Josef Pecinovský

Sinusoida 26

19. kapitola

Nastalo neklidné ráno po vzrušené noci. Příroda planety Perla se probouzela do mlhavého oparu, noční stíny mizely hluboko v bažinách ve strachu před denním světlem, sinusoidy rotovaly po svých zakřivených drahách, mrochochodi se s mlaskáním popásali na dužnatém mechu a velká mračna drobného hmyzu se vydala za svým denním chlebem. Jako každé ráno bylo naprosté bezvětří, slunce na několik okamžiků vykouklo zpoza mlžného oparu a svými rudými paprsky prozářilo nekonečnou rovnou pláň. Jediné stíny vrhaly vlastně jen osamělé košaté stromy, a pak budova Základny, zdaleka viditelná, ale ta prokazatelně do tohoto přírodního ráje nepatřila.

Uvnitř budovy byl v tuto ranní hodinu klid; většina posádky spala po únavné noci, kterou mnozí prožili v bazénu a solariu, kde padla za oběť celá baterie lahví pochybného destilátu, vyráběného vlastně v amatérských podmínkách. Spali rovněž všichni členové kolektivního velení výpravy, s výjimkou Desmonda Dewa, který stále ještě seděl ve svém pokoji a ťukal do klávesnice nástin příštího programu výpravy. Dřímal i Pierre Gamain, mající službu v dispečinku, ale protože se venku nehnula ani myš, jednotvárné bzučení klimatizace a monotónní svit obrazovek nebyl tím pravým podnětem, který by přivolával jeho pozornost.

Teď, kolem páté hodiny ranní, nespal kromě Desmonda vlastně jen jeden člen posádky. V klubovně ve třetím poschodí, u terminálu č. 14, se skláněl nad klávesnicí člověk, v té chvíli plně zaujat svým dílem. Tuto noc nepobýval v této místnosti poprvé, a ostatně nebyla to první noc, kterou probděl a kdy jeho myšlenky, soustředěné na jediný cíl, sestavovaly složitý plán. Na jeho činnosti nebylo nic nápadného. Nebylo výjimkou, že mnozí členové posádky po nocích konzultovali výsledky své práce s palubním mozkem. Nebylo sice žádoucí, aby kdokoli z náhodně příchozích viděl to, co se právě rodilo na stínítku monitoru, ale tajnůstkář na to byl připraven. Při každém podezřelém zvuku, který se rozlehl z tiché chodby, dokázal během zlomku vteřiny přepnout počítač na jiný režim a místo textu plamenné výzvy se objevilo zcela neškodné schéma okolní krajiny, obrázek, na který se mnohokrát denně dívali všichni.

Bylo možná těžké se vžít do myšlenkových pochodů tohoto muže, pro někoho to však mohlo být snadné. Člověk, který neprožil na palubě hvězdoletu jedenáct let, člověk, který nepoznal stísněnost těchto prostor, jednotvárnost prostředí, stále stejné tváře, monotónní rytmus života bez jakýchkoli změn, by nikdy nedokázal pochopit slova, která se nyní rodila na obrazovce. Konstrukcí hvězdoletu se zabývali kromě předních techniků také nejlepší psychologové, kteří se snažili co nejvíce usnadnit posádce tu největší tíhu – pocit osamění a izolace od rodné planety. Přesto však bylo zřejmé, že nic, žádná náhražka nemůže člověku nahradit to, co mu bylo vlastní. Svobodu a rodný svět. V historii existovalo mnoho lidí, kteří se dokázali dobrovolně izolovat, byli dokonce i mnozí, kteří byli izolováni násilím a nezanechalo to na jejich psychice stopy. Výběr posádky Delty byl úzkostlivý. Jedinou šanci neměl člověk, který by při vstupních testech prokázal jakoukoli psychickou labilitu či dokonce sklony ke klaustrofobii. Ale testy byly prováděny v optimálních podmínkách a tehdy, když na ně lidé byli připraveni. Mnozí z nich si ani neuvědomovali, jaký nepřítel v jejich nitru dřímá. Jedenáct let provedlo dokonalou psychickou masáž, mnozí nevydrželi a museli se podrobit léčení, ale to byly ty šťastnější případy. Našli se takoví, kteří své vnitřní pocity dokázali skrývat před ostatními.

