Josef Pecinovský
„První stroj času je na světě, pánové,“ prohlásil slavnostně profesor Artur Toms. Shromážděný vědecký tým jej sledoval v němém údivu. Nikdo nepromluvil. Oba asistenti dychtivě očekávali, který základní princip tak exaktní vědy jako je fyzika tentokrát profesor s obvyklou elegancí popře.
„Nepotřebujeme k tomu vůbec
nic, přátelé. Skutečně vůbec nic,“ dodal Toms s jistým patosem v hlase. „Zde na
pracovním stole, je k dispozici celé zařízení,“ dodal a vzhlédl k výšinám,
očekávaje spontánní potlesk.
Trapné ticho přerušil po
půlminutě asistent Krupička.
„Ale, pane profesore, promiňte
mi mou odvahu, ono totiž na stole ... nic není!“ řekl nikoli s bezelstností
dítěte volajícího Král je nahý!
„Očekával jsem tuto triviální
námitku,“ opáčil Toms s náznakem úsměvu, který jen utvrdil Krupičku v jeho
sebekritickém poznání, že takový diletant nemá vedle génia typu Tomse co
pohledávat.
„Proměřte si, příteli, prostor
nad stolem obyčejným gravimetrem, a brzy zjistíte, že je zde možná víc hmoty
než je laikovi patrno.“
Krupička ještě chvíli váhal a
pak s toutéž odhodlaností, s jakou kadet Biegler zařval své legendární Jesus
Marja, es stimmt nicht!, vykřikl:
„Ale vždyť nic není vidět!“
„Ovšem, ani nemůže být vidět. V
jakém případě je hmota lidskému zraku neviditelná?“ otázal se Toms svých
asistentů a výraz jeho očí dával najevo, že v případě odpovědi: „Ve tmě“ začne
profesor vraždit. „Hmota je lidskému oku neviditelná pouze v jediném případě,
pokud ovšem chceme zůstat na platformě dané stupněm současného vědeckého
poznání.“
Krupička, zcela zahlcen
přívalem zatím nepotvrzených argumentů a teorií, stál jako blboun nejapný a
marně sháněl v mozkových závitech poslední paběrky kdysi pracně našprtaných
pouček, jež mu v lebce zůstaly i přes časté otřesy způsobenými dlouholetým
odloučením od logicky uvažujícího světa a navíc postiženém ztrátou
akceschopnosti při výkonu rutinních prací v Tomsově týmu, kdy veškerá tvůrčí
činnost byla soustředěna zcela nedemokraticky do rukou silného jedince.
„Dejte sem ruku,“ zasyčel Toms
a než se stačil Krupička vzpamatovat, profesorova drápatá pazoura jej uchopila
za zápěstí a vlekla jeho paži do zcela konkrétního místa ve výšce necelého půl
metru nad deskou zjevně zcela prázdného stolu.
Krupička náhle cítil, jak ho
uchopila jakási neznámá síla, cosi jako by vysávalo jeho pěst a když si konečně
svou horní končetinu prohlédl, zbledl téměř do barvy svého laboratorního
pláště, neboť seznal, že prsty se vřetenovitě protáhly a jejich podivně
deformované špičky se už vůbec nepodobají orgánu, jež tak dlouho utvářela Matka
příroda.
„Tak mi přece pomozte!“ sípěl
Toms. „Laplo ho to!“
Teprve v tu chvíli se
vzpamatoval dosud zcela netečný asistent Živný a pomohl Tomsovi vytáhnout
zdeptaného Krupičku z neviditelné pasti.
„Tak už víte, co tam je?“
vyptával se triumfálně Toms, zatímco Krupička si třel postiženou končetinu.
Jeho srdce kmitalo dvě stě krát za vteřinu, ale byl spokojen, protože ruka byla
opět rukou.
„Kdybychom vás nevytáhli, brzy
byste se obdobným způsobem prodloužil celý. Zatímco vy byste pronikl do centra
během zlomku vteřinky, my bychom vás tady s Živným mohli pozorovat celé věky a
konce vašeho pádu bychom se patrně nedožili.“
„Profesore!“ vykřikl Krupička a
hlas mu dvakrát přeskočil. „Snad nechcete naznačit, že tady, nad stolem, právě
tady, v této laboratoři, přechováváte černou díru?“
„Přesně tak. Způsob, jak
vyrobit miniaturní černou díru, je mým patentem, a nepochybuji, že se jím brzy
proslavím.“ Mlčky se uklonil, jako kdyby už trénoval své vystoupení před
švédským králem.
