Josef Pecinovský

Termiti z Titanu

Tlumený výbuch otřásl ulicí. Starobylá budova se otřásla v základech. Z přízemních oken se vyvalil oblak prachu. Vysypaly se poslední tabulky, které ještě zůstaly ve ztrouchnivělých rámech. V omšelých zčernalých stěnách se objevily velké praskliny

Výbuch dozněl, prach se začínal usazovat.

Hranatý neforemný kvádr, který měl uvolnit prostor pro lesopark, stál nadále na svém místě. Jeho prázdná černá okna jako by se vysmívala snaze těch, kteří zamýšleli tuto hrůznou připomínku starých časů odstranit.

„Můžete mi říct, z čeho vlastně ty domy v tom dvacátém století stavěli?“ utřel si mistr Bárta zpocené čelo a podíval se na svého nového spolupracovníka. Asistent Dvořáček právě absolvoval stavební fakultu a mistr Bárta jej používal jako chodicí encyklopedie.

„Soudím, že princip výstavby byl zvláště rafinovaný. V tomto podivném období nepoužívali cihly. Říkali tomu prefabrikáty,“ spustil Dvořáček.

„Něco už jsem o tom slyšel. Jen bych rád věděl, co o tom víte vy.“

Asistent Dvořáček dobře věděl, že ho starý pán v tuto chvíli nezkouší. Prostě to nevěděl. Přistupoval k devadesát let starému paneláku jako k běžné skořepině z třicátých let, do které stačilo strčit rukou, aby se složila.

„Beton. Je to poctivý beton, pane mistr. A pak ocel. Prefabrikovaná,“ dodal Dvořáček, když viděl, že na něj mistr tupě zírá. „Železobeton,“ doplnil výklad.

„Tak mi ksakru, řekněte, proč ten dům nespadl?“ zařval Bárta s rudou tváří.

„Ty panely drží zatraceně pevně pohromadě. A budou držet dál, dokud je pěkně nerozřežeme na kusy. Pravda, tyhle domy občas spadly, a tenhle by se složil taky, kdybychom mohli použít třikrát víc trhaviny. Ale to nemůžeme, tamhle stojí nemocnice,“ ukázal Dvořáček přes ulici na bělostné pavilony. „Už za tohle nás nikdo ze špitálu nepochválí,“ namítl asistent, jako kdyby to mistr nevěděl.

„Hele, Dvořáček, vy jste študovanej,“ spustil Bárta. „Tak koukejte na něco přijít, ale ten barák musí do zítřka zmizet.“

Asistentu Dvořáčkovi to odpoledne život příliš nechutnal. Bylo to jeho první místo a zvykl už si na to, že si z něj mistr Bárta dělá otloukánka. Ale co je moc, to je příliš. Nenastoupil na praxi proto, aby tahal za Bártu horké kaštany z ohně. Tohle byl problém pro vědecký tým a ne pro jednoho člověka. Jak odstřelit dům, v jehož sousedství stojí nemocnice, aniž by to postihlo jediného pacienta. Babo, raď! Baba neporadí, musí si s tím poradit Dvořáček.

Propadl malomyslnostmi a vypil v bufetu dva rumy. Domů se vracel s nechutí.

Naštěstí aspoň tam byl klid. Jeho bratr Aleš se připravoval na vyučování, což znamená, že byl ponořen do prostředí virtuální počítačové hry, nebyl přítomen duchem a částečně ani tělem. Jeho zvěřinec si v dočasné nepřítomnosti svého pána užíval slastí svobody.

Marsovské žáby kuňkaly o překot, ganymedská ještěrka chroustala suchary, merkurští švábi se rozlézali po místnosti a termiti z Titanu řešili bytovou tíseň.

Náhle Dvořáček zbledl a vytřeštil oči. Dlouho pozoroval přičinlivý hmyz budující vytrvale na dně terária nedostižnou stavbu.

Pak bezohledně přerušil herní orgie svého bratra a vrátil jej do reálného světa, sice zeleného vzteky, ale jinak příjemného tak, jak jen to dovede šestnáctiletý adolescent.

„Co to žerou ti termiti?“ ptal se asistent Dvořáček, když předtím rázně pacifikoval všechny námitky.

„Nežerou nic, budují si termitiště,“ vrčel otráveně bratr.

„Ale z čeho?“ téměř řval Dvořáček.

„Kus betonu se ukázal jako nejvhodnější materiál,“ projevil Aleš konečně potěšení nad tím, že se někdo zajímá o jeho koníčka. „A aby mělo jejich stavení větší trvanlivost, tam jsem jim tam nasypal půl kila hřebíků. Po železe jdou jako diví.“

Malá stavba utěšeně rostla a betonový kvádr o rozměrech patnáct krát patnáct centimetrů před očima doslova tál.

Asistent Dvořáček zapomněl na svět, spustil stopky a očima proměřoval betonovou kostku.

Po deseti minutách nezbylo z kusu betonu nic.

„Kolik jich máš, těch termitů?“ vyzvídal.

„Včera jsem koupil páreček, dnes jich je kolem stovky,“ pokrčil rameny Aleš.

„Můžeš mi dva z nich půjčit?“ ptal se asistent Dvořáček s vážnou tváří.

„Třebas deset, stejně nevím, co s nimi, množí se jako kobylky.“

„Co mi to sem vlečete, Dvořáček,“ ptal se mrzutý mistr Bárta. Nenávistně pomrkával směrem k polorozpadlému paneláku a kdyby to bylo možné, složil by jej pohledem.

