Josef Pecinovský

Malý omyl

V okamžiku, kdy Robert Horák rozhlédl kolem sebe, bylo zřejmé, že něco není v pořádku. Jeho představa o světě za padesát tisíc let byla rozhodně jiná. Stroj času spočíval mírně nakloněn na svých třech pneumatických podpěrách uprostřed malé mýtiny. Jedna z podpěr poněkud odsunula ze svého místa velký kámen, zbývající dvě pak se zabořily do měkkého podkladu, který byl tvořen mechem, borůvčím, tlející lesní trávou a jehličím. Kam oko dohlédlo, rozprostíral se jen neproniknutelný prales. I ten kámen byl porostlý mechem a stěží jej bylo v hustém porostu vidět.

Robert čekal všechno. Holé betonové pláně s nekonečnými proudy podivných vozidel by nejlépe vyhovovaly jeho představám. Rovněž civilizací robotů, kteří by kolem procházeli s nehybnými, maskám podobnými tvářemi, by nebyl překvapen. Právě tak by uvítal úhledné atriové domky obývané lidmi, které vyspělá technika dávno připravila o možnost pracovat a kteří si jen užívali všech slastí života.

Skutečnost byla dramaticky jiná. Prales nepochybně nikdy nepoznal působení lidské ruky. Vysoké jehličnaté stromy tvořily neproniknutelnou hradbu a uzavíraly pohled na oblohu klenbou sestavenou z propletených korun. Při zemi se plazily rozmanité keře dávající svými trny jasně najevo, že pochod takovým terénem není stvořen pro člověka Robertovy povahy. Za houštinou bylo možno vytušit funícího živého tvora; když se stín trochu pohnul, nabyl poutník časem matného dojmu, že by se mohlo jednat o srstnatého nosorožce.

„To přece není možné!“ divil se Robert nahlas. Že by právě na tomto místě zřídili prales jako atrakci pro turisty? To by byla skutečně prokletá náhoda! Dostal spásný nápad. Otočil knoflíkem rozhlasového přijímače. Civilizace se přece sama musí prozradit! Ať projížděl po stupnici doleva či doprava, jedinou odpovědí mu bylo praskání atmosférických poruch. S televizorem dopadl stejně. Nikde v okolí nezaznamenal jediný motor, jehož působení by svými citlivými čidly ultraseismograf musel zachytit. Oblohou neproletělo jediné letadlo...

To už Robert věděl, že se musel stát obětí omylu. Pochopitelně, vždyť se jednalo o první zkoušku prototypu stroje času. Zdálo se, že pracuje bez závad, ale přenesl poutníka o deset tisíc let proti proudu času a ne kupředu, jak bylo určeno programem. Odstranit závadu bude jednoduché, stačí stroj přepólovat a všechno bude v pořádku. Ale i přes tento malý nedostatek je první průzkumná cesta docela úspěšná. Kdy se komu poštěstí podívat se do pravěku? Ta obluda, která tady funěla ukryta houštinou, to musel být srstnatý nosorožec!

Robert nastavil na palubní desce základní parametry pro trasu návratu a už se chystal stisknout tlačítko startéru. Pak ho napadlo, že je přece škoda nevyužít této příležitosti. Mohl by se tady přece jen trochu porozhlédnout.

Vystoupil ze stroje. Slunce stálo vysoko na obloze a pěkně připalovalo, ale tady dole ve stínu staletých stromů cítil vlhký dech pralesa. Bylo léto. Robert překontroloval, má-li založen v kameře kazetu a pak se zahleděl tím směrem, kde před chvílí funělo to zvíře. Už tam nebylo. Škoda, byl by to jedinečný snímek. Ještě chvíli váhal, pak sestoupil z posledního schůdku a dotkl se nohou pravěké půdy. Vydal se mezi stromy. Cesta to v žádném případě nebyla snadná. Co chvíli klopýtal o kořeny ukryté v neprůhledném porostu. Nohy obuté ve vysokých botách čvachtaly v mělkých kalužích a pokrývaly se nánosem bahna. Na nechráněnou pokožku se vrhla mračna nepříjemného hmyzu a než si Robert stačil uvědomit, co se děje, měl tvář celou opuchlou. Neušel ani padesát metrů a už pochopil, že na takovouto výpravu není vůbec vyzbrojen.

A pak si uvědomil, že nemá zbraň. Kdo ví, jací dravci se mohou pohybovat v těchto neproniknutelných houštinách? O machairodovi už něco zaslechl. Rozhodl se pro návrat. Obrátil se, udělal tři kroky směrem ke stroji a strnul.

Deset metrů před ním stál obr.

Byl oblečený v kůži skvrnitého čtvernožce, výškou přesahoval dva metry a tvář měl pokrytu hustým neupraveným a nikdy nestříhaným plnovousem. Dlouhé rezavé vlasy sahaly nejméně do půlky zad. Největší dojem však na Roberta udělal mohutný dřevěný kyj, ve svalnatých rukou jistě strašlivá zbraň.

