Josef Pecinovský
„První stroj času je na světě, přátelé,“ prohlásil profesor Artur Toms. Shromážděný vědecký tým, jsa si vědom toho, že snad konečně skončí to několikaleté nepřetržité a demoralizující pracovní vypětí, uznale zatleskal.
„Dovolte, profesore, abych vám
při této příležitosti blahopřál k vašim dnešním osmašedesátinám,“ uklonil se
asistent Krupička a podával překvapenému profesorovi kytici karafiátů.
„Cože, já že mám narozeniny?“
přijal profesor s rozpaky dost podezřele vyhlížející svazek bylin. „A ejhle,
kdo by to byl řekl,“ pokrčil rameny a pak rázně smazal veškerou naději
přítomných, že by mohlo dojít třebas i k přípitku. „To mi ovšem nezabrání,“
pohodil kytici na laboratorní stůl, „abychom ihned nepřistoupili k praktické
demonstraci mého nejnovějšího vynálezu. Tentokrát mám pro vás jedno milé
překvapení.“
Asistent Živný pozvedl obočí,
ale marně, skutečně marně vyhlížel láhev.
„Dnes se zúčastníme experimentu
všichni!“ dodal profesor Toms, ale v odezvu nenásledoval žádný projev nadšení.
„Ale profesore!“ vykřikl
zděšeně asistent Krupička. „Vždyť do tohohle stroje se všichni nevejdeme...
Dokonce se do něj nevejde nikdo z nás... „
„Překvapujete mě, Krupičko, vy,
který máte největší předpoklady, abyste se jednou stal mým nástupcem. Což už si
nepamatujete, že strojem času je v tomto případě sloupec ionizovaných plynů a
průměru necelého jednoho metru a výšce zrhuba čtyř metrů, tedy dostatek
prostoru k tomu, aby se do něj směstnaly nejen tři osoby, ale i příslušné
přístroje.“
Krupička se jen mlčky uklonil,
nemaje proti logickým argumentům svého profesora žádných námitek. Mlčky
uposlechl příkazů, právě tak i asistent Živný. Shlukli se na kruhové podložce o
průměru necelého metru, z jejíhož nitra záhy vytryskl řízen profesorovou
citlivou rukou neviditelný sloupec ionizovaných částic.
Zatmělo se jim před očima, svět
na okamžik zmizel, současně s tím se na okamžik ztratila i gravitace, a když se
vzápětí opět rozednilo, mohli pohodlně ze stroje času vystoupit.
„Právě jsme se ocitli v roce
1516,“ pronesl s jistým pathosem profesor Toms, porovnávaje údaje na malém
displeji s náramkovými hodinkami.
„Ale profesore!“ vykřikl
zděšeně Krupička. Jeho ruka ukazovala na laboratorní stůl, kde dosud ležela
nikoli povadlá kytice karafiátů, které Krupička samozřejmě poznal, neboť je
před necelou půlhodinou vlastnoručně natrhal před vchodem do ústavu, jsa pevně
přesvědčen, že profesor si nepamatuje, kolem čeho denně chodí do zaměstnání.
„Vždyť my jsme pořád...“ hledal vhodný výraz, „ve svém čase!“
„To není možné!“ zrudl Toms.
„Nemohl jsem se mýlit, tento typ stroje času musí přece bez problémů pracovat.
Hej, mladý muži!“ vyhlédl Toms z okna. „Hej, vy tam,“ volal na náhodného
kolemjdoucího. „Který je teď rok?“
Mladík ve sportovním oděvu
pohlédl dost podezřele do okna, zjevně si pomyslel cosi o slabomyslnosti
dotazu, ale pak odpověděl:
„Tisíc pět set šestnáct, vaše
blahorodí.“
„Tak to vidíte!“ triumfoval
Toms.
„Ale profesore,“ lovil nadále
Krupička v kalných vodách protiargumenty, jejichž podněty nyní přicházely ze
dvou stran. „Tady, pohleďte, tady je moje aktovka, a v ní má svačina, stejná,
jaká v ní byla před naší cestou...“
Profesor se poškrábal na hlavě,
neboť pochopil, že tady zjevně cosi nehraje.
