Josef Pecinovský

UFO na zahrádce

Až do včerejška jsem nevěřil na UFO a kdo mi o nich chtěl vyprávět, toho jsem rovnou zařadil mezi cvoky. Pan Däniken byl pro mne ubohým snílkem a kruhy v obilí mě nechávaly asi tak klidným jako epidemie malárie na Faerských ostrovech. Co se týče mého vztahu k jiným civilizacím ve vesmíru, tak ty pro mne byly méně podstatné než vzájemné erotické kontakty antarktických tučňáků.

Ovšem to vše trvalo až do včerejška. V podvečer se vše ve mně zlomilo a já už vím, že svět je úplně jiný, než vypadá a než jsem si myslel, že vypadá.

Neměl jsem té reklamě věřit. Stává se mi to málokdy, že mě upoutá reklamní šot v televizi, ale tentokrát přišel jako na zavolanou. Byl odvysílán krátce potom, co jsem polil koberec v obývacím pokoji kávou. Řeknete si – banalita. Já si to také myslím, ale moje druhá polovička je zcela jiného názoru. Naštěstí nebyla včera doma, a tak jsem mohl provést jisté kroky alespoň k částečné nápravě, když jsem předtím zavrhl myšlenku vymluvit se na nevhodné a krajně nespolečenské chování vniknuvšího tchoře.

Třímaje vlhký a v dané chvíli naprosto zbytečný vlhký hadr v dlani jsem zíral tu spoušť na podlaze a současně pomrkával po televizní obrazovce, kde právě skvělý prostředek jménem Anticarpin zlikvidoval z koberce i to, co na něm nebylo, a to okamžitě, bez práce a bez vedlejších důsledků, přičemž rozhodně nehrozila naprostá destrukce koberce ani parket a dalšího bytového zařízení. V realu pak, jak se dalo očekávat, vlhký hadr nepomohl, jen jsem flek rozmazal a nepochybně jsem mu i pomohl k lepší soudržnosti s vlákny koberce. Jen ta vtíravá reklama na Anticarpin mi stále zněla ještě v uších a nezbavil jsem se jí do té chvíle, dokud jsem nezašel do nejbližší drogerie a nevydal za jednu lahvičku snad až zbytečně hříšný peníz.

Návod k použití jsem studoval pečlivě. Ba dokonce přímo podrobně. Přinesl jsem patřičnou nádobu – plastový kbelík, naplnil jej přesně určeným objemem vody o přesně určené teplotě a po malých dávkách začal přisypávat daný objem čisticího prostředku Anticarpin. Vše jsem, jak jinak, neustále promíchával dlouhou vařečkou, kterou jsem si vypůjčil v kuchyňské lince pln přesvědčení, že to má žena nikdy nepozná.

Teď už vím, že jsem asi četbě návodu měl věnovat více pozornosti. Či spíš – pečlivosti, protože v něm jistě bylo něco, co mi uniklo. Patrně bych pak nezaměnil litry za kilogramy a procenta za dobu trvanlivosti. Ale pak by se nestalo to, co se stalo.

Ale já vlastně ani nevím, jak se to stalo. V nejlepším přesvědčení, že postupuji zcela podle představ výrobce, jsem míchal v kbelíku tu nevzhlednou bublající tekutinu, na pohled připomínající mýdlový roztok a co se zápachu týče, nezadala si s postřikem proti švábům. A pak, když už jsem si myslel, že by mohla ona směs být hotova a připravena k použití, kdy jsem vyjmul vařečku z oné substance a konstatoval, že kapalina po ní stéká s optimální vazkostí, v tu chvíli mi z nosu spadly brýle. Zákony schválnosti platí vždy, všude a za všech okolností, takže brýle dopadly přímo na hladinu bublající směsi a jak jinak, prorazily ji a potopily se.

