Kámen

Josef Pecinovský

Růžový kámen

Policii jsem očekával. Jak také jinak. Moje podnikání muselo být trnem v oku mnoha konkurenčním společnostem.

Všechny nabídky ke spolupráci jsem samozřejmě odmítl. Věděl jsem, že si to mohu dovolit. Měl jsem ty nejnižší výrobní náklady. Mé kazety, jež zcela zahltily trh, byly bezkonkurenční. Prodávaly se jich zprvu stovky, později tisíce denně. Zisky jsem měl přímo pohádkové.

Nemohli to přenést přes srdce. Dělali všechno možné proto, aby se buď se mnou spojili, nebo mě zlikvidovali. Neměl jsem zájem ani o jedno, ani o druhé. Byl jsem sám a byl jsem jedinečný.

Konečně jsem vrhl na trh tu největší bombu, Zlaté srdce. Tříhodinové drama natočené v exteriérech středních Čech.

První den se prodalo padesát tisíc kazet.

Druhý u mých dveří zazvonila policie.

Byli tři. Měli uniformy, aby dodali své návštěvě vážnosti. Vedli si sebou několik právníků, ale nepomohlo to. Nic nemohli vyšťourat.

Žádný zákon jsem totiž neporušil. Autorská práva na mé kazety patřila výhradně mě. Nemusel jsem zaplatit ani jediný haléř honoráře, protože ani jeden z tvůrců mých filmů neexistoval.

Jednali z příkazu soudu. Zabavili vše, co našli. Stovky videokazet, kopírovací přístroje. Marně hledali jakoukoli písemnou dokumentaci.

„Daně platím řádně, pánové,“ podotkl jsem. „Ale to by vám mohli sdělit na finančním úřadě. Auditor tu byl nejméně desetkrát a nenašel nejmenší chybičku.“

Mou poznámku přešli povzneseným mlčením.

Čekal jsem tuhle ránu pod pás a v duchu jsem se smál.

Zpravidla to nedalo ani moc práce – napoprvé stačilo nakoupit tři desítky videokazet, složit je do kufru, naložit na palubu a odstartovat. Můj stroj pochopitelně zůstal na témže místě v prostoru, jen se propadl o nějakých pět či šest milionů let zpátky. Ne, přesný čas vám neprozradím, byl bych velmi nerad, kdyby se mě někdo snažil napodobit. Samozřejmě nestojím o to, aby mi někdo konkuroval, ale je tu ještě další nebezpečí. Ne, o toho, kdo se vydá v mých stopách, mi nejde, ať se propadne třeba do pekel. Ale co kdyby se mu stalo ještě něco horšího než mně? Nerad bych přestal z ničeho nic existovat.

Růžový kámen zatím vždy ležel tam, kde jsem jej našel poprvé. Je třeba jej zvednout a přesunout o dva metry dál, do přesně tvarované prohlubně. Právě tak ležel, když jsem do této neurčité doby s přesnými parametry přicestoval poprvé.

Při prvním přistání v této vzdálené době se kámen uvolnil a odkutálel o kousek dál. Ten pohyb mi navěky utkvěl v mysli. Naštěstí.

Když jsem se vrátil zpět do své časové hladiny, zjistil jsem, že jsem v jiném světě.

Ten kámen nějak ovlivnil dějiny. Mohu si jen domýšlet, co se s ním dělo dál. Mohl na tom místě ležet ještě rok, dva, tři, deset, sto, klidně i milion. Ale jednoho dne musel na to místo přijít člověk. Pokud by kámen ležel na původním místě, nic by se nestalo a čas by běžel ve svém původním režimu, ale takto jej můj neznámý dobrodinec jistě zvedl. Nevím, co s ním udělal, možná jej jen odhodil o kus dál, mohl z něj vyrobit sekerku, nebo jím prostě mrštil po kořisti, také jím mohl udeřit do hlavy svého nepřítele.

