Josef Pecinovský

DUSNO

Ani dnes nebyl obraz s nelogickým názvem Dusno, visící v jedné z polozapomenutých místností galerie, opatřen Hirmetovým rámem. Možná to nebyl dobrý obraz. Znázorňoval podivný svět přímých linií, šedých mračen, pokroucených konstrukcí; plochá krajina byla modelována podle absurdního vzoru vzniklého nepochybně jen v umělcově fantazii. Agadis není příliš známým malířem, ale tři jeho díla visí v hlavních sálech. Všechna tři, jak jsem si povšiml, jsou Hirmetovým rámem opatřena.

Do ostatních pláten vystavených ve stejném sále jako Dusno se dalo volně vstupovat. Příšerný historický akvarel Genta Lemericha s názvem Bestie skonává byl dokonce hojně navštěvovaný a často se před ním tvořila někdy i dost dlouhá fronta. Zajímalo mě, co tak lákavého může být ve světě, jemuž v popředí dominoval umírající voják; ta krajina byla zahalena namodralou mlhou vnikající na scénu poodhaleným stanovým plátnem. Vystál jsem si tu frontu a prošel Hirmetovým rámem. Obraz přede mnou ustoupil stejně jako všechny ostatní, do nichž jsem kdy vešel (a nebylo jich málo). Celý prostor stanu se ukázal být jen lepenkovou kulisou a zhruba odpovídal míře Lemerichova talentu. Voják, ač ještě živý, se nehýbal. Mohly to způsobit nedokončené tahy štětcem právě tak jako nevhodné podkladové barvy. Zvolna jsem kráčel za ostatními návštěvníky a brzy jsem mohl nahlédnout i do prostoru za stanovým plátnem.

Rozevřela se přede mnou rovina ukončená ostře seříznutým srázem. Mé uši zahltil primitivní bitevní ryk. Pod údery kopí, oštěpů a sekyr, částečně skrytých za lesem nesouměrných štítů, klesali k zemi pestrobarevně odění vojáci. Koně zahalení v rudých plátnech řičeli hrůzou. Důstojníci se šavlemi s oboustranným ostřím veleli do útoku. Země sténala pod dopady dělových koulí.

Pro někoho ta podívaná možná byla uchvacující. Nadutá dáma stojící asi dva kroky ode mne, ač nemohla pochopit, oč vlastně bojujícím stranám jde, máchala svými korpulentními pěstičkami a nepříčetně ječela:

„Zab ho, zab ho!“

Nevydržel jsem to dlouho. V té chvíli jsem poznal, že Gent Lemerich je muž s velmi plytkou fantazií, neboť celý ten krvavý výjev se v pravidelných cyklech opakoval; nešlo zde vlastně o nic jiného než o sen umírajícího vojáka. Obraz jako celek působil jen jako laciný barvotisk a měl v sobě až příliš nadsazeného naturalismu. Vyhledal jsem Hirmetův rám a předčasně se vrátil zpět na parkety galerie.

Obraz Dusno zíral svými konturami do prázdna a nevšimlo si ho jediné oko.

Poptal jsem se průvodce, proč Dusno není zařazeno do běžné prohlídky. Odpověděl vyhýbavě, prý se v poslední době projevuje velký nedostatek rámů, jejich cena stoupla a galerie musí šetřit, a pak, o tenhle obraz není žádný zvláštní zájem. Jakto, že není zájem, divil jsem se vduchu. Jak rád bych se tam podíval...

Strávil jsem před obrazem dlouhé hodiny a nacházel v těch mistrovských tazích štětce nové a stále zajímavější detaily, které se snad ani nedají popsat. Býval jsem obrazem tak unesen, až jsem často zvečera přeslechl pokyn průvodce, že galerie se uzavírá.

Až jednou. Byl to den jako každý jiný. Proplétal jsem se davem směřujícím k nejnovější senzaci, sytě modrému oleji Fineona Glynycha s pochybným názvem Poušť. Když jsem se konečně dostal do svého koutku s Agadisovým Dusnem, stanul jsem na prahu jako přimrazený. Fronta na Bestii se rozplynula jako pára nad hrncem a pod tím kýčem visela jen neumělou rukou vyvedená cedulka „V opravě“. Hirmetův rám byl odsunut stranou. Natolik stranou, že stál těsně před mým oblíbeným Dusnem. Stačilo jen vystoupit po dvou schůdcích, trochu sklonit hlavu a pak překročit tu neviditelnou hranici mezi reálným světem a neskutečnem, kdysi snad jen plochým obrazem, teď však díky neobyčejným vlastnostem Hirmetova rámu prostorem získávajícím v souladu s malířovou fantazií i třetí rozměr.

Ne, neváhal jsem ani chvíli.