To, co jsem v té chvíli řekl, není možné na těchto místech citovat. Ostatně další běh událostí můj výrok nijak neovlivnil. Důležitější bylo, co sem udělal. Špatně vidím i s brýlemi, natož bez nich, proto mi proces záchrany tohoto vzácného optického přístroje trval poněkud déle, a to jsem se, prosím, hrabal v tom odporném roztoku holou rukou. Cítil jsem, jak agresivní molekuly čisticího prostředku dorážejí na mou kůži a zbavují ji veškerých nečistot, a mně připadalo, že i nehtů, chlupů a pokožky.

Konečně jsme mé převzácné brýle nasahal a vytáhl je zpět na denní světlo. Okamžitě jsem si je nasadil na oči, zcela opomenuv, že na nich ulpěl tenký film Anticarpinu a tedy ohrožuji zdravotní stav nosu a jeho nejbližší okolí. Měl jsem totiž v té chvíli jedinou starost – zda z mé pravičky nezbyla holá kostra. Prohlížel jsem si svých pět prstů pěkně proti oknu, zkoušel jsem ty důležité orgány ohnout a napřímit, abych se přesvědčil, zda funkce šlach a svalů není narušena, ale pak se stalo cosi, co rázem odpoutalo mou pozornost od vlastního zdravotního stavu kamsi do nejvzdálenějšího konce vesmíru.

Za oknem jsem spatřil něco, co zcela překonávalo mé představy o reálném světě a dokonce začalo vyvolávat pochybnosti o mém zdravém rozumu. Ovšem předmět, který zaplňoval zahrádku, měl všechny charakteristické znaky potřebné k tomu, abych jej identifikoval jediným výrazem – UFO.

Nu, jak to popsat – věru těžko. On totiž byl ten objekt zevně neuvěřitelně složitý, oplýval nosnými plochami, prosklenými kabinami, signalizačními světélky, spojovacími trubicemi, zatočenými to půvabných spirál, tubusy kónicky se rozšiřujících trysek, tykadly vyčnívajících antén. Velikostí dosahoval nanejvýš tak plochy nákladního vozu střední třídy, i když byl, připusťme, o něco širší, zato výška zdaleka nepřesahovala běžný osobní vůz tuzemské výroby. Takže vlastně placka. Placka šedé barvy, skleněné kryty namodralé, signálky zelené a červené, trysky černé.

Inu, ten pohled měl sílu deseti tisíc koňských sil. Chtěl jsem si být jist, zda mne nešálí zrak, zda jsem se nezbláznil, a tak jsem strhl brýle z nosu.

Nic. Prostým zrakem, nezkaleným falešným sklem, jsem neviděl za oknem nic. Už jsem se přiznal, že jsme bez brýlí prakticky slepý, ale předmět rozlohy nákladní Avie bych snad uviděl. Jednoznačně jsem však rozeznával pouze okenní rám a za ním už jen zelenou plochu trávníku s rozmazanými skvrnami keřů a drobnými flíčky růží. Opodál pak už jen šedou zeď sousedního paneláku. Věru, viděl jsem jen to, co jsem měl za daných okolností vidět, a nic jiného.

Oddychl jsem si. Byl to jen krátký, vteřinový přelud, mámení smyslů, zkrat v mé až příliš bujné fantazii. Dívám se dlouho do noci na televizi a pak mám debilní nápady.

Pod rukama mi šuměl Anticarpin a flek na koberci se dožadoval likvidace. Nasadil jsem si brýle.

Venku na mé vlastní zahradě spočívala létající placka s tykadélky.

Strhl jsem opět brýle z nosu. Viděl jsem jen zahradu.

Nasadil jsem brýle. UFO spočívalo na svém místě.

Tady nebylo co chápat, i když všechno bylo na pohled jasné. Něco se stalo s brýlemi, něco nepochopitelného, něco záhadného, něco, co odporovalo přírodě. Anebo ne? Nebo to tak mělo být? Nebo stálo skutečně na mé zahrádce UFO a já měl šanci je vidět jen těmito svými vlastními brýlemi, teď záhadně upravenými na jinou perspektivu, jiný úhel, jiný způsob vidění. Ovšem, je to v brýlích, co jiného,. Brýlemi teď vidím to, co bych za normálních okolností neviděl, ba co víc, co bych vlastně ani nikdy neměl vidět.

