Josef Pecinovský

ČERNÁ HODINKA

„První stroj času je na světě, pánové,“ prohlásil slavnostně profesor Artur Toms. Shromážděný vědecký tým jej sledoval v němém údivu. Nikdo nepromluvil. Oba asistenti dychtivě očekávali, který základní princip tak exaktní vědy jako je fyzika tentokrát profesor s obvyklou elegancí popře.

„Nepotřebujeme k tomu vůbec nic, přátelé. Skutečně vůbec nic,“ dodal Toms s jistým patosem v hlase. „Zde na pracovním stole, je k dispozici celé zařízení,“ dodal a vzhlédl k výšinám, očekávaje spontánní potlesk.

Trapné ticho přerušil po půlminutě asistent Krupička.

„Ale, pane profesore, promiňte mi mou odvahu, ono totiž na stole ... nic není!“ řekl nikoli s bezelstností dítěte volajícího Král je nahý!

„Očekával jsem tuto triviální námitku,“ opáčil Toms s náznakem úsměvu, který jen utvrdil Krupičku v jeho sebekritickém poznání, že takový diletant nemá vedle génia typu Tomse co pohledávat.

„Proměřte si, příteli, prostor nad stolem obyčejným gravimetrem, a brzy zjistíte, že je zde možná víc hmoty než je laikovi patrno.“

Krupička ještě chvíli váhal a pak s toutéž odhodlaností, s jakou kadet Biegler zařval své legendární Jesus Marja, es stimmt nicht!, vykřikl:

„Ale vždyť nic není vidět!“

„Ovšem, ani nemůže být vidět. V jakém případě je hmota lidskému zraku neviditelná?“ otázal se Toms svých asistentů a výraz jeho očí dával najevo, že v případě odpovědi: „Ve tmě“ začne profesor vraždit. „Hmota je lidskému oku neviditelná pouze v jediném případě, pokud ovšem chceme zůstat na platformě dané stupněm současného vědeckého poznání.“

Krupička, zcela zahlcen přívalem zatím nepotvrzených argumentů a teorií, stál jako blboun nejapný a marně sháněl v mozkových závitech poslední paběrky kdysi pracně našprtaných pouček, jež mu v lebce zůstaly i přes časté otřesy způsobenými dlouholetým odloučením od logicky uvažujícího světa a navíc postiženém ztrátou akceschopnosti při výkonu rutinních prací v Tomsově týmu, kdy veškerá tvůrčí činnost byla soustředěna zcela nedemokraticky do rukou silného jedince.

„Dejte sem ruku,“ zasyčel Toms a než se stačil Krupička vzpamatovat, profesorova drápatá pazoura jej uchopila za zápěstí a vlekla jeho paži do zcela konkrétního místa ve výšce necelého půl metru nad deskou zjevně zcela prázdného stolu.

Krupička náhle cítil, jak ho uchopila jakási neznámá síla, cosi jako by vysávalo jeho pěst a když si konečně svou horní končetinu prohlédl, zbledl téměř do barvy svého laboratorního pláště, neboť seznal, že prsty se vřetenovitě protáhly a jejich podivně deformované špičky se už vůbec nepodobají orgánu, jež tak dlouho utvářela Matka příroda.

„Tak mi přece pomozte!“ sípěl Toms. „Laplo ho to!“

Teprve v tu chvíli se vzpamatoval dosud zcela netečný asistent Živný a pomohl Tomsovi vytáhnout zdeptaného Krupičku z neviditelné pasti.

„Tak už víte, co tam je?“ vyptával se triumfálně Toms, zatímco Krupička si třel postiženou končetinu. Jeho srdce kmitalo dvě stě krát za vteřinu, ale byl spokojen, protože ruka byla opět rukou.

„Kdybychom vás nevytáhli, brzy byste se obdobným způsobem prodloužil celý. Zatímco vy byste pronikl do centra během zlomku vteřinky, my bychom vás tady s Živným mohli pozorovat celé věky a konce vašeho pádu bychom se patrně nedožili.“

„Profesore!“ vykřikl Krupička a hlas mu dvakrát přeskočil. „Snad nechcete naznačit, že tady, nad stolem, právě tady, v této laboratoři, přechováváte černou díru?“

„Přesně tak. Způsob, jak vyrobit miniaturní černou díru, je mým patentem, a nepochybuji, že se jím brzy proslavím.“ Mlčky se uklonil, jako kdyby už trénoval své vystoupení před švédským králem.