„Mám to přesně propočítáno,“ vytáhl Dvořáček z brašny svazek papíru. „Za dva dny není po nějakém paneláku ani stopa. Stačí na to tohle,“ a zamával zkoprnělému mistrovi před očima krabičkou od zápalek.

„Chcete to zapálit?“ ptal se mistr otráveně. „Prosím, poslužte si..“

Přesto projevil aspoň nějaký ten stupeň zvědavosti.

„Co chcete dělat s těmi hnusnými brouky?“ ptal se mistr, když zjistil, co krabička obsahuje.

„Nejsou to brouci, ale termiti. Až z Titanu.“ V Bártově případě byla specifikace místa původu zbytečná, kdyby se dověděl, že jsou z Říčan, mělo by to na něj stejnou působnost. „Za dva dny není po tom baráku ani stopa.“

„Tak na to se těším,“ pronesl jízlivě Bárta a dodal osudovou větu. „Klidně na to ty brouky pusťte. Když to sežerou, spolykám já tyhle papíry,“ a ukázal na svazek Dvořáčkových listin. Pak se obrátil a znechuceně odešel. Nechal svého asistenta místě i s párkem termitů z Titanu.

Dvořáček neváhal. Vystoupal po starých napůl zřícených schodech až do nejvyššího patra zříceniny a tam, v jednom z opuštěných pokojů, plném sazí, pavouků a prachu, otevřel krabičku zápalek. Titěrný hmyz jen neochotně opouštěl temný úkryt.

„Tak teď ukažte, co umíte, a Bártu ať zítra trefí šlak,“ řekl praktikant s nadějí v hlase a pevně doufal, že se termiti budou chovat přesně tak jako v teráriu jeho bratra.

Oba vzácné exempláře se mu během půlminuty ztratily z očí.

„Nu, Dvořáček, myslel jsem si včera, že jste se zbláznil,“ řekl druhý den kolem osmé hodiny mistr Bárta, když se podíval tam, kde stál nešťastný hřích dvacátého století. „Zdá se, že na tom vašem nápadu něco je.“

Praktikant pokrčil rameny, jako kdyby podobný průběh událostí očekával. Pozoroval budovu. Dobře viděl, že jedenácté patro zmizelo zhruba do poloviny, z desátého a devátého byl užvýkán značný kus a přičinlivý hmyz se pozvolna pouštěl do osmého. Odhalené místnosti připomínaly takhle zdálky nitro včelího úlu.

„Množí se přesně podle propočtů,“ podotkl Dvořáček a studoval své listiny. „Pokud bude vývoj pokračovat tímhle tempem, máte do rána po starostech, pane mistr.“ S chutí by mu rád popřál dobrou chuť při pojídání svazku papíru, pak se ale zdržel komentářů.

„Kéž byste měl pravdu,“ povzdychl si Bárta. „Ale když se vám to povede, prémie vás neminou.“

Když opouštěl praktikant Dvořáček pracoviště, potkal vůz se symbolem televizní společnosti na dveřích.

„Ne, to nebudou jen prémie, to bude i sláva a možná i odraz ke kariéře,“ řekl si mlčky a namířil si to přímo k úřadu pro patenty a vynálezy. První smetánku slízne Bárta, to on se proslaví v televizních zprávách. Ale sklízet, sklízet bude on.

„Dvořáček, tak tohle si vypijete!“ řval nepříčetný Bárta, „Nejenže vám nedám ani korunu prémie, já vám vemu celý plat, já vás vyhodím, já vás zavraždím!“ hulákal mistr s rudou tváří. Posléze se ukázalo, že jeho slovník může být ještě šťavnatější. „Co s tím teď budete dělat?“

„Já nic,“ pokrčil rameny Dvořáček. „Chtěl jste po mně, aby byl ten barák pryč. Slíbil jsem vám, že jej odstraním do tří dnů, a zatím uplynuly jen dva. Po paneláku není ani stopa.“

„No, to není, to máte pravdu,“ odtušil rezignovaně Bárta.

„Můžete dokonce i stavět,“ pokračoval Dvořáček. „Stavební parcela je volná. Mám se pustit i do těch zbývajících paneláků?“

„Táhněte mi z očí!“ řval mistr. „Tohle je konec, rozumíte. To není jen váš nebo můj konec, to je konec i téhle firmy. Nedoplatíme se na pokutách. Soudy nás budou vláčet přes půl vesmíru! A ta ostuda!“

„Proč?“ pokrčil rameny Dvořáček, který nevěděl, zda má propadat panice nebo se smát. „Třebas to bude jednou turistická atrakce první třídy.“

„Tak víte co?“ kypěl Dvořáček. „Ještě pořád jste naším zaměstnancem. Pověřuji vás, abyste vysvětlil panu primáři, co mu to přes noc vyrostlo na zahradě jeho nemocnice. Vyhodím vás až potom,“ a ukázal směrem, kde ještě včera bylo možno vidět bělostné nemocniční pavilony.

Nyní tam nedohlédl. V pohledu mu bránilo cosi, co se podobalo luxorskému sloupu. Jen to bylo o hezkých pár desítek metrů vyšší a mělo to také o nějaký ten kus více v pase.

A praktikant Dvořáček cestou k nemocnici marně přemýšlel, jak odstranit padesát metrů vysoké termitiště, postavené z prvotřídního přežvýkaného železobetonu.