Josef Pecinovský

TOMSŮV EFEKT

„První stroj času je na světě, pánové,“ oznámil profesor Arthur Toms světu nejnovější, nijak však překvapivou skutečnost.

Oba asistenti na něj zírali v němém úžasu, což však nebylo způsobeno ani tak profesorovým sebevědomým prohlášením, jako jeho bizarním, ba až absurdním vzhledem. Teprve po dlouhé chvíli, přesycené potlačovaným neklidem, se odhodlal promluvit asistent Krupička:

„Pane profesore, totiž...“ zakoktával se. „Pane profesore, vždyť vy jste omládl!“ dokázal konečně vyjádřit to, co chtěl říct, poměrně zdvořilým způsobem.

„Vy myslíte tohle?“ pohladil si profesor temeno vlastní hlavy v místech, kde se nyní nacházel bujný vlasový porost. Ještě včera bylo možno v těch místech spatřit pouze ojedinělé zbytky řídkého účesu, jemuž asistenti potají neříkali jinak než skluzavka pro vši.

„Ano, právě tak, pane profesore,“ přikývl hlavou Krupička.

„Což toto není tím pravým důkazem mé teorie?“ rozzářil se profesor Toms jako jezulátko. „Právě jsem podnikl odvážnou cestu napříč časovými proudy do vzdálené budoucnosti. Tam mě podle očekávání přivítali s nesmírnými ovacemi. “

„Jak to?“ podivil se Krupička. „Jak mohli vědět, že...“ Zarazil se.

„Ovšemže to věděli,“ triumfoval profesor. „Na vteřinu museli vědět, kdy se vynoří v jejich době největší génius tohoto století, ehm... totiž já. Mé jméno citují všechny naučné slovníky a učebnice fyziky této vzdálené budoucnosti, nemluvě o četných pomnících. Nutno dodat, že Einstein není v té době zdaleka tak populární. Vždyť jsem to já, kdo daroval světu principy cesty časem. Dostalo se mi královského přivítání. Lidí budoucnosti jsou pohostinní. Mimo jiné zjistili, že má tělesná schránka je vzhledem k mimořádnému pracovnímu vypětí poněkud opotřebovaná, a pomohli mi ji regenerovat. Léčebné metody budoucnosti jsou úžasné,“ zatahal se opět za novou kštici.

Profesor se odmlčel, očekávaje uznání i od svých současníků. Jaksi se mu jich však nedostávalo, jakoby oba asistenti marně hledali vhodná slova.

„Nezdá se, že byste příliš věřili mým slovům,“ pronesl zklamaně profesor. „Vidím, že chcete ještě další důkazy. Tady máte několik snímků, které jsem pořídil jak v průběhu cesty, tak i na místě samém.“

Krupička bez jediného slova nervózně přebíral hromádku lesklých fotografií a posléze je předával kolegovi Živnému. I ten se zdržoval komentářů, jinak by musel hovořit o naprostém fotografickém diletantismu.

Nevzhledné obrázky plné rozmazaných skvrn věru nenasvědčovaly ničemu jinému než tomu, že mistr fotograf měl přístroj poprvé v ruce. A přesto se našel snímek, který Krupičku upoutal.

„Ale profesore!“ zvolal asistent. „Tohle přece... Tahle fotografie byla dnes v novinách.“

Profesorova tvář dostala nádech nezralého rajčete.

„Cože, vy pochybujete o...“

„Ne, ale jaksi, když se podíváte, tady...“ rozbalil Krupička novinový výtisk.

Nebyla to stejná fotografie. Nutno však dodat, že se jednalo o týž motiv a totéž místo.

Profesor drtil ve svých prstech papír, který jej nejméně dvěma rozměry převyšoval.

„Ovšem, to je ono, to je to místo, kde jsem přistál při návratu. Nechtěl jsem energetickým výbojem ohrozit obydlenou oblast, a proto jsem se rozhodl pro obilné pole.“

„A stroj času způsobil, že obilí v místě přistání polehlo,“ doplnil profesorova slova asistent Živný.

„Ovšem, zdá se, že tomu tak musí být. Kruh má průměr takových...“ poškrábal se na zátylku, „jedenáct metrů, obilí je polehlé ve směru hodinových ručiček. Jistě, už to mám,“ vrhl se k zápisníku a začal zuřivě počítat, ostentativně ignoruje klávesnici počítače stojícího opodál. Uplynulo dramatických sedmnáct minut, které asistenti strávili v pokorném a trpělivém postoji, zatímco profesor se marně snažil vypočítat druhou odmocninu z minus sedmnácti. Nakonec tento propočet začal považovat za bezvýznamný a zvolal:

