Josef Pecinovský

Poslední cesta časem

Snad ještě nikdy necestoval s cestovní kanceláří Chronoexpres tak podivný klient. Především si vymínil, že bude cestovat sám, což znamenalo, že koupil celý zájezd, tedy čtyři jízdenky. Dále si vyběhal kdesi na nejvyšších místech to, co se podaří jen málokomu, totiž povolení provézt napříč propastmi času náklad, což znamenalo, že musel vyplnit desítky dotazníků, oběžníků a žádostí, vystát kilometry front a získat přinejmenším tři desítky razítek.

Dost zarazilo, jak vypadal. Na to, že to byl neobyčejně majetný člověk – který chudák si mohl dovolit koupit celý zájezd? – působil jako strašák do zelí. O nějakém vzhledu se nedalo ani hovořit, protože to, co nastoupilo na palubu, vlastně žádný vzhled nemělo. Rozježená, napůl plešatá hlava, vytáhlý krk, propadlé tváře, pohled krysy zahnané do rohu, oděv z depozitáře second handu. Téměř bezzubá ústa neuznala za vhodné, aby vyloudila pozdrav, zato ihned začala komandovat.

Pilot Klokočka si povzdychl: „To zase bude cesta,“ ale nahlas neřekl nic a jen sledoval svého klienta, to v obavách, že by mohl začít kousat.

„Jsem profesor Toms,“ ozvalo se z téměř bezzubých úst. „Nestrpím zbytečné dotazy a předpokládám, že odevzdáte bezchybný výkon. Nejedeme na výlet, ale na výzkumnou výpravu.“

„Promiňte, pane profesore,“ odvážil se promluvit pilot Klokočka. „Tady ve vaší objednávce čtu něco o povolení k nákladu...“

„To čtete dobře,“ nenechal jej domluvit profesor. „Směr jih.“

„Co prosím?“

„Povídám – směr jih.“

„Nezlobte se, ale my létáme časem.“

„To vím. Ale jistě znáte mou teorii,“ zahřímal profesor, který svou vědu zařadil mezi základní vzdělání.

„Promiňte, neznám,“ odvážně namítl pilot.

„Nepřerušujte mě!“ zapištěl profesor. „Vy neznáte mou teorii o kontinuálním plynutí času? Je naprosto jisté, že nelze prokazatelně tvrdit, zda čas plyne vpřed nebo zpět. To je pouhá iluze daná subjektivními pozorovacími schopnostmi našich nedokonalých mozků. Proto se vydejme směrem na jih – dobrá, když to chcete slyšet jinak, tak proti času zpět do minulosti.“

„Tak kam vlastně?“

„Křída,“ doplnil profesor dosud poněkud neurčitý údaj. „Asi tak sedmdesát milionů let daleko.“

„Mohlo by bejt,“ přikývl Klokočka a zařadil druhý rychlostní stupeň.

Očekával, že profesor Toms se jako každý normální cestující usadí ve svém křesle, pevně se přikurtuje bezpečnostními pásy a bude trpně očekávat věci příští. Mýlil se. Cesta probíhala neklidně, přímo bouřlivě; profesor co chvíli operoval nejrůznějšími světovými stranami, jako kdyby bylo možno cestovat časem nejen vpřed i vzad, ale i napříč, v nepravidelných intervalech vstával z křesla, čímž porušoval přísné předpisy, a snažil se zasahovat do řízení.

V době ledové zakopl na prázdném místě a poškodil časoměr, při průletu pleistocénem si rozbil hlavu o strop kabiny a počátkem oligocénu se rozhodl, že vypadne z kokpitu. Pilot Klokočka jej na poslední chvíli zachránil. Ne proto, že by se mu profesora zželelo, měl jej už teď plné zuby, ale nechtěl mít nepříjemnosti pro ztrátu klienta. To by jej mohlo stát místo, i když nepochyboval o tom, že po tomto škodolibém staříku by se jen těžko někdo mohl shánět.

„Tady, tady zastavte,“ hulákal profesor, přestože pilot slyšel velmi dobře.

Klokočka přibrzdil bez ohledu na to, zda si profesor náhodou něco nezlomí. Bylo mu to jedno.

Časoměr, ač v posledním tažení, ukazoval záporných sedmdesát milionů plus minus deset tisíc. Krajina kolem stroje času působila poněkud jednotvárně. Písčiny, tu a tam keřík nebo strom, a i přes ochranné sklo z ní sálalo vedro.

