Josef Pecinovský
„První
stroj času je na světě, přátelé,“ prohlásil rozhodně profesor Toms.
Oba profesorovi asistenti na sebe udiveně prohlédli. Krupička se
otřásl chladem, Živný si přitáhl ke krku šálu.
Toms si nevšímal jejich rozpaků, nedbal ani
na to, že mu z vlhkého stropu ukápla přímo na nos velká kapka.
Opíral se o haldu starého papíru, který navenek připomínal nejspíš
slizkou hromadu kompostu.
„Jistě
se divíte, proč jsem vás zavedl sem, do chladného a nevlídného sklepení,“
přerušil Toms vlhké ticho. „Vězte, pánové, zavedla mne sem věda.“
„Pěkná
věda,“ zašeptal Krupička. „Doufejme jen, že se Toms rozpustí dříve než my.“
„Jistě
víte, že skutečnému vědeckému pracovníkovi se vyplatí sledovat každou, i tu
nejméně nadějnou stopu,“ pokračoval Toms ve svém výkladu předstíraje, že Krupičkovu
poznámku neslyšel. „Proto také mne jednoho šťastného dne dovedla ruka osudu až
sem.“
„Zbývá
ho jen nabalzamovat,“ odtušil tiše asistent Živný.
„A
tady, právě tady jsem nalezl skutečný poklad,“ řekl Toms s neuvěřitelným
pathosem v hlase a položil ruku na hromadu papíru. Ozval se čvachtavý zvuk. „Toto
není vše. Pohlédnete-li sem,“ ukázal směrem k polorozpadlému regálu, „zjistíte,
že se zde nachází nejméně dvacet tisíc archů papíru. Zajásal jsem, když jsem je
objevil, neboť z jistých útržkovitých zlomků jsem pochopil, že člověk, který
tyto papíry v minulosti popsal, se zabýval týmž problémem co já. A věřte, že
byl na správné stopě, ovšem technická zaostalost tehdejší doby mu nedovolila
jeho objevy realizovat. Mně ovšem stačila jediná jeho myšlenka, abych sestrojil
svůj největší vynález. Zde pohleďte.“
Rozevřel brašnu a vyjmul z ní nevelký předmět tvaru krychle.
„Televizor?“
zabručel udiveně asistent Krupička, kterého už zjevně jeskynní anabáze
nebavila.
„Nikoli,“
odpověděl Toms. „Chronoskop.“
„Cože?“
zavrčel Živný a zabořil ruce hlouběji do kapes.
„Tímto
strojem můžeme pohlédnout libovolně hluboko do minulosti. Můžeme vidět, co se v
této místnosti odehrávalo před deseti minutami, před dvěma lety, před
půlstoletím, před pěti sty roky, ba i předtím, než místnost vůbec začala existovat.
Stačí vyhledat v minulosti vhodný okamžik a najdeme toho génia, který popsal
tyto stránky. Budeme svědkem těch posvátných chvil, kdy bude nanášet slova na
papír, a zachráníme pro budoucnost nejen umělecká díla nezměrné hodnoty, ale i
principy neuvěřitelných vynálezů.“
Oba asistenti na sebe mlčky pohlédli, ale neřekli nic. Zjevně se jim
nedostávalo slov. Nic z toho však neubralo Tomsovi na aktivitě.
„Pohleďte,“
opakoval a zapojil přístroj. Na stínítku monitoru se objevily rozmazané skvrny,
z nichž ostře vystupovaly ostře zelené cifry v pravém rohu dole.
„Zde
se odměřuje čas, který uplynul od sledovaného okamžiku. Zde tedy pět týdnů a
osm minut,“ řekl Toms. Dosedl na hromadu sběrového papíru pranic nedbaje na to,
že si zmáčí kalhoty na choulostivých místech.
Rozpoznali sklepení, v němž se nacházeli. Jakási vyzáblá shrbená
postava se prohrabávala ve starém papíru. Pak se ten člověk otočil.
„Ale
profesore, to jste přece vy!“ vykřikl udiveně asistent Krupička.
„Zajisté,
že jsem to já,“ usmál se Toms. „Přesně před pěti týdny a osmi minutami jsem
objevil tento poklad. „Už jste pochopili genialitu mého vynálezu?“
„Pochopili,
zajisté,“ odtušil Živný. „Jen kdyby nebyl tak studený.“
„Nu,
vracejme se dál do minulosti. O celé roky, desítky let, možno i staletí,“
přeříkával Toms s jistým pathosem v hlase.
Zelené cifry na monitoru se rozběhly, ale obraz se jinak propadl
do temnoty.
„Porucha?“
divil se Krupička.