Už jsem se neodvážil brýle sundat z nosu, protože – co kdyby ten přelud náhle zmizel? Teď už mnou necloumal strach, už jsem nebyl rozrušen, teď už jsem byl jenom zvědavý. Stovky, ba tisíce zpráv o neidentifikovatelných létajících předmětech pronikly do světa, tisíce nejrůznějších pozorování byly přetřásány vědeckými sympozii a vzápětí odmítány jako omyl, podvod nebo recese. Nikdo, to vím naprosto jistě, nikdo doposud neměl příležitost pozorovat UFO z tak těsné blízkosti, nikdo zatím nespatřil tolik detailů, nikdo nebyl schopen potvrdit nebo vyvrátit, co UFO vlastně je nebo není. Jen já, já jediný, jsem předurčen k tomu, abych se dověděl pravdu, a to díky svým prazvláštním brýlím, které získaly nové nevysvětlitelné vlastnosti. Vidím neviditelné.

Kráčím pomalu k oknu, rozhrnuji záclonu. UFO je stále na svém místě. Kdybych teď otevřel okno a natáhl ruku, tak se dotknu jedné z trysek – tak blízko ten záhadný přístroj stojí. A já teď už vím naprosto jistě, že toto UFO není ničím jiným než letadlem, a to samozřejmě letounem kosmickým, protože kdo by konstruoval něco tak elegantně složitého na skoky v pozemské atmosféře. Ale proč stojí právě v mé zahradě?

Asi právě proto, že jinde stát nemůže. Ono totiž je třeba se rozhlédnout pečlivěji. Pravá zadní část letounu je rozebrána a uvnitř se hrabe rukama... Teprve teď jsem vytřeštil oči. Mimozemšťan jako vyšitý.

Kdo by čekal třínohé tříhlavé potvory zelené barvy, byl by nepochybně zklamán. Můj mimozemšťan nebyl vyšší než tak metr třicet a měl na sobě slušivý béžový skafandr. A věru, neodlišoval se nijak na pohled od obyvatele naší planety. Dvě ruce, dvě nohy, hlava nahoře na obyčejném krku, ani při vzájemném porovnání rozměrů nevidím žádné disproporce. Není mu sice vidět do tváře, hledí přilby je neprůhledné, ale jsem přesvědčen, že ani tam bych se nedočkal žádných překvapení.

Jen jsem sledoval jeho počínání, a vzápětí jsem pokrčil rameny. Snad to měla být oprava, ale on vlastně rozebíral plášť lodi, který se ukázal být sestaven z jakýchsi kousků do sebe vzájemně zapadajících dílů, snad prefabrikátů. Na trávníku hromada oněch pravidelných desek narůstala a pravé zadní trysky a jedné z nosných ploch valem ubývalo. A já jsem se nestačil divit, protože jednotlivé díly byly mezi sebou spojeny neuvěřitelně jednoduše a přitom až úžasně důmyslně, že člověka maně napadlo – vždyť je to tak jednoduché, že je to až zázrak, že jsem na to doposud nepřišel! Ostatně, to je jediná myšlenka většiny zneuznaných vynálezců.

Konečně, konečně se zdálo, že už je s rozebíráním kosmické lodi konec. Mimozemšťan obyčejným lidským gestem moudře pokýval hlavou, chvíli třímal v ruce dva kusy své kosmické stavebnice, a pak pomalu, ale systematicky, začal svůj člun znovu sestavovat dohromady. Ovšem, teď už to bylo zřejmé, právě ty dva díly byly poškozeny a ohnuty a tak potřebovaly vyměnit. Nosná plocha opět nabývala původního tvaru a človíček se činil čím dál tím rychleji.