Ovanul mě horký dech cizí krajiny. Natolik cizí, že přes zvýšenou teplotu jsem ucítil podivný chlad. Obraz dýchal, to jsem zřetelně cítil. Působil na mne zcela jinak než kupříkladu Lemerichovy mazanice. Udělal jsem další krok a dotkl se jednou nohou té divné země. Pokroucené konstrukce jsem měl na dosah ruky, ale když jsem se chtěl jedné z nich dotknout, musel jsem ujít pěknou vzdálenost - nebylo jednoduché si zvyknout na tu nepřirozenou perspektivu. Byla to obdivuhodná dílčí asymetrie ve světě jinak až neskutečně symetrickém. Ty konstrukce se zdály být souměrné, ale jejich povrch byl jediným absurdním chaosem. Šlapal jsem po čemsi, co snad mohlo být kobercem, Agadisova fantazie však z něj vykouzlila stébla jemných rostlinek, mezi nimiž se hemžili nepatrní tvorečkové.

A pak jsem vstoupil mezi vysoké, nebetyčné skály, pokryté stříbřitými plochami odrážejícími ostré sluneční světlo, v jejichž uspořádání jsem nevycítil nic jiného než nesmírnou úctu k matematice. A všechno sálalo.

Vedro, neuvěřitelné vedro čpělo z jakési obludné nevelké koule zavěšené kdesi nahoře. Její svit mě nutil zavírat oči a nedovolil mi pohlédnout vzhůru. Pot ze mne tekl v potocích, ale já si to neuvědomoval, neboť jsem zjistil, že ten svět nekončí po dvaceti či třiceti krocích jako běžné plátno. Ten obraz byl nesmírně hluboký. Náhle se přede mnou rozevřela závratná perspektiva zalesněného břehu obrovského jezera a já zvolna brázdil hluboký písek a přidržoval se osamocených balvanů, až jsem se dostal k vodě a dotkl se její hladiny. To už jsem věděl, že Agadisova fantazie nemá hranic.

A dostal jsem strach.

Teď už jsem asi tušil, proč právě před tímhle obrazem nestává Hirmetův rám. Možná, že obraz už někdy dávno kdosi navštívil, snad i sám Agadis, a každý nutně musel pocítit totéž co já v této chvíli, poznat ten děs nekonečných prostor a krutý tlak děsivé perspektivy. Nezbylo než prchnout zpět, tam, kde jednotvárná šeď Hirmetova rámu vrací klid a mír skutečného známého světa. Obrátil jsem se a zoufale jsem šplhal po rozpáleném břehu, prošel mezi svislými stěnami a tam, kde jsem před čtvrthodinou udělal první kroky v tomto jen namalovaném světě, jsem zůstal strnule a bezmocně stát.

Rám byl pryč.

Volal jsem, křičel, prosil. Vše nadarmo. Průvodce mě neslyšel. Nemohl mě slyšet. Ve chvíli, kdy byl rám odtažen, zmizel celý prostor a obraz se stal opět plátnem nepravidelně pokrytým barevnými skvrnami. Já přestal existovat.

Mám zůstat tady, na tomto prázdném místě, a čekat, až někdo jednou přisune rám k obrazu, z něhož na první pohled sálá děs a hrůza, k obrazu, v němž člověka pronásleduje neodbytný pocit, že se každou chvíli musí udusit? Obrátil jsem se a v v panice jsem prchal... Kam? Nevím. Nakonec si pamatuji, že jsem omdlel na místě, o němž bych si nikdy nepomyslel, že může existovat.

Probudil jsem se mezi nimi.

Agadisův svět byl obydlen, což mne překvapilo, neboť v obraze žádné postavy nebyly. Hirmetův rám však stupňuje malířovu fantazii a dotváří i to, co jeho ruka nenamalovala. A svět obrazu začíná přece až tam, kam pozorovatel nemůže dohlédnout...

Žiji už dlouhou mezi nimi. Už jsem se jich přestal děsit a naučil jsem se i té jejich zvláštní řeči, a právě tak i oni už neprojevují při pohledu na mne takový odpor. Vím, že Hirmetův rám už nikdy nenajdu, neboť tento svět je vskutku nekonečný a já si ani nezapamatoval místo, kde jsem se v něm objevil.

Vozí mě z místa na místo a předvádějí mě jako hříčku přírody. Nevadí mi to, už jsem si zvykl. Jen v dlouhých temných nocích mě přemáhá stesk a zoufalá touha po domově, ale to vše je už jenom prázdný sen a klamná naděje.

Ale nedávno se něco stalo.

Občas si listuji v jejich tiskovinách. Náhle jsem spatřil reprodukci obrazu. Při pohledu na ni se mi téměř zastavilo srdce. Ten obraz musel namalovat někdo, kdo musel znát můj rodný svět, ten jediný skutečný a pravý svět, který je mi už tak dlouho odpírán. Ten malíř tam musel být, jinak by nemohl tak věrně vystihnout tu pravou perspektivu, pravou podobu našeho světa. Musím jej vyhledat, musím se s ním setkat. A potom stačí přijít k jedinému jeho obrazu, projít Hirmetovým rámem, jehož konstrukce není nijak složitá, a pak...

Ten malíř, jak už vím, není sám, podobně jako on maluje i několik dalších. Snad i oni se dostali do světa, po němž tak toužím. Prý mají zvláštní vidění světa, a říkají tomu kubismus.

Má situace není beznadějná. Cirkus Barnum-Bailey kočuje po celém světě, jednou se určitě aspoň jedním z nich musím potkat...

(1987)