„Ale jak chcete černou díru
využít jako stroj času, profesore?“ ozval se poprvé asistent Živný, kterého
Krupička už také nakazil svými věčnými pochybnostmi. „Pravda, pro člověka,
který padá do černé díry, uplynou v okolním vesmíru celé věky, ale všichni
dobře víme, že cesta zpět neexistuje.“
„Nechte mne laskavě dokončit
výklad, Živný,“ zvýšil profesor hlas. „Jinak ovšem máte zcela pravdu. Černá
díra sama o sobě je vhodná nanejvýš tak k úklidu radioaktivního odpadu. Všichni
přece známe tu chronickou vlastnost toho absurdního tělesa. Nikdo však zatím
nikdy nezkoumal chování skupiny černých děr!“
Konečně vyvolal Toms aspoň
částečný dojem triumfu, po němž tolik toužil.
„Profesore,“ jásal Krupička. „Snad
nechcete naznačit, že tady teď máme přinejmenším dvě černé díry?“
„Jistě. Nechci nic naznačovat.
Ony tady jsou.“
„Jak ale dvě černé díry...“
„Jednoduše. Zatímco jedna černá
díra nikdy nepustí to, co jednou pohltila, soustava černých děr se vyznačuje
neobyčejnou prostupností. Co vnikne do díry jedné, naruší rovnováhu a současně
pronikne do díry druhé, jež tento předmět v okamžiku vyvrhne. Každá legrace ale
něco stojí. Máme přece jisté zákonitosti. Prostě - jednou spotřebujeme hmotu,
jindy energii. Ne tak dnes. Prostup černými děrami spotřebuje - čas, což je,
jak známo, třetí fáze hmoty!“
Krupička kroutil nevěřícně
hlavou.
„Vidím, že pochybujete. Malý
experiment vás hned přesvědčí. Pohleďte.“
Toms vytáhl ze stolu chuchvalec
zmačkaných novin.
„Jsou včerejší. Dnes ráno jsem
si do nich zabalil svačinu.“
Profesor předvedl noviny
účastníkům experimentu jako kouzelník svou rekvizitu, tak, aby všichni viděli
mastné fleky, a pak je zasunul do místa, kde Krupička před chvílí zápasil s
neviditelnem. Výtisk okamžitě zmizel a o půl vteřinky později se vynořil asi o
půl metru směrem vlevo a tiše se snesl na stůl. Toms uchopil papír do ruky a tu
oba asistenti viděli, že výtisk je bezvadný a po nějakých stopách náhražkového
margarinu není ani stopy.
„Noviny se přesunuly v čase asi
o dvacet čtyři hodiny zpět. Mám pokračovat?“
Krupička byl tuto exhibici
ochoten považovat skutečně za dobře provedený iluzionistický trik, ale
neodvážil se nic namítnout. Jen slabě přikývl hlavou.
Černá díra znovu vsála ten
bulvární plátek a její neviditelná kolegyně jej vzápětí vyplivla. Nezbylo než
se divit, protože profesor třímal v rukou zcela prázdný arch novinového papíru,
z něhož jako mávnutím kouzelného proutku rázem zmizely všechny příznaky
činnosti polygrafického závodu.
„A znovu!“ vykřikl Toms.
K jeho zklamání se však s
čistým papírem tentokrát nestala žádná změna, ani podruhé, ani potřetí.
Toms se škrábal na lysé lebce.
„Zdá se, že noviny nejsou k
demonstraci nejvhodnější.“ Hledal něco jiného, ale protože na nic nepřipadl,
prostrčil noviny černou dírou ještě jednou.
A úspěch se tentokrát dostavil.
Namísto celistvého archu se na stole octlo pár kousků hrubě sekaného dřeva,
běžně slujícími výrazem štěpky.
„Tak co? Stačí to jako důkaz?“
tázal se Toms.
„Ovšem profesore. Zvítězil jste
nad přírodou,“ jásal Živný.
„Ano, profesore, ale... jaksi
nevidím praktické využití,“ odvážil se namítat Krupička.
„Ještě jsem neukončil
demonstraci,“ podotkl Toms. „Teď nás čeká nejdůležitější experiment dnešního
odpoledne. Kdo z vás jako první chce okusit omamný pocit z cesty časem?“
Trapná chvilka naplnila
místnost dusivou atmosférou.
„Jak vidím, nikdo se nehlásí.
Přiznám se, že jsem tuto pštrosí politiku od vás očekával,“ prohlásil Toms. „Ustupte,
Krupičko. Musím proniknout do černé díry co nejrychleji. Pro kontrolu pohleďte
na mé digitální hodinky a zapište stav. Až se vrátím, budou jediným důkazem
mého převratného objevu.“
„Profesore, nedělejte to!“
chtěl vykřiknout Krupička, ale už bylo pozdě. Profesor se skokem plavmo vrhl do
prázdna.
