Mladý muž, dosud nehybně ležící na pohovce, se probudil. Signál v jeho
mozku byl neobyčejně naléhavý.
Brzy
poznal, kdo signál vyslal, a uvědomil si, že ten člověk je v největší tísni.
Marně se však snažil lokalizovat místo, odkud zpráva přišla.
Posadil
se, zavřel oči a soustředil svou mysl na slabé, poruchami zkreslené informace.
Měl
atletickou postavu a fyzickou kondici sie denně udržoval tělesným cvičením,
čímž budil odpor u jisté části veřejnosti. Zhýčkané sousedy Martin přehlížel,
anonymní výhrůžky ignoroval, výsměchu si nevšímal. Žil ale sám, a nejen proto.
Dobře věděl, že v současném
světě se nenajde žena, která by byla ochotnaě se provdat za takového podivína, a
pak - on se dopouštěl největších společenských poklesků. Chodil do zaměstnání,
což se sice příliš nenosilo, ale tolerovalo. Jako virtuální technik si občas
přišel na slušné peníze. Ve volném čase se však zabýval se čímsi, co bylo
v očích veřejnosti přinejmenším nevhodné, neboť se věnoval studiu historie. To
by možná tolik nevadilo, ale již dlouho se nestalo, aby navštívil veřejnou
hernu, a od té doby, co vešlo ve známost, že jeho domácnost je prosta
jakéhokoli herního automatu, odvrátili se od něj i přátelé.
Všichni,
kromě jednoho. Brin, ač vlivný muž a dlouhou dobu i člen vládnoucí strany a
městský radní, měl pro strach uděláno a současně měl i pochopení pro Martinovy
slabostií.
Sám byl přesvědčen, že studium a podrobné zkoumání historie je jen neškodnou
zálibou a nesdílel všeobecné pohoršení. Mohl si dovolit přátelit se
s Martinem, neboť jeho majetek se vymykal běžným matematickým znalostem
průměrného občana, navyklého zpaměti počítat nanejvýš tak do deseti. V oboru
dvojciferných či vyšších čísel nebyla současná společnost právě vzdělaná,
a ostatně nebylo toho ani potřeba. Všudypřítomné automaty dokázaly nejeden
problém denního života hravě vyřešit, a s penězi si běžní občané nemuseli
dělat žádné starosti, neboť pokud chtěli jen žít a mít své hry, žádné peníze
nepotřebovali, a po práci nikdo příliš netoužil.
Ne tak
Martin. Vlastní pílí a zvídavostí dosáhl značného vzdělání. Nekomunikoval
s automaty tak jako ostatní, kteří přijímali jejich rozhodnutí jako zákon,
kteří neuměli číst, a přesto znali obsah všech nápisů, o kteréý jen trochu
projevili zájem, protože jim sloužily veřejné našeptávače;, kteří neuměli
psát, protože psát nepotřebovali, neboť vše, co chtěli komu sdělit, mu mohli
našeptat i na dálku takříkajíc do ouška, stačilo k tomu jen, aby ten druhý byl
ochoten naslouchat. Martin využíval všudypřítomných automatů k tomu, aby mu
podávaly podrobné informace o tom, co jej zajímalo, a dokonce s jejich
pomocí získal přístup ke knihám, v současnosti neslýchanému anachronismu.
Soustředil
se.
Signál
teď byl neúprosný, suchý a klidný. Bylo zřejmé, že Brin je v nebezpečí.
Je ohroženo
jeho zdraví, možná i život.
Proč však
volá Brin jeho a ne centrální zdravotní službu?
Martin
věděl, že i Brin má svérázné zájmy, které ne vždy jsou po chuti vládnoucím
složkám společnosti. Co když právě teď narazil na něco, co by neměl vědět nikdo
jiný?
Signál
pomalu slábl.
Důležité
bylo zjistit, kde Brin je.
Martin se
rozhodoval jen chvíli. Důležitější je Brinovo zdraví než jeho konflikty
s mizerným zákonem. Spojil se s centrálním automatem pro evidencií pohybu obyvatelstva.
Přesný titul toho proradného elektronického služebníka neznal, věděl jen, že se mu běžně
říká Hledač.
Setkal se však i s lidmi, kteří jako synonymum pro tento výraz nepokrytě
užívali slova Udavač. Nenápadně se
otázal, kde Brina najde. Denně se takto shledávaly desetitisíce lidí. Bylo málo
pravděpodobné, že by tento běžný dotaz mohl někdo spojovat s jakoukoli
nezákonnou činností.
