Josef Pecinovský

Ohnivý kvítek

V létě 1983 se snad všechny sopky světa zbláznily. Zatímco já jsem se, k nelibosti místních úřadů, potuloval po svazích rozzuřené Etny, o pár tisíc kilometrů právě hrozila katastrofou nevídaných rozměrů hora svaté Heleny.

To jsem ovšem netušil, že tyto dvě události spolu nějak souvisí, a vůbec mě nenapadlo, jak ovlivní mou další budoucnost.

Mohutný proud lávy si to namířil přímo k vesničce krčící se na úpatí Etny a hrozil, že smete vše. Přijeli odborníci a vymysleli – dle jejich mínění – to pravé. Výbuch několika tun trhavin otevře falešný kráter a svede lávu jinou cestou. Nikdo netušil, že by na této mohl existovat kdosi, komu by se to pranic nelíbilo.

Mám rád nebezpečí, tak jsem se rozhodl, že prožiji na svazích Etny noc. Nebyl to žádný hazard, lávový proud si pokojně tekl pár metrů daleko a nabízel mi fascinující a opojnou podívanou. Láva mlaskala a kypěla, praskala a bublala, sálala žhavým teplem.

Bylo krátce před půlnocí, když se země otřásla. Odlomil se gigantický kus skály a zřítil se do lávového koryta. Skoro jsem propadl panice a chtěl jsem zmizet, když tu něco zakřičelo:

„Stůj!“

V tu chvíli jako kdybych okamžitě pochopil, že to, co na mne volá, je něco a ne někdo. A pak jsem to spatřil.

Bylo to žhavé, žhavější než pohasínající láva, zářilo to do tmy. A mělo to tvar. Nějaká zvláštní, snad osmi, snad desetiramenná mořská hvězdice, s pohybujícími se chapadly. O něco teplejší než láva... Takový zvláštní ohnivý kvítek.

Chapadla se pohybovala, ale to něco si drželo stálý tvar, nerozteklo se to, jak by člověk očekával u tělesa o teplotě vyšší než tisíc stupňů. Bylo to ode mne snad čtyři metry daleko, ne větší než fotbalový míč.

A tu mne, přes sálající žár – zamrazilo. To něco bylo – živé. Nebyl to život v našem slova smyslu, i když se to pohybovalo jako každý řádný živočich – tím podobnost končila. Tělesná teplota té bytosti nasvědčovala tomu, že onen tvor obývá prostředí zcela odlišné. Když mi padl zrak na lávový proud, nemusel jsem dlouho domýšlet, jaké.

Znovu jsem chtěl zmizet a znovu jsem to uslyšel: „Stůj!“

Tak jsem se zastavil. Přimhouřenýma očima jsem hleděl do tělesa překypujícího žhavým životem a naslouchal neuvěřitelným slovům:

„Omlouvám se, člověče, že jsem tě vylekal. Vidím, že jsem ti způsobil škodu.“

Až teď jsem si povšiml, že nedaleko dohoříval můj batoh.

„Škodu nahradíme – v rámci možností,“ pokračoval ten tvor.

Chtěl jsem něco říct, ale hrdlo jsem měl sevřené jako v okovech. A tak jsem dál naslouchal:

„Už dlouho vám obyvatelům vnějšího světa, nasloucháme, a naučili jsme se vám porozumět. Teprve teď jsme ale vyvinuli technologii, která nám umožňuje s vámi komunikovat.“

Povšiml jsem si, že kvítek se jakoby rozdvojil. Malý doutnající oharek zůstal ležet nedaleko, a právě z něj se linul onen podivný zvuk připomínající lidskou řeč.

„Elektronický tlumočník,“ zněla suchá poznámka.

„Ty... žiješ tam dole?“ konečně se mi podařilo vyloudit ze sebe cosi podobného řeči.

„Ovšem, jak jinak,“ zněla jednoznačná odpověď. „Jdu právě za tebou, člověče. Máš nějaké jméno?“

„Dino,“ bezděčně jsem se představil.

„Těší mě, já jsem Beryl,“ odvětil můj žhavý společník. „Obracím se na tebe jako na vyslanec lidstva.“

To už bylo příliš. Lidstvo se na mne obrací prostřednictvím ohnivé zrůdy? Ale ne, on nemyslí náš, lidi, on myslí jiné lidstvo...

„Mám se tě především optat, co to děláte u našeho kanálu.“

„Jakého kanálu?“

Berylova chapadla se zavlnila a ukázala k jícnu sopky.

„Tam, nahoře. Tam je umístěn výtok z odpadního kanálu jedné z našich továren.“

„Ty myslíš tenhle lávový proud?"

„Ovšem, vím, že tomu tak říkáte.“

„Ale to je přece přírodní jev.“

„To si myslíte vy,“ odsekl podzemšťan. „Nevím, jak by se to, čemu vy říkáte magma, mohlo dostat na zemský povrch jinak než naším přičiněním. Vidím, že jste skoro slepí. Našich měst jste si taky nevšimli?“

„Jakých měst?“

„Nu ovšem, máme přece města. Gigantické a velkolepé stavby. Právě stojíme na hradbách jednoho z nich.“ Ukazoval hořícími chapadly kolem sebe.