Nelze říct, že by se zhroutil
do nitra absolutní hmoty s toutéž elegancí jako list papíru. Jeho cesta měla
přece jen jisté porodní bolesti. Zatímco hlava už zmizela v jádře neviditelného
bodu, nohy se dosud třepetaly venku a střed těla byl protažen v neviditelnou
nitku, ztrácející se kdesi v neznámu. Profesor zjevně uvízl.
„Vytáhneme ho!“ vykřikl
asistent Krupička.
„Pomůžeme mu dovnitř,“ vykřikl
asistent Živný.
Jelikož se nemohli dohodnout,
dali se do prudké hádky, v níž každý zastával své stanovisko, o němž byl s
neochvějnou jistotou přesvědčen. Když se konečně rozhodli, že nejlepší bude
ponechat událostem volný průběh, aby je profesor později nemohl obvinit z
diletantského zásahu do průběhu vědeckého experimentu, zjistili, že je profesor
pryč.
Marně však očekávali, že z
druhé černé díry vypadne byť jen jediný atom z těch biliónů, z nichž bylo
profesorovo tělo sestaveno.
„Abychom na něj nečekali černou
hodinu,“ podotkl jízlivě Živný.
Když probíhala desátá minuta,
asistent Krupička smekl.
Tu se však stalo cosi
neočekávaného. Kolem druhé černé díry se objevila ohnivá aureola a brzy s z ní
vysoukalo cosi růžově obludného, neforemného a nedefinovatelného. Když to dost
tvrdě dopadlo na desku stolu, zírali oba asistenti na to nadělení.
Nemluvně valící na svět své
modré bulvy se povalovalo uprostřed hromady sestávající z kousků hlíny a
několika kamenů, což byly poslední pozůstatky surovin, z nichž kdysi vznikl
profesorův oděv, hodinky, a konec konců profesor sám. Hromádka křemičitého
písku naznačila, že brýle měly skleněnou podstatu, a nikoli nevýznamnou roli
zde hrála malá stružka ropy. Plynné produkty nebyly naštěstí viditelné, přesto
bylo zjevné, že laboratoř se v té chvíli nutně musela proměnit v psí jeskyni.
„No, tak to bychom měli,“ řekl
poněkud rozpačitě asistent Krupička a uchopil nemluvně do náruče ve snaze je
konejšit.
„Počkej, neblázni. Musíme něco
udělat!“ panikařil Živný. „Musíme přece profesora zachránit!“
„Jak?“ otázal se Krupička,
který nevěřil v jakoukoli pozitivní změnu daného stavu.
„Přece zpátky černou dírou.
Když ho strčíme do té druhé, logicky musí čas běžet opačným směrem. Vrátí se
zase jako dospělý!“
„Jak myslíš,“ pokrčil Krupička
rameny a podal Živnému dítě. Živný zkusmo a velmi opatrně nasahal černou díru,
ještě chvíli zaváhal a pak se konečně odhodlal a vsunul nemluvně do prostoru.
Málem tam také uvízl, ale Krupička jej včas vytáhl ven.
Nečekali dlouho. Reakce byla
téměř spontánní.
Vyjekli zděšením.
Pochopili, že se zmýlili v
identifikaci černých děr. Profesora protáhli znovu tímtéž otvorem do anonymní
struktury tajemného minikosmu.
„Embryo,“ řekl Krupička kysele.
„Pane kolego, tohle je snad týdenní embryo. Udělejte, proboha, něco, ale teď se
nesmíte zmýlit.“
Živnému se při zákroku pořádně
třásly ruce, ale nakonec ten miniaturní produkt života zmizel.
Tentokrát čekali mnohem déle.
Dostatečně dlouho na to, aby mohli domyslet všechny důsledky svého i
profesorova neuváženého počínání.
Konečně se dočkali. Ulehčeně si
vydechli, když se z nitra neviditelna vysoukala hlava prokazatelně dospělého
člověka. Když se objevily i ruce, přispěchali oba na pomoc.
Pak zkoprněli v němém úžasu.
„Kde jsou mé hodinky, Krupičko!“
rozléhal se laboratoří profesorův hlas, teď zhruba o oktávu vyšší. „Jak teď
prokážu, že se můj experiment podařil? Co jste to zase zpackal, vy patlale?“
Krupička nebyl schopen
odpovědi, zato Živný se tentokrát vzpamatoval o poznání dřív.
„S inverzí na tento způsob jsme
nepočítali, paní profesorová,“ a nechal na samotném Tomsovi, aby i on
vychutnával půvaby svého těla, patřícímu zcela nahé asi dvacetileté krásce.