Martin
dostal odpověď, ale byla nejasná.
Přinutil
tokem myšlenek elektronického molocha, aby výzvu zopakoval. Ta hromada umělé
inteligence toho zjevně věděla víc, než asi bylo Brinovi milé.
Přišla
nová odpověď. To místo Martin neznal.
„Kde to
je?“
„Není
třeba přesně lokalizovat, posílám kapku,“ odvětil Hledač.
Martin
pokrčil rameny. Dobře věděl, že stroj, jehož tenata jsou rozlezlá celým městem
jako pavučina a kterému neunikne nikdo a nic, málokdy vyzradí víc než
je nutné, a to i v případě, že se jedná o bezprostřední ohrožení lidského
života.
Ostatně
kapka se brzy zhmotnila v místnosti, v níž se právě Martin nalézal.
Martin se
Hledačově aktivitě nijak nedivil, vždyť Brin patřil k nejváženějším občanům
města. Bez váhání prošel kalnou stěnou kapky a její vnitřní prostor se
přizpůsobil tvaru jeho těla. Obemkla jej ze všech stran měkkou výstelkou a za
kontinuálního vrnění, přecházejícího místy až v bzukot, jej během tří minutvteřin
přemístila tam, kde jej bylo potřeba. Martin cestoval kapkou snad teprve
potřetí v životě. Ne každý člen společnosti měl to štěstí, že mohl použít
tohoto dokonalého a bleskurychlého způsobu přepravy, pohříchu však také
nespolehlivého. Jakmile stěny uvolnily ten lehký tlak, pronikl Martin zpět do
reálného prostoru a kapka bezhlučně zmizela.
Martin
nerozuměl ničemu.
Tento
prostor postrádal vše, nač byl člověk moderního věku navyklý a bez čeho nemohl
existovat. Chyběly tu barvy, chyběly tu tvary, chyběl tu pohyb.
Ta
místnost byla tichá, pochmurná. Napůl stažené žaluzie propouštěly dovnitř jen
matné světlo, nemnoho kusů nábytku vrhalo na omšelý koberec jen měkké stíny.
Ale
Martinovi se vzápětí zatajil dech úžasem.
Nevnímal
zčernalé stěny, prohnilou podlahu, špinavá okna..
Byl
doslova ohromen tím, čeho byl svědkem.
Spatřil
to, o čem tušil, že kdysi mohlo existovat, ale o čímem si nebyl jist,
že někdy existovalo. To, o čem mohl jen slýchat, to, o čem se domníval, že
patří jen do světa mýtů a bájí, teď před ním bylo reálnou skutečností. Dýchl na
něj středověk. Středověk techniky, kdy stroje byly ještě dílem lidské ruky, což
bylo něco, co si nedokázal představit. A přece, jeden z těch starodávných
primitivních přístrojů stál před ním. Natolik primitivní, že si byl jist, že mu
nikdy nedokáže porozumět.
Čtverhranná
skříňka, postavená na výšku, měla rozměry snad 40 krát *20 krát* 40 centimetrů. Vedle ní
pak byl postaven jiný přístroj, jehož čelní stěna osvětlovala místnost a zobrazovala
onen jednotvárný motiv.
Na ploché
desce volně ležící na ploše stolu rozpoznal Martin tlačítka opatřená písmeny
abecedy, čísly a dalšími znaky. Na plyšové podložce spočíval oblý bílý předmět
velikostií
housky, opatřený stylizovanou kresbičkou myši.
Všechny
tyto předměty byly vzájemně propojeny izolovanými kabely.
A ten
přístroj, ač je to absurdní, byl v chodu! Zevnitř skříně přístrojepočítače
šustil primitivní energetický motor, jehož smysl v té chvíli vůbec nebyl jasný.
Martin zahlédl i několik kontrolních světélek, a musel se nad nimi pousmát.
Vždyť to nebyla samozářící jádra piezoplazmy, ale primitivní světelné diody.
Ovšem popisu vedle světélek už rozuměl. S těmito výrazy se v historických publikacích setkal. HDD, Power, Turbo…...
Ale co ta zeleně svítící číslice 100? Spatřil i několik tlačítek,
a byl v pokušení je stisknout…...
Obrazovka
monitoru, plochá, s ostře kontrastním obrazem, jednoduchou barevnou škálou. Na
ní podivná, absurdní, zrůdná tvář. Jako by Martina nutila, aby se na ni zahleděl.
