1. JSTE MRTEV, ŠERIFE
Ten cizinec, který před chvílí
vešel do baru, vypil sklenku whisky a pak se pohodlně opřel zády o barový pult,
nebyl zprvu nikomu nápadný. To ovšem jen do chvíle, kdy jeho oči začaly bloudit
po saloonu a hledat toho, kdo by vyhověl jeho podivné objednávce. Popravdě
řečeno, podobné obchody v našem poklidném městečku Sommervillu nebylo zvykem
uzavírat právě zde.
„Ten je jako hora masa,“
prohodil Podšívka Joe, sedící vlevo ode mne. Přestože byl právě soustředěn na
svůj pětilist a zdálo se, že ho nic jiného nezajímá, měl jako obvykle oči
všude.
„Kolik karet měníte, pánové,“
nereagoval na jeho slova Huňatý Jack, protože právě držel bank. Já jsem si sice
toho svérázného návštěvníka povšiml, ale ne natolik, abych se nechal vyrušit od
svých dvou párů. Přesto mi od té chvíle nedalo, abych jedním očkem nepokukoval
po té dobře šest stop a sedm palců vysoké postavě poskytující nejméně sto
devadesát liber svalů a šlach. Byl mi jaksi povědomý, ale nevěděl jsem, odkud.
„Hallo,“ zapíchly se náhle
cizincovy oči do pana Setmana, sedícího vzadu v polotemnotě u jednoho z
kulatých stolků a popíjejícího o samotě svůj drink. Pan Setman byl zamlklý
vyzáblý člověk, nebylo známo, že by se s někým přátelil nebo že by dokonce měl
rodinu, ostatně jeho firma, ač v Sommervillu nesmírně užitečná, přes veškerou
prosperitu měla poměrně špatnou pověst.
„Mluvíte se mnou, cizinče?“
prohodil pan Setman asi po půlminutě ticha, které v saloonu zavládlo poté, co
se ta masivní hora masa opřela o stůl pana Setmana a setrvala v této toporné
poloze.
„Ovšemže hovořím s vámi, pane,“
odvětil cizinec. Měl hrubý, neotesaný hlas, který vycházel z úst téměř se
ztrácejících v hustém rezavém plnovousu. Jeho neopálená tvář se téměř celá
skrývala ve stínu poměrně opotřebovaného klobouku a dlouhý plášť, který měl
cizinec přehozen volně přes ramena, nikomu neposkytoval příliš možnosti
přesvědčit se o tom, jak je tento podivný muž ozbrojen.
„A copak si přejete?“ otázal se
už dost nervózně pan Setman, který jakoby tušil potíže. Nikdo v saloonu
samozřejmě netušil, co se z toho podivného rezouna vyklube.
„Rád bych si u vás objednal
pohřeb, pane. Nemýlím-li se, právě vy tady vedete pohřební kancelář.“
V tu chvíli pan Setman pookřál
a dokonce i to zvláštní napětí rázem opadlo. Pan Setman měl pro zvýšení
pozornosti důvod. Už dlouho, to jest skoro týden, neměl příležitost prodat
rakev či zapřáhnout své černé koně do parádního pohřebního vozu, který si za
vysokou sumu přitáhl až z Tucsonu.
„Jistěže, pane. Jaký pohřeb si
přejete? Máme k dispozici všechno, co...“
„Nic velkého,“ přerušil ho
cizinec. „Chtěl bych rakev asi tak šest stop a čtyři palce dlouhou, a ne moc
širokou. Ten chlap nebyl nijak zvlášť udělaný.“
„Prosím, jak si račte přát, mám
k zásobě rakve dubové, bukové nebo...“
„Z nejlevnějších prken. Nemusí
být ohoblovaná.“
„Prosím, jak račte,“ pronesl
pan Setman trochu zklamaně, protože z pohřbu první třídy, který se užuž chystal
vypravit, se pomalu stávalo zakopání mrtvého tuláka na státní útraty. „A co
věnce, jaké byste...“
„Ne, věnce nemusí být,“ zavrčel
cizinec, kterého pestrá nabídka pohřebních služeb spíše rozčilovala než
uspokojovala. „Ani hudbu si nepřeju,“ zarazil poslední hřebíček do rakve
Setmanových nadějí. „Prostou, dřevěnou rakev. Nejlevnější, co máte. Tady máte
zálohu,“ dodal a podal Setmanovi desetidolarovou bankovku.
„Jistě, jak račte, pane,“
trochu křečovitě se usmál Setman, protože zákazník je zákazník, i když platí
mizerně.