To byl onen kritický okamžik. V tu chvíli se změnily dějiny. Nikdo na skále nad Vltavou nepostavil Vyšehrad, Žižka neporazil křižáky, Hus nebyl upálen, na Bílé hoře se nestrhla žádná bitva a také nikdy nepadly výstřely v Sarajevu.

Byl to svět natolik odlišný, že jsem se v něm zprvu jen těžko orientoval. Zůstal jsem tam několik týdnů, našel jsem několik přátel, nu a pak jsem nakoupil několik videokazet. Samozřejmě nebyly natočeny systémem VHS, ale nebylo problémem si k tomu přikoupit jeden tamní videorekordér a kazety zkopírovat podle našich zvyklostí. Ten videorekordér, samozřejmě, mám ukryt v bankovním trezoru a vynáším jej na světlo jen v ty vzácné okamžiky, kdy přivážím nové zboží. Ale to se předtím musím znovu ponořit do hlubin času.

Najít tentýž bod v časoprostoru je pro mne hračkou – patřím mezi nejlepší piloty stroje času.

Pak stačí přemístit kámen zpět a vyrazit znovu proti proudu času. Jsem opět doma.

Opatrně, nesmírně opatrně jsem založil filmovou společnost,. Živnostenský úřad nepojal žádné podezření. Proč taky, každý si mohl registrovat firmu na výrobu kdečeho. Nabídl jsem první kazetu.

Úspěch se rodil pomalu. Druhá už se prodávala lépe, a třetí – to už byla bomba.

Měl jsem jednu výhodu – ty filmy z falešného časového proudu byly prostě – jiné. Neokoukané, s jinými herci, v jiném prostředí. Používalo se jiných rekvizit, svět vypadal jinak, lidé jinak mysleli i jinak jednali. Každý film, byt i sebebanálnější, byl pro náš svět dokonalou utopií.

Nevadilo mi, že se pohybuji v podřadném žánru sci-fi, hlavně když to sypalo.

Nu, tak policie je tady. Prosím, pánové. Prohledali byt, prosmýčili kdeco, sepsali stovky stránek protokolů. Na všechny otázky jsem jim ochotně odpověděl, kromě jediné – jak natáčím své filmy. Odpovídal jsem jen pokrčením ramen. Můj právník se pak jen zeptal, zda se někdo cítí být poškozen, co se týče zneužití autorských práv. Nikdo takový se samozřejmě nenašel. A tak mě museli pustit.

Vytušil jsem v jejich pohledech kdeco. Nenávist, závist, pomstu.

Necítil jsem se v našem světě bezpečný. Na nějaký čas jsem se potřeboval schovat. Tak jsem si zaletěl pro novou zásobu videokazet.

Nakoupím jich aspoň dvě stě. Tentokrát začnu pracovat ve velkém.

Stroj času se propadl do hlubin, nenávist i zloba zůstaly tam kdesi v budoucnosti, která ještě neexistuje.

Kámen mě očekával.

Měl jsem s sebou fotografii, protože jsem se nesměl zmýlit. Kámen musel na milimetr přesně ležet v téže poloze na naprosto totožném místě. Jen to dalo vzniknout jiné civilizaci.

Přesunul jsem kámen o kus dál.

Za hodinu později už jsem se procházel po ulicích města, které se sice rozkládalo v pražské kotlině, ale nejmenovalo se Praha a nedominovaly mu Hradčany.

Nákup proběhl hladce. Nevybíral jsem. Věděl jsem, že každá kazeta nutně bude mít úspěch. Obchodník si jen pochvaloval, jaký má kšeft, protože jsem, na rozdíl od místních zvyklostí, nesmlouval.

Platil jsem hotově. Čím? Je to jednoduché. Zlato si podrželo svou hodnotu ve všech časových proudech, ať pravých, nebo falešných.

Znovu pád do hlubin času. Prostor se zkroutil jako provaz a vymrštil jako šíp, pak se opět materializoval kolem mne svět tak, jak ho mám nejraději.

Vystoupil jsem z člunu a sehnul se pro kámen.