Působila doslova opojně, jako droga. Martin při pohledu na ten zvláštní zjev
cítil dokonalé uspokojení, pozvolna zapomínal na běžné starosti života
a pomalu se propadal do báječného snu, který…...
Včas, na
poslední chvíli se vzpamatoval a odolal tomu omamnému tlaku drtícímu jeho mysl.
Nesmírným
vypětím vůle se přinutil otočit hlavu a vrhnout svůj pohled jinam. Nechápal, co
způsobilo to opojení, a přičítal to únavě.
Stočil
svůj pohled jinam, do opačného kouta místnosti. Zprvu tam nic neviděl, protože toto
místo tonulo ve tmě. Znovu se podivil.
Doslova
jej okouzlilo nepřeberné množství zvláštních přístrojů, nedbale rozestavených
na několika stolech i na podlaze. Jako kdyby se během těch tří minutvteřin
letu v kapce propadl hluboko do minulosti. Věděl, že jen málokteré muzeum
na světě se může pochlubit podobnými poklady. V některých předmětech vytušil
rovněž staré elektronické počítače, o jiných vůbec nevěděl, kam by je zařadil.
Konečně
se vzpamatoval.
Teprve
teď spatřil Brina.
Jeho
přítel seděl nehnutě na zvláštní starobylé židli, která mohla poskytovat jen minimum
pohodlí. Na hlavě měl nasazenu hráčskou přilbu běžného typu, indikační diody
zářily. Brinovy nehybné ruce se zápěstím opíraly o hranu stolu. Strnulé oči
hleděly, jakoby fascinovány, do zářícího obdélníku.
Nebýt
toho, že Brinův zdravotní
Brinův pátrač
muže se před několika minutami ozval,
nebýt toho, že jeho slaboučký signál našel Martina, nebýt toho, že Hledač vzhledem ke svému speciálnímu zaměření
evidoval zejména takovéto zapomenuté prostory, Brinův osud by byl zpečetěn.
„Brine…...“
pokusil se Martin oslovit přítele, ale ten ho neslyšel.
Martin se
dotkl jeho ramene. Brin necítil ten dotyk.
„Proboha,
vypadá to, jako když uvízl ve virtuální realitě!“ uvědomil si Martin, který
znal podobné stavy u lidí, kteříjež
se dostali v hrách do nekonečné smyčky. Byl to celkem běžný jev. Jednalo se
hlavně o slabá místa v programech, kdy bylo možné sklouznout do slepých smyček,
které nebraly konce. V poslední době se podobné případy množily, protože
některé skupiny samovyvíjejících se programů byly tímto neduhem postiženy již v
okamžiku zrodu a nyní se defekt lavinovitě množil. Některé verze už dokonce musely
být staženy z oběhu.
„Snadná
pomoc,“ zabručel Martin. „Kvůli tomu jsem sem ani snad nemusel,“ dodal a vztáhl
ruku po tlačítku Power. Věděl, že tam se u těchto typů počítače skrýval
vypínač.
Ruka
zastavila ten pohyb snad jen tři centimetry daleko. Copak se občas nestávalo,
že mozek lidí, kteří zamrzli ve virtuální realitě, byl poškozen? Nepamatovali
se na nic, to se stávalo běžněé, člověk si nekonečnou smyčku
pamatovat nemůže, ale mnohdy se stávalo, že paměť byla poškozena trvale a mnozí
nebyli pak schopni dále vykonávat své povolání a museli být zařazeni do třídy
konzumentů. A toto není běžný případ. Brin uvízl ve starém letitém počítači, a
to i přesto, že jej herní prostředí neobklopuje kontinuální clonou, nejsou tu
filtry ani masky, jen obyčejná obrazovka a na ní nehybný obraz…...
Martin
pochopil, že právě odsud čiší ještě větší nebezpečí. Nehybný Brin nepřetržitě
fascinovaně hledí právě na ten obraz!
Martinovi
se málem zastavilo srdce. On sám přece před chvílí málem neodolal jeho vlivu!
Brin si
nedal pozor…...
Není
pochyby, že ten historický počítač je nakažen hypnovirem. Brin se právě stal jeho
obětí.
Proč ale
Brin nevolal záchrannou službu, proč volal Martina?
Hypnovirus
působí dlouho. Martin se musí ještě rozmyslet, než podnikne nějaké další kroky.
