kontroly byl pro mne jediným utrpením. Bál jsem se, že si čidlo povšimne odřeniny na dveřích i podhuštěných pneumatik, ale skončilo to kontrolou brzd, bolestivou výměnou obložení a transfúzí brzdové kapaliny. Navíc jsem dostal výstrahu, abych věnoval větší pozornost rovnoměrnému zatěžování náprav.

Opět jsem bloudil ulicemi, už jsem se nesmírně vzdálil do rodného rajonu, bloky domů byly nižší, ale stejně rozlehlé a stejně mrtvé, ulice měly měkčí a rovnější povrch, takže nápravy tak nebolely, ale všechny vozy kolem mne byly přinejmenším třílitrové, nejméně o sto tisíc kilometrů novější, nablýskané a pyšné. Vůbec se se mnou nedávaly do řeči, a tak jsem se rozhodl, že pojedu jinam, kde se budu cítit lépe.

Zastavil jsem u červené.

Pozoroval jsem okolí a promýšlel plán další cesty, chtělů jsem prozkoumat jiné čtvrti, tam bych člověka mohl potkat. Naskočila zelená a já ji nepostřehl. Kdosi za mnou netrpělivě zahoukal, ale já jsem už odjet nemohl. Něco se stalo.

Cosi mi prudce otevřelo oboje přední dveře a do mého nitra se vsunuly objemné a dost těžké předměty, jakési těžké žoky, které svými kilogramy zneuctily sedadla připravená pro člověka. Zaúpěl jsem, protože pérování reagovalo jinak než jsem byl dosud zvyklý. Dveře se opět nešetrně zabouchly, ale to už byly ty žoky uvnitř. Bolelo to ještě víc.

Nevěděl jsem, co počít. Přede mnou svítila zelená, za mnou zněly už desítky houkaček, blokoval jsem dopravu, a ty dva nepohyblivé balíky uvnitř mi vadily a já se jich chtěl nějak zbavit. Nikdy jsem od nikoho neslyšel, že by se něco podobného mohlo stát. Nakonec jsem se rozhodl, že nejlepší bude někam zmizet, ale to už svítila oranžová a tak jsem zabrzdil. A tu se stalo něco neočekávaného, nepochopitelného, hrozného, strašlivého. Cítil jsem, že nemohu ovládat své smysly! Byl jsem zcela bezmocný, zbaven schopností akcelerovat i brzdit, ucítil jsem nesmírný tlak na volantu a na pedálech, motor se roztočil na nejvyšší obrátky a celým mým trupem pronikaly prudké vibrace. A pak, to už svítila červená, do sebe zapadly převody, proklouzla spojka a já, aniž jsem proti tomu mohl cokoli podniknout, jsem se rozjel.

V první chvíli jsem si myslel, že srážka je neodvratná, protože z příčné ulice se vyřítila hotová smečka vozů, ale cosi prudce cloumalo mým volantem, zabolely mě všechny čtyři pláště, ucítil jsem zápach spálené gumy a náhle jsem se řítil přímo proti stěně protějšího bloku. Řízení se však záhy vyrovnalo na opačnou stranu a já ve zdraví projel křižovatkou. Před sebou jsem měl několik set metrů prázdné vozovky. Přidával jsem na rychlosti, až se ručička na tachometru záhy octla v červeném poli. Nikdy zatím jsem tak rychle nejel. V převodovce jsem cítil prudkou bolest, protože jsem měl zařazen pátý rychlostní stupeň, a k tomu jsem ještě nikdy neměl důvod. Plynový pedál se dotýkal podlahy, nápravy se na nerovném povrchu třásly, ventily se nestačily otvírat, karburátor náhle dodával příliš chudou směs a já se skoro dusil. Stěny bloků kolem mne se míhaly dozadu neuvěřitelnou rychlostí. Pak náhle cosi prudce stisklo brzdový pedál, ale to jen na chvíli, vzápětí jsem opět akceleroval a cítil jsem tlak na volantu, který mě nutil kličkovat mezi vozy čekajícími u semaforu. Proletěl jsem další křižovatkou, opět na červenou, a ty dva těžké žoky mi stále zatěžovaly sedadla, nešetrně se dotýkaly stěn, palubní desky, zamořovaly mi interiér smrdutým dýmem a byly až nesnesitelně hlučné.

Nevím, jak dlouhé mé utrpení trvalo. Když ty žoky nastoupily, měl jsem nádrž plnou, teď téměř zela prázdnotou. Marně jsem však hledal čerpací stanici, a i kdybych ji viděl, kdoví, zda bych u ní mohl zastavit. Byl jsem teď v oblasti, o které jsem nikdy neslyšel, a patrně tady také nikdy nebyl ani starý Peugeot. Bloky domů byly neobyčejně vysoké, strmé, ale prázdné, slepými otvory ve stěnách probleskovaly hvězdy. Jen vozů kolem mne neubývalo. Bolelo mne všechno, zejména písty, chladič a pláště. Nejvíc však trpěly přední poloosy a k tomu se přidalo podivné vrzání v diferenciálu.

Nepočítal jsem už, kolikrát jsem byl nucen projet na červenou. Téměř jsem nebrzdil a nikde jsem také nezastavil.

Náhle se těsně přede mnou objevil stojící vůz, snad vrak, a cosi mi prudce strhlo volant vlevo, pneumatiky zakvílely a já klouzal napříč vozovkou, až jsem se dostal na obrubník. Jedna pneumatika o něj zachytila a praskla, já jen maličko stačil výstražně zahoukat a pak jsem ucítil strašlivou nepopsatelnou bolest na celé pravé straně karosérie, vnímal jsem, jak se odtrhává přední blatník i s nárazníkem, prolamují se dveře, tříští se sklo, deformuje se střecha.

Pak bylo ticho. Životodárná tekutina vytékala z nádrže i chladiče a já nemohl ani zatroubit, protože byla odpojena baterie. A ty dva žoky, které to všechno zavinily, stále ještě zatěžovaly má sedadla a bolestivě tlačily na pedály, a teprve po chvíli se začaly hýbat. Jeden z nich se bezohledně dotkl poraněného prahu, když opouštěl kabinu. To ale ještě nebylo všechno, protože mi z neznámých důvodů rozbily kameny všechna okna, ulomily stěrače a zničily reflektory.

Stál jsem tam a plakal nad tou zkázou, a už jsem nemohl doufat, že půjdu na generálku, protože jsem dobře věděl, jaký osud mě čeká. Za chvíli mě povezou na nízkém valníku, na nějž mě za smutečního houkání naloží černý autojeřáb. Vím, že tato má poslední cesta bude krátká, a už nikdy se mi nesplní ten krásný sen – aspoň jednou vézt člověka.