„Čekejte,“ řekl profesor a aniž na cokoli čekal, vystoupil.

„Počkejte,“ zadržel jej pilot. „Je zakázáno pohybovat se v nebezpečných érách beze zbraně.“

„Toto není nebezpečná éra, mám tuto dobu dokonale prozkoumánu,“ odtušil profesor a vydal se do terénu vyzbrojen jen velikým a dosud prázdným vakem. Klokočka si jen znechuceně odplivl a pevně doufal, že profesora sežere brzy nějaká ta potvora.

Jeho proroctví se mělo téměř dočkat naplnění. Neuplynula ani půlhodina a pilot uslyšel zoufalý jekot, který, ač nelidský, nemohl pocházet z hlasového ústrojí místních dinosaurů. Profesor, ne nepodoben kulovému blesku, se řítil směrem k zaparkovanému stroji času a zoufale kličkoval. V patách mu běžel sice nevelký, ale určitě pěkně hladový predátor.

Klokočka rozpoznal velociraptora. Sprostě zaklel, vyskočil z kabiny a přiložil k rameni pušku s trhavými střelami. Trochu se mu tak spravila nálada, protože v této době bylo jinak zakázáno lovit. Omluvit ho mohlo to, že byl ohrožen profesorův život.

Profesor se vřítil do kabiny doslova po hlavě a zastrašený, nikoli však poražený dinosaurus, odkráčel důstojným krokem. Pilot Klokočka marně zpytoval svědomí, jak se mohlo stát, že tu potvoru netrefil přímo na komoru.

„Tak co to máte za náklad,“ projevil svou zvědavost, když viděl, že profesorův vak je přece jen trochu zaplněn.

„Co je vám do toho,“ zněla stručná odpověď, a tady už si Klokočka řekl, že toho je právě dost, protože za to, co se dopravuje napříč časovými brázdami, zodpovídá jen on a nikdo jiný, a tak musel profesor chtě nechtě s pytlem ven.

„Vejce?“ zeptal se udiveně pilot, i když vše bylo na první pohled zřejmé.

„Ovšemže, vejce, co jste si myslel. Naše museum bude mít ten nejskvělejší exemplář.“

„Nu, není větší než třicet čísel,“ mínil Klokočka. „To bych mohl povolit...“

„Vy nemáte co povolovat!“ pištěl profesor, kterému se už vrátila barva do tváře. „Na sever!“

Klokočka už si zvykl na svérázné označení časových proudů, ostatně vydal se tím jediným možným směrem, zpět k té tak zvláštní době, která dokázala zrodit podobné individuum jako byl profesor Toms.

Konečně dal profesor pokoj. Seděl, držel svůj náklad na klíně a zálibně si svůj úlovek prohlížel.

Vejce nevážilo jistě víc než půl kila, bylo šedé, jen mírně kropenaté. Klokočka nenápadně pozoroval svého cestujícího a přemítal, k čemu se profesorovi asi bude svérázný náklad hodit. On sám jako člověk zcela bez fantazie viděl jen bohatou večeři, ale ta by se profesorovi takto notně prodražila.

„A hrome,“ řekl najednou, protože zpozoroval, že napříč vejcem se rozšklebila široká puklina. „Ať mi tady nic nezaděláte tím svítkem.“

Pak ale trochu ztratil řeč, protože zjistil, že vejce se rozpadlo úplně. Profesor náhle držel na klíně nevelkou potvoru, která se nápadně podobala dravci ženoucímu se ještě před chvílí v jeho stopách.

„Tak pozor, profesore, tady bychom mohli narazit,“ řekl rozhodně pilot Klokočka a poněkud prošlápl brzdy. „Musím vás upozornit, že doprava živých tvorů napříč časem je zakázána.“

„Neletím napříč časem, ale na sever, to za prvé, a za druhé nedopravuji živého tvora, ale do kabiny jsem prokazatelně naložil vejce.“

„To je sice pravda, ale...“

„Jaképak ale,“ zapištěl profesor. „Chtěl jsem pro naše museum přivézt vejce a nemohu za to, že se během letu vylíhlo. Ostatně, to všechno zavinila vaše firma. Kdyby v kabině nebyla tak vysoká teplota, vejce by se rozhodně nemohlo tak rychle vylíhnout, vždyť bylo právě sneseno.“

„Je mi líto profesore, ale dinosaury nevozím,“ řekl Klokočka, ale ne už tak rozhodně, ale nadále držel nohu na brzdě.