To, že mu Brin zavolal, mělo jistě nějaký vnitřní smysl.
Martin si
uvědomil, že se málem dopustil zločinu. Vždyť proč jej sem zavolal Brin? Aby s
rozvahou zasáhl. A on právě zcela bezmyšlenkovitě chtěl učinit to, co učinit nesměl.
Počítač
nesmí být vypnut, dokud nebude jisté, že Brinův mozek nemůže být poškozen. Brin
se musí z nekonečné smyčky dostat buď sám, nebo s cizí pomocí, v každém případě
však ještě za chodu programu. Kdyby to byla normální hra, pak by si Martin věděl
rady…...
Ale tohle?
Uvědomil
si, že tady je jeho snaha marná.
On na
tento úkol zdaleka nestačí. Jde o Brinův mozek, jeden z nejcennějších, který
tato společnost má. Martin ví, že musí zavolat dalšího člověka. Tím ovšem i
toho člověka vystaví v nebezpečí, protože nikdo ve městě,
ani sám Hledač neví, čím se Brin ve volných chvílích
zabývá.
Musí to
riskovat, Brinův mozek má prioritu přede vším.
Soustředil
se. Jeho mysl si vybavila toho jediného člověka, kterého potřeboval. Dobře
věděl, že jeho myšlenky jsou již nyní pod kontrolou, a také věděl, že Hledač
mohl leccos zachytit a zaznamenat. Ať je Alice v této chvíli kdekoli, měla by
volání zachytit. Kéž by to centrála považovala za obyčejný hovor.
Nepodařilo
se. Místo Alice uslyšel vtíravý Hledačův hlas.
„Jste v
izolovaném pásmu. Kontakt s vnějším světem nemožný. Pokud potřebujete
s někým zprostředkovat styk, musíte pouze mým prostřednictvím.“
Zatracený
Udavač…...
Martin
uvažoval jen tři vteřiny, pak odhodlaně řekl Alicino jméno.
Hledač uvažoval dvakrát tak dlouho. Poté ucítil Martin lehlé zabrnění. Znal
tento jev. Byl to odraz rozhodnutí, které Hledač učinil
poté, co musel vyřešit složité dilema. Nevěděl však, zda se Hledač
rozhodl kladně či záporně, a tak čekal v dramatickém napětí ještě půldruhé
minuty.
Pak si
oddychl.
Alice se
ozvala.
Doktorka
Alice Hartová se skláněla nad pacientem, který byl v hlubokém bezvědomí. Když
před chvílí projížděla kolem, uslyšela naléhavé signály. Ukázalo se, že je v
dané chvíli nejbližším lékařem.
Našla jej
ležet v úzké špinavé uličce, do níž by sama bez vážného důvodu nikdy nevkročila.
Raněný ležel na zemi, s tváří vzhůru, tělo zkroucené v nepřirozené poloze.
Alice
bezděčně pohlédla nahoru. Jediné místo, odkud mohl spadnout, bylo ve výši čtvrtého poschodí.
Na první
pohled zlomená páteř. Ten člověk však ještě žil.
Věděla,
že život pacienta je v bezprostředně ohrožen. Záchranná
služba již mohla být na cestě, ale těch několik minut čekání by pro zraněného
mohlo být osudné.
Neměla
zatím žádné velké zkušenosti s bazálním zákrokem přímo v terénu. Měla za sebou
jen několik samostatných operací. Teď se musela rozhodnout. Když pacienta podrobí
okamžitému zákroku, je tu naděje, že mu zachrání život. Pokud bude čekat na ambulanci,
a nikdo jí to nebude zazlívat, pacient může zemřít. Ale pacient může zemřít i
během jejího zásahu. Pokud se pokusí o operaci, riskuje pacientův život a možná
i svou kariéru.
Ona se
však již rozhodla. Pohlédla na Gilberta, a on pouhým
pohledem potvrdil její rozhodnutí.
Svou
soukromou ordinaci zřídila nedávno, prakticky před několika týdny. Gilbert byl
součástí dodávky. Neměla ještě mnoho zkušeností s tímto nejmodernějším typem
robotů, věděla však, že na tyto skvělé stroje je absolutní spolehnutí. Gilbert
na pohled vypadal jako urostlý mladý muž, a kdyby v továrně odvedli
poněkud lepší práci, byl by od člověka k nerozeznání. Takto však měl přece
jen odlišnou barvu kůže a ve tváři mu chyběly mimické svaly. Alice dobře
věděla, že tomu tak musí být. Robot se nesměl podobat člověku, to říkal zákon.
