Josef Pecinovský

Vánoce na Marsu

Matka utrhla další lístek z kalendáře a vzdychla:

„Bože tak tu máme další vánoce.“

Martin si přestal hrát s kostkami.

Za oknem začínalo bezoblačné, temně rudé, bezútěšné marsovské ráno. Prázdná, holá pláň se táhla až k obzoru.

Bydleli na samém okraji metropole, v malém domku, který tu zůstal ještě z dob prvních kolonistů. Nebyli majetní, otec jen těžce ušetřil na letenku pro sebe, svou ženu a malého Martina.

„Kdyby aspoň napadl sníh,“ zatoužila matka.

„Co je to sníh, mami?“

Otázka zněla absurdně při venkovní teplotě minus šedesát stupňů, ale po nějaké vláze nebylo v této oblasti Syrtis Maior ani stopy.

Matka otevřela chladničku.

„Podívej, námraza. A teď si představ, že takhle bílá je celá krajina, že jsou sněhem pokryty stráně, kopce, stromy, zahrady...“

„Copak stromy mohou růst venku, mami?“ ptalo se zvídavé dítě.

„Ovšemže ano. Musíš si ale představit, že tahle palma, která ti teď sahá jen do pasu, je dvacetkrát, třicetkrát větší, a že neroste v květníku, ale venku, pod širým nebem.“

„Jak vysoko? Až ke hvězdám?“

Chlapec se zadíval na oblohu, na níž se třpytily blýskavé plamínky hvězd. Jejich klidný, pokojný svit nenarušilo ani slunce prudce se deroucí nad východní obzor.

„Tak vysoko ne, hvězdy jsou přece daleko...“

„A jak mohou stromy růst venku, tam nežije nic, jen... jen Marťané.“

„Martine!“ vzkřikla matka. „Zakázala jsem ti přece o nich mluvit!“

„Ale mami, když oni jsou...“

„Nevíš, co mluvíš. Jsou oškliví, vyzáblí, zelení, hloupí. Jsou to přece Marťané.“ Vrhla zlý pohled směrem, kde stála osada Marťanů. Žili tam za plotem poté, co na tuto planetu přišel člověk, izolováni v rezervaci, atrakce pro turisty, nutné zlo pro osídlence. Poslední zbytky Marťanů na hynoucí planetě.

„A ne abych tě načapala, že zase slídíš kolem!“

„Ale mami,“ namítal hoch. „Káthí není takový, jak říkáš.“

„Káthí? Jaký Káthí? Kdo to zase je? Proboha, snad ne Marťan?“

„No, mami, víš...“

„Martine!“ vyděsila se matka. „Jak je možné, že znáš nějakého Káthího? Vždyť jsi přece už dobře tři měsíce nebyl venku! Kde jsi se viděl s tím... Martine, snad nechceš říct, že...“

Matka otevřela dveře do dětského pokoje. Zápach Marťana byl ještě zřetelně cítit.

Rezignovaně usedla do křesla a dala se do pláče.

„Proč pláčeš, mami?“

„Copak ty nic nechápeš, Martine? Jsou zlí a nebezpeční. K ničemu se nehodí. Je nebezpečné se s nimi stýkat.“

„Ale mami,“ namítal Martin, „pan Turz pracuje denně mezi Marťany a ještě se mu nic nestalo.“

„Pan Turz je přece etnograf, ale ani on si nevodí Marťany domů.“

„Ale on k nim může a já ne, protože jsem ještě malý a nesmím sám ven. Proto přišel Káthí za mnou.“

„Martine, zklamala jsem se v tobě. Doufám, že to bylo naposledy. Přece víš, že Marťané jsou hloupí a nic neumějí.“

„Ale mami,“ pokusil se synek ještě vzdorovat, „Káthí dovede všechno...“

„Nevěřím, Martine, že by nějaký Marťan mohl něco užitečného dokázat. Jsou to bytosti bez jakéhokoli citu.“

Vstala a otevřela příborník. Vyjmula malou krabičku a otevřela ji. Vytáhla z ní napodobeninu vánočního stromečku. Postavila jej na stůl a rovnala plastikové větve.

„Mami, co to je?“

„Vánoční stromek, hochu,“ odvětila tiše matka.

„A proč je tak malý, když jsi říkala, že stromy rostou až ke hvězdám.“

„Až ke hvězdám přece ne, to jsem neříkala. Stačil by takhle vysoký, jen asi tátovi k ramenům. Ale my si ani takový nemůžeme dovolit koupit. Na Marsu stromky nerostou, musí se dovážet ze Země. A ty jsou velmi drahé. Toto je naše jediná vzpomínka na vánoce, jak jsme slavili tam, doma. Ty si na to nepamatuješ, byl jsi ještě v peřince. Měli jsme tenkrát velký vánoční stromek, až ke stropu. Nahoře zářila zlatá hvězda, na každé větvi hořela zapálená svíčka, a těch ozdob...“

„Jakých ozdob?“ vyzvídal Martin.

„Byly to velké, skleněné koule, barevní ptáčci, jablka, oříšky, čokoláda. Snad se jednou, chlapče, podíváš na Zemi, a uvidíš tu nádheru. Tady na Marsu nikdy.“

„A proč pláčeš, mami?“

„To nic, hochu...“

Martin pozorně sledoval, jak matka zdobí půlmetrový stromeček malými ozdobami z plastické hmoty a chtěl si představit vánoční stromek velký až ke stropu. Špulil ústa a přemýšlel.

Nechápal matčin smutek, nechápal, co jsou to vánoce. Ale velmi rád by ji potěšil.

Matka si ho nevšímala, a tak tajně odešel z místnosti Na chodbě vypáčil šroubovákem skříň. Visel tam malý skafandr.

Oblékl si jej a přes dekompresní kabinu vyšel ven. Necítil smrtící mráz, který slabé slunce nedokázalo rozehnat. Jeho kroky mířily k osadě Marťanů.

„Mami, chtěla bys mít velký vánoční stromek?“ ptal se večer Martin.

Matka se usmála a pohladila synka po vlasech.

„To přece nejde, Martine, vždyť to víš.“

„Tak pojď sem ke mně do pokoje, uděláme si vánoce.“

Otevřel dveře do svého pokoje.

Uprostřed nevelké místnosti stál překrásný vánoční stromek. Podobal se jedličce. Na každé větvi hořela svíčka a byl ověšen spoustou lesknoucích se ozdob. Kolem bylo tak citelné chladno, že se na větvičkách usazovala jinovatka.

„Chlapče, ale... To přece... Jak jsi to dokázal?“

„To bylo, mami, úplně jednoduché. Ale ty jsi říkala, že se k ničemu nehodí a že jsou hloupí a že nic neumějí.“

Káthímu nečinilo žádné potíže postavit se tak, aby mu hlava sahala až těsně ke stropu, musel se jen trochu přikrčit. Nohy, obuté do červených bot, sraženy k sobě působily dojmem podstavce. Všech šestnáct rukou, porostlých zelenou srstí, odtáhl od těla a nechal Martina, aby na nich zapálil svíčky a navěšel na ně kulaté ozdoby, které ve skutečnosti byly starými rodovými relikviemi Marťanů.

Stačilo jen, aby tvor s tělesnou teplotou minus dvacet stupňů začal v pozemské atmosféře dýchat, a byla tady iluze zimy.

Matka nemohla vědět, že to slabé chvění Marťanova těla, kousek nad místem, kde vyrůstaly ze štíhlého trupu nejvyšší končetiny, znamená, že se Káthí usmívá a že je šťasten, že může někomu způsobit radost.