Josef Pecinovský
„První stroj času je na světě, pánové,“ prohlásil profesor Artur Toms.
Nerezový plášť pozoruhodného výtvoru lidských rukou se blýskal o poznání víc
než Tomsova pleš.
Oba asistenti na sebe významně pohlédli a pokrčili rameny. Nezdálo se,
že by sdíleli profesorovo nadšení.
„Víte, profesore,“ prohodil nesměle asistent Krupička, jsa si plně
vědom toho, že tím může vyvolat nelibost u svého chlebodárce. „Totiž... ehm...“
„No co je? Vymáčkněte se přece!“ prskal Toms.
„Je to výhradně ve vašem zájmu, profesore,“ hledal Krupička výrazy,
kterými by příliš nepovzbudil tvorbu adrenalinu v profesorově organismu. „Obávám
se, že...“
„Cože, vy se něčeho obáváte, Krupičko?“ protrhl se černý mrak
profesorovy špatné nálady právě ve chvíli, kdy se asistent už dostával k meritu
věci. „Vy se něčeho obáváte? Vy, který jste tady se mnou strávil celé dny a
noci? Vy, který jste dokonce osobně absolvoval jednu z praktických zkoušek? Vy,
který jste za mnou kontroloval všechny teoretické propočty? Vy, který jste
nastavoval počítač? Vy se odvažujete vyslovit pochybnosti o dokonalosti tohoto
geniálního vynálezu?“
Profesor se zakuckal a začal se dusit, čehož využil Krupička k tomu,
aby se opět ujal slova.
„Profesore!“ křičel, zatímco asistent Živný mlátil svého šéfa dosti
brutálně do zad. „Nikdo nepochybuje o technické dokonalosti vašeho stroje. Ale
obávám se, že po právní stránce byste se mohl dostat do role nezáviděníhodné,
protože je vám jistě známo, že váš kolega Pronson pracuje na tomtéž úkolu.“
„No a co má být?“ pokrčil rameny Toms a ohnal se po Živném jako po
obtížném hmyzu. „Pokud mám přesné informace, a to mám, je za mnou ten břídil
nejméně osmnáct let pozadu.“
„To jistě, profesore, to je přece samozřejmé, ale co mu zabrání
přihlásit si svůj patent dnes, zítra nebo pozítří? Jednou musí přece dospět k
cíli a stroj času také dokončit.“
„Vždyť vám říkám, že je za mnou deset, co deset, padesát let pozadu.
On...“
Profesor Toms se zarazil, jeho čelo se svraštělo námahou a brejličky se
zapotily coby důsledek usilovné činnosti šedé mozkové kůry. Od prvního dne, kdy
profesor začal na svém vynálezu pracovat, nebyl donucen tak dlouho a tak přísně
logicky uvažovat.
„A jde se!“ vykřikl po pěti minutách.
„Kam?“ nechápal Živný, když viděl, jak profesor bere stroj času do
náruče a násilím se jej snaží nacpat do velké nákupní tašky, nedbaje toho, že
může ohnout citlivé vnější senzory.
„Na úřad pro patenty a vynálezy!“
„Tady, podívejte se, pane úředníku, tady to všechno je,“ koktal Toms a
vykládal na stůl v omšelé kanceláři to, co zbylo z jeho stroje po ďábelské
jízdě napříč městem. „Tohle zde je základní jednotka, tady vidíte řadič, vedle
leží usměrňovač, pak tu máme také sedlo a řadicí páku, soubor ovšem doplňuje
nezbytná klávesnice včetně ovladače časových siločar a zmonožovače chronů.
Rozsah plus mimus milion let, nosnost sto dvacet kilogramů, spotřeba dvě stě
dvacet kilowattů na rok a kubický parsek...“
Profesor Toms toto vše vychrlil jedním dechem a potřeboval se
nadechnout, čehož využil úředník a skočil mu do řeči:
„Plně vás chápu, pane profesore. Ale váš vynález není možné patentovat.“
„Cože?“ vzkypěl Toms. „Mohu vám na místě předvést jeho funkci. Chcete
si prohlédnout stavbu pyramid? Prosím, jen nasedněte!“
„Ne, pane profesore. Problém tkví v něčem jiném. Před dvěma hodinami
byl přihlášen podobný vynález, pracující na přesně stejném principu a mající
tutéž, běžnému smrtelníku těžko pochopitelnou funkci.“
Profesor zbledl do barvy rýžového nákypu.
„Cože? Toto je naprostý nesmysl! Nikdo jiný než já by nic takového
nedokázal! Nikdo...“
„Uklidněte se, pane profesore. Všechny náležitosti byly v pořádku.
Patent na stroj času už jsme udělili.“
„A kdo je ten padouch... totiž, chci říct, kdo je ten génius, který měl
to štěstí, že...“
„Počkejte, tady to mám,“ přehraboval se úředník v hromadě papírů. „Aha,
tady... jakýsi... špatně na to vidím. Aha, Po... ne... Pronson!“
Profesor spolkl šedesát šťavnatých výrazů, které se mu hrnuly na jazyk.