O jeho smyslu nemělo cenusmysl
diskutovat. Proto vypadal Gilbert tak, jak vypadal.
Ovšem
jinak byl dokonalý. Totéž co lékařka sáhodlouhým vyšetřením mohl robot zjistit
pouhým osobním kontaktem s pacientem za několik vteřin.
Mohl
navrhovat způsoby léčení, v nejhorším případě i syntetizovat některé léky. Byl
to však jenom stroj. Nesměl, kromě akutních případů, sám rozhodovat o způsobu
léčby. Nesměl sám vykonávat zákroky. Nesměl ani samostatně, bez přítomnosti
lékaře, vstoupit do pacientova organismu. Toato právoa bylo vyhrazeno pouze člověku.
Pravidla stanovená zákonem byla mnohdy nesmyslná, ale jistí lidé si libovali
v tom, když jakékoli porušení těchto zásad mohli konzultovat s Hledačem…...
„Jaká je
pravděpodobnost, že pacient v příštích deseti minutách zemře?“ zeptala se
Alice. Hlas se jí při tom
chvěl.
„0.75,“
odvětil klidným až nezúčastněným hlasem Gilbert. Nezasvěcenému by mohl tón jeho
řeči připadat až cynický, ale bylo nutno si uvědomit, že při léčení pacienta
v kritickém stavu nebyl na nějaké emoce čas. A potom, Gilbert byl robot a
byl takto naprogramován. Pracoval, jak nejlépe uměl.
„Jaká je
pravděpodobnost, že zůstane ochrnutý,“ ptala se Alice dál a hlas se jí stále
třásl. Na rozdíl od Gilberta nedokázala emoce potlačit.
„Pokud
nebude včas ošetřen, to jest během tří minut a sedmnácti sekund, je jistota
ochrnutí stoprocentní. Záchranná služba je na cestě,“ dodal robot.
„Kdy tady
budou?“
„Za deset
minut sedmnáct sekund.“
„Proč za tak dlouho?“ Alice
proklela mocné tohoto světa, kteří kapek využívali k soukromým výletům a
lékařům dali k dispozici vysloužilé vrtulníky.
„Příliš
mnoho podobných případů,“ odpověděl robot, který netušil, že tato otázka je
spíše povzdechem.
„Připrav
operaci,“ řekla tiše. „Než dorazí pomoc, pokusím se o záchranu pacienta sama.“
„Chtěl
jsem vám to právě navrhnout,“ podotkl Gilbert.
Podával
Alici lesklou pozlacenou přilbu. Alice ještě chvilku zaváhala a pak po ní
vztáhla ruce.
„Následuj
mě,“ dodala a barva se jí vytrácela z tváře. Příští minuty možná rozhodnou
o její kariéře.
Pečlivě
si přilbu nasadila na hlavu. Vodopád zlatých vlasů zmizel, pouze některé neposlušné
praménky si razily cestu na denní světlo. Alice nevěděla, jak se v té chvíli změnila
její souměrná tvář. Plně se soustředila na Gilberta, který synchronizoval své
elektronické vědomí s jejím podrážděným tělesným rytmem.
Konečně
dal signál, kterému porozuměla. Cítila, jak jí tluče srdce, a pak ty pravidelné
údery, které jako zvon bušily do její lebeční klenby, jako zázrakem utichly.
Její
tělo, stojící jakoby ve střehu, pootočené směrem ke Gilbertovi, strnulo v této
nepřirozené poloze. Gilbert Alici letmo zkontroloval. Kdyby byl profesorem
chirurgie, okamžitě by ji vyčinil, že se nepostarala o stabilizovanou polohu.
Chirurg, který pracuje ve stoje, může ohrozit nejen své zdraví, ale i zdraví
pacienta, kdyby se jeho tělo náhle zhroutilo. Alice však byla mladá a plná sil,
a zákrok neměl trvat déle než několik minut. Toto mladé tělo jistě vydrží, a
pak, Gilbert bude stále po ruce. Stál necelý krok od ní a stejně blízko byl
pacientu. Zvládne vše.
Tělo
zraněného leželo na boku. Rána na hlavě stále ještě krvácela, přestože ji Alice
před chvílí sterilizovala. Ale toto zranění bylo jen povrchní, právě tak jako
lehký otřes mozku. K nejzávažnějšímu poškození došlo v oblasti bederní páteře,
mezi osmým a devátým obratlem.