Jeden z nich právě seděl před terminálem a psal. Byla to další výzva, které se mělo dostat posádce Perly. Psal a věděl, že jeho sémě padlo na úrodnou půdu. Původně nevěřil tomu, že by jeho nápad, i ve vlastních očích zcela šílený, mohl najít v řadách elitní posádky odezvu, a přesto, když pozoroval lidi a poslouchal jejich názory, zjistil, že není sám, kdo je nespokojen s daným stavem věcí. Analytik nebyl jediný, komu se Země odcizila, nebyl sám, kdo ve svém srdci nenašel jediný důvod se tam vrátit. Země se za těch jedenáct let proměnila nejen v neviditelné nic na hvězdné obloze, nyní dokonce decentně ukryté za hustou oblačností, proměnila se i v bezcennou vzpomínku v mysli lidí, kteří na dlouhý čas zpřetrhali své svazky s rodnou planetou.

Analytik nebyl šílenec. Dolehla na něj jen těžká deprese a on z ní hledal východisko. Nejsnazší a nejpřijatelnější východisko. Východisko pro mnohé absurdní, pro některé však osvobozující od té tíhy, kterou si možná ani neuvědomovali, dokud je na ni nápaditější mozek neupozornil.

Cíl byl jednoznačný. Tato planeta je ve stadiu pravěku, život na ní je primitivní. Žádný zákon nemůže zabránit skupině lidí, aby se tady usadila, aby ji kolonizovala a osídlila. Není tu nikoho, kdo by v tom lidem dokázal zabránit, a není tu ani nikdo, kdo by mohl pocítit jakoukoli křivdu. Připomněl si dějiny lidstva, kdy četné národy přestaly existovat jen proto, že se našel národ výbojnější, pokročilejší, nebo i jen početnější, kterému se zachtělo toho, co vlastnili jiní. Ne, to není tento případ. Tady nepůjde o organizovanou loupež, navíc se jedná jen zatím o malou část povrchu planety. Nebude třeba velkého počtu osob, kupříkladu jen pěti mužů a pěti žen, aby nebyl narušen genetický kód, a při trochu promyšlené politice se skupina může během stovky let rozmnožit na několik set lidí. Lidí, kteří už tuto planetu dokážou proměnit ve prospěch člověka. Není naděje, že by sem někdy přilétla další výprava. Analytik si byl dobře vědom toho, jaké náklady stálo vyslání Delty a jaká se na Zemi vzedmula proti této expedici protestní vlna. Další mezihvězdná výprava nevzlétne dřív než za sto let, a její cíl bude rozhodně jiný, protože koho bude zajímat malá komunita, která se dobrovolně izolovala. Budou zapomenuti, a to je dobře. Dám našim dětem nový svět...

Tato Základna je pro člověka dokonalým obydlím, navíc je konstruována tak, že může být kdykoli rozšířena. Samorozmnožující se roboty, dokonalý vynález. Brzy jich mohou být stovky, tisíce. Odvedou tu nejdůležitější práci, dokážou to, co už propočítal Thomas Dingman. Analytik krátce ťukl do klávesnice. Zmizela výzva a objevilo se jednoduché schéma. Bylo zřejmé, že atmosféra planety se může zbavit toxických plynů, které nejsou nikomu a ničemu ku prospěchu, za pouhých dvacet let, pokud by byly nasazeny všechny prostředky, které má výprava k dispozici. Během tří let mohou být na všech kontinentech postaveny stanice, které začnou ničit toxické plyny. Existují rostliny, které fosgen pohlcují, ty se ovšem stanou prvními obětmi, ty budou nasazeny do boje jako první, a až svůj úkol splní, zahynou.