Cizinec tím považoval zřejmě
smlouvu za uzavřenou, protože se začal vyptávat barmana, kde by mohl najít
pastora. Dřív než mu ten dobrý muž stačil odpovědět, Setman to nevydržel,
vyskočil od svého stolku a zastavil se asi dvě stopy před cizincem.
„Ale pane, to pro svého přítele
neobjednáte ani květiny...“
„Nikdy jsem neřekl, že
objednávám pohřeb pro svého přítele,“ odsekl neznámý.
„Pak tedy promiňte, že jsem tak
smělý, ale kdo je vlastně tím nebožtíkem?“
„Ještě nikdo. Pohřeb se bude
konat v sobotu, a to je myslím za čtyři dny. To jsem zatím vám, dobrý muži,
nestačil říct.“
„Tomu nerozumím... Jak víte, že
budete potřebovat rakev...“
Setman se zarazil, protože mu
začínaly docházet jisté souvislosti.
„Koho tedy hodláte pochovat?“
zeptal se přímo.
„Měl by být rád, že se o něj
tak starám,“ usmál se cizinec poprvé od svého příchodu do saloonu. „Jiný by ho
nechal ležet klidně na poplivané podlaze,“ a s odporem se podíval na
neohoblovaná prkna našeho saloonu, která věru už dávno volala po očistném dotyku
kartáče. Neodplivl si, ač tomu pohyb jeho úst nasvědčoval. „Tím mrtvým bude
šerif Carpenter,“ dodal potom tak, že ho skutečně musel slyšet celý saloon. „Mám
s ním jeden nevyřízený účet.“
Teprve v té chvíli jsem si
uvědomil, odkud toho chlapa znám. Jeho podobenka visela mezi dvaceti jinými,
které si šerif vylepil na stěnu své kanceláře, aby měl tváře hledaných
desperátů neustále před očima. Ne, mýlka nebyla možná, nemohl jsem si jej
splést s nikým jiným.
„Počkejte chvilku, Ryšavý
Johne,“ vstal jsem a udělal jsem tři kroky směrem k němu.
Nebylo pochyby, že si musel
povšimnout mé šerifské hvězdy.
„Co chcete. vy přece nejste
šerif Carpenter, i když si lze domyslet, že tomu mrzkému padouchovi věrně
sloužíte.“
„Nevím, co sledujete tím, že
jste nám všem tady oznámil, že se chystáte zabít našeho šerifa, Ryšavý Johne.
Uvědomte si, že jste mužem na útěku a já mám plné právo vás zadržet.“
Slyšel jsem, jak se sál za mnou
začíná vyprazdňovat, zatímco za Ryšavým Johnem byly jenom dveře saloonu.
„Nesnažte se mne zastavit,
mladý muži,“ zabručel Ryšavý John. „Kulku jsem slíbil jenom Carpenterovi a bude
mne mrzet, když budu muset na onen svět poslat ještě někoho. Vy se mi docela
líbíte a byla by škoda vašeho mladého života. A pak, pro vás jsem žádný pohřeb
neobjednal.“
A v tu chvíli, ani nevím, jak
se to stalo, se v jeho ruce objevil revolver. Ne, nezpozoroval jsem, že by
tasil, prostě revolver najednou byl tam, kde byl, ukazovák pomalu tiskl spoušť
k sobě a hlaveň mířila přímo na mou hruď. Nebyl jsem nejhorším střelcem a právě
z toho titulu si mne Carpenter najmul jako svého pomocníka, ale to, čeho jsem
byl právě svědkem, mne přikovalo k podlaze.
„Neprovokujte mne, příteli.“
Kamenná tvář Ryšavého Johna se ani nepohnula. Pomalu couval ke dveřím.
Ani nemrkl okem, když se z
hlavně jeho zbraně náhle zablesklo. Když dozněl výstřel, dost jsem se divil, že
ve mně nevězí žádná kulička, než jsem pochopil, že ta rána nepatřila mně.
Zprava jsem zaslechl vzteklé zavytí.
Nu, musel jsem se podívat k
barovému pultu. Ovšem, náš barman chtěl využít toho, že se Johnova pozornost
soustředila na mne a začal si hrát na hrdinu, k čemuž měl ovšem daleko. Ruku k
pušce už nezvedl, protože kulka z Johnova revolveru se zaryla přímo do barového
pultu a vystřelila do jeho dlaně skutečný prales třísek.