„Jestli přibrzdíte nebo se dokonce vrátíte, budu vaši formu žalovat o náhradu škody. Nemám sice vejce, ale s mládětem dinosaura snad bude naše museum také spokojeno.“

„To ano, ale jen v případě, když je nepřivezete živé,“ dodal Klokočka.

Profesor Toms na několik okamžiků ztratil řeč.

„Narodil jste se jako barbar nebo jste se barbarem stal teprve za letu?“ pravil rozhořčeně. „Přece neusmrtím jedinečný exemplář...“

Profesor nedopověděl, neboť zjistil, že vylíhnutý dinosaurus mu už nesedí na klíně, ale volně se prochází po kabině. A co víc, zdálo se, že poněkud vyrostl.

„Hele, chyťte si to zvíře,“ zabručel Klokočka, smířen už s tím, že ho nemine pokuta, přinejmenším pak disciplinární řízení.

„Auvajs,“ zařval profesor.

„Copak, kouše?“ ušklíbl se Klokočka a měl škodolibou radost.

„Počkejte, počkejte, něco není v pořádku,“ řekl náhle profesor a poprvé se stalo, že promluvil s pilotem jako s člověkem sobě rovným. „To už není to mládě, které... to ale přece není myslitelné... tohle jsem si nepředstavoval.“

Klokočka se díval střídavě na profesora a střídavě na transportované zvíře, ale kromě toho, že profesor bledl a obracel oči vsloup a krom toho, že zvíře poněkud povyrostlo, nespatřil žádnou změnu. Proto jej poněkud vyvedl z míra následující profesorův výrok.

„On se... on se vyvíjí.“

„Tomu nerozumím,“ namítl zvídavě Klokočka.

„Kolik... kolik let jsme urazili... ehm... severním směrem?“

„Asi sedm milionů let,“ odečetl Klokočka z palubní desky.

„Ovšem, ovšem. Sedm milionů let mohlo stačit k tomu aby se masožravý chrup proměnil na všežravý. Aby se změnily proporce končetin. Aby se zmenšil ocas. Aby se zvíře postavilo na zadní...“

„Podívejte, profesore, mě to nezajímá. Držte ho, aby nekousal, a to je všechno. Následky si ponesete vy.“

„Nevíte, o co jde. To zvíře... totiž, už to není zvíře.“

„A co to podle vás je? Drahokam?“

„Podívejte se ne jeho lebku. Podobá se lidské. A na každé ruce – čtyři prsty postavené proti pátému.“

„Dejte s tím pokoj. Povídám, ať nekouše.“

„Pilote, to ne, to není možné. Uvědomujete si, čeho jsme svědky? Minulo víc než sedm milionů let, a vývoj inteligentního tvora je ukončen. Jsme na stopě největšího objevu v dějinách lidstva a vy si rozbalujete slanečka. Copak nevíte, že vývoj dinosaurů byl koncem křídy násilně přerušen? Kdyby se mohli vyvíjet dál, vládli by dnes na naši planetě oni a ne my! Ne, to nebude nejvzácnější exemplář našeho musea, tohle se rovná Nobelově ceně pro profesora Tomse...“

Poslední slova však profesor už jen šeptal. Stál nyní tváří v tvář bytosti, která jej výškou již předstihla a kdyby nebylo několika odlišných detailů v rysech obličeje a v barvě kůže, jen zřídka pokryté šupinami, nelišila by se nijak výrazně od člověka.

„Nobelova cena... Klokočko, Nobelova cena. Ale musíte mi pomoct, musíte...“

Profesor nedopověděl, protože seděl nyní v křesle připoután provazy. Dinosauroid poté přistoupil k pilotovi a záhy překonal jeho chabý odpor. Udivený pilot, sedící u zdi kabiny vlastního stroje času, jen smutně pozoroval, jak nezvaný vetřelec zaujal jeho místo.

Nechápal nic, zato profesor Toms na této poslední cestě zuřivě přemítal o zásadním problému:

„Proč, když se vyvíjel během průletu časem dinosaurus, proč se nevyvíjíme taky my?“

Trvalo dost dlouho, než pochopil, že není kam.