Mezitím mohou být postavena celá města, nejprve ve stylu této Základny, později běžné domy a nad nimi kupole, které později bude možné sejmout. Kyslíku je na Perle dost... Každý z nás bude mít prostoru kolik jen bude chtít. Žádné vězení, žádná stísněnost, dokonalá svoboda. A Země? Ta nikomu chybět nebude. Ti, co se brzy narodí, ti o ní ani nebudou vědět, ti budou doma tady, a ostatní budou muset zapomenout. Je docela možné, že někdo bude brzy svého kroku litovat, s tím je nutné počítat, tím spíš, že pro zajištění reprodukce bude nutné, aby zde zůstal dostatečný počet žen, a to více méně za každou cenu, protože jinak by celý experiment postrádal smyslu...

Ruce se znovu rozběhly po klávesnici.

Ještě několik slov a výzva bude hotova. Další rána do duše toho suchara Dewa, který by celou výpravu nejraději podrobil vojenské kázni. Ale i jeho je nutné zpracovat. I on bude muset přistoupit na tu myšlenku, že existují lidé, kteří si nepřejí s ostatními znovu nastoupit do páchnoucího vězení. I on se bude muset smířit s tím, že jsou tu lidé, kteří touží po svobodě. Rozchod obou skupin bude muset proběhnout v klidu a bez zbytečných emocí. Ale zatím ještě není čas k otevřenému vystoupení s těmito názory. Zatím ještě není jasné, kdo touží po svobodě a kdo se spokojí s chladným vlhkým smradlavým sklepením, tou hnusnou dírou nazývající se Delta, kdo je ochoten pít vodu snad tisíckrát proběhlou močovými měchýři, kdo je schopen se denně živit produkty z výkalů.

Osamělý běžec je odsouzen k porážce. Skupina, pevně stojící za svými názory, se prosadit dokáže, tím spíš, že nikomu nemůže ublížit. Ještě jedna dvě výzvy, ještě několik akcí, které probudí pozornost. Zejména ta akce s narušením hermetických přepážek, tu lze považovat za účinnou. Vzbudila pozornost celé posádky nejméně na celý den.

Musí přijít ještě jeden úder, ten, který nejvíc přesvědčí. Takový, že i Desmond Dew uzná argumenty, a i když se před nimi neskloní, i když je nepřijme za své, bude je respektovat. A možná je správné, že velitelem se právě stal on, protože Lambert, ten byl nevyzpytatelný. Ten by možná raději přivedl výpravu do záhuby než by připustil před rodnou planetou, že mu v posádce bují podobný názorový nádor.

A připravit tuto akci není problémem pro člověka, který ovládá všechny systémy hvězdoletu. Pro člověka, který ví, kde jsou slabá a silná místa systému, který si dokáže dokonale porozumět s Archimedem a ví, kde a jak vypnout bezpečnostní blokády. Jen se vše nesmí vymknout z ruky.

Zapsal na klávesnici datum, jistě bude dobré, když bude v textu konkrétní termín. Nikdo sice nebude vědět, oč se jedná, každý bude hledat, pátrání se rozběhne na plné kolo, a on, on se bude smát, protože na to pravé, na to nikdo nepřijde.

Překvapení bude dokonalé. Tak, tečka. Ještě po sobě přečíst, zda se do textu nevloudila nějaká chyba, ne, Archimedes tady korektury dělat nesmí, to musí být jen jeho dílo.

Obrazovky centrálního počítače v celé Základně i hvězdoletu, všechny interkomy i monitory přístrojů, se měly proměnit na dvacet minut v plakátovou plochu, na níž se kromě kýčovitých barevných ploch budou objevovat postupně slova výzvy, vysvětlující už zcela nezakrytě všechny záměry.

Ano, je to v pořádku, to pohne i tak dubovou palicí, jako má Desmond Dew. A nenajde se nikdo, kdo by tu projekci zastavil. Jsou tu jen možná dva nebo tři lidi, kteří jsou schopni přerušit chod programu, ale ne v tak krátké době.

Spokojeně přepnul terminál na běžný režim. Ještě jen tak ze zvyku překontrolovat, zda odněkud nehrozí nebezpečí předčasného prozrazení. Chodby jsou, ostatně jak očekával, zcela prázdné. Rychle prohlíží na monitoru první, druhé, třetí poschodí, pak prostor bazénu a solária. Teď vidí dřímajícího Gamaina v dispečinku, a konečně i okolí Základny. Nikde se nic nepohne, jen stádečko zvláštních tvorů vystrkuje své hadí hlavy z bažiny, ale ti sem patří a ti nic neprozradí.

Objevil někdo něco nového? Ano, je tady kompletní zpráva Toma Dingmana o sinusoidách, ale když přes ni přejíždí očima, zjišťuje, že je vědecky suchá a poměrně nezajímavá, a až únavně dlouhá. Co ten Dingman na těch podivných potvorách vidí? Kdoví, v každém případě však pro jeho záměr nemohou tyto výzkumy znamenat nějakou překážku.

A co je to tady? Ovšem, přístroje nadále provádějí detailní rozbor tkání nebohého Hanse Wilkeho. Toto byl jeden ze slabých bodů Analytikova programu. Nemělo se stát, aby někdo na povrchu Perly takto tragicky zahynul. Tragicky a hlavně nevysvětlitelně. Mnohé to může odradit, lidé, i ti nejlepší, se zpravidla obávají neznámého nebezpečí. Oč lepší by bylo, kdyby Wilke zahynul kupříkladu pádem se stromu nebo utonul v bažině. Ale tady nic, plíce plné kyslíku, příčina smrti neznámá.

Až tady, na sedmé straně, tady je něco zajímavého. Kompresivní zlomenina sedmého a osmého hrudního obratle... Kde k tomu Hans přišel? Nebyl v minulosti výsadkářem? Ne, odpověď je okamžitá. Ovšem, to zranění je zcela čerstvé a neléčené. Musel ovšem spadnout ze značné výšky, když měl na sobě skafandr, jinak žádná zjevná příčina pro takové zranění není. Lezl po stromech? Kčertu, to k ničemu není, na tohle se přece neumírá, s tím se dá i chodit, zejména, jak naznačuje snímek, jedná se vlastně jen o mikroskopické prasklinky, které by nezasvěcené oko nevidělo, kdyby o nich nevědělo. Já také ne, uvědomuje si hořce, když si musí nechat zlomeninu na schematickém snímku označit kontrastní barvou.

A co je tam dál? Hledat, je třeba hledat, vždyť je docela možné, že tato pitevní zpráva bude rozhodující pro další osud jeho záměrů... Hansova smrt přece musí mít nějakou příčinu, a ať je jakákoli, nesmí souviset s vnějšími podmínkami na Perle.

Membrány erythrocytů neporušené. Lymfocyty v normálu.

Hematoencefalická bariéra neporušena.

Endokrinní systém neporušen.

Glykemická křivka. Galaktosová zkouška. Pankreatické fermenty. Hematokrit. Sedimentace. Osmotická resistence erythrocytů.

Přístroje pracují s mrtvým tělem, to je pravda, ale dokážou dokonale přepočíst současný stav na okamžik těsně před smrtí. Nic, čeho by se člověk mohl zachytit.

Tisíce výrazů, s nimiž může mít občas problémy i odborník. Hansovo tělo je skutečně podrobeno detailnímu průzkumu, ale není se čeho zachytit. Ten člověk je absolutně zdráv, až na to, že už není mezi živými.

Ještě je tu něco. Mikrobiologický rozbor.

Desítky latinských jmen se míhají před očima.

Co je to tady? Hematoencefalická bariéra neporušená? Skutečně. Neodporuje si ten přístroj? Tady, v mozkomíšním moku, u zadního rohu sedmého hrudního obratle, těsně vedle té prasklinky, co je to tam?

Zvětšit! Detail!

Monitor se postupně zaplňuje oválným tělesem. Je malé, nesmírně malé, a přece na ně upozorňuje červená šipka.

Cizí, neznámá molekula v organismu. Nelze identifikovat!

Poplach. To může být ono. Neexistuje na světě sloučenina, kterou by Archimedes neznal. A přece tady je otazník. Jistě, je to robot, nedokáže domýšlet hypotézy, dokud k tomu nedostane pokyn. Mám se ho zeptat, co by to mohlo být?