Polil mne studený pot. Kámen tam nebyl.

Překontroloval jsem parametry na palubní desce. Vše souhlasilo. Dokonce i krajina, počasí, denní doba. Byl jsem na správném místě ve správné době.

Jistě, nemohl to být přesně stejný okamžik, to dá rozum. Já sám jsem kámen přemístil už čtyřikrát, a vždy mezi mými dvěma návštěvami musel proběhnout nějaký ten časový interval. Věděl jsem, že méně než minuta je nebezpečná hranice. Nesměl jsem potkat sám sebe, hrozilo nebezpečí prolnutí dvou systémů. O důsledcích je lépe se nezmiňovat.

V té minutě, co jsem tu nebyl, se s kamenem něco stalo.

Brzy jsem zjistil, co to bylo. Nepřistál jsem úplně přesně, jen o tři metry vedle. Jedna z podpěr stroje času se opřela právě o ten drobný kousek křemene.

Držel jsem mezi prsty několik úlomků s ostrými okraji. Už nikdy nikdo ty úlomky nezvedne, ale nikdy také nepovstane naše civilizace.

Mohu se vrátit do chybného časového proudu, ale nic mne tam neláká. Mám raději svůj svět, a na palubě mám zboží za stovky milionů...

Kámen. Potřebuji jen jeden kámen.

Několik minut jsem uvažoval, pak jsem znovu nastoupil na palubu stroje času. Nedbal jsem na to, že plýtvám drahocennou energií. Přistál jsem v čase o půl hodiny starším.

Kámen tu ležel, tak, jak jsem jej znal.

Zvedl jsem jej. Cítil jsem, jak mne ten kus křemene chladí v dlani. Na něm závisel, ač je to absurdní, osud vesmíru.

Vzal jsem jej na palubu a poskočil o půl hodiny vpřed. Položil jsem kámen na jeho místo v prohlubni.

Teď, teď bylo všechno v pořádku. Teď jsem mohl klidně cestovat zpět do své budoucnosti, abych dosáhl svého definitivního vítězství. Chlapci z Hollywoodu, nechtěl bych být ve vaší kůži.

Stroj času se dral zadní stranou vesmíru z posledních sil, ždímal jsem z akumulátorů poslední zbytky energie, s mrazivým potem na čele jsem sledoval ručičky přístrojů, až jsem si po půlhodině relativního času konečně vydechl, když se stroj konečně zhmotnil v cíli cesty.

Všechna světla pohasla, ale byl jsem doma.

Zvedl jsem příklop.

Mrazivá, chladivá tma, sněhové vločky, lezavý vítr, to všechno vtrhlo do kokpitu.

Polární záře se marně snažila rozehnat zdánlivě věčnou tmu.

Ty první minuty, kdy jsem se octl v tomto čase, byly jediným bláznivým a nekončícím rejem myšlenek, které se snažily tomu ubohému kousku hmoty nazývané mozek osvětlit, co se vlastně přihodilo.

Tím, že jsem přesunul kámen o půl hodiny dopředu, jsem popřel vše, co jsem kdy předtím učinil. Proto tam při mém prvním přistání nemohl kámen ležet. Ale já jsem jej zvedl a přesunul o dva metry dál. Paradox. Způsobil jsem paradox, s kterým si vesmír neví rady.

Zpět. Musím zpět, musím zachránit, co se dá, musím najít kámen a vrátit jej zpět i za tu cenu, že budu celý zbytek života živořit v nějakém klamném časoprostoru.

Přistál jsem o minutu později, než jsem naposledy odstartoval.

Vystoupil jsem a spatřil jsem ho.

Vlasy podobné rozježené hřívě, obří tesáky, hluboké oči, svalnaté ruce porostlé srstí. Mocná pěst svírala kámen.

Konečně jsem se měl dovědět, jaký osud měl potkat můj růžový kámen. Netušil jsem, že ten okamžik bude tak osudný i pro mne. I pro vesmír.

Ruka s kamenem se rozmáchla...