„Nikoli,
pánové,“ triumfoval Toms. „Hledíme nadále do tohoto sklepení. Ale jaksi,
uznejte, dlouhé roky sem nikdo nepřišel, a ve sklepě zpravidla bývá tma.“
V
naprosté temnotě uběhla desítka let, potom druhá. Čas se pozpátku vlekl
zdánlivě v neuvěřitelně pomalém tempu, umocňovaném tím, že se na obrazovce
naprosto nic nedělo.
„Teď,
konečně,“ vydechl Toms. Obrazovka se rozsvítila, ale jen na okamžik. Objevil se
neznámý člověk, který do sklepa instaloval pasti na myši. Pak opět vše propadlo
do bezedné černoty.
Roky se přelily do staletí, když se konečně na obrazovce
rozednilo. Tu s překvapením zjistili, že nejsou ve sklepě, ale v poměrně dobře
prosvětleném pokoji zařízeném primitivním nábytkem.
„Vida,
tenkrát to nebyl sklep,“ odtušil Toms, zahlédnuv pootevřeným oknem listovou
zeleň.
Roky však letěly zpět neuvěřitelným tempem, na obrazovce se míhaly
jakési osoby a Toms zápasil s ovládacími prvky svého přístroje, které se zjevně
zasekly.
„Teď,
konečně, teď!“ zařval Toms. Ze stropu se odlepil vlhký pás staleté omítky a s
hlasitým plácnutím dopadl na mokrou podlahu. Toms si toho nevšímal.
Hleděli na záda jakéhosi prošedivělého muže. Z reproduktoru se
ozývaly krátké, praskavé zvuky.
Neviděli tomu člověku do tváře, hleděli jen na jeho prošedivělé
temeno.
„Co
tram ten chlap dělá?“ lámal si hlavu asistent Živný.
„Je
sehnutý nad něčím záhadným. A leze z toho papír,“ projevil jistou pozorovací
schopnost asistent Krupička.
„Jaké
omezence jsem si to vybral za spolupracovníky,“ rval si Toms vlasy z pleše. „To
je obyčejný psací stroj.“
Profesor se snažil změnit úhel pohledu, až se mu podařilo zaostřit
na papír, který se pokrýval neuvěřitelně primitivními znaky.
„Nu,
přesně sem jsme se potřebovali dostat,“ zářil Toms štěstím. „Stačí teď jen
trpělivě zaznamenávat vše, co ten člověk píše. zachráníme pro budoucnost vše,
co tady zvlhlo a co sežraly myši.“
„Hele,
on píše o tobě,“ obrátil se Živný ke Krupičkovi.
„Cože?“
vytřeštil oči Krupička, pohlédl na obrazovku a četl:
„Z
čeho tak usuzujete, profesore?“ otázal se Krupička.
„To
je nějaká pitomost,“ řekl Krupička. „Pitomá náhoda.“
„Mně
se to nějak nelíbí,“ zašeptal Živný, když spatřil text:
„Vypadá
to jako nějaká hloupost,“ podotkl asistent Živný.
Toms, bílý jako křída, sledoval obrazovku s očima přilepenýma ke
stínítku.
Nebyl schopen slova.
„Soudím,
že náš profesor úplně zblbl,“ řekl Krupička. Takto nemilosrdně dopadaly kovové
typy na papír se suchými údery.
„Nezdá
se, že by ses dnes zmýlil,“ pokýval hlavou asistent Živný.
„Zakazuji
vám to číst!“ zařval Toms.
Tento den dospěli všichni k logickému
poznání, že profesor Toms je úplný blb... rozklepaly se typy na
papíře v dokonalém chorálu a bez jediného překlepu.
Uslyšeli tupou ránu. To profesorova pěst pozvedla chronoskop a
mrštila jím o zem. Obraz pohasl, ale zvuky klapajícího psacího stroje
doprovázely ještě druhý a třetí dopad přístroje na podlahu, než i ony utichly.
„Byli
jsme svědky něčeho úžasného,“ pronesl asistent Krupička, zatímco Toms kopal do
ochranné schránky chronoskopu.
„Ten
člověk viděl do budoucnosti, on nás znal,“ říkal s posvátnou úctou asistent
Živný, zatímco Toms poskakoval po zbytcích chronoskopu.
„Jakže se jmenoval ten génius minulosti, jeho
jméno je třeba zanést do učebnic,“ řekl asistent Krupička.
„Nikam
nic nebudete zanášet,“ pištěl Toms. „Jméno Josef Pecinovský bude navždy
zapomenuto!“ prskl a vyběhl ze sklepa.
Jeho asistenti na sebe mlčky pohlédli, a pak
pomalu následovali svého profesora.
Sklepení i se vzácnými zbytky nečitelných rukopisů navždy utonulo
ve tmě a v zapomenutí.