Josef
Pecinovský
Nikdy by mě nenapadlo, že
v té nejhlubší jeskyni najdeme stopy po dávné civilizaci.
Samozřejmě, nejstarší stopy lidského umění byly
objeveny v jeskyních, tam ovšem jen proto, že to, co člověk dokázal vytvořit ve
volné přírodě, nemilosrdně zničila sama naše planeta svou neutuchající snahou o
průměrnost.
Prehistorický člověk si pro své galerie vybíral
zpravidla jeskyně dobře přístupné.
Ale tady?
Spouštěli jsme se do kilometrových hloubek,
pronikali jsme propastmi a báli se, že se nám ty tisíce tun nad námi každou
chvíli zřítí na hlavu. A pak, v oslepující záři reflektorů, se před námi
rozevřela ta svislá stěna.
Nebyla vápencová. Nebyl to krasový útvar. Nebyl to
ani čedič, ani žula. Zvláštní sklovitá hmota, jakási podivná vyvřelina.
Bohužel, nikdy se asi už nedovíme, o jaký nerost se jednalo.
A v ní jsme našli - rytiny. Stovky, tisíce, miliony
malých, drobných reliefů, které by snad mohly vypadat, že vznikly přirozenou
cestou, že jsou to jen drobné prohloubeninky, kdyby se jejich tvary, sice
nepravidelně, ale přece jen opakovaly.
Napočítali jsme asi čtyřicet různých motivů,
čtyřicet podivných obrázků, zaplňujících celou plochu skály nepochopitelným,
ale jistě logickým systémem.
Už tehdy kdosi vyslovil názor, že by to mohlo být
písmo.
Pochopitelně jsme tu stěnu natočili na televizní
záznam. Pak jsme se vraceli a stropy pod námi i nad námi se řítily a my
stoupali vzhůru úzkými skulinkami a třásli se o svůj život, abychom se jen
zázrakem nakonec dostali na světlo boží. Zachránili jsme vlastně jen tu pásku,
kterou jsme s nasazením života natočili.
Už nikdo nikdy z nás nezatoužil po tom tu jeskyni
objevovat znovu, a zdálo se, že je navěky ukryta před lidskými zraky.
Zbyl nám jen televizní záznam. Byl nezajímavý.
Zástupci televizních společností chápavě pokývali hlavou, a pak dodali, že
kdyby to byly třeba malby nosorožců nebo pravěkých žen, tak by to snad stálo za
odvysílání.
Naše výprava skončila fiaskem.
Promítali jsme si ty záznamy jen pro vlastní
potěšení, a pak jsme začali tvrdě pracovat na tom, abychom zaplatili dluhy.
Vrátil jsem se k té kazetě snad po deseti letech.
Znovu a znovu jsme zíral do té vysoké černé stěny, znovu jsem si prohlížel těch
čtyřicet značek, než mě napadlo zobrazit si je vzhůru nohama.
A pak jsem pochopil. Poznal jsem ty značky.
To, co jsme měli před sebou, nebylo dílo
primitivního člověka. Ten kdosi tajemný, kdo tyto značky před dávnými lety
vyryl do kamenné zdi, musel mít techniku odpovídající přinejmenším znalostem
devatenáctého století. Musel poznat důkladně tuto planetu, musel znát tajemství
oceánské plavby, což znamená, že kdysi dávno, před desítkami tisíc let,
existoval již stát, existovala civilizace.
Jací to byli lidé? Kdo nám tady nechal popsanou
stěnu na věčnou připomínku?
Kam se tato civilizace poděla, že po ní nezbylo ani
stopy?
Neměl jsem stání. Podrobil jsem celý záznam co
nejpodrobnějšímu zkoumání. Dny i noci jsem strávil u počítače, abych zjistil,
že tvary písmen jsou tak přesné, jako kdyby je někdo vystřihl z atlasu.
Ovšem, ještě jsem neřekl to podstatné. Setkali jsme
se tu s písmem, to bylo nade všechny pochyby. Ale tvar některých znaků byl
doslova šokující.
Většina z nich mi vůbec nic neříkala, byly to
abstraktní obrázky nevyjadřující z mého pohledu vůbec nic. Ale pět
z nich, ty byly obyvateli této planety tak důvěrně známé, až to poněkud
otřáslo mou psychikou.
Každý školák, který prvně pohlédne do atlasu, je
nejprve zmaten nad tou přemírou barevných skvrn, ale brzy se v ní snadno
orientuje a a pak až do smrti mu zůstanou napevno kotveny v paměti obrysy
pozemských kontinentů. Obě Ameriky, Afrika, Austrálie, nakonec pak Antarktis,
na mapě obvykle zobrazovaná všelijak.
Nu a právě tyto obrysy jsem teď zaznamenal
v oněch pradávných nápisech. Ale ovšemže to nebyla mapa. Ani zdání. Ty
obrysy kontinentů jsem našel mezi písmem, a opakovaly se tak často, že nebylo
pochyby. Jsou to jednotlivá písmena! Pět kontinentů, a pak Grónsko. Jen Eurasii
jsem nikde neobjevil, asi se jim za
písmeno nehodila. Její tvar se nemusel malovat právě jednoduše.