Domorodec již opouštěl
profesorovo zorné pole. když Krupička vychrlila dotaz, který doslova sebral
profesorovi od úst.
„Hej, příteli, poslyšte, která
historická událost byly vzata jako počátek vašeho letopočtu?“
Tuzemec zjevně zapochyboval i o
Krupičkově duševním zdraví, pak však v přesvědčení, že bláznům není radno
odporovat, dost neochotně pronesl:
„Přece pád Římské říše, vy
historický ignorante.“ A byl pryč.
„Ehe?“ pronesl zcela šokovaný
Toms, zatímco Krupičkovy prsty škádlily klávesnici kapesního kalkulátoru.
„Souhlasí to na chlup,
profesore!“ zářil Krupička. „Tady pohleďte, odečtu-li od letošního letopočtu
476, tedy rok vyvrácení římské říše, dostaneme přesně 1516, tedy rok, který
jste uvedl jako cíl naší cesty.“
„Blbost.“
Takto téměř vulgárně komentoval
Toms celkem logický výrok svého asistenta. Staroch už velmi těžce nesl, pokud
kdokoli z jeho okolí projevil přece jen víc bystrosti než jeho zvětralé mozkové
závity.
„Letíme dál, všechno se brzy
vytříbí,“ řekl Toms a vyzval své asistenty, aby nastoupili do stroje.
Následovala obvyklá procedura spojená se ztrátou gravitace.
„Vítám vás v roce 926,“ pronesl
profesor už bez jakéhokoli pathosu v hlase, protože i ignorantovi muselo být
zřejmé, že vpadli do zcela totožného okolí, jež se od předchozího lišilo pouze
tím, že se v něm ochomejtala uklízečka se smetákem.
„A kde jinde byste měli bejt,
pane Toms,“ odtušila, čímž přivodila profesorovi těžký nervový šok, zatímco
Krupičkovi nedalo moc práce, aby vyzvěděl, že letopočet se v tomto případě
počítá od bitvy u Hastingsu.
„Pokračujeme!“ sípěl Toms. Jeho
tvář slula barvou mezi okrem a tyrkysem. „Do stroje, sebranko!“ nebral ohledy
na nikoho a na nic.
A tak se profesorovi podařilo zjistit,
že v roce 500 se letopočet počítal od objevení Ameriky, v roce 344 od konce
třicetileté války, v roce 203 od Velké francouzské revoluce.
„Nesmysl, blud, nehoráznost,“
tekly nervy profesoru Tomsovi, který nebyl ochoten si přiznat, že jeho stroj
času má zajímavé účinky pouze na letopočet. „Končím s jakýmkoli systémem.
Vezmeme to náhodně... Třeba do roku...“
„Je vám šedesát osm,
profesore,“ pronesl dost necitlivě asistent Krupička. Profesor poněkud pobledl,
pak ale přikývl na znamení souhlasu. Stroj času absolvoval další pouť.
„Vítám vás v roce 68,“ pronesl
jízlivě profesor Toms. Rozhlížel se, marně však kolem sebe hledal jakékoli
důkazy o existence otrokářského řádu a Římské říše. Naopak, jeho pracovna
nenesla jedinou stopu jakékoli změny, jen na kalendáři mohl zaznamenat
dvouciferný letopočet.
„Tak ksakru, kde je ta
zatracená chyba!“ připustil konečně profesor svůj omyl. „Letíme zpátky, do
našeho roku, tam aspoň neblázní kalendář.“
„Jen okamžik, profesore, rád
bych se něco ještě dověděl,“ řekl Krupička a sáhl po telefonu. Položil jeden
nesmělý dotaz, pak vytřeštil oči, zapomněl zavřít ústa a upustil sluchátko.
Jeho zrak padl na zeď, kde spatřil poměrně velký kříž. Pod nápisem INRI mohl
bezpečně rozeznat podobu svého profesora.