„To je přece sopka.“

„Máte podivnou terminologii, ale budiž. Každá sopka je produktem naší výstavby. Občas zakládáme nová města a stará zanikají. Přitom pochopitelně otvíráme kanály, máme spoustu odpadů. Nevíme si s nimi rady, a proto je vypouštíme ven.“

„A děláte tady pěknou paseku,“ rozšílil jsem se. „Právě proto jsme sem přišli, abychom proud lávy, tedy vašeho odpadu, odklonili jinam. Když to neuděláme, bude zničeno jedno naše sídliště.“

„Ale vy to nesmíte udělat!“ vykřikl Beryl.

„Proč?“

„Kanál ústí přímo do továrny. Výbuch zničí čistírnu odpadního magmatu a zamoříte nám magma do hloubky nejméně sto kilometrů. Nevíte, jaká je to práce naše životní prostředí zase vyčistit. Možná budeme zase muset žít v magmatových maskách, jako tenkrát, když... Vy jste to naše město pojmenovali Krakatoa.“

„Krakatoa?“ divil jsem se. „Ale s tím my nemáme nic společného. Ta musela vybuchnout vaším přičiněním. Ale víte vy, co jste přitom napáchali? Čtyřicet tisíc mrtvých.“

„U nás to tenkrát nebylo lepší. Ale pochopte, byla válka. Omlouvám se za škody, které jsme vám bezděčně způsobili, ostatně, je to dávno.“

„Ano, je to dávno, ale tenhle lávový proud hrozí zkázou dnes.“

„Vím, ale práce na výbuchu musíte zastavit. Zničíte nám životní prostředí.“

„A vy naše prostředí ničit můžete?“ rozhořčil jsem se. Vždyť to není jediná sopka – tedy to vaše město – co nám teď dělá starosti. Je tu ještě hora svaté Heleny.“

„Svatá Helena? Které město to je?“

„Přece v Americe,“ rozčiloval jsem se. Věru, bylo to pořádná lekce ze zeměpisu, kterou jsem mu dal, až nakonec pochopil.

„Ovšem,“ zakýval ohnivými chapadly. „Experimentální závod na výrobu gerundia. Velká výstavba. To víte, máme problémy s populační explozí.“

„Ale my ten výbuch nemůžeme odkládat,“ řekl jsem s konečnou platností. „Už zítra dojde tam dole ke katastrofě.“

Beryl se asi na minutu odmlčel.

„A co kdybychom se dohodli?“ řekl.

„Jak?“

„Navrhuji toto: Vy zastavíte práce na výbuchu. My omezíme proud odpadního magmatu tady na Etně a přeneseme jinam výrobu gerundia, abychom uklidnili horu svaté Heleny.“

„To by bylo krásné,“ odvětil jsem.

„Tak tedy dohodnuto,“ odpověděl Beryl a začal pohasínat.

„Ale my si nerozumíme!“ vykřikl jsem. „Já nemohu o ničem rozhodovat, já mohu jen slíbit, že se pokusím jednat s našimi orgány...“

Už mě neposlouchal. Sebral svého žhavého tlumočníka a na jeho místo položil jiný žhavý předmět.

„To je náhrada za zničený materiál,“ dodal a jedním skokem se přenesl do lávového proudu. Pak jsem ho spatřil, jak velkou rychlostí klouže proti proudu lávy. Skoro bych přísahal na to, že jsem zaslechl hluk spalovacího motoru. Za několik vteřin mi zmizel z očí.

Nevěřil bych tomu, že to byla skutečnost, kdyby tady přede mnou neležel hmotný důkaz. Pomalu chladl a k ránu jsem jej mohl vzít do ruky. Když jsem se na něj podíval v paprscích vycházejícího slunce, ohnivě se zablýskal. Diamant velikosti vejce.

V tu chvíli ustala veškerá sopečná činnost Etny.

Dva dny jsem přesvědčoval všechny kolem, že činnost sopky definitivně ustala a že by se práce na otevření nového kráteru měly zastavit. Marně.

Tuny výbušniny byly odpáleny podle plánu.

V osm hodin večer mohutný lávový proud zničil nejen městečko, ale i tisíce hektarů úrodné půdy. O den později se doslova utrhl vrcholek hory svaté Heleny a šířil zkázu kolem sebe ještě dlouhé týdny.

Co si asi o mně pomyslel Beryl...

Měl jsem jít znovu na úřady, měl jsem jim říct, co jsem zažil? To bych asi skončil v blázinci. Nyní po letech mi to vše připadá jako neskutečný sen. Mám teď dostatek prostředků, jezdím po celém světě. Od sopky k sopce. Popocatepetl, Stromboli, Ključevskaja. Volám, hledám. Pátrám po stopách podzemní civilizace, ale marně.

Asi si o nás tam dole myslí, že jim nestojíme za to.