Joe Townway

Město Supů

2. CIZINEC V HORSE TOWNU

Střela opustila hlaveň. Zážeh střelného prachu způsobil ohlušující hřmot.

Stěny saloonu se zachvěly.

Vedena zábleskem rozrazila střela vzduch přeplněný tabákovým dýmem. Potřebovala jen osm yardů, aby dostihla svého cíle.

Tím cílem byla ruka muže, který si v té chvíli možná ani neuvědomoval, co dělá. Byl úplně opilý. Pravdou je, že v tu chvíli i on držel v ruce kolt.

Hank Douglas zasunul revolver do pouzdra, když viděl, že jeho sok už je bezmocný.

Saloon zahučel obdivem. Málokdy se zastavil v Horse Townu muž s tak rychlou a přesnou rukou.

Hank Douglas nebyl zabiják. Vůbec proti tomu muži nic neměl. Před pěti minutami jej ještě neznal.

Právě přijel do Horse Townu. Měl hlad a žízeň. Zastavil před saloonem a uvázal koně k trámu.

Už v té chvíli na sebe obrátil nežádoucí pozornost Jerryho Claima, místního rváče.

Byl to podnapilý obtloustlý skrček s neholenou tváří a velkorážným koltem u pasu. Začal provokovat hned, jakmile si Hank objednal jídlo.

Hank neměl na hádky náladu, a proto Claima stroze odbyl. Tím jen přilil vodu na jeho mlýn, protože Claim Hanka považoval za zelenáče a zbabělce. Také se nerozpakoval dát to Hankovi jaksepatří najevo.

Hank neměl na nějaké spory náladu. Ale Claim si nedal říct a za hlasitého smíchu vylil Hankovi sklenici piva.

To už se Hank nerozpakoval a odbyl jej ranou pěstí.

Hank měl pádnou ruku a Claim přeletěl přes polovinu saloonu. Smetl ze stoličky pianistu a jeho bezvládné tělo rozeznělo struny nelibozvučným akordem.

Hank tím považoval věc za vyřízenou. Claim se zdál být otřesen, brzy však vyskočil jako křepelka.

To, oč se snažil, byl pokus o vraždu, protože Hank už se opět chtěl věnovat svému bifteku. Naštěstí ještě koutkem oka sledoval Claimovo počínání.

Jediný výstřel Jerryho Claima odzbrojil.

Hank výtržníka šetřil. A přesto neměl Hank dobrý pocit.

V ten okamžik pocítil takovou nejasnou beznaděj, jako kdyby cíl, který si stanovil, se mu čím dál tím více vzdaloval. Dokonce zapochyboval i o tom, zda cesta, po níž se vydal, je správná. Uvědomoval si, že za sebou zanechává krvavou stopu.

Jerry Claim ještě chvíli Hanka vyděšeně pozoroval. Pak jeho tvář zbledla jako papír a rváč se zhroutil v mdlobách k zemi.

Teď stál Hank nad bezvládným tělem a nevěděl, co říct. Ke střelbě byl vlastně donucen. Kdyby nevystřelil, ležel by tu teď on.

Od zadního stolu se zvedli tři muži. Hank v nich vytušil Claimovy přátele. Nejraději by teď vycouval ze sálu, ale mohl si být jist, že ti tři to tak nenechají. Věděl, že toho brzy budou litovat. Ještě Hanka neznali. A Hank věděl, že pokud se něco strhne, poteče znovu krev. Tentokrát doopravdy.

Naštěstí se ve dveřích saloonu objevil místní šerif.

Šerif Wedge z Horse Townu byl rázný muž. Jediným pohledem přehlédl situaci. Nedal najevo, že se jej nějak dotkla přestřelka v saloonu. Pohlédl na Hanka a aniž se namáhal vytahovat zbraň z pouzdra, řekl:

„Následujte mne.“

Hank se neodvážil příkazu odporovat. Ostatně věděl, že nemůže udělat nic rozumnějšího.

Biftek zůstal opuštěn na stole. Ke Claimovi volali lékaře, protože se nezdálo, že by se chtěl hned tak vzpamatovat.

