Josef Pecinovský

PORTRÉT

Netušil jsem, že inspektor Staněk je takovým znalcem staropražských pověstí. To, co říkal, bylo docela zajímavé, ale já v tak těžkou chvíli snad ani neměl chuť jeho vyprávění naslouchat.

Má manželka byla už čtvrtý týden nezvěstná. Jediné, k čemu policie zatím dospěla, bylo podezření, že jsem se jí zbavil já. Jen pro to, naštěstí, neměla důkazy.

„To je vaše paní?“ ukázal inspektor Staněk na obraz visící nad lenoškou.

Usmívala se na mne před nevýrazným pozadím. Umělec přesně vystihl podobu její tváře a současně se dokázal i hluboko ponořit do jejího nitra. Ten úsměv mohl znamenat mnoho. Ten výraz tváře, ty přimhouřené oči...

„Ano,“ lehce jsem přikývl.

„Kdo maloval ten obraz?“

„Souvisí to nějak s případem?“

„Samozřejmě že ne,“ pokusil se inspektor Staněk o úsměv. „Ale skoro se mi zdá, že podle toho obrazu bychom mohli vaši paní lépe identifikovat než podle fotografií, které jste nám donesl.“

„Snad,“ přisvědčil jsem.

„Víte, připomnělo mi to jednu staropražskou pověst,“ řekl k mému překvapení policista.

„I to nějak souvisí s případem?“ pokusil jsem se být nepříjemný.

„Ne, jistěže ne, ale myslím, že vás to bude zajímat.“

„Když myslíte?“ pokrčil jsem rameny.

„Kdysi v šestnáctém nebo sedmnáctém století žil v Praze malíř Joachim Hirmet,“ řekl inspektor.

„Již jsem o něm slyšel,“ odsekl jsem.

„Byl ovšem známější už tenkrát spíš v kruzích kriminalistických, či spíše inkvizičních,“ pokračoval inspektor, jako kdyby mou poznámku neslyšel. „Umělci ho neuznávali a tvrdili, že jeho obrazy jsou dílem ďáblovým.

Prý se zjistilo, že Hirmet vůbec neuměl malovat. Tady se ovšem pohybujeme pouze na půdě báchorky. On prý nějak dokázal, že modely, podle kterých tvořil, vstoupily samy do obrazu. S pomocí ďáblovou vynalezl rám. Naši odborníci se pokusili ty dobové záznamy analyzovat. Použil zvláštní slitiny cínu, zinku a tehdy neznámého kovu. My ovšem víme, že to byl s největší pravděpodobností titan. Pokud postavil takový rám před namalovaný obraz, dostalo ploché plátno třetí rozměr a bylo možné do něj vstupovat. Hirmet nalákal ubohou oběť, aby pronikla rámem. Nic netušící model se v rámu usadil podle jeho pokynů v dobré víře, že si ho umělec takto přeje namalovat.

Nu a pak Hirmet Rám odtáhl.“

Odmlčel se.

„Vskutku zajímavé,“ podotkl jsem bez zájmu.

„Jakmile Hirmet odtáhl rám,“ pokračoval inspektor, „obraz ztratil třetí rozměr. A nebožák, který seděl v obraze, náhle znehybněl. Pochopitelně zůstal na obraze. Nikdo v té době nedokázal lépe portrétovat než Joachim Hirmet. Nikdo nedokázal lépe namalovat lidskou tvář. Nikdo nedokázal lépe vystihnout i to nejjemnější zřasení oděvu. Nikdo nevystihl lépe všechny stíny a polostíny. Jen on. Jinak se všeobecně proslýchalo, že byl mizerným malířem pozadí, ale postavy v jeho obrazech byly vždy dokonalé. Tak dokonalé, až...“

„Až?“ pokusil jsem se přimět inspektora Staňka k další řeči. Právě se opět podrobně zadíval na obraz mé manželky.

„Až si toho povšimla svatá inkvizice,“ pokračoval. „To, co tvořil, mohlo být jedině dílo ďáblovo.“

„Pochopitelně byl upálen.“

„Nikde o ničem podobném není ani zmínka.“

„Tak jak to s ním skončilo?“ projevil jsem zvědavost.

„Zmizel. Jednoduše zmizel. Nikdo ho už nikdy neviděl,“ mínil inspektor.

„Člověk se přece nemůže ze světa jen tak ztratit,“ namítl jsem.

„Nu, naše záznamy vypovídají o něčem jiném,“ vrátil se inspektor do současnosti.

„Jak myslíte. A proč mi to tady všechno povídáte, pane inspektore?“

„Váš obraz,“ ukázal inspektor Staněk na stěnu, „tedy... obraz vaší paní je věrný, neobyčejně věrný. Umělec, který jej namaloval, by měl být muž slavného jména...“

„Možná, že jednou slavný bude,“ dodal jsem. „Možná, že bude ještě slavnější než Joachim Hirmet.“

„Co to říkáte?“

„Slyšel jsem už o tom případu, pane inspektore. Dokonce jsem se o něj nějaký čas zajímal.“

„Skutečně?“ podivil se inspektor Staněk. „Proč jste mi to neřekl dřív? Mohl jsme vás ušetřit toho nudného vyprávění.“

„Ne tak docela. Zajímalo mne, co se o tom proslýchá. Vím, že Hirmet musel před inkvizicí prchnout. Nevybral si ale nejlépe. Myslel si, že pod svícnem bude tma, ale v papežské Itálii se mu nevedlo lépe, tím spíš, že opět začal portrétovat. A tak jednoho dne, když si pro něj došli až k jeho domu, musel prchnout oknem. A tehdy se zastavil u nástěnné fresky Raffaela Santiho Aténská škola. Rám měl s sebou. Byl skládací, snadno jej sestavil. Vstoupil do fresky. Papežští pochopové už byli na schodech. Hirmet se v náhlém popudu rozhodl a odkopl svůj rám daleko, až na schodiště.

Biřici se divili, kam zmizel, ale našli jen nějakou ubohou kovovou konstrukci, s níž si nikdo nedokázal poradit. Pochopitelně se ztratila. A tak Hirmet navěky uvízl v nástěnné fresce.“

„To je skutečně zajímavé, ale nechci tomu věřit,“ namítl inspektor Staněk.

„Podívejte se,“ rozložil jsem na stůl kopii Aténské školy. „Ten muž v popředí, co se opírá o podivnou krabici. Zdá se, že sedí, ale není tomu tak. Je to poloha, která by každému modelu činila velké potíže. Je zřejmé, že ten člověk padá nazad, ale nikdy nedopadne. Levou nohu má vytrčenou dopředu. Tohle není nikdo jiný než Joachim Hirmet.“

Inspektor Staněk udiveně zíral na obraz, a pak se dal do smíchu.

„Je to hezky vymyšlené, než aby to mohla být pravda. Nu, v pátrání po vaší paní nám to nepomůže.“

Zvedl se a chystal se odejít.

„Tudy ne, dům se večer zavírá,“ zastavil jsem ho. „Musíte zahradou.“

Prošel dveřmi a nikdy se neměl dovědět, že jejich rám je věrnou kopií Hirmetova vynálezu. Pochopitelně jsem jej ihned odtáhl.

Udivená inspektorova tvář na mne zírala z obrazu i ve chvíli, kdy jsem jej skládal do sklepa a přikryl plachtovinou. Jednou snad ten obraz bude vzácný, právě tak jako ten, který visí v mém obývacím pokoji.

Portrét mé ženy je skutečně věrný.