Josef Pecinovský
„První stroj času je na světě, přátelé,“ prohlásil profesor Artur Toms. Shromážděný vědecký tým uznale sledoval svého vedoucího, slavného vynálezce, a všichni přitom marně pátrali po jakémkoli zařízení, které by alespoň částečně uvedený objekt připomínalo.
„Zde, na kosmické stanici ve
vzdálenosti deseti astronomických jednotek od Země,“ pokračoval profesor,“ se
teď uskuteční nejodvážnější experiment v lidských dějinách. Pohlédnete-li z
okna,“ s dramatickým gestem roztáhl rolety a dovolil ochabujícím slunečním
paprskům, aby jen zlehka osvětlily tváře přítomných, plné statečného odhodlání,
„spatříte nejnovější model stroje času, který jsem původně nazval rotoid,
posléze časovrat, následně kruhovrat, až jsem dospěl ke konečnému názvu nejlépe
vystihujícímu způsob použití i jeho funkci: kolovrat. Kolovrat není v principu
ničím jiným než dva kilometry dlouhým tubusem z absolutní hmoty, která
mimochodem je rovněž mým vynálezem; na jednom konci je instalována kabina pro
poutníka, na opačném pak protizávaží o přesně stejné hmotnosti. Ve vzdálenosti
devíti set metrů od geometrického středu této soustavy jsou umístěny dva
energomotory a naprosto stejným tahem opačného smyslu. Oba budou pochopitelně
uvedeny do chodu současně: kolovrat začne rotovat. Po dvou hodinách dosáhne
stroj 45 000 otáček za sekundu, což představuje 2 706 000 otáček za minutu. V
tom okamžiku budou oba energomotory rotovat rychlostí světla ve vakuu, z čehož
nutně plyne, že kabina s poutníkem, vzdálená od středu soustavy ještě o sto
metrů dál, tuto doposud mezní rychlost překročí. Pro poutníka pak začne čas
plynout zpět proti běžnému toku času.
Nuže, nyní do díla! Kdo z vás
bude jako první ochoten podrobit se dosud neznámému pocitu z cesty napříč
vlnami času?“
„Profesore!“ vykřikl zděšeně
asistent Krupička. „Co přetížení? Vždyť zrychlení bude činit přinejmenším 170
km.s-2, to je nejméně 17 000 g! A když tomu připočteme ještě
odstředivou sílu, která činí...“
„Čekal jsem tuto námitku,“
usmál se Toms. „Obě tyto síly jsou bezesporu značné, ovšem vznikají prostým
kondenzováním nadbytečné energie. Odkud myslíte, že beru pohonné hmoty pro oba
energomotory? Odebírám je z takto vznikajícího přetížení. Čím rychleji se
kolovrat pohybuje, tím větší přetížení vzniká a tím více energie je k
dispozici. V kabině bude poutníkovi přinejmenším tak lehko jako zde. Kolovratu
postačí počáteční impuls.
Ovšem jak vidím, nikdo se
dobrovolně nehlásí. Přiznám se, že jsem tuto pštrosí politiku od vás očekával.“
Připil na zdar experimentu
veltlínským zeleným a vstoupil do kolovratu.
Uplynuly dvě hodiny. Kolovrat
byl pohlcen rychlostí a zahalil se do pláště neviditelnosti. O existenci
profesora Tomse by bylo možné pochybovat, kdyby se z malého přijímače stále
ještě neozýval slábnoucí profesorův hlas:
„Ručička se blíží k červené
hranici, přátelé,“ zněly sípavé zvuky provázené girlandou poruch. „Zbývá ještě
několik okamžiků. Cítím, jak se čas bortí, jak se zastavuje. Nořím se do něj!
Jak je báječné cítit vítězství člověka nad přírodou! Teď! Teď dosahuji
rychlosti světla! Pak už mne neuslyšíte. Vrátím se do minulosti itsolunim od es
mítárv etíšylsuen...“
Profesorův hlas nadobro utichl.
Dlouho na sebe mlčky hleděli.
Asistent Krupička jako první smekl. Stáli v pozoru a dodrželi minutu ticha za
svého profesora.
Pak se ohlédli a strnuli
úžasem. Profesor Toms značnou rychlostí couval od vstupu do kolovratu ke svému
místu v čele stolu, přiložil k ústům sklenici, ta se naplnila vínem, profesor
ji odložil a spustil zrychlenou kadencí neobyčejně pisklavým hláskem:
„lávákečo ukitilop ísortšp otut
sáv do mesj ež se mánziřp ísálhen odkin es utnemirepxe k mídiv kaj...