A pak, docela pomalu, skoro nenápadně, se začal rozplývat. Mizel mi před očima, a to nejen on, ale i celá ta jeho zázračně geniální kosmická loď. Ne, to se teď přece nesmí stát! Ještě jsem se s ním nesetkal, ještě jsem se mu nepředstavil, ještě jsem mu neřekl, že už vím, kdo a co je zač, ještě jsem ho nepřesvědčil, aby se přestal skrývat.

Proč mi vlastně zmizel? Já jsem byl naprosto přesvědčen, že kosmický člun nadále stojí v mé zahradě, ale jen mé brýle v té chvíli přišly o své zázračné vlastnosti. Tak, mozku, teď pracuj. Co se to vlastně stalo s mými brýlemi? Spadly mi přece do roztoku Anticarpinu.

To je ono! Anticarpin způsobil to, že se nějak podivně ohnuly světelné paprsky a já viděl i to, co jsem vidět neměl. Nyní ta tenká vrstvička po skle brýlí již stekla, možná už vyschla, a obyčejné sklo nedovolí, abych něco uviděl. Rychle musím brýle znovu namočit.

Spěch. Obyčejný lidský spěch, ta prokletá vlastnost. Nebo smůla. Anebo to byl něčí záměr? Jak jsem přidal do kroku, tak se stalo to, co se stát nemělo. Když jsem se shýbal ke kbelíku, abych do roztoku Anticarpinu znovu namočil své brýle, lehce jsem tu nádobu nakopl. Skutečně jen lehce. Ale stačilo to k tomu, aby se kbelík převrátil.

Kapalina s jedinečnými vlastnostmi se octla na místě, pro které byla vlastně stvořena. Na koberci se s napolo zaschlou skvrnou od kávy.

Ovšem, ještě jí dost v kbelíku zbylo, ještě jsem navlhčil skla tím jedinečným roztokem, ještě jsem se pokusil pohlédnout ven z okna, ale už nikdy jsem tam nespatřil nic jiného než zahradu. Teď v tuto chvíli věřím tomu, že mimozemšťan mezitím dokončil opravu svého stroje, nasedl a vzlétl, ale co když je tomu jinak? Co když si udělal z mé zahrádky hangár a parkuje tam noc co noc a já, ač se snažím sebevíc, nevidím z té jeho zázračné lodi ani z jeho béžového skafandru vůbec nic, a to všechno jen proto, že vůbec nevím, jak jsem vlastně onen čisticí přípravek namíchal.

Vztekle jsem nakopl ten kýbl, až se odrazil od zdi... Přímo ke dveřím, v nichž právě stála má vlastní žena a valila ty své černé bulvy do místnosti a nebyla s to pochopit tu spoušť. Ale dřív, než stačila cokoli říct, a já vím, že toho měla na jazyku snad až příliš mnoho, jsem se ujal slova já, a ani jsem se nepodivil své odvaze. Spatřil jsem totiž něco, co mi vyrazilo dech.

„Co to máš?" doslova jsme zařval a vrhl jsem se k předmětu, který držela v ruce. Úhledná krabička převázaná barevnou pentlí. Vytrhl jsem ji své choti z náruče.

„Nech to, to je dárek pro našeho synovce Petra, bude mu zítra sedm...“

Víc neřekla, protože já už jsem zcela nemilosrdně urval té krabici víko a nyní jsem třímal v rukou desítky pestrobarevných kostek stavebnice. A pak, okouzlen tou myšlenkou, jsem pohlédl z okna, tam, kde jsem ještě před chvílí pozoroval svého přítele mimozemšťana, jak opravuje svou kosmickou loď, a viděl jsem, že ta podoba není náhodná.

Tak mi teď někdo řekněte, jak vlastně mohl někdo přijít na tu geniální myšlenku, jak spojovat navzájem kostky stavebnice LEGO?