Josef Pecinovský
„První stroj času je na světě, přátelé,“ prohlásil profesor Artur Toms.
Oba profesorovi asistenti mlčky sledovali svého šéfa a z jejich tváří čišelo
odhodlání sdílet s ním v zájmu vědy a pokroku dobré i zlé.
„Tento stroj,“ máchl profesor rukou neurčitým směrem, kterýžto pohyb
obsáhl nejen hermeticky uzavřenou kabinu, ale i četná přídavná zařízení,
pohonné systémy, kontejnery se zásobami a vše ostatní, nutné nejen k
uskutečnění cesty časem, ale i k přežití při několikaměsíčním odloučení od
civilizace, „je převratem v dosavadním tvůrčím snažení amatérů o prolomení
časové bariéry, na níž si mnozí tak ostudně vylámali zuby, mezi nimi pak i můj
vzácný sok a přítel kolega Pronson 1), který, nepochopil princip
konstantnosti toku času a propadl se kamsi k počátkům všehomíra, odkud už není
návratu.“
Oba asistenti se zatím uvelebili v nepříliš pohodlných křeslech,
jejichž konstrukci profesor trestuhodně zanedbal, preferuje pochopitelně pouze
součásti sloužící bezprostředně k uskutečnění časové pouti, a s obdivem
sledovali svého vedoucího, aniž by zatím chápali jediném slovo.
„Všichni experimentátoři se doposud pokoušeli proniknout do neklidných
časových vírů takříkajíc z chodu. Jak nedůvtipné! Je přece chronicky známo, že
čas plyne od samotného Velkého třesku neměnnou a konstantní rychlostí, závislou
v daném okamžiku jen na rychlosti pohybu soustavy vzhledem k rychlosti
maximální, to jest rychlosti světla ve vakuu. Naproti tomu máme důkaz, že
kosmos existuje současně ve všech svých okamžicích, protože čas je veličina
plně spojitá a ve své mohutnosti a velkoleposti jedinečná. Vždyť jsou
zachycovány částice opustivší oblast Velkého třesku absolutní rychlostí. Pro ně
přece ještě neuplynula ani jedna sekunda, zatímco pro částice, vyvržené o ždibíček
pomaleji, probíhá sekunda druhá, a tak můžeme postupovat dál k hmotě, z níž se
skládá náš svět, existující osmnáctou miliardu let, či až k částicím, vyvrženým
rychlostí nulovou, které jsou měřítkem věku celého kosmu.
Pro nás jsou ovšem důležité ty stavební prvky hmoty, které opustily
lůno zrodu jako první. Jen za pomoci pochopení principu jejich existence můžeme
v čase cestovat zcela neomezeně, a to kupředu i zpět. Důležitý je ovšem jeden
atribut: před jakýmkoli pohybem v čase je nutno tento nejdříve zastavit!
Co k tomu potřebujeme? Nic jiného než soustředit do ohniska stroje času
několik biliónů oněch částeček, pamatujících čas Nula. Kde je vzít? Jen pozorně
pohlédněme na Kosmos kolem nás! Což nevidíme majáky zářící na samém okraji
Všehomíra? Co jsou kvazary jiného než mnohočetný pohled na ten jediný jedinečný
okamžik, na samotný Velký třesk?
Chápete to?“
Nechápali nic, ale kývali hlavami. V tak významném okamžiku zachovávali
důstojnost a neodvažovali se svého profesora přerušovat zbytečnými a nejapnými
dotazy.
„Soustředíme-li toto recentní záření do ohniska,“ řekl profesor Toms, „bude
stroj času hotov.“
Jemnými pohyby seřizoval s neobyčejnou přesností svůj jedinečný
vynález.
„Stroj času je dokončen,“ pronesl s jistým nádechem patosu v hlase. V
témže okamžiku ustalo jemné bzučení palubních přístrojů i tikot nástěnných
hodin.
