Josef Pecinovský

Levný zdroj surovin

Pracoval jsem na tahači už šestým rokem. V prvních letech to byla věru těžká dřina, měli jsme k dispozici stroje typu Gigant, které se honosily všemi vlastnostmi jen ne snadnou ovladatelností a spolehlivostí. Teprve teď, když jsme dostali do rukou tažný člun Koros, v porovnání se svými předchůdci pouhým trpaslíkem, ale s vlastnostmi Herkula, mohl jsem naplno vychutnávat všechny výhody svého povolání.

Koros, ač menší a subtilnější, měl mnohonásobně větší výkon a já s Raulem jsme dostali za úkol prověřit jeho skvělé vlastnosti. Naším cílem byl Brouček.

Brouček byl planetkou. Jsem přesvědčen, že v hvězdných katalozích byl uveden pod zcela jiným názvem, či spíš jen registračním číslem, protože kdo by takovému balvanu dával jméno. Ale pro nás to byl Brouček, a astronomové po našem zásahu budou beztak nuceni jednu položku z hvězdné oblohy vyškrtnout. Planetka o hmotnosti zhruba šesti milionů tun, kterou vytipoval astrogeogologický výzkum jako vhodný zdroj rud železa a titanu, měla na oběžné dráze kolem Země posloužit jako důl do té doby, než bude úplně rozebrána a než na její místo přivlečeme jinou, stejně hmotnou a stejně nabitou nerostnými surovinami, které na naší planetě už byly vyčerpány.

Náš počin měl být vpravdě historický, protože teprve stroje typu Koros umožní přivléct planetky na oběžnou dráhu kolem Země celé a odpadne ten trapný proces rozbíjení planetek trhavinami a pracné nahánění všech větších úlomků, výpočty nových drah a navigace se zápřahem, kterou člun jen tak tak zvládne. To ani nemluvím o tom, že se nám v jednom případě podařilo rozporcovat asteroid tak důkladně, že z toho po dlouhé stovky let budeme mít na Zemi nový pravidelně se opakující meteorický roj. Pohříchu je pojmenován po našem člunu a ne po mně.

Chvíli jsem pozoroval Raula. To, jakým způsobem ovládal skútr, bylo prostě jedinečné. Jakoby ani necítil kolem sebe tu nekonečnou prázdnotu, jako by mu stačilo jako pevná opora těch pár tisícovek částic v krychlovém centimetru na to, aby se o ně bezpečně opíral. Kroužil kolem Broučka jako brundibár a bezpečně usazoval vlečné lano podle předem vypracovaného schématu. I ten skútr pod jeho rukama zjihl jako jehňátko, vrněl a dělal svému pánovi pomyšlení.

Ze zamyšlení mě vytrhl až Raulův hlas, cože tam dole okouním, když on se tak namáhá. Odvětil jsem, že vidím svou pomoc jako naprosto zbytečnou, když on předvádí svůj jedinečný koncert. Něco zavrčel, už ani nevím co, a pak jen vydal pokyn, abych pomalu napnul lano.

Konečně se Raul uvelebil vedle mne v křesle, protože jeho hlavní úkol skončil. Vlečné lano bylo napnuto, Brouček zapřažen a vyvážen. Nezbývalo než pomalu spustit pohon a s nepatrným zrychlením se vydat k cíli naší cesty. To zas byla moje práce. Už dvakrát v minulosti se mi dokonce podařilo lano utrhnout, ale dnes, když máme tu velkou premiéru, kterou sleduje na obrazovkách celá Země, jsem si takový přepych nesměl dovolit. Tady nešlo jen o prémie, případně o kus ostudy, teď šlo o něco víc.

Všechno vyšlo. Korosem to jen lehce škublo, to jak lano přeskočilo do nějaké hlubší prohlubně, a pak už nás pravidlený tah něžně zatlačil do křesel. Soustava Koros – Brouček vytvořila iniciační prostor a nic ji teď nemohlo rozdělit.

Na Zemi bychom měli být za nějakých osmdesát devadesát dní. Možná, že se vám to zdá být dlouho, ale je to skutečně první pokus dopravy tak těžkého nákladu a nemohli jsme si dovolit žádný malér. Kdybychom se přepočítali, mohl se Brouček místo na oběžnou dráhu pěkně ponořit přímo pod oblačný příkrov planety a pak, sbohem lidstvo, stejně jako dinosauři.

Už vidím ekology, jak zuří, jak běhají po ulicích s transparenty žádajícími odstoupení vlády a obnažené děvy pořádají průvody se slovy: „Radši nahá než mrtvá,“ ale to bychom se pak skutečně mohli vrátit do jeskyní a lovit zajíce s klackem, protože mamuti dávno vyhynuli.

A pak, asi po dvaceti dnech klidného letu, jsem náhle zaznamenal Raulův hlas, který mě ironicky upozorňoval, abych si zopakoval základy navigace.

Co vám mám povídat, průšvih jako vrata. Ostuda, kterou jsme potřebovali ze všeho nejméně. Já idiot snad nepřekontroloval výpočty nebo se zbláznil palubní mozek. Kdybychom pokračovali v tomto směru, minuli bychom Zemi o dobré dva miliony kilometrů. Viděli jsme ji teď v iluminátorech jako drobný srpek, který jako kdyby se nám vysmíval.

Opravil jsem kurs o potřebné parametry, ale kroutil jsem nad tím hlavou. Něco se mi nezdálo, ale nevěděl jsem, co by to mohlo být. Na několik hodin jsem zapjal znovu tah, iniciační prostor se prohnul podle synchronní křivky a teprve teď jsem měl čas sám sobě vynadat. Naštěstí Raul měl pro mne pochopení a přestal se mi vysmívat, věděl dobře, co mě bude čekat, až přistaneme, až si budou ve školách pilotů vykládat, jak ten slavný tahač minul Zemi o pět světelných vteřin... Hrůza pomyslet.

Druhý den bylo hůř. I ten nový kurs se ukázal být zcela mimo hru.

„Kam to pilotuješ, idiote?“ ptal se mě Raul s otazníkem v očích, ale to už jsem věděl, že já jsem žádnou chybu neudělal.

Chyba nebyla ani v Korosu. I ten bláznivý balvan za námi se choval podle všech zákonů mechaniky, danými prostředím inicializačního prostoru.

Země se nám mezitím vzdálila o nějaké tři miliony kilometrů, a to jsme celou dobu letěli směrem k ní...

Kurs byl správný, teď už jsem měl jistotu,. Nemám na mysli poopravený kurs, ale ten původní.

Země se nám však vzdalovala.

Honba trvala dlouhé týdny.

Dávno jsme odhodili Broučka i s jeho zásobami železa a titanu a nechali jsme jej, ať si letí, kam chce. Nejdříve jsme si mysleli, že jej jednou, až nastane vhodná chvíle, zase polapíme, ale teď už víme, že z toho sejde. Hnali jsme se za Zemí, která akcelerovala čím dál tím rychleji. Zcela prokazatelně opustila oběžnou dráhu kolem Slunce, kterou okupovala pět miliard let. Dlouho jsem neměl jistotu, zda se nám ji vůbec podaří dohonit, Koros nebyl žádné žihadlo a my jej za provozu vlastně museli přestavět na kosmickou stíhačku.

Nedovedete si představit tu úzkost, když jsme ve vzdálenosti necelých půl milionu kilometrů míjeli osiřelý Měsíc, který se potácel prostorem jako zbloudilá ovečka a nevěděl, kam se má vrtnout. Snad si nějak bez Země poradí.

Konečně jsme se dostali do gravitačního pole Země. To už jsme byli s palivem na dně, všechno jsme spotřebovali na akceleraci, naštěstí Země v té době dosáhla stejné rychlosti jako Koros. Právě jsme protínali oběžnou dráhu Marsu.

Pozorovali jsme naši rodnou planetu a nepoznávali jsme ji.

Napříč Asií se táhl gigantický příkop, protínal celý kontinent a bortil tvář Země k nepoznání. Mohutné horstvo Himálaj bylo v troskách, Indický oceán se přelil pravděpodobně přes celou Indii a smetl vše, co mu stálo v cestě.

Ostatní kontinenty nevypadaly o mnoho lépe.

A pak Koros provedl úhybný manévr, až nás to smetlo z křesel. To zapracovala automatika a měla proč. Bylo nezbytné vyhnout se dlouhému tělesu volně se vznášejícímu v prostoru.

Cosi trčelo vzhůru kolmo k povrchu Země do vzdálenosti dobrých padesáti tisíc kilometrů, a tam, na samém konci tohoto nepochopitelného jevu jsme spatřili záři. A v jejím středu...

Za chvíli jsme si mohli ten objekt podrobně prohlédnout, to když se náš let opět uklidnil.

Ten předmět byl něčemu nápadně podoben. Nebyl velký, odhadoval jsem pouhých sto kilometrů v průměru.

Až do morku kostí jsem v tu chvíli cítil, že pronikáme inicializačním prostorem.

To těleso se tak podobalo našemu Korosu, že nemohlo jít vůbec o podobnost náhodnou.

Lano kolem Země upevnili vskutku dokonale, Raul by to lépe nedokázal. Využili Himálaje a Kordiller, takže ani při neopatrné manipulaci nemohlo sklouznout.

Teď se jen naskýtala otázka, zda potřebují Zemi jako levný zdroj surovin či zda si ji vyhlédli ke zcela jinému účelu.

„Ty, poslyš,“ řekl slabým hláskem Raul. Byl bledý, ale já jsem určitě nevypadal lépe. „Celý život jsem se zabýval myšlenkou na to, kam se vlastně poděl Faethon.“

To jsme už oba věděli, jaký osud potkal bájnou pátou planetu.

Ale co bude s námi?