Ruka sahá po klávesnici, pak zaváhá a stahuje se zpět. Ne, diskuse s Archimedem není nutná. Jen najít další, přece tady ta molekula není osamocena. V horečném chvatu střídá jeden snímek druhý, a netrvá víc než tři minuty, než je tu neochvějná jistota. Ona zvláštní neznámá molekula je tu jediná.

Ještě jednou, maximální detail!

Hýbá se. Molekula, na níž nestačí elektronový mikroskop, se prokazatelně hýbá. Má bičík, a i když ostatní její obrysy jsou nerozeznatelné, není už pochyby, že se jedná o živý organismus.

Je to ten, který zabil Hanse?

Není nejmenší pochyby. Archimedes už se připravuje k práci, brzy bude podrobně zkoumat to, co našel právě tady. Toto ovšem dokáže, že Hanse Wilkeho zabila planeta Perla, protože tento organismus jsme s sebou ze Země nepřivezli. Je malý, úžasně malý, proto mohl projít skafandrem. Jak působí, co ochromilo Hansovo srdce, jaké cizí látky? Zatím žádné, nic cizího v krvi prokázáno není...

Ti, co vykřikovali, že Thomas Dingman je vrahem, se mýlili. Vrahem je planeta Perla.

Analytikův obličej zesinal. Tohle je konec. Tohle je konec iluzí. Vše, co doposud tak dovedně budoval, se během pěti minut zhroutilo. Až se to ostatní doví, už nikdo tady nebude chtít zůstat. Strach ze smrti je větší než strach z vězení. Všichni budou chtít zpátky na Zemi. Zůstanu sám, a to bych zešílel. Přestože netoužím po Zemi, potřebuji kolem sebe lidi.

Ale na Zemi se vrátit nemohu, tu cestu bych nesnesl...

Uplyne minuta, druhá, třetí. Pak se prsty šílence vrhají proti klávesnici. Krátké, úsečné příkazy. Tajné kódy, předem smluvená hesla. Archimedovi je lhostejno, že člověk, který s ním komunikuje, není lékař, nevadí mu, že není oprávněn mu přikazovat. On zná hesla, a to je důležitější, a umí měnit programy.

Zbývá málo času, snad jen hodina, než se hvězdolet probudí. Ta informace je tak krátká, tak úžasně krátká, a přesto nezrušitelně ji vymazat z paměti počítače, to dá strašnou práci. Nesmí zapomenout na jediný detail, jinak u Lombardiho vyvolá podezření. A Lombardi by si nechal celý rozbor sjet znovu. Když vše dobře dopadne, během odpoledne zmizí Wilkeho tělo v oblaku plasmatu žhavém víc než šest tisíc kelvinů. Na oběžné dráze zazáří malé sluníčko a Hansovo tělo na okamžik osvítí krajinu. Je to jediný bezpečný způsob, jak ochránit planetu Perlu před škodlivými pozemskými mikroorganismy, a bude to i zaručený způsob, jak zničit ten jediný, který dokázal proniknout biologickou hrází.

Neuvědomuje si v té chvíli, že jeho činnost je předem odsouzena k zániku, protože pokud je onen organismus skutečně příčinou Hansovy smrti, neexistuje nic, co by i jeho samotného ochránilo proti nákaze, až se Delta zvedne a odletí zpět na Zemi.

Pak i ta malá komunita, která bude oklamána jeho necitlivým zákrokem, brzy zanikne, protože všechny potká tato záhadná smrt... A současně si Analytik neuvědomuje, že jeho uvažování naprosto postrádá logiku. nechápe, že pro jeho záměry by možná bylo příznivější, kdyby se s nálezem seznámili všichni. Protože pak by se na Zemi nesměl vrátit nikdo...

Ale Analytik teď vůbec nepřemýšlí.

Konečně si oddychl. V paměti počítače nezbylo nic, co by Lombardiho donutilo vyšetření opakovat.

Pak spokojeně přepnul terminál na normální režim a odebral se do svého pokoje. Na chodbě nepotkal ani nohu.

Ovšem, celá Základna ještě spí.