Obr otevřel ústa, odhalil půltucet zažloutlých zubů a vydal nepříjemný skřek. Poutník časem přemýšlel, kterým směrem by bylo nejlépe dát se na útěk, pak však zjistil, že veškerá snaha v tomto ohledu je marná.

Z houštiny se vynořili další zástupci tohoto zvláštního druhu pračlověka. Celkem jedenadvacet troglodytů napočítal Robert; jedenáct žen a deset mužů. Obr zahvízdal a brzy se přidala i tlupa nahých dětí.

Zsinalý poutník časem očekával, že se teď na něj vrhnou, ale pak zjistil, že si jej vůbec nevšímají.

Tlupa se záhy otočila k poutníkovi zády a pozvolna se od něj vzdalovala.

„Je to neandrtálec nebo už se jedná o pokročilejší vývojovou formu člověka?“ přemítal Robert, mačkal spoušť fotoaparátu a pořizoval jeden snímek za druhým. Pralidé o něj zjevně ztratili zájem, jen tu a tam se zdálo, že se na něj některý z nich úkosem podíval. Zdálo se, že celá tlupa znovu zmizí v pralese, když tu obr ve skvrnité kůži vydal další skřek. Celá tlupa se znovu zastavila.

Obklopili stroj času kolem dokola.

Nad hlavami se zablýskaly ostré hroty pazourků. Primitivní sekery, oštěpy, kyje.

Několik dalších skřeků se odrazilo od lesních velikánů a znělo to v Robertových uších jako pohřební pochod. Kdyby se mu tak podařilo proniknout tou jednolitou řadou, vyběhnout po schůdkách a dostat se do stroje, pak by snad mohl těm bláznivým pitekantropům uniknout. Zvažoval své šance. Udělal pro jistotu ještě dva snímky a pak se zkusil nenápadně přiblížit.

Tu se obr rozmáchl kyjem a udeřil do kovového pláště stroje. Současně to byl povel k hromadnému útoku. Kyje, oštěpy, kameny; vše, co měli pralidé k dispozici, se hodilo. S nenávistí ve tvářích se pokoušeli zničit ten záhadný předmět, který se náhle objevil přímo uprostřed jejich sféry vlivu.

Pozdě, Roberte, pozdě. Už to nepůjde.

Stroj času se otřásl pod další ranou těžkého kalibru. Jak dlouho ještě může odolat?

Roberte, jen si vzpomeň na to, jak jsi stroj konstruoval. V případě ohrožení se přece automaticky vrací zpět do doby, ze které byl vyslán... Kolika ran dřevěným kyjem bude asi potřeba k tomu, aby elektronický mozek usoudil, že nastala ta kritická chvíle? Koho by napadlo, že posádka stroje je právě teď tak blízko a zároveň tak beznadějně daleko.

Další úder.

Teď...

Na místě, kde před několika okamžiky stál stroj času, spatřil Robert náhle jen zvířený vzduch.

Stroj času se vrátil zpět do Robertovy doby.

Jeho přátelé jistě pochopí, k čemu došlo, a podle nastavených parametrů brzy vyšlou stroj zpět na toto místo.

A plynou vteřiny, minuty, tlupa se pomalu rozešla, aniž si osamělého poutníka povšimla, a stroj se stále nevrací.

Přemýšlej, Roberte Horáku, přemýšlej. Vrátil se stroj skutečně do správné doby? Vždyť jsi už nastavil parametry na zpáteční cestu... nastavil jsi je přesně?

Přece jsi stroj přepóloval, aby se teď prodral vpřed vstříc časovým vlnám, do budoucnosti, tam, kde tě čeká tvůj svět, tvá civilizace jednadvacátého století.

Čekal hodinu, pak druhou. Stroj se nevrací, z houštin jsou však stále slyšet skřeky troglodytů. Obcházel kolem, snažil se ukrýt před hmyzem, a čekal.

Pak o něco zakopl. Byl to kámen zapuštěný v zemi. Týž kámen, který odsunula opřela podpěra stroje času po přistání.

Robert si všiml, že ten kámen byl kdysi dávno opracován. Zahlédl zbytky nějakého nápisu. Kde by se tady vzal opracovaný kámen? Mohl do něj někdo vytesat nápis?

Kdo? Troglodyté?

Aby si zkrátil čekání, vytáhl z kapsy nůž a snažil se seškrábat z kamene nánosy zeminy a mechu a vyluštit, co je na něm napsáno.

Když zmizely poslední kousky hlíny, mohl poměrně snadno přečíst nápis na podstavci pomníku:

Robert Horák, 1962 – 2003.

Seděl bez jediného pohybu a nemohl popadnout dech. Uslyšel úder kovu o kámen. Ohlédl se. To mu jen z ramene sklouzl fotoaparát a narazil na to, co zbylo z jeho vlastního pomníku.

Kromě kapesního nože a přezek u bot to byl jediný kus kovu, který v této době existoval. Robert pochopil, že jeho stroj pracoval bez závad a že přistál skutečně tam, kde měl.

Odtamtud, kam jej poslal, se už nikdy nemůže stroj času vrátit.

Z lesa se znovu ozvaly skřeky troglodytů.