Jeho výklad trval necelé tři
minuty, nato vycouval z kabiny. Našli ho na lůžku, kde neuvěřitelným tempem,
zjevně pozpátku, spal.
Sešli se znovu v kajutě a
debatovali nad pozoruhodnými jevy, jichž byli právě svědky. Nutno dodat, že
padlo i dost silných slov o zvláštních projevech posmrtného života. Debatu
přerušil náhlým vpádem profesor Toms.
„První stroj času je na světě,
přátelé,“ prohlásil. Sledovali ho s němým úžasem.
„Zde, na kosmické stanici ve
vzdálenosti deseti astronomických jednotek od Země,“ pokračoval profesor
neúnavně ve výkladu nedbaje toho, že všichni na sebe vrhají významné pohledy, „jsem
zkonstruoval svůj kolovrátek.“ Řekl jen to, co už přítomní znali.
„Jak vidím, nikdo se nehlásí.
Přiznám se, že jsem tuto pštrosí politiku od vás očekával,“ ukončil profesor
svůj projev mávnutím ruky, pozvedl číši k přípitku a odebral se do kolovratu.
Uplynuly dvě hodiny. Malý
přijímač stále ještě reprodukoval Tomsův roztřesený hlas; kromě toho už nic
nenasvědčovalo, že by profesor byl ještě naživu.
„...a pak už mě neuslyšíte.
Vrátím se do minulosti itsolunim od es mítarv etíšylsuen...“
Profesor utichl. Dlouho na sebe
mlčky hleděli. Nikdo nesmekl. Za několik minut spatřili svého profesora
kráčejícího po račím způsobu ke svému místu v čele stolu.
„lavákečo ukitilop ísortšp
otut...“
Po vyčerpání výkladu vycouval z
kabiny a uložil se do postele. Než se stačili dohodnout na dalším postupu, byl
tu znovu.
„První stroj času je na světě,
přátelé...“
Ohromení se měnilo v pocit
jednotvárnosti. Bez zájmu vyslechli poučení o kolovratu.
„Ale profesore!“ vykřikl náhle
asistent Krupička. „Tohle všechno už jste nám dnes dvakrát říkal!“
Toms se zarazil a chvíli
uvažoval.
„Nesmysl, Krupičko. Tak
roztržitý ještě nejsem. Ale jak vidím, nikdo se nehlásí. Přiznám se, že jsem
tuto pštrosí politiku od vás očekával.“
Uběhly další dvě hodiny.
Profesor odříkal svou banální větu o prolomení času a rádio zmlklo. Čekali na
něj bez jakéhokoli napětí. Vše proběhlo podle očekávání.
„Takhle to dál nepůjde,“
prohlásil Krupička ve chvíli, kdy Toms znovu dřímal. „Usouží se a vyčerpá.“
V tu chvíli stál v čele stolu
znovu profesor Toms.
„První stroj času je na světě,
přátelé...“
„Profesore!“ vykřikl náhle
Krupička, který právě dostal spásný nápad. „Hlásím se dobrovolně!“
„K čemu?“ podivil se Toms.
„Jako první chci vstoupit do
stroje času!“
Profesor se zachmuřil.
„Stroj času je mým vynálezem,“
pronesl váhavě, „a nemohu připustit, aby na sebe bral riziko někdo jiný.“
„Tak proč s ptáte, zda se někdo
nechce přihlásit?“
„Já že jsem se na něco takového
tázal? Krupičko, vám snad začíná měknout mozek.“ odsekl a odebral se do
kolovratu. Bez výkladu.
Historka o profesoru Tomsovi
uzavřeném v nekonečné smyčce koluje vesmírem a už dávno dostala přídech
legendy. Přiznejme si, že jen málokdo je ochoten jí uvěřit. Největší vědecké
kapacity už dlouhá léta rokují, jak profesora dostat z pasti, kterou si sám
připravil. Všechny pokusy zatím ztroskotávají na Tomsově ješitnosti. Profesor
není ochoten své místo v kolovratu přepustit někomu jinému.
Kolovrat rotuje rychleji a
rychleji. Překročil rychlost světla víc než osm set tisíckrát. Struktura kosmu
začíná dostávat trhliny. Podle posledních pozorování se objevil v
nejvzdálenějších kvasarech fialový posuv. Poslední tři minuty se blíží ížílb es
ytunim iřt índelsop...