Mícha, ta
zázračná a tolik zranitelná struna, procházející osou lidského těla, nevydržela
ten otřes.
Z dosud
zdravého těla unikal kvapem život.
Alice
pronikla do nitra zraněného zády, nejkratší cestou.
Před
jejíma očima se rozevřel zázračný a nekonečně rozmanitý svět, kterému se vždy
obdivovala, ale ve kterém se vždy jen těžko orientovala. Věděla, že to, co
kolem sebe vidí, je pouhý virtuální obraz skutečnosti. Přesto jí připadalo, že
se ona sama, zmenšená do velikostíi tu mravence, tu pouhého mikrobu, nachází
uvnitř těla nemocného. Viděla tak dokonale, jako kdyby její oči byly objektivy
snímacích kamer. Slyšela kolem sebe to, co nemůže člověk nikdy slyšet, a cítila
tisíce nejrůznějších vůní. Musela zapomenout na to, že její skutečné tělo
zůstalo kdesi daleko v tom cizím hmotném světě. Byla teď pouhým bodem, pouhou
myšlenkou, jen bezbranným a nehmotným přízrakem, který byl svědkem zázraku života.
Ten život
pomalu vyhasínal.
Přestože
se zvenku zdálo, že kůže není poškozena, ihned při průniku škárou Alice
zjistila, že četné buňky jsou doslova potrhány. Protoplaszma díky povrchovému
napětí držela ještě pohromadě, ale buněčná jádra již hynula a krev pronikala do
uvolněných prostorů, aby brzy zčernala a vytvořila velké podlitiny.
Zatímco pokožku Alice vnímala tmavě fialově, škára byla růžová jako selátko a
protkaná četnými béžovými nitkami nervů.
Uvědomovala
si, že tyto barvy jsou umělé, virtuální realita však dokázala reprodukovat homogenní
změť tělesných tkání tak, aby se lidské oko snadněji orientovalo. Proto také
její okolí připomínalo mnohem víc nákresy z anatomického atlasu než
skutečné lidské tělo tak, jak je mohla často vidět při pitvách. Ovšem, jen při
pitvách. Operace pomocí mechanických nástrojů se již desítky let neprovádějí.
Dnes tuto
odpovědnou, přesnou a vysoce odbornou práci vykonávají zásadně roboti. Ale
dřív, než může robot provést zákrok, musí do těla nemocného proniknout lékař,
aby zjistil míru poškození. Vše se zaznamenává a lékařské konsilium se poté
dlouhé hodiny dohaduje, než stanoví správný způsob zákroku, jenž posléze
provede robot, veden citlivýma a všudypřítomnýma očima chirurga, který v době
operace opět vstupuje do lidského těla.
Tady
žádné konsilium není. Alice je tu sama se svým jedinečným robotem, který je
však bohužel pořád jen robotem. Může se s ním radit, ale rozhodnout musí ona
sama. Teď musí jen doufat, že diagnózu bude možno stanovit jednoznačně.
Našla
skulinku v podkožním vazivu a pronikla do svalu.
Zrychlila
svůj pohyb. Tady v rudé mase syté krví neměla co pohledávat.
Obratel
jí připomněl obří balvan, byl šedé barvy a viděla jej vlastně jen proto, že
v tu chvíli dokázal systém virtuální reality potlačit všechny ostatní
tkáně. Bariéra skal, propojená v celistvý masiv páteře, se táhla do nekonečna.
Byla na
místě.
Z této
mravenčí perspektivy mohla dobře vidět, že řetězec obratlů netvoří přirozenou
křivku, která by odpovídala poloze těla. Úhel, který mezi sebou svíraly
sousední obratle, byl nepřirozený. Síly probuzené úderem dokázaly odtrhnout
jednotlivé obratle od sebe a naproti tomu na opačné straně je zase stlačit.
Vše, co mezi nimi uvízlo, bylo nyní rozdrceno na prášek, téměř nenávratně poškozeno
nebo zničeno.
Alice
vyslala pokyn. Věděla, že Gilbert ji neustále střeží a že je někde blízko ní,
stále ještě ho však neviděla. Robot ji uslyšel. V mžiku jí promítl před oči
schéma nervové soustavy.
Alice
zděšeně vydechla.