„Čas se zastavil.“
Profesor Toms hleděl na své asistenty, kteří s úděsem sledovali svět za
iluminátorem. Následoval jejich příkladu a rovněž zbledl. Tam, kam se ještě
před chvílí rozprostíral nekonečný kosmos, existovala pouze jednolitá
bezrozměrná masa připomínající svou povahou rozžhavený disk kaučukové
pneumatiky v okamžiku, kdy prošla radikální deflorací.
„Co-co-co-co je to?“ vykoktal profesor Toms zpod vějíře všech svých
dvou set rozježených vlasů. „To není možné, to je...“
Vrhl se ke komputeru a zoufale bušil do kláves. Zbytečně. Mimo čas
nebyl tento zázrak techniky ochoten pracovat. Prohrábl si rukou kštici, aniž by
narazil na odpor, svraštil čelo a začal přemýšlet přirozeným způsobem, zatímco
jeho asistenti smířeni s osudem začali pořádat věci poslední.
„Už to mám!“ vykřikl Toms. „Čas se zastavil, to je mimo veškerou
pochybnost. Přesně podle mých představ. Bohužel nastaly komplikace. V kterém
jediném okamžiku neexistuje čas? Pouze mimo vesmír. V důsledku to znamená, že
celý kosmos se zhroutil zpět do času Nula, to jest do napínavých chvil krátce
před Velkým třeskem.“
„Už to nevydržím!“ vykřikl asistent Krupička, chytil se za břicho a
vzápětí za ním zaklaply dveře se stručným nápisem WC.
„Ale co budeme dělat, profesore!“ zvolal asistent Živný.
„Jsme odsouzeni k záhubě?“
„Jak můžete v tak jedinečné chvíli pomýšlet na svou bídnou tělesnou
schránku!“ rozkřikl se Toms. „Kdy jindy se vám poštěstí zkoumat vesmír ve stavu
zrodu?“
„Jak jej mám zkoumat, profesore? Neexistuje ni čas, ni prostor, nic
tedy nelze exaktně změřit!“
„Jak naivní názor, příteli,“ usmál se Toms. „To jen vaše otrocké
nazírání průměrného obyvatele trojrozměrného světa může být příčinou vyslovení
tak kacířské myšlenky. Dovedete si snad představit, jak bude tato prahmota
reagovat, když si na ni sáhnete? Jak se bude chovat, až si na ni posvítíte?“
„To ne, profesore, ale...“
„Ticho. Do práce. Oba k přístrojům. Krupičko!“
„Tady, profesore,“ ozval se vzrušený hlas doprovázený hřmotem
splachovače. Následovalo suché klapnutí. Profesor Toms vytřeštil oči a zbledl
ještě víc.
„Co jste to učinil, nešťastníče?“ obořil se na nic netušícího Krupičku.
„Co by? Přesně podle palubního řádu jsem odpálil kontejner s výkaly do
prostoru...“
„Vy jste zničil můj vesmír!“ řval Toms a vyděšeně sledoval kousek hnědé
hmoty, rotující před iluminátorem v nepravidelných křivkách. „Doposud byl v
rovnovážném stavu! Stačí mu malý impuls a pak...“
Nedopověděl. Exkrement splynul se zárodkem vesmíru.
Oslnivý záblesk pronikl dovnitř kabiny a vyplnil vše. Palubní hodiny se
roztikaly.
„Jen aby šlo všechno podle předpokladů,“ vzdychl Toms. „Rád bych se za
osmnáct miliard let znovu narodil a vynalezl stroj času. Ale to si pište,
Krupičko, už bez vás!“
1)
W. A. Pronson (?-?), světoznámý vynálezce a objevitel, profesor fyzikálních
věd. Svou slibnou kariéru v zárodku zničil marnými pokusy o vynález stroje
času. Jeho život a dílo zdokumentoval až na základě dlouhodobých výzkumů dr.
Pavel Kosatík (viz VSS 2) svazek Km-Kr, str. 876.)
2)
Velký scifistický slovník ve sto dvaceti svazcích, SNFL, Praha l998-2OO9