Josef Pecinovský

MARŤANÉ POD SOCHOU SVOBODY

Robert Ford neměl ve svém voze značky Ford rádio. Nevadilo mu to, ostatně v roce 1938 mít v autě rozhlasový přijímač byl jistý luxus i v Americe. Robert Ford byl obchodním cestujícím, bylo mu kolem padesátky, jeho postava pozbyla již dávno štíhlé linie a vlasy poněkud prořídly. Měl rád klidný a usedlý život. Vracel se právě ze z Springfieldu v Massachusetts a těšil se už na to, až konečně uloží své unavené tělo v pohodlném ušáku a natáhne své nohy směrem ke krbu s praskajícím dřívím. Towser, doposud klidně spící na zadním sedadle, se probudil, zívl a opřel se packami o opěradlo předního sedadla. I pes znal tuto cestu nazpaměť a tušil blízkost domova.

Stará rozhrkaná fordka projížděla právě mezi Beacon Falls a Seymourem a domů do Bridgeportu mu zbývalo Robertu Fordovi snad jen pětatřicet mil. Provoz na silnici nebyl hustý, pošmourný a sychravý den pozvolna končil. Šeřilo se, protijedoucí vozy už svítily.

Ve chvíli, kdy hlasatel v rozhlasové stanici CBS začal rutinním způsobem předčítat zajímavou zprávu, kterou pan Ford ovšem neslyšel, projelo auto mezi posledními domky Seymouru. Towser zakňučel, jeho pán ho podrbal za plandavýma ušima. Pes to měl neobyčejně rád.

Tu však Towser hlasitě zaštěkal, přeskočil na přední sedadlo a začal se drápat na čelní sklo.

Robert Ford se udiveně podíval na svého věrného přítele, nechápaje, co se děje. Pak reflexivně šlápl na brzdy.

Pes měl fialovou barvu. A nejen on. Všechno kolem bylo najednou fialové, volant, stupnice tachometru, sedadlo, páčky směrových šipek, a konečně i jeho ruce. I to světlo, které tak protivně zářilo zvenku, že ho přinutilo přivřít oči, bylo fialové.

Slyšel, jak obrátky motoru klesají, až se stroj po několika otřesech zastavil. A pes, který ještě chvíli hlasitě štěkal, najednou sklopil uši a zmizel zpět na zadním sedadle.

Robert Ford projevil neobyčejnou touhu z toho místa zmizet, nenašel však v sobě sílu, která by přinutila ruku nasahat ve fialové palubní desce fialové klíčky, nastartovat motor, který byl pod kapotou jistě také fialový, a zmizet. Podvědomě tušil, že by to stejně nešlo.

Celá okolní krajina jako kdyby zmizela. Neviděl mokrou vozovku, neviděl osamělé stromy kolem silnice, ztratil se černý obzor a vytratil se i přísvit zapadajícího slunce. Automobil hřál fialovými ohníčky a okolí plálo toutéž barvou.

A pak ho cosi nutilo vystoupit. Bránil se tomu, ale jako kdyby podivná cizí síla postrkovala jeho ruku k chladné klice dveří, až cosi cvaklo a Ford si zděšeně uvědomil, že to on sám otevřel dveře a vykročil do fialové nicoty.

Nevěděl, že kdesi tam daleko v rozhlasové stanici CBS zní teď do éteru hlas presidenta Roosevelta. Ostatně i kdyby měl rádio a měl ho puštěno, patrně by v této chvíli nic neslyšel, protože zapomněl na všechno ostatní. Jeho oči, které se strachoval zavřít, hleděly upřeně do fialové mlhy, v níž spatřily pohyb.

Okolí jako kdyby se projasňovalo a to, co se pohybovalo a blížilo se k němu, mělo obrysy člověka. Ford však od samého počátku věděl, že to není člověk. Neměl rád horory a nevěřil na upíry a jiná strašidla. Byl poctivým evangelíkem, ale jeho víra nebyla natolik silná, aby sám sebe přesvědčil, že to před ním je naděl či ďábel.

Snad pět stop vysoká silueta zůstala stát necelé čtyři yardy od něj, a teprve teď mohl Ford spatřit, že ta bytost má neobyčejně útlou hruď a z ní pak ční čtyři ruce. Tedy, nejméně čtyři, protože si zdaleka nebyl jist tím, že to, na čem onen podivný tvor stojí, jsou nohy.

Přízrak stál a nehýbal se, a Ford kdovíproč nabyl v té chvíli přesvědčení, že nemusí mít žádný strach. Jen nedělat žádné zbytečné pohyby, aby ho nepoplašil. Kdoví, třeba on se ta bytost bojí víc než já. Čert ví, kde se v něm vzala tahle myšlenka. A jak tak pozoroval fialový stín a snažil se vytušit, co za tím je, přepadla ho strašlivá touha po cigaretě. Měl krabičku chesterfieldek v kapse, ale co se stane, když si zapálí? Nebude to onen podivný cizinec považovat za útok?

Kdyby tu aspoň byl ten zatracený pes, ale ten je zatím někde zalezlý a...

Kde je jeho vůz? Marně se rozhlížel kolem, jeho stará fordka byla pryč právě tak jako celá důvěrně známá krajina. Byl tu teď sám s tím podivným panákem obklopen fialovým světlem.