„Je to ono. Měl jsem štěstí, že je červenec a obilí je právě tak vysoké, jak je. Kdybych přistál jinde, nebylo by možné tento efekt, nazvěme ho dejme tomu Tomsův, demonstrovat. Síly při přistání stroje času působí právě ve směru, kterým obilí leží. Nedivím se, že z toho družstevníci znervózněli. Nejedná se ovšem,“ pokusil se profesor o výsměšný úšklebek směrem k odhozeným novinám, „o žádné přistání mimozemšťanů, jak se můžeme dočíst v tomto plátku. Máme tu atypický, zvláštní, ba přímo ojedinělý jev, který se již nikdy nebude opakovat.“

„Tomu nerozumím, profesore,“ ozval se po krátkém váhání asistent Krupička. „Proč by se tento jev neměl opakovat? Vždyť při každém přistání stroje času...“

„Zadržte, Krupičko,“ přerušil profesor rázně svého asistenta. „Dohodl jsem se s lidmi budoucnosti, že nikdy nezveřejním matematické důkazy svého objevu. Ani oni je nechtěli znát. Prohlásili, že cesta časem je nežádoucí jev, který může narušit základní principy existence vesmíru, a já na základě svých objevů jsem musel jejich argumenty uznat. Ostatně do dějin jsem se již zapsal nesmazatelně a o nic jiného mi vlastně nešlo.“

„Ale, pane profesore,“ odvážil se znovu promluvit Krupička. „Vy tvrdíte, že kruh polehlého obilí vznikne výhradně při přistání stroje času.“

„Ovšem, jinak to není možné.“

„A současně tvrdíte, že váš stroj času je poslední, který kdy existoval či bude existovat.“

„Ovšemže. Jediný na celém světě, v celém vesmíru, v celém čase a prostoru.“

Krupička byl ze svého profesora zjevně nešťastný. Vůbec nevěděl, jak by mu měl taktně naznačit, že jeho znalosti z ufologie a záhadologie vůbec jsou na mizivé, ba téměř nulové úrovni.

„Pak ale... Podívejte se.“ Na víc se Krupička nezmohl. Vytáhl z knihovny objemnou publikaci a podal ji profesorovi.

„Co to máte?“ zavrčel Toms, ale knihu otevřel. Po několika vteřinách zbledl, znachověl, zrudl, zezelenal, a všechny implantované vlasy se naježily do podoby nikoli ježka, ale přímo ježury.

„To je podvod! Největší podvod spáchaný na mně a na lidstvu. Podívejte se! Tady, tady, a tady zase. Kruhy, kruhy, kruhy. Desítky, stovky, tisíce. Přistával tady jeden stroj času za druhým. A zatím... A zatím...“

Téměř se dusil. Mrštil knihou o zem. Rozevřela se na stránce, kde byl překrásný letecký snímek kruhu polehlého obilí v okolí Podlé Lhoty.

„Jsou podvodníci nejvyššího kalibru,“ řádil Toms. „Pod průhlednou záminkou omlazení mě posadili do křesla. Nasadili mi na hlavu přístroj. Narostly mi vlasy, to je pravda, snad jsem i omládl. Teď už mám ale jistotu. Byl to současně přístroj na čtení myšlenek. Vymámili ze mne vše, úplně vše, a pak mě s úsměvem poslali zpět. A já jsem po příletu svůj stroj zničil, rozumíte, zničil. Tak jsme se dohodli.“

„Ale profesore,“ prohlásil Krupička chtěje svého profesora utěšit. „Přece pro vás nebude problémem, abyste postavil nový stroj.“

„Jistěže, to ne, ale...“

Profesor se zarazil. Usilovně přemýšlel, vrásky na čele se mu svraštily do jediného pletence. Pak zoufale vykřikl:

„Já jsem to zapomněl! Všechno jsem zapomněl. Nevím vůbec nic o principu svého stroje, a přece byl tak jednoduchý!“

„Jak je to možné?“ divil se Krupička.

„To oni, naši prapravnuci. Nějak mi vymazali z paměti právě všechny vzpomínky na mé výpočty.“

„Ale ty tu přece někde musí být.“

„Jistě, píšu si všechno na papír, ale... Kdo tady uklidil?“ zařval brunátný profesor. Padl k zemi, lezl po laboratoři nikoli nepodoben čmuchajícímu jezevčíku a hledal dokumenty kosmické důležitosti.

Ani asistent Živný, ani asistent Krupička nebyli ochotni přiznat se k tomuto zločinu, přestože to byli právě oni, kdo laboratoř během profesorovy nepřítomnosti dokonale vysmýčili, neboť se na ten svinčík už nemohli dívat. Ale i kdyby se nakrásně chtěli přiznat, nebyli v té chvíli schopni slova.

Tím, že profesor klesl na všechny čtyři, před nimi odhalil své temeno.

Oba asistenti mohli spatřit uprostřed zježené hřívy malý kroužek polehlých vlasů. Ležící štětiny se stáčely ve směru hodinových ručiček.