„Jsem zatčen?“ zeptal se Hank, když jej šerif odvedl do své kanceláře. Byla na úplném konci hlavní ulice, umístěna hned vedle místní pobočky banky.

Na Hanka se smutně dívaly čtyři cihlové zdi, opatřené jen malými okénky s pevnými dřevěnými okenicemi. Bylo zřejmé, že z tohoto objektu se dala v krátkosti učinit malá pevnost. Četné stopy po dopadu kulek na stěnách dokazovaly, že nejednou posloužila k tomuto účelu.

Silné mříže rozdělovaly prostor přibližně na dvě části. Tam vzadu spatřil Hank čtyři nebo pět mužů, sedících na zemi nebo polehávající na kavalcích. Příchozích si vězňové příliš nevšímali.

Šerif neodpověděl na Hankův dotaz. Pokynul mu, ať se posadí na židli proti psacímu stolu. Hank tak ztratil přehled o tím, co se děje ve vězení.

„Co chcete v Horse Townu?“ zeptal se šerif rozhodným hlasem.

Byl to muž kolem padesátky, stále ještě štíhlé a dobře stavěné postavy. Jeho hladkou tvář zdobil mohutný knír. Široký klobouk nesejmul z hlavy ani v místnosti. Ozbrojen byl jedním koltem u pasu. Na vestě se mu leskla velká hvězda.

„Jmenuji se Hank Douglas a jsem pomocníkem šerifa v Redstonu.“

Šerif hvízdl jakoby v úžasu, pak se zachmuřil a zeptal se:

„Kde to je?“

„V Texasu,“ odvětil klidně Hank.

Šerif pokýval hlavou a jeho zrak sjel bezděčně na mapu západní části Spojených států.

„Pěkná dálka. To, že nosíte v kapse hvězdu, vás ale neopravňuje k tomu, abyste mi odstřeloval místní obyvatele jako dobytek.“

„Pokud se někdo ke mně chová jako dobytek, pak mi nezbývá nic jiného,“ odsekl Hank.

„Starý Claim byl mluvka, ochlasta a žvanil. Netrefil by ani stodolu. Teď bude rád, když mu felčar neuřízne ruku.“

„Jak jsem to měl vědět?“ zeptal se Hank. „Z toho, jak rychle a zákeřně sáhl po koltu, jsem usoudil na něco jiného.“

„Já vím, také jsem to Claimovi říkal, že jestli si nedá pokoj, stane se mu něco hodně nepříjemného. Vím, mohl dopadnout hůř. Šetřil jste ho, budiž. Soudím, že jste na tom, co se stalo, bez viny. Přesto bych vám ale ve vašem vlastním zájmu doporučoval, abyste naše město co nejrychleji opustil.“

„Jsem tady nežádoucí osobou?“

„Těžko říct. Pravda je, že toho, kdo tady střílí usedlé občany, nemáme příliš v lásce.“

„Pak je mi líto. Nemohu odsud odejít, dokud se tady nesetkám s přítelem. Máme tady domluvenou schůzku.“

„Co vás sem vlastně přivedlo?“ ptal se šerif.

„Tenhle chlap,“ řekl Hank a sáhl do kapsy. Vytáhl pomačkanou vyhlášku, která slibovala odměnu tisíc dolarů za dopadení jistého Dwighta Muddyho.

Hankovi se zdálo, jako kdyby sebou šerif trhl, když spatřil Muddyho tvář.

„Jste lovec lidí?“ podíval se po chvíli váhání šerif opovržlivě na Hanka.

Hank zavrtěl hlavou.