Teď, z
perspektivy tvora velkého necelý centimetr, ji nervová vlákna připadala jako
rozplizlá zčernalá masa. Tam dál, za ní, tam se kamsi do nekonečna vinuly
nervové řetězce stále ještě schopné přenášet jednotlivé vzruchy, ale tady, v
bezprostřední blízkostí, viděla jen blátivou kaši, která pozvolna odumírala.
Vzpamatovala
se. Nic jiného vlastně očekávat nemohla.
Dala
Gilbertovi pokyn a viděla, že jak skály obratlů, tak i nervová vlákna začaly překotně
růst. Zvětšovala se tak rychle, že Alici na okamžik přemohla závrať, přestože
si byla dobře vědoma toho, že vše kolem zůstalo stejně velké, to jen z ní se
pomalu stával mikroskopický objekt. Věděla o tomto svém handicapu. Nezřídka se
jí při operacích stávalo, že podlehla závrati a ztrácela orientaci. Ne, dnes
nesmí nic podobného připustit. Plně se soustředila a doslova se pohroužila do
té blátivé pěny, jež však již mezitím podstatně změnila svou strukturu.
Mohla teď
vidět jednotlivé neurony. Byla uprostřed ganglie, skutečného centra, které zde
pracovalo jako třídič a pomáhalo přenášet tok informací z jednotlivých
tělesných orgánů a současně vysílalo příkazy centrální nervové soustavy
opačným směrem. Některé neurony vypadaly nepoškozené, ale většina z nich již
změnila zbarvení do tmavě hnědé až černé, takže bylo zřejmé, že odumírají. Oba
obratle, stlačené proti sobě nesmírnou silou, jednotlivá vlákna rozdrtily a ta
se teď, uvolněna od ničivého tlaku, bezmocně vznášela v prostoru,
udržována pohromadě vlastně jen okolní tkání, pro Alici téměř neviditelnou.
Viděla prales dendritů, připomínající rozvětvené kořeny dubu. Axony,
obalené Schwannovými buňkami, se táhly
kamsi do neznáma, ale nezřídka byly zlomené nebo dokonce i přerušené. Mnohé
Renvierovy zářezy přestaly existovat, jak k sobě byly jednotlivé neurony prudce
stlačeny.
Pronikala
dál dovnitř. Připadalo jí, že jií ohromná hmota obratle musí pohltit a
uvědomovala si, že je v porovnání s ní obratel velký téměř jako planeta. Proto
také cesta do nitra míchy trvala poměrně dlouho. Alice neměla přehled o čase,
ale když konečně proklouzla spárou mezi obratli, teď neuvěřitelně širokou,
zjistila, že tu není sama.
Proti ní
kráčel člověk.
Bylo to
absurdní, potkat zde, uvnitř lidského těla, jiného člověka, ale Alice se teprve
teď uklidnila. Věděla, že to nemůže být nikdo jiný než Gilbert. Byl asi třikrát
větší než ona, ale když se přiblížil, přizpůsobil se svou velikostí jejím rozměrům.
Oba teď
viseli volně v prostoru tam, kde bylo tělo raněného nejvíc poškozeno.
Zatímco
její skutečné tělo, odpojeno od svého vědomí, zůstalo strnule stát na místě,
Gilbert, ač rovněž přítomen uvnitř těla nemocného, zůstával akceschopný i
navenek. Bylo to důležité. Zatímco Alice bude jen kontrolovat průběh operace
zevnitř, robot sám, vybaven příslušnými nástroji, mechanicky pronikne do těla
zraněného a vykoná vše potřebné.
Alice
mohla vidět, že mícha, nyní z její perspektivy obludně široká, utrpěla podobné
poškození jako nervový systém vystupující z míchy. Tlak na páteř způsobil, že
na jedné straně byla jednotlivá vlákna potrhána, zatímco na opačné rozdrcena.
Přesto však si mícha několika stovkami nervových spojení dosud zachovávala souvislou
strukturu. Toto nevelké množství vláken však nadále není schopno vést všechny
potřebné vzruchy, což v důsledku znamená, že všechny tělesné orgány, které jsou
řízeny nervovými vlákny od tohoto místa dolů, ochrnou.
Alice
viděla, že nepomůže nic jiného než okamžitá syntéza nových, pomocných vláken.
Spolu s Gilbertem stanovila v několika vteřinách rozsah poškození a
oblast, kde bude nutno buňky regenerovat nejdříve.