„Co chcete?“ pokusil se otevřít ústa. Slova se mu jen tak tak vydrala z hrdla. „Jsem obchodní cestující, trestní rejstřík mám čistý a řádně platím daně.“

Když slyšel svůj hlas, trochu se mu vrátilo sebevědomí. Viděl avšak před sebou stále nehybný stín. Ten cizí tvor, který pocházel kdovíodkud, se nehýbal. Nezdálo se, že by slyšel to, co pan Ford říkal.

„Prosím vás, nechte mě na pokoji, vemte si, co chcete, jen mě pusťte,“ povolily náhle statečnému obchodnímu cestujícímu nervy. Sáhl do kapsy, vytáhl peněženku a tu viděl, že má už jen jeden dolar. Bez zaváhání podal bankovku tomu stínu před sebou.

„Víc nemám, opravdu.“

Konečně se něco stalo. Stín ve fialovém světle se pohnul a udělal dva kroky. Jedna z jeho dlouhých paží se natáhla a štíhlé prsty, kterých bylo jistě sedm, uchopily peníze.

Robert Ford pocítil, že se ho přitom ten tvor dotkl. Sice jen nepatrně, ale přece jen se ta dlouhá paže dotkla jeho kůže. Původně se obával, že ten dotyk bude studený a slizký, ale mýlil se. Ta cizí paže hřála.

Bytost dvěma rukama držela bankovku, jako kdyby se na ni dívala, ale Ford neviděl žádné oči. Pak se ta dlouhá ruka opět natáhla a vrátila bankovku.

„Nechcete peníze?“ divil se Ford. „Tak co chcete. Už víc nemám, jen cigarety. Dívejte se, jak se to dělá.“

Viděl, jak se mu třesou ruce, ale nemohl tomu samovolnému pohybu zabránit. Cigarety se mu rozsypaly, ale jednu přece jen dostal do úst. Podařilo se mu rozžehnout až třetí zápalku.

Naplnil plíce horkým dýmem a vypustil jej před sebe.

A tu poznal, že se cosi stalo.

Ten tvor, který doposud proti němu stál bez hnutí a beze slova, ten tvor, který mu jistě něco důležitého chtěl, se prudce roztřásl. Stalo se tak v okamžiku, kdy kouř z cigarety dospěl až k němu.

Pan Ford už viděl, že udělal něco špatného. Poznal, že teď má strach ten druhý. Uhasil cigaretu, ale už to nepomohlo. Neznámý se jakoby scvrkl, ale to jen proto, že se neobyčejně rychle vzdaloval, až náhle kolem zase byla úplně obyčejná noc.

A on stál vedle svého vozu, cítil lezavé vlhko a slyšel, jak na zadní sedadle kňučí Towser.

Motor šel nastartovat. Vzrušen z neobvyklého zážitku vyrazil Ford opět k domovu. Překvapilo ho, jaký je náhle na silnici provoz. Desítky, stovky vozů, mnohé naloženy nábytkem či peřinami, mířily pryč z New Yorku. Nechápal to. Když musel na chvíli zastavit, protože byla silnice neprůjezdná, zavolal na jednoho z protijedoucích:

„Co se děje? Kam to všichni jedete?“

„Vy to nevíte?“ odpověděl mu vzrušený hlas. „Marťané! Přepadli nás Marťané. Vylodili se pod sochou Svobody. Hlásili to v rádiu!“

„Tak Marťané? To byl Marťan?“ podivil se pan Ford. „Ale vždyť mi nic neudělal. Pod sochou Svobody jsou taky?“

Ale už si neměl s kým povídat. Cesta se uvolnila a vyděšený řidič byl pryč.

Cesta domů trvala panu Fordovi ještě víc než půldruhé hodiny. Po krátké chvilce uvažování zastavil před policejní stanicí.

„Potkal jsem se s Marťanem nedaleko Seymouru a...“

Byl překvapen reakcí službukonajícího seržanta.

„Ven, okamžitě ven!“ řvala brunátná tvář. „Ještě někdo mi sem přijde říct, že viděl Marťana, tak ho na místě odstřelím!“

Pobouřen, ponížen a rozhořčen se vrátil pan Ford domů. Vše pochopil až druhý dne ráno, když rozevřel noviny.

Když si ráno kupoval cigarety a chtěl platit, málem se mu zastavilo srdce. Na dolarové bankovce, kterou držel v ruce, chyběl George Washington. Namísto něj tam byl podivný, téměř zrůdný obličej, nepřipomínající nic lidského. Jen ty čtyři paže založené na neobyčejně úzké hrudi připomněly Fordovi noční zážitek...

Měl dost rozumu na to, aby o svém dobrodružství už nikdy nevyprávěl. Bankovku schoval a nikomu ji nikdy neukázal.

Mimozemšťané samozřejmě nemohli tušit, že si ke své krátké návštěvě vybrali ten nejméně vhodný okamžik a to nejméně vhodné místo.

Poplašné zprávy se východním pobřežím USA šířily celou noc z 30. na 31. října 1938. Rozhlasová hra na motivy románu Herberta George Wellse Válka světů, kterou tak umně zrežíroval Orson Welles, vylíčila vpád Marťanů tak věrně, že většina posluchačů ji považovala za skutečnost. Někteří se na svém panickém úprku z bezpečí domovů prý dokonce setkali s Marťany a podali o tom hlášení na policii. Mnozí na tom posléze trvali, a proto neměli tolik štěstí co Robert Ford.