„Nemohu vám pomoci,“ říkal dál šerif. „Tenhle chlap se dopustil zločinu v Texasu. Tady v Arizoně je čistý jako lilie.“

„Nechci od vás pomoc. Dopadnu ho sám a vlastnoručně mu nasadím na krk oprátku.“

„Poslyšte, pane Douglasi, vy jste mi nějak krvežíznivý,“ řekl významně šerif. „Musím vás ale upozornit, že i tenhle Muddy je tady chráněn zákonem. Pokud se neprokáže, že jste jednal v sebeobraně, nasadím pro změnu oprátku já vám.“

„Tuhle starost mi laskavě přenechte, šerife. Nejsem žádný lovec lidí, ale za Muddym už táhnu přes patnáct set mil a skoro dva měsíce.“

„To je na tom vaše město tak dobře, že si může dovolit vás vydržovat takovou dobu na stopě bezvýznamného lupiče?“

„Možná se vám zdá být na místní měřítka bezvýznamný. Udělal banku v Red Creeku a uloupil dvacet tisíc dolarů. Odnesl to pokladní a jeden náhodný chodec. Muddy nechal na místě tři parťáky. Peníze se nikdy nenašly. Přežil to jen Muddy a jeden z jeho společníků, takový tlouštík. Zmizeli, jako kdyby se za nimi zem slehla. Krom jiného ale postřelil bankéřova syna. Odsud tedy pochází těch tisíc dolarů odměny. Ale hlavní zločin, kvůli kterému po něm jdu, ten na vyhlášce zaznamenán není. Ten dokonce nebyl ani policií vyšetřován.“

„Co spáchal tak strašného?“

„Zavraždil Henryho Ohia.“

„Kdo to byl? To jméno jsem nikdy neslyšel.“

„Můj pěstoun. Bylo mi patnáct, a Ohiovi něco přes padesát, když jsme se dostali do Dorsetu.“

„Slyšel jsem o tom hnízdu ve Wyomingu. Před deseti lety tam byla zlatá horečka.“

„Máte pravdu, šerife. Ale my jsme tam nejeli pro zlato. Vím, nebude to znít asi hezky, ale Henry Ohio byl hráč.“

„Nedívám se na to tak, jak si myslíte,“ podotkl šerif. „Člověk se nějak musí živit. Pokud je to v souladu se zákonem...“

„Bylo to v souladu se zákonem. Henry Ohio nehrál podvodně. Podvodně hráli čtyři chlapi, a nakonec Henryho zastřelili. Henry nechodil ozbrojen, byla to vražda. Tamní šerif nehnul ani prstem, aby pachatele zatkl, namísto toho posadil do vězení mne.“

„Za tu vraždu?“

„Ne, to ne, podstrčili mi do kapsy peněženku jednoho obchodníka s moukou, když ji předtím pěkně vybrali. Asi to byli ti čtyři.“

A Hank Douglas nenávistným hlasem opakoval ta čtyři jména. Jack Dirty. Mike Sink. Dwight Muddy. Harry Crook.

„Ten první z nich už je nebožtík. Se svou bandou ovládl město Pinwood. Teď už je tam pořádek.“

„Říkáte - Dirty? Snad jsem o tom případu i slyšel. Prý tam jeden chlapík vystřílel polovinu města. To jste byl vy?“

Hank zavrtěl hlavou.

„Ne, nebyl jsem sám. Pomohli mi dobří lidé. Vždy se ještě najdou poctivci, kteří se nebojí vzít do ruky zbraň za správnou věc. A nepostříleli jsme polovinu města, dostali jsme jen asi patnáct krkavců. Vrahové a lupiči to byli, a Jack Dirty v jejich čele.

Teď už deset měsíců jedu po stopě Dwighta Muddyho. Má takovou malou jakoby pokřivenou postavu. Není mu víc než čtyřicet. Libuje si v tom, že na botách nosí kolečka ostruh velká jako cirkulárka. On to byl, kdo Henryho Ohia dorazil nožem. Neviděli jste tady asi před týdnem malého pokřiveného chlapíka s neoholenou tváří?“

Šerif pokrčil rameny.

„Projde tady hodně lidí, na některé z nich by možná i seděl jeho popis. Ale takhle vám nemohu nic říct. Jisté je, že po celý měsíc se tady neobjevil nikdo cizí, až teď vy.“

„Nu, příliš jste mi nepomohl, šerife,“ řekl Hank.

„Přiznám se, že jsem to ani neměl v úmyslu. Nasedněte teď na tu svou herku a zmizte z Horse Townu co nejdál.“

„Už jsem vám říkal, že...“

„Slyšel jsem, mladý muži. Ještě pořád zákon v tomto městě zastupuji já, rozumíte? Pokud se tady hodláte zdržovat, pak jen na jediném místě.“

A šerif udělal hlavou významný posunek směrem k mřížím.