Po chvíli už jen neklidný pohyb
lítacích dvířek naznačoval, že z baru někdo právě odešel. Teprve teď jsem si
uvědomil to hrobové ticho, které v saloonu zavládlo. Teprve po jedné nebo dvou
vteřinách se opět ozval ten monotonní hukot hlasů, z něhož se ovšem zcela
zřetelně vymykal ječivý pokřik Podšívky Joa, který podotkl:
„Páni, tohle jsme ještě
neviděl.“
Nu, jak mi velela povinnost,
vyběhl jsme na ulici, a dost pozdě jsem si uvědomil, že Ryšavý John mohl čekat
venku a udělat cedník z každého, kdo vyběhne ven. Mýlil jsem se v něm. Jen na
konci naší ulice, téměř u horizontu, už jsem zahlédl jen uhánějícího koně, na
něhož psanec dokázal neobyčejně obratně a hlavně rychle naskočit.
„Tak co, poženeš se za ním?“
zeptal se mne Podšívka Joe, kterého zjevně svrběly kolty v pouzdrech. Už dlouho
jsme si spolu nevyjeli z města a poněkud bláznivý Johnův čin přímo sváděl k
tomu, abychom se vydali po čerstvé stopě.
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny
podle pravdy. „Ale až se tohle doví šerif, nic jiného nám asi nezbyde. Pan
Carpenter bude asi příliš opatrný, aby takovému střelci vlezl podruhé do rány.
I když docela rád bych věděl, co ti dva spolu kdy měli společného.“
„Dobrá, pro každý případ jdu
připravit koně,“ zašklebil se Podšívka Joe, jako kdyby se jednalo o lov na
bobry. Ne, mně se to nelíbilo. Neměl jsem příliš chuti stíhat pistolníka, který
byl rychlejší než my všichni dohromady.
Když jsem se přiblížil k naší
kanceláři, ztuhl jsem překvapením. Na její stěně bylo červeným písmem výrazně
napsáno.
„YOU ARE DEAD, CARPENTER !“
Jak se dalo čekat, zpěvaví
ptáci už šerifovi začerstva dokázali přinést tu nejnovější novinu. Našel jsem
ho v dost podivném stavu.
„Co to bylo za nemístné žerty,
Williamsone,“ vyštěkl. „Nemám rád, když někdo vtipkuje na můj účet.“
Přestože bylo odpoledne, anebo
spíš právě proto, zdálo se, že ho kdosi právě probudil. Musel to být starý Sam,
druhý pomocník, který sice měl držet stráž, ale už jsem nepochyboval o tom, že
jako obvykle nevydržel dřepět na místě a zašel si zadem do saloonu na jednu nebo
dvě sklenky. On to tedy musel být, kdo šerifa začerstva informoval, a jeho
nepřítomnosti někdo využil - nu, kdo jiný než Ryšavý John - k tomu, aby napsal
na stěnu to, co napsal.
„Myslím, že vám Sam neřekl
všechno, šerife,“ podotkl jsem suše. Bylo nutné, aby se opravdu dověděl, o co
jde. Neměl jsem toho chlápka příliš rád, jeho způsoby nebyly vždy na úrovni,
dost pil a s podřízenými jednal někdy i dost neurvale, ale jinak byl mužem na
svém místě. S jeho příchodem zavládl v Sommervillu pořádek a těch pár
jednotlivců, kteří si usmysleli, že povedou život po svém způsobu, buď dokázal
Carpenter vyprovodit z města nebo skončili na hřbitově.
„No tak co je, Williamsone,
nenatahuj to,“ mračil se šerif.
Přistoupil jsem k té jeho
obrázkové galerii a ukázal jsem prstem na Ryšavého Johna, jehož zarostlá tvář
se šklebila hned pod nápisem naznačujícím, že na jeho hlavu je vypsána odměna
1000 dolarů.
I přes špatné osvětlení bylo
zřejmé, že šerif zbledl.
„Co... co ten tady chtěl? Proč
právě ten by měl mít něco proti mně? Já jsem ho za mříže nedostal...“
Seděl bez hnutí za stolem a
jeho oči se přímo vpíjely do podobizny, které k věrnosti scházela jen ta ryšavá
barva.
„Tisíc dolarů není k zahození,“
řekl pak téměř neslyšně. „Podělíme se o ně. Co ty na to, Williamsone.“
V tomto ohledu měl pravdu.
Odměna skutečně nebyla k zahození, až na to, že krk budou nasazovat Podšívka
Joe, Huňatý Jack a já, dolary shrábne pan šerif.
„A než vyjedete, zastav se u
pana Setmana. Tu rakev ať stluče trochu větší, když už si Ryšavý John svůj
pohřeb platí,“ dodal a rozesmál se smíchem, který mi v tu chvíli připomínal
smích šílence.
„A smažte ten nápis!“ zařval
úplně nepříčetně a vyběhl z kanceláře.