„Ale jak chcete černou díru využít jako stroj času, profesore?“ ozval se poprvé asistent Živný, kterého Krupička už také nakazil svými věčnými pochybnostmi. „Pravda, pro člověka, který padá do černé díry, uplynou v okolním vesmíru celé věky, ale všichni dobře víme, že cesta zpět neexistuje.“

„Nechte mne laskavě dokončit výklad, Živný,“ zvýšil profesor hlas. „Jinak ovšem máte zcela pravdu. Černá díra sama o sobě je vhodná nanejvýš tak k úklidu radioaktivního odpadu. Všichni přece známe tu chronickou vlastnost toho absurdního tělesa. Nikdo však zatím nikdy nezkoumal chování skupiny černých děr!“

Konečně vyvolal Toms aspoň částečný dojem triumfu, po němž tolik toužil.

„Profesore,“ jásal Krupička. „Snad nechcete naznačit, že tady teď máme přinejmenším dvě černé díry?“

„Jistě. Nechci nic naznačovat. Ony tady jsou.“

„Jak ale dvě černé díry...“

„Jednoduše. Zatímco jedna černá díra nikdy nepustí to, co jednou pohltila, soustava černých děr se vyznačuje neobyčejnou prostupností. Co vnikne do díry jedné, naruší rovnováhu a současně pronikne do díry druhé, jež tento předmět v okamžiku vyvrhne. Každá legrace ale něco stojí. Máme přece jisté zákonitosti. Prostě - jednou spotřebujeme hmotu, jindy energii. Ne tak dnes. Prostup černými děrami spotřebuje - čas, což je, jak známo, třetí fáze hmoty!“

Krupička kroutil nevěřícně hlavou.

„Vidím, že pochybujete. Malý experiment vás hned přesvědčí. Pohleďte.“

Toms vytáhl ze stolu chuchvalec zmačkaných novin.

„Jsou včerejší. Dnes ráno jsem si do nich zabalil svačinu.“

Profesor předvedl noviny účastníkům experimentu jako kouzelník svou rekvizitu, tak, aby všichni viděli mastné fleky, a pak je zasunul do místa, kde Krupička před chvílí zápasil s neviditelnem. Výtisk okamžitě zmizel a o půl vteřinky později se vynořil asi o půl metru směrem vlevo a tiše se snesl na stůl. Toms uchopil papír do ruky a tu oba asistenti viděli, že výtisk je bezvadný a po nějakých stopách náhražkového margarinu není ani stopy.

„Noviny se přesunuly v čase asi o dvacet čtyři hodiny zpět. Mám pokračovat?“

Krupička byl tuto exhibici ochoten považovat skutečně za dobře provedený iluzionistický trik, ale neodvážil se nic namítnout. Jen slabě přikývl hlavou.

Černá díra znovu vsála ten bulvární plátek a její neviditelná kolegyně jej vzápětí vyplivla. Nezbylo než se divit, protože profesor třímal v rukou zcela prázdný arch novinového papíru, z něhož jako mávnutím kouzelného proutku rázem zmizely všechny příznaky činnosti polygrafického závodu.

„A znovu!“ vykřikl Toms.

K jeho zklamání se však s čistým papírem tentokrát nestala žádná změna, ani podruhé, ani potřetí.

Toms se škrábal na lysé lebce.

„Zdá se, že noviny nejsou k demonstraci nejvhodnější.“ Hledal něco jiného, ale protože na nic nepřipadl, prostrčil noviny černou dírou ještě jednou.

A úspěch se tentokrát dostavil. Namísto celistvého archu se na stole octlo pár kousků hrubě sekaného dřeva, běžně slujícími výrazem štěpky.

„Tak co? Stačí to jako důkaz?“ tázal se Toms.

„Ovšem profesore. Zvítězil jste nad přírodou,“ jásal Živný.

„Ano, profesore, ale... jaksi nevidím praktické využití,“ odvážil se namítat Krupička.

„Ještě jsem neukončil demonstraci,“ podotkl Toms. „Teď nás čeká nejdůležitější experiment dnešního odpoledne. Kdo z vás jako první chce okusit omamný pocit z cesty časem?“

Trapná chvilka naplnila místnost dusivou atmosférou.

„Jak vidím, nikdo se nehlásí. Přiznám se, že jsem tuto pštrosí politiku od vás očekával,“ prohlásil Toms. „Ustupte, Krupičko. Musím proniknout do černé díry co nejrychleji. Pro kontrolu pohleďte na mé digitální hodinky a zapište stav. Až se vrátím, budou jediným důkazem mého převratného objevu.“

„Profesore, nedělejte to!“ chtěl vykřiknout Krupička, ale už bylo pozdě. Profesor se skokem plavmo vrhl do prázdna.