Na ulici
se do této chvíle nic nezměnilo. Gilbert zkontroloval polohu nehybného Alicina
těla, viděl, že v příštích dvou minutách jí nehrozí žádné nebezpečí, a pak
se sklonil nad nehybným tělem raněného. Jeho stav se nezměnil, byl nadále
v hlubokém bezvědomí a nehrozilo, že by se z něj brzy probral.
Gilbert viděl, že základní životní funkce jsou nadále zachovány. Srdce bilo
sice nepravidelně, ale raněný byl mladý a silný muž.
Gilbertovy
neuvěřitelně variabilní prsty se proměnily v injekční stříkačku. Neobyčejně
pevné duté vlákno proniklo do ležícího těla. Gilbert jak zvenku, tak zevnitř,
kontroloval postup nástroje do nitra těla zraněného, až úzká trubice, jejíž
ústí ovšem Alici připadalo jako gigantický tunel, strnulo nedaleko od poškozené
tkáně.
Syntetizovat
nervové buňky patřilo vždy mezi nejnáročnější operace. Alice věděla, že se
jedná v tomto případě o řešení provizorní, že pacient po tomto zákroku musí být
bleskurychle převezen na kliniku a tam podroben dlouhodobému léčení, než se na
místě nových buněk budou regenerovat buňky přirozené. To však již bude jeho
život zachráněn. Aspoň v to Alice pevně doufala.
Jako
obrovský vysavač začal injektor pohlcovat poškozené buňky. Po stovkách, po
tisících. Přesný program, řídící činnost nitra injektoru, podle genetického
kódu neseného jádry jednotlivých buněk, regeneroval z odumřelé hmoty nové
buňky, které jemné, snad jen několik setin mikronů silné receptory unášely
vpřed a připojovaly je tam, kam patřily.
Alice
byla spokojena. Pokud zákrok nepotrvá dlouho, její první vážná zkouška
v lékařské kariéře skončí úspěchem.
„Kolik
uplynulo času?“ ptala se Gilberta.
„Tři
minuty čtyřicet vteřin,“ vnímala neslyšnou odpověď.
„A jak
dlouho ještě potrvá zákrok?“
„Pokud
nedojde k rušivým momentům, ještě dvě a půl minuty.“
Chtěla
přivřít oči a na chvíli si odpočinout od té nervy drásající scény, ale pak si
uvědomila, že to nejde. Její vědomí se nemohlo odpojit od virtuální reality do
té doby, dokud Gilbert nedokončí své dílo a Alice se nevrátí zpět do skutečného
světa.
V tu
chvíli se na rohu ulice objevil chodec.
Více méně
na toto odloučené místo zabloudil. Ještě před necelou čtvrthodinou seděl v nedaleké vinárně
a reakce na množství vypitého alkoholu jej vypudila na čerstvý vzduch.
Podvečerní chlad mu poněkud zchladil horkou krev. Protože stále ještě váhal s
návratem do nevlídného prostředí lokálu, kde se necítil právě nejlépe,
především pak proto, že neměl na zaplacení, rozhodl se pro kratší procházku,
aby zvážil, jak postupovat dál. Kdyby se vrátil, musel by zaplatit útratu.
Pokud se však nevrátí, bude muset v šatně zanechat plášť a aktovku s
hráčskou přilbou, a to by bylo ještě nepříjemnější, protože cena aktovky takto
mnohonásobně převyšuje výši útraty. Ale jeho mozek, silně zamlžen množstvím
vypitého alkoholu, se začal brzy zabývat zcela jinými problémy, to poté, co
potkal nestřídmě oděnou krasavici s půvabnými křivkami. Považoval ji za
prodejnou ženštinu, ale krutě se zmýlil a byl dost drsně a rozhodně odkázán do
patřičných mezí, zejména poté, co zjistil, že ona dáma má pánský doprovod. Ale
touha po ženě od téhož okamžiku převýšila vše, čím se doposud jeho mysl zabývala,
a pomalu ztrácel všechny zábrany. Hladina alkoholu v krvi stoupala a
povzbuzovala jeho agresivní choutky.
Jeho
pohled vzápětí spočinul na nehybné skupince lidí. Jeden z nich ležel na zemi, jiný
muž se nad ním skláněl a zvláštní žena stojící nehybně opodál zdánlivě bez
zájmu přihlížela. Opilec usoudil, že byl svědkem rvačky, v níž se ti dva muži
střetli o tu mladou a půvabnou dámu. Stojící muž je vítězem a jistě jen z milosti
se přