Josef Pecinovský

OTISK PAMĚTI.

„Myslím, že nemáte moc na vybranou, pane Kučero,“ řekl klidně komisař Smrček.

Tušil jsem to už v té chvíli, kdy mě opět pozvali k výslechu. Kruh pátrání po vrahovi se stahoval a nutno říct, že ta smyčka už mě začala přece jen trochu dusit. Samozřejmě o tom, že jsem skutečně zabil Aloise Krejzu, toho parazita, který mě už deset let vydíral a pouštěl mému bankovnímu kontu notně žilou, nebudu na policejní stanici nic vytrubovat.

Ale oni na mne mohli. Měli za sebou zákon. Měli svědka, který mě viděl, jak se v rozmezí jedné hodiny kolem okamžiku vraždy pohybuji kolem místa, kde byl Krejza zastřelen. To stačilo. Kromě mne se tam v tu dobu pohybovaly další stovky lidí, ty však komisaře Smrčka nezajímaly. Měl utkvělou představu, že vrahem, jsem já. Proč ne, já mu ji neberu.

Jen mi tu vraždu musí dokázat.

„Jak je ctěná libost,“ odvětil jsem trochu ironicky. Nevyplatí se v kontaktu s policií být vždy úslužný.

„Takže souhlasíte s tím, že vaše paměť bude podrobena verifikační detekci za účelem doložení vašeho výkladu událostí?“

Lehce jsem přikývl. Naše zákony měly pro nesouhlas jediný výklad. Kdo nesouhlasí, ten se přiznává.

Ten slavný detektor paměti na mne neudělal žádný velký dojem. Malá skříňka, jeden displej, několik tlačítek a knoflíků. K tomu cosi jako přílba, od ní vede pár kabelů. Elektroencefalograf je mnohem složitější, vyšetření na něm zdlouhavější.

Ostatně, neviděl jsem ten přístroj toho dne poprvé.

Posadil jsem se celkem ochotně do křesla a nechal si připevnit na hlavu přílbu. Komisař Smrček ještě odříkával předepsanou formuli a ujišťoval se před svědky o mém souhlasu, jako kdyby na tom teď ještě záleželo.

Já ho však neposlouchal. Měl jsem jen několik vteřin na to, abych zařídil vše potřebné. Musel jsem ten souboj s detektorem vyhrát. Musel jsem ten neoklamatelný stroj oklamat.

Myšlenky mi na okamžik sklouzly do včerejšího dne...

Nejdřív jsem si myslel, že je to další vyděrač. Nebyl. Představil se mi jako přítel a nechtěl, abych pátral po jeho jménu. Nabídl mi však pomoc, a co mne víc překvapilo, nezištnou pomoc.

„Dobře vím, že jste zabil Krejzu,“ začal, když jsme ho po krátkém váhání pozval dál.

Nevím, proč jsem ho v tu chvíli nevyhodil. Jen jsem seděl a sledoval jsem, co se v té beztvaré tváři zrodí.

„Nebyl jste sám, kdo by za jeho smrt byl ochoten dát cokoli. Podobné lidi jako je on je třeba zašlápnout jako červa.“

Řekl to tak, jako kdyby četl zprávu o počasí.

„Platí mne lidé, kterým stojí za to, abyste prošel detektorem bez jakéhokoli podezření z viny,“ pokračoval návštěvník.

Zamrkal jsem. Dobře jsem věděl, že to není možné. Ten okamžik, kdy jsem zvedl ruku s pistolí a stiskl jsem spoušť, je v mé paměti otištěn snad navěky.

„Můžeme změnit otisk vaší paměti,“ řekl.

Konečně jsem přistoupil na dialog. Ten mě k ničemu nezavazuje.

„Vy můžete ... změnit moje vzpomínky?“ ptal jsem se.

„Ne, to není možné, ale můžeme do vaší paměti nahrát vzpomínky jiného člověka, který se v kritickou dobu pohyboval někde jinde a dělal něco úplně jiného.“

„A to je možné?“ ptal jsem se ohromeně.

Tonoucí se i stébla chytá. Vyšetřování spělo k závěru a já věděl, jak musí dopadnout. Strávit zbytek života ve vězení se mi vskutku nechtělo. Tady svítala naděje.

„Máme také detektor,“ pokračoval návštěvník. „Stejný jako policie. A něco navíc.“

„Co máte?“ ptal jsem se netrpělivě. Jako kdyby vychutnával ten můj strach.

„Máme záznamník. Snímek otisku paměti můžeme zaznamenat a kdykoli jej použít. Opačným směrem. Tedy zpět do vaší paměti. Přehrajeme vám do vaší paměti otisk paměti jiného člověka. Vy nic nepoznáte, ale detektor je citlivý. Pak jen postačí, když ve správnou chvíli přepnete svou mysl někam jinam. Nejlepší je nemyslet na nic. Detektor si automaticky vybere silnější otisk. Ten novější. Odejdete z policejního komisařství zproštěn viny.“

„Mohu vědět, kdo je tím člověkem, jehož vzpomínky má vstřebat můj mozek?“ zeptal jsem se jen tak pro formu.

„Není to důležité, ale chceme mít jistotu, abyste byl skutečně osvobozen. Nahrajeme vám do hlavy otisk paměti policejního ředitele.“

Trochu jsem se usmál.

„Jak jste dokázali sejmout paměť právě tomuto člověku?“

„Buďte klidný, snímáme otisky všech významných lidí. Nikdy nevíme, kdy se nám to bude hodit.“

Toho večera jsem viděl detektor paměti poprvé. Věděl jsem, že tím nic nemohu pokazit. Ten plán, co mi předložil neznámý, byl až příliš fantastický, abych tomu mohl uvěřit. Ale snad nový otisk alespoň trochu naruší tu utkvělou vzpomínku na vraždu, snad způsobím při skutečné detekci zmatek, snad...

Teď nastala chvíle, kdy jsem musel poslechnout jeho rady.

Zavřel jsem oči a nemyslel jsem na nic. Snažil jsem se před sebou vidět zelené větve stromů. Chtěl jsem slyšet štěbetající ptáky. Vsugeroval jsem si představu lehkého vánku čechrajícího nedalekou louku. Úplně zřetelně jsem viděl barevný rej motýlů, koncert cvrčků už snad bylo dokonce realitou, nemluvě o bzučících včelách.

Nevěděl jsem, jak dlouho to trvalo. Snad minutu, snad dvě, snad deset.

Opět jsem otevřel oči.

Spatřil jsem před sebou komisaře Smrčka. Svíral v ruce svazek papírů a vypadal spokojeně. Velmi spokojeně.

Snímali mi právě s hlavy přílbu.

„Tak co, zabil jsem Krejzu nebo ne, pane komisaři?“ dovolil jsem si provokovat.

Na jeho tváři se objevil úšklebek. Nu, už jsem věděl, co to znamená. Komisaře jsem za těch pár týdnů výslechů dost dobře poznal.

„Musím přiznat, že co se týče vraždy pana Krejzy, jste zcela nevinen.“

„Nic jiného jsem nečekal,“ odtušil jsem a chystal jsem se odejít. Další komisařova slova mne však přirazila do židle.

„Nespěchejte, myslím, že si vás tady ještě hezkých pár let necháme.“

„Cože?“ vytřeštil jsem oči.

„Detektor paměti je neomylný a otisk vaší paměti byl mimořádně zřetelný. Nebyl jste vůbec přítomen na místě vraždy Aloise Krejzy. Naopak jste v té době na opačném konci města zavraždil nožem dosud neznámou dívku. Jste zatčen.“

„Ale já jsem přece...“

Další slova mi uvízla v hrdle. Jistě, mohl bych tvrdit stokrát, že jsem to děvče nezabil, ale jediný způsob, jak to dokázat, by bylo přiznat se k vraždě Aloise Krejzy. To bych ovšem jen spadl z bláta do louže.

Odváděli mě v poutech.

Soud se konal za týden a dopadlo to podle očekávání.

Dodnes však nevím, zda jsem padl do pasti, či zda do mé paměti nahráli skutečně otisk paměti policejního ředitele...