Nelze říct, že by se zhroutil do nitra absolutní hmoty s toutéž elegancí jako list papíru. Jeho cesta měla přece jen jisté porodní bolesti. Zatímco hlava už zmizela v jádře neviditelného bodu, nohy se dosud třepetaly venku a střed těla byl protažen v neviditelnou nitku, ztrácející se kdesi v neznámu. Profesor zjevně uvízl.

„Vytáhneme ho!“ vykřikl asistent Krupička.

„Pomůžeme mu dovnitř,“ vykřikl asistent Živný.

Jelikož se nemohli dohodnout, dali se do prudké hádky, v níž každý zastával své stanovisko, o němž byl s neochvějnou jistotou přesvědčen. Když se konečně rozhodli, že nejlepší bude ponechat událostem volný průběh, aby je profesor později nemohl obvinit z diletantského zásahu do průběhu vědeckého experimentu, zjistili, že je profesor pryč.

Marně však očekávali, že z druhé černé díry vypadne byť jen jediný atom z těch biliónů, z nichž bylo profesorovo tělo sestaveno.

„Abychom na něj nečekali černou hodinu,“ podotkl jízlivě Živný.

Když probíhala desátá minuta, asistent Krupička smekl.

Tu se však stalo cosi neočekávaného. Kolem druhé černé díry se objevila ohnivá aureola a brzy s z ní vysoukalo cosi růžově obludného, neforemného a nedefinovatelného. Když to dost tvrdě dopadlo na desku stolu, zírali oba asistenti na to nadělení.

Nemluvně valící na svět své modré bulvy se povalovalo uprostřed hromady sestávající z kousků hlíny a několika kamenů, což byly poslední pozůstatky surovin, z nichž kdysi vznikl profesorův oděv, hodinky, a konec konců profesor sám. Hromádka křemičitého písku naznačila, že brýle měly skleněnou podstatu, a nikoli nevýznamnou roli zde hrála malá stružka ropy. Plynné produkty nebyly naštěstí viditelné, přesto bylo zjevné, že laboratoř se v té chvíli nutně musela proměnit v psí jeskyni.

„No, tak to bychom měli,“ řekl poněkud rozpačitě asistent Krupička a uchopil nemluvně do náruče ve snaze je konejšit.

„Počkej, neblázni. Musíme něco udělat!“ panikařil Živný. „Musíme přece profesora zachránit!“

„Jak?“ otázal se Krupička, který nevěřil v jakoukoli pozitivní změnu daného stavu.

„Přece zpátky černou dírou. Když ho strčíme do té druhé, logicky musí čas běžet opačným směrem. Vrátí se zase jako dospělý!“

„Jak myslíš,“ pokrčil Krupička rameny a podal Živnému dítě. Živný zkusmo a velmi opatrně nasahal černou díru, ještě chvíli zaváhal a pak se konečně odhodlal a vsunul nemluvně do prostoru. Málem tam také uvízl, ale Krupička jej včas vytáhl ven.

Nečekali dlouho. Reakce byla téměř spontánní.

Vyjekli zděšením.

Pochopili, že se zmýlili v identifikaci černých děr. Profesora protáhli znovu tímtéž otvorem do anonymní struktury tajemného minikosmu.

„Embryo,“ řekl Krupička kysele. „Pane kolego, tohle je snad týdenní embryo. Udělejte, proboha, něco, ale teď se nesmíte zmýlit.“

Živnému se při zákroku pořádně třásly ruce, ale nakonec ten miniaturní produkt života zmizel.

Tentokrát čekali mnohem déle. Dostatečně dlouho na to, aby mohli domyslet všechny důsledky svého i profesorova neuváženého počínání.

Konečně se dočkali. Ulehčeně si vydechli, když se z nitra neviditelna vysoukala hlava prokazatelně dospělého člověka. Když se objevily i ruce, přispěchali oba na pomoc.

Pak zkoprněli v němém úžasu.

„Kde jsou mé hodinky, Krupičko!“ rozléhal se laboratoří profesorův hlas, teď zhruba o oktávu vyšší. „Jak teď prokážu, že se můj experiment podařil? Co jste to zase zpackal, vy patlale?“

Krupička nebyl schopen odpovědi, zato Živný se tentokrát vzpamatoval o poznání dřív.

„S inverzí na tento způsob jsme nepočítali, paní profesorová,“ a nechal na samotném Tomsovi, aby i on vychutnával půvaby svého těla, patřícímu zcela nahé asi dvacetileté krásce.