„Nu, jak myslíte,“ podotkl Hank a sám nevěděl, jak se rozhodne. V Horse Townu čekat musel, to věděl, ale nerad by šerifa provokoval. A smlouvat s ním, jak vidno, nemělo cenu.

Hank si nasadil klobouk a volným krokem odcházel z šerifovy kanceláře.

Jeho zrak jen letmo zabrousil k mřížím.

A Hankův zrak se vpil do tváře muže, který až dosud ležel na kavalci a spal s kloboukem na obličeji. Ten člověk se právě probudil, a Hank mu viděl do tváře.

Zastavil se. Udělal dva kroky a stál od mříží necelý metr.

Nebylo nejmenší pochyby.

Ta tvář byla ještě víc zarostlá než před lety, postava jakoby menší a snad i o něco hubenější. Ale ten pohled, ten byl stejný.

Toho muže Hank spatřil jen jednou v životě, ale nikdy na jeho tvář nezapomene.

„Dwight Muddy,“ řekl překvapeně.

„Ještě jste tady?“ zavrčel šerif.

„Tohle je přece, šerife, Dwight Muddy,“ řekl napůl rozzlobeně Hank.

„Ovšem, a co má být?“

„Ptal jsem se vás přece, zda jste ho tady neviděl.“

„Nevidím jediný důvod, proč bych vám na to měl odpovědět.“

„Ale je to vrah! Zabil Henryho Ohia.“

„To je mi jedno, mladý muži. Vraždil a loupil i tady. Zítra bude viset.“

„Cože?“ zbledl Hank. „Vy ho chcete pověsit?“

„Ovšem, už jsme poslali pro kata. Máte proti tomu něco?“

„Ale potom... Pak už je všechno zbytečné.“

„Ovšem, říkal jsem vám to. Seberte se a jeďte domů, my se o něj už postaráme.“

„Ale já jsem přísahal, šerife, že pomstím Henryho smrt. Přece ho nemůžete jen tak pověsit...“

Hank si uvědomil, že to, co říká, postrádá jakýkoli smysl. Dwighta Muddyho dohonil zákon, a on přišel pozdě.

„Snad mi to odpustíš, Henry,“ řekl tiše Hank, jako kdyby se modlil.

„Hele, vy dva tam nějak moc licitujete s lidskejma životama,“ zaskuhral Muddy. Jeho tvář zrudla a přitiskla se k mřížím. „A ty vypadni, holobrádku. Nemám chuť se koukat na tvůj zasranej ksicht.“

„Ovšem, vy mě nepoznáváte, Muddy, že,“ řekl prudce Hank. „Máte krátkou paměť...“

„Držte hubu a vypadněte, mladej,“ zarazil šerif Hanka dost neurvalým způsobem.

„Nevíte, Muddy, jak mě mrzí, že vás dostane do spárů kat. Jednou bych velice rád stál proti vám s koltem v ruce.“

„Je to jen tvoje klika, byl bys brzy bradou vzhůru.“

Hank stál nehnutě a hleděl vrahovi do tváře. Jeho mysl byla přesycena hnusem a odporem k této lidské bytosti. Hnusil se mu obličej, který se teď nehorázně rozesmál.

Hankova ruka sebou cukla.

„Tak pozor, pane Douglasi. Tu ruku pryč od toho pouzdra,“ řekl rozhodně šerif. V jeho ruce se jako zázrakem objevil kolt. „Tady se nebude střílet na bezbranné. Tu práci přenechte katovi.“

Hank si mohl být jist, že kdyby se o cokoli pokusil, šerif by neváhal. A Dwight Muddy se rozesmál ještě víc a zpoza mříží dělal na Hanka neslušné posměšky.

To si vůči Hankovi nedovolil nikdo, i když byl patnáctiletým chlapcem.

„Podepsal jste svůj ortel, Muddy,“ řekl rozhodně Hank a vyšel z šerifovy kanceláře.

Nad Horse Townem se snášel soumrak.