„To nemůže být pravda!“ vykřikl Toms. „Mám bezpečně ověřeno, že přede
mnou nikdo podobný stroj nevynalezl!“
„To připouštím. Tady nejde o to, kdo kdy co vynalezl, ale kdo kdy svůj
vynález na tomto přihlásil. Je mi líto, ale Elisha Gray na tom byl podobně a
mohl až do konce života Alexandru Bellovi jen spílat. Jistě se pamatujete na
tento precedens...“
„Pamatuji,“ odsekl Toms. Profesorova tvář vystřídala všechny barvy
duhy, až připomínala povrch hvězdy spektrální třídy K. „Vy byrokrate!“ zařval. „Vy!
Vy! Vy...“ Slovní zásoba mu došla. Vypotácel se z místnosti vleka za sebou
trosky stroje času.
Utřel si zpocené čelo.
„Veškerá námaha... byla marná, Krupičko,“ vzlykal svému asistentovi na
rameně.
„Profesora. je tu jistá naděje...“ podotkl Krupička. „Myslím, že
postačí tento stroj znovu sestavit, a pak...“
Profesorovo čelo se znovu rozzářilo.
Stačilo šest měsíců usilovné práce a profesor byl znovu na místě,
tentokrát však o pět let dřív. V kanceláři se srazil s týmž úředníkem, arci o
poznání mladším.
Úředník stál s očima obrácenýma vzhůru, to patrně proto, že profesor
dosud rozkročmo seděl na svém stroji, který se materializoval dva metry nad
podlahou.
„Jdu přihlásit svůj nejnovější vynález. Vidíte sám, stroj času,“ pravil
profesor triumfálně.
„Ano, ovšem, to vidím,“ koktal úředník. „Zdá se být dokonalý, ale
bohužel, pane...“
„Co - bohužel?“ zbledl Toms a zapomněl řídit, takže stroj času přistál
v témže okamžiku dost tvrdě na podlaze. „Co jste to říkal?“
„Je tomu necelých deset minut, co tady obdobný vynález přihlásil jakýsi
profesor Pronson.“
Toms zakvílel.
„Aby ho vzal čert!“ pronesl hříšnou větu. Teď už si věděl rady. Stačilo
otočit akcelerátorem a propadl se o dalších třicet let do minulosti.
„Doufám, že tady dnes ještě nikdo nebyl!“ zařval na úředníka. Byl to
jiný úředník. Pochopitelně, ten, s kterým měl co dělat před chvílí, se ještě
nenarodil.
„Ne, dnes ještě ne,“ souhlasil s ním postarší pán.
„Tak jdu přihlásit patent na stroj času.“
„Tak to, bohužel, nepůjde,“ zavrtěl hlavou úředník.
„Jakto?“ zahřímal Toms.
„Včera odpoledne tady byl nějaký Pronson, který si patentoval stroj...“
Slovo, které pronesl profesor Toms, není možné na tomhle místě citovat.
Profesor Toms byl neobyčejně vytrvalý člověk. Od toho okamžiku, plně
využívaje možností svého stroje času, poskakoval v dvouletých intervalech
hlouběji a hlouběji do minulosti, aby se vždy setkal na patentovém úřadě s
odmítavým stanoviskem a strašlivým jménem Pronson. Mevšímal si toho, jak
se mění móda, neslyšel, že úředníci, kteří postupně mládli a byli střídáni
staršími, používají v řeči stále víc a víc archaismů, bylo mu lhostejné, že
budova, původně se sklánějící tíhou staletí, ztrácí svou patinu a mění se v
novostavbu.
Konečně přistál kdesi v technickém středověku, hleděl do tváře úředníka
s vysoko načesanou parukou a husím brkem v ruce, a usilovně přemýšlel.
Pochopil, že toto je jeho poslední šance. Včera ještě patentové úřady
neexistovaly. Bylo zřejmé, že se dokonce zapíše do dějin. Prvním vynálezem v
historii, který kdy bude patentován, bude právě jeho stroj času.
„Přihlašuji patent na stroj času.“ řekl tak klidně, jako kdyby
předkládal vynález mlýnku na mák.
Nezdálo se, že by úředník plně chápal vše, co profesor říká, ale klidně
odpověděl:
„Jaké je vaše jméno, pane?“
Cosi se v profesorovi vzepřelo, kdesi v hloubi jeho duše se objevil
silný vzdor vůči tomu všemu bezpráví, které se na něj sesypalo. Šedá
profesorova mozková kůra se opět začala žhavit a profesor si připomněl to
nekonečné putování napříč časovými slapy. Logika věcí je narušitelná pouze
jedním způsobem.
„Jsem profesor Pronson,“ pravil rozvážně.
„Tak bohužel, pane profesore, lituji, že vám nemohu vyhovět,“ řekl
úředník.
„Jakto?“ zezelenal Toms.
„Právě před okamžikem přihlásil podobný vynález... jakýsi profesor Toms.“