Mike Williamson (Josef Pecinovský)
1. Cizinec v Sommervillu
Jsou v našem městě lidé, kteří
jsou přesvědčeni, že šerif má být vzorem ctnosti a morálky. Vůbec
nepředpokládají, že by takový jedinec mohl mít lidské slabůstky, jako je třeba
chuť na jednu nebo dvě sklenice whisky. Pokud je šerif přistižen, že sedí v
saloonu a má u ruky sklenku, nebo snad, nedej bože, usedne ke kartám, hned slídivé
oči běží za starostou a všetečná ústa referují o tom, co oči viděly a uši
slyšely. Mám s tím občas potíže.
"Podívejte,
Williamsone," říkal mi tuhle starosta. "Nemyslíte, že to s návštěvami
saloonu trochu přeháníte. prý se vůbec nestaráte o to, aby byl v městě
pořádek..."
Chápal jsem, že starosta musel
být ten den v obzvláště špatné náladě, protože ho od rána bolely zuby, a k tomu
ještě musel naslouchat mravoučným řečem kteréhosi šplhouna. Sám starosta musel
nejlépe vědět, jak se věci mají, ale přece jen musel neustále myslet na příští
volby a nemohl si dovolit podobné slídily odbýt, a tak jsem to pravidelně
odnášel já. A to přesto, že pořádek ve městě byl.
"Nebyl jsem v saloonu ani
nepamatuji," bránil jsem se, i když jsem si dobře pamatoval, že jsem tam
byl včera, ovšem právě tak jako pan starosta. Ale to se jaksi nepočítalo,
starosta měl na pití nárok, šerif ne. Ještě chvíli jsem se snažil diskutovat,
abych starostu uklidnil, a zdálo se, že i on je spokojen, že pohovorem se mnou
splnil svou povinnost. Vše mělo zůstat při starém. Aspoň já jsem si to myslel.
A tak díky tomu, že jsem
starostovy výtky nedbal, jsem mohl být svědkem události, která měla na pár dní
změnit nudný běh života v našem městečku Sommervillu.
Jak už jsem řekl, zašel jsme si
do saloonu na jednu či dvě skleničky. Bylo odpoledne, horko jako v parní lázni,
ulice tonula v prašném přívalu a kdo mohl, zašel hasit žízeň. Ovšem těch, co
mohli, nebylo příliš. V saloonu jsem našel jen pár pobudů, kteří u sklenky
nejlevnější pálenky dokážou prosedět půl odpoledne, dále pak pana Setmana,
majitele pohřebního ústavu, a pochopitelně barmana, který s rozpaky pozoroval
tu nepříliš početnou klientelu a těšil se na večer, kdy přitáhnou honáci z
okolních rančů.
Teprve když jsem si sedl ke
stolu se svou sklenkou a rozhlédl se kolem, povšiml jsem si další osoby.
Opírala se o barový pult tam vzadu, kam už téměř nedopadalo denní světlo a mé
světlem unavené oči ten koutek považovaly zprvu za úplně temný.
Říkám, stál tam a opíral se o
pult, ale spíš to vypadalo, že se svým tělem pult snaží povalit. Měl dobrých
dvě stě liber živé váhy a to nepřeháním. Výšku bylo lze těžko odhadnout,
protože pro jeho lokty byl pult příliš nízký a tak ta obří postava stála silně
shrbená. Zpod klobouku naraženého hluboko do tmavých očních důlků na mne zíral
výrazný obličej, jemuž dominoval knír. Dlouhý, předlouhý knír, přečnívající na
obě strany masitých tváří o dobré tři palce, a jistě pravidelně pěstěný. Ústa s
masitými rty však prakticky zdola rámovala odulý obličej, protože pod nimi byla
bradička jakoby nějaké slečinky.
Celé to gorilí tělo bylo
oblečené do perfektně sřiženého obleku, jen ty vysoké jezdecké boty neladily s
celkovým zevnějškem. Trčely z nich ostruhy a předem jsme litoval koně, který
musí tohle břímě nosit.
Před cizincem stála celá láhev;
bylo to pochopitelné, jedna sklenka v jeho prstech vypadala jako náprstek.
Právě si mne přejížděl bedlivým zrakem, a nezdálo se, že se mu příliš líbím.
Ostatně on mně také nebyl příliš sympatický, a tak jsem doufal, že se v Sommervillu
zastavil skutečně jen na sklenku. Nu, měl jsem se mýlit.
"Pánové," ozval se
náhle surový, neotesaný hlas. Vycházel z té gorily u barového pultu. Klobouk se
pohnul a oči pozorně těkaly sálem. "Pánové, je mezi vámi truhlář?"
Pan Jeremy Moore hbitě zavětřil.
Jeho pohled se rázem setkal s cizincovým.
"Přejete si?" ptal se
hbitě pan Moore. Ptá-li se někdo po truhláři, patrně od něj něco potřebuje. A z
toho kouká obchod. I když je dost neobvyklé uzavírat obchody v saloonu.
"Jistě," odvětila
gorila, zvedla své tělo a pomalu kráčela napříč saloonem až ke stolu, kde seděl
pan Moore. "Ptal jsem se na vás v dílně, ale řekli mi, že vás najdu
tady." Gorila trůnila nad Moorovým stolem jako mechem porostlá skála, z
níž trčely kníry jako dvě ulámané větve.
"Ano, máte nějaké
přání?" tetelila se Moorova očka.
Gorila si bez dovolení přisedla
a židle zaúpěla. Dost jsem se obával o ten kus nábytku, ale pan Moore si mohl
blahopřát. Vybavení saloonu přicházelo z jeho dílny a obstálo i v této náročné
zkoušce.
"Měl bych takovou drobnou
objednávku," podotkla gorila a vyzunkla sklenici. Opatrně si nalila, tak
opatrně, aby láhev ve svých prstech nerozdrtila.
"Co to má být?"
využil Moore přestávky a vstoupil do monologu svého zákazníka.
"Nic neobvyklého.
Rakev."
Saloon do této chvilky bzučel
jako úl. Teď se proměnil ve vosí hnízdo, aby vzápětí ztichl, že by člověk
slyšel i špendlík na zem spadnout. To, co cizinec řekl, přítomné patrně
zaujalo. Musím přiznat, že to zaujalo i mne, a něco mi to připomnělo.
"Rakev?" opakoval
Moore zcela nesmyslně. "Ale jistě, mohu vám doporučit mahagonovou
s..."
"Ne, ne, žádný
přepych," zastavil mohutný bas živnostníkovu sebechválu. "Obyčejnou
borovou rakev, nic drahého. Tak do deseti dolarů."
"Ale pane, obávám s,e že
pro vašeho přítele by nebyla vhodná tak..."
"Nikdy jsem neřekl, že
rakev je pro mého přítele," odtušil cizinec. "Ostatně ono vám vůbec
nic není do toho, pro koho ta rakev je. Nestrkejte nos, do čeho nemáte,"
dal cizinec Moorovi malou výchovnou lekci. "Chci rakev a doufám, že ji od
vás dostanu."
"Ovšem, obyčejná dřevěná
rakev, devět dolarů padesát," řekl zklamaně pan Moore, který by nejraději
mohutného cizince sedřel z kůže.
"Tak to je všechno."
"Kdybyste se laskavě
odebral do mé dílny, pane, rád bych vám předvedl, jak..."
"To stačí. Přijdu si pro
ni, až bude vhodná chvíle. Rezervujte mi ten kus... dejme tomu týden. Bude to
možné?"
"Ovšem., bude to
možné," koktal truhlář a ničemu nerozuměl.
Cizinec do sebe hodil další dvě
sklenky, čímž láhev definitivně vyprázdnil. Třímaje ji za hrdlo ji s odporem
postavil na barový pult a hodil barmanovi dvě mince. Posunkem dal najevo, že
nevyžaduje vrácení drobných. Pak se ještě jednou rozhlédl po saloonu a odebral
se k východu.
Když jsme přišel, byla jeho
láhev poloprázdná. Než ji dopil do dna, trvalo mu to přes půl hodiny. To
znamená, že v saloonu byl už nejméně půlhodinu, než jsem přišel já. Právě tak
tam byl i pan Moore. Proč čekal s objednávkou tak dlouho? prostě proto, že si
přál, aby to slyšely ještě jedny uši. tedy mé.
Protože já, jako muž zákona,
jsem nemohl a ani nesměl něco podobného pominout. I když jsme věděl, že cizinec
na to čeká.
"Promiňte, pane,"
zastavil jsem ty hlasité kroky.
"Co chcete, šerife,"
zaduněly kníry.
"Jen maličkost. Omlouvám
se, ale jsem povinen vám položit několik otázek."
"Nejsem si tím jist, ale
prosím."
"Objednal jste si u pana
Moora rakev, cizinče,"
"Jste hluchý nebo
slabomyslný?" odtušil cizinec, čímž mě vlastně urazil. Předstíral jsem, že
neslyším.
"Pro koho?"
"Máte zbytečné starosti,
šerife."
"Mýlíte se," odvětil
jsem. "Pokud vím, tak v Sommervillu v posledním týdnu nikdo nezemřel. A
pokud byste s sebou nepřivezl nějakou mrtvolu, pane nevím..."
"Mě nezajímá, kdo kdy v
Sommervillu zemřel," nenechal mě cizinec domluvit. "Je však nanejvýš
jisté, že v příštím týdnu vám tady jedna mrtvola přibude."
Chtěl odejít, ale zastoupil
jsem mu cestu. Kdyby se ohnal jednou ze svých lopat, stírali by mě ze zdi na
protější straně Main street a lítačky by nedal dohromady už vůbec nikdo. Ale on
se zastavil a čekal, co ze mne vypadne.
"Myslím, pane, že tím, co
jste řekl, jste leccos naznačil. Nejsem si jsit, zda jste se dopustil trestného
činu, ale obávám se, že vaše přítomnost v tomto městě je nadále
nežádoucí..."
"Myslel jsem si, že z vás
nevypadne nic lepšího. Buďte klidný. Z města vypadnu, ať už po svých nebo na
voze, ale jinak vás zklamu, šerife. Nebude to hned. Bude to až za týden. Do té
doby musím ještě uskutečnit jeden obchod."
"Jaký?" nezeptal jsem
se příliš duchaplně.
Rozesmál se a bylo to, jako kdyby
nás navštívil grizzly. S celou rodinou.
"Objednal jsem si přece
rakev!"
"Pro koho?"
"První rozumná otázka,
kterou jste dnes položil, šerife."
"Pochopitelně mi na ni
neodpovíte."
"Pochopitelně vám na ni
odpovím. Tady ve městě žije jakýsi pan John Pristley. Bude to on, kdo bude do
sedmi dnů v rakvi."
Trochu se mi zamžilo před
očima.
"Ryšavý John?"
"Jo, tak mu taky někdy
říkají. Ještě něco?"
"Budu vás muset zatknout,
protože vyhrožujete ctihodnému občanu tohoto města vraždou."
"Neradil bych vám to,
šerife. Napřed si prohrabejte zákoníky a poraďte se s několika právníky.
Zjistíte, že jsem zákon neporušil ani jeden. Jen jsem si objednal rakev a řekl
jsem, komu je určena."
"A vy jste
vyhrožoval..."
"Já že jsem vyhrožoval?
tady máte třicet svědků, šerife. Jestliže vám kdokoli z nich potvrdí, že jsem
řekl jedinou výhrůžku, klidně si půjdu sednout do toho vašeho lochu. Ale zatím
na shledanou."
"Tak ještě okamžik, zatím
tady pořád ještě zastupuji zákon, snažil jsem se trochu zastavit tu blamáž,
která se hrnula na mou hlavu jako lavina. Pan Pristley je skutečně jedním z
nejváženějších občanů tohoto města. od této chvíle vám budu na stopě, pane, a
pokud zjistím, že chystáte cokoli nezákonného, zasáhnu v rámci svých
pravomocí."
"Divil bych se, šerife,
kdybyste to neudělal," rozduněla se naposledy cizincova ústa. Už jsme
nenašel nic, čím bych ho zdržel, a tak jsem jen mohl sledovat, jak odešel ze
saloonu, kupodivu svižně nasedl na mohutného koně a pomalu odjížděl z města.
Přesně na opačnou stranu, než se nachází Johnův ranč.
Nu, Miku Williamsone, to ti ten
den pěkně začíná. Napřed perná čtvrthodinka u starosty, a teď tahleta blamáž.
Možná, že si myslíte, že tenhle sommervillský šerif Mike Williamson je úplný
idiot, a já se vám ani nedivím. Místo aby zatkl chlapa, který se vytahuje,
vyhrožuje řádným občanům a vůbec narušuje veřejný pořádek, tak tenhle roztomilý
šerif ho nechá odjet.
Ale věřte mi, ve chvíli, kdy
ten bezbradý hromotluk vyslovil svou objednávku, jsem si připadal jako v
komedii, která se na témže místě opakuje už potřetí, jenže pokaždé s jinými
aktéry. Pan hromotluk si objednal rakvičku pro jednoho z rančerů. pro jednoho z
rančerů, který ještě stále žije...
Ale to tady už přece bylo. Je tomu snad deset let, co podobným způsobem vešel do saloonu muž a objednal si pohřeb se vší parádou. Ovšem, nemohl si objednat jen rakev, to proto, že tenkrát jsme v Sommervillu neměli truhlářství a pan Setman, majitel místního pohřebního ústavu, vozil rakve z Bridgewateru. Ovšem ta objednávka byla také pro chlapa, který byl naživu, a navíc pro našeho tehdejšího šerifa. Byl tu maličký rozdíl. Ten, kdo objednával pohřeb, to byl Ryšavý John, a ten, kdo skončil nakonec v rakvi, byl pěkně prohnaný lump, který Johnovi nevídaným způsobem ukřivdil a navíc se z něj vyklubal podvodník a zločinec nejsilnějšího kalibru.
Když už jsme na tuto událost
zapomněli, asi před třemi lety přišel ryšavý John do saloonu podruhé a kupodivu
s toutéž objednávkou. Ovšem pro změnu pro někoho jiného. Potenciálně pohřbeným
byl jeho podařený švagříček, jakýsi Ezra Cooper. John, jak mívají chlapi po
třicítce ve zvyku, se dopustil té neopatrnosti, že se neuváženě oženil, a z
jeho ženušky se vyklubala pěkná potvora a z jeho švagra pěkný grázl. Švagříček
dostal, co zasloužil, John šťastně ovdověl a navíc zdědil ranč. K tomu získal
také ruku jeho bývalý majitelky a přinesl jí tento ranč zpět věnem, protože jak
říkal, nemohl by přenést přes srdce, kdyby měl být majitelem něčeho, za čím byl
brutální zločin. Pan Ezra Cooper totiž neváhal nechat zavraždit pana Brandise,
majitele ranče XX, od nějž ranč koupil.
Nu a teď jsem byl, ač to bylo
neuvěřitelné, svědkem podobné objednávky po třetí. Bylo tu však několik
patrných rozdílů.
Především pohřeb - zde tedy jen
rakev - objednával zcela cizí člověk a nijak se nehodlal představit. A tím,
koho cizinec chtěl do rakve dostat, nebyl nikdo jiný než Ryšavý John, který měl
na podobné žertíky u nás patent. Ono se říká, že opakováním se vtip stává pěkně
otřepaným, ale v tomto případě se mi to nezdálo. Když jsem se koukal do očí
toho hromotluka, pochopil jsem, že objednávku myslí vážně.
Obr musel Ryšavého Johna znát a
kdysi spolu měli co do činění. Co, kde a za jakých okolností? To jsem zatím
nevěděl.
Ale mohl jsem si být jist
jednou věcí. ryšavý John, tedy rančer John Pristley, byl tím nejčestnějším
člověkem ve městě. Z toho logicky plynulo, že cizinec je pěkný lump. A to, že
svou objednávku pronesl veřejně, i to, že čekal, až si vše poslechne šerif, v
tom byl záměr.
Ale jaký? Kdyby chtěl Johna
prostým způsobem zabít, tak by to udělal a ušetřil by si tohle divadlo. John,
ten podobné divadlo potřeboval. vpadl do města jako uprchlý trestanec a
potřeboval přede všemi prokázat svou nevinu a očistit své jméno. Ale co tenhle
vagabund? o co mu jde?
John je současně nejbohatším
člověkem v kraji. Nejenže mu patří největší ranč, ony mu patří i pozemky
přiléhající k železnici, která před rokem byla do města zavedena. Trať přinesla
Sommervillu nevídaný rozkvět. Počet obyvatel se za dva roky přinejmenším
ztrojnásobila samo město, to není už jen Main street, ale přinejmenším ještě
deset dalších bočních uliček. Přibyli řemeslníci, dokonce vznikly i dvě malé
továrny, dostavník odjíždí z města každý den a John sem přenesl sídlo své
banky. Význam Bridgewateru, který byl centrem kraje ještě docela nedávno,
poklesl. Železnice se tomuto městu vyhnula.
Zatím jsem ještě zůstal
šerifem, ale můj úřad má teď víc povinností. mám čtyři pomocníky, takže už
sloužím jen ve dne a dohlížím na jejich práci, a věznice má vlastního strážce.
Město má soudce a vyrostl i nový kostel.
A blíží se i volby nového
starosty. A je mi nad slunce jasnější, že Sommerville by měl nejlepšího
starostu právě v Ryšavém Johnovi. A nepochybuji o tom, že jsou ve městě lidé,
kterým se líbily staré pořádky, a kterým se zamlouval i ten nerozhodný starý
pan Doyle, který doposud ve funkci starosty figuroval.
Nu, možná, že vítr fouká právě
odsud., Někdo chce Johna skandalizovat.
Nu, Miku, je na čase jednat.
Cizinec odjel k západu, ty pojedeš na východ. Na ranč XX.
Musíš si popovídat s Johnem
dřív než se k němu ta zpráva donese z jiných úst.