Zatímco jsem nechal počítač, ať se dusí pod přívalem
dat a pokusí se toto písmo rozluštit, uvažoval jsem nad logikou věcí, která
civilizace dávné minulosti mohla být tak vyspělá, aby přesně znala geografii kontinentů.
Nemusel jsem uvažovat dlouho, abych dospěl k logickému závěru, že – žádná.
Celý ten text by jistě vydal na román. Počítač měl
tedy materiálu k přemýšlení dostatek. Vesele si vrněl a zkoumal, tu a tam
položil kontrolní dotaz, a já jej krmil prostřednictvím světové sítě základy
všech jazyků, které se kdy na Zemi vyskytly, zatímco můj mozek se zabýval
všemi teoriemi o Atlantidě.
Kdyby se tento předpoklad prokázal, kdyby se
v textu objevilo jediné slovo naznačující, že autoři nápisu byli
v kontaktu s některou se známých starověkých civilizací, bylo by
datování nápisu jednodušší.
Nic. Ten nápis byl starší než Epos o Gilgaméšovi, a
to ne o pár let. Určitě o tisícovky.
Počítač vymezil číslovky a pak přeložil první ze
slov, které znělo – vesmír.
To byl pokrok. Ale co dál? Proč se ta elektronická
obluda zasekla? Co si to tam pro sebe počítá, proč nepodává informaci o
průběžném stavu své práce?
Nenechal jsem si svůj objev pro sebe, můj počítač na
to nestačil.
Vyslal jsem informaci po světové síti a dal jsem k dispozici
celý starodávný rukopis. Teď nejde o osobní slávu, teď jde o zásadní poznání
historie této planety.
Brzy se mi mělo dostat první odpovědi. Kolega
z Francie si vyžádal originální snímky z podzemí. Za dva dny jsem od
něj dostal překvapivou informaci.
Ta skála je stará nejméně čtyři a půl miliardy let,
tedy téměř tolik jako tahle planeta. A co víc, ve vrypech jednotlivých písmen
objevil po detailním zkoumání stopy živočichů, kteří prokazatelně vyhynuli
počátkem prvohor.
Znamenalo to tedy, že nápis do skály v žádném
případě nevyryl člověk. Máme zde tedy co dělat s návštěvou z kosmu.
Zatočila se mi hlava. Ovšem, návštěvníci se tu
před pěti sty miliony let setkali s primitivním životem, ale správně
vytušili, že jednou se zde vyvine inteligence.
Nechali nám tu proto o sobě zprávu, nechali tu tento
nápis.
Znamená to tedy, že bude možno nápis dešifrovat, že
někde jistě ponechali klíč, jak problém řešit.
Znovu a znovu studuji originální fotografie bájné
stěny, znovu a znovu mi před očima defilují obrysy pěti kontinentů a Grónska,
nepravidelně se střídající s téměř čtyřmi desítkami dalších písmen.
Jedna zpráva následuje druhou. Dešifrováním se
zabývá polovina planety. Objevují se další a další slova, mnohá jsou odmítána,
fantazie nadšenců někdy dosahuje neúnosné míry, ale skládačka se brzy dává
dohromady, až...
Až jsem byl nucen konstatovat, že to, co čteme, není
vůbec určeno našim zrakům.
Jak jsem se mýlil! Nikdo tenkrát dávno vůbec
nepředpokládal, že by mohl být tento nápis přečten i po milionech let. Ne, ne,
vůbec ne.
To, co dešifrovaly počítače celého světa, vůbec
nepřipomínalo nějaké vzkazy napříč časem. Ba možno říci, snad to ani nestálo
vůbec za přečtení.
Ze všeho nejvíc mi text připomínal obscénní nápisy
na zašlém venkovském záchodku, kam jsem byl jednou nucen zajít v těžké
chvilce...
Bylo to šokující poznání.
A pak jsem pochopil, že ty nápisy jsou právě tak
staré jako pozemské kontinenty, a že písmo nebylo vytvořeno podle nich, ale
právě naopak.
Sem, na naši planetu, si kdosi cosi poznamenal
jediným mohutným rozmachem ruky. Napsal si tady jediné slovo, čitelné daleko
z vesmíru.
I on patrně předpokládal, že by na někoho při jeho
cestě nekonečnou kosmickou dálnicí mohla přijít těžká chvilka, a tak si naši
planetu označil jako toaletu.
Ano, právě tak zněl překlad sekvence šesti znaků:
Antarktis, Austrálie, Afrika, Jižní Amerika, Severní Amerika, Grónsko.
Anebo... nechtěl jsem si tuto možnost ani připustit,
ale ten výraz mohl znamenat ještě něco jiného...
Ne, ne, neodvažuji se to slovo napsat.
Ale co Eurasie? Toto písmeno se nikde
nevyskytuje. Co když je tak jedinečné, že bylo použito právě zde? Pak by nápis
mohl znamenat úplně něco jiného, ale...
Naděje umírá poslední, ale tady zemřela hned.
Eurasie nebyla ničím jiným než kaňkou, kterou neumělý písař vytvořil, když
dokončil své dílo.
Ne, ne, hoši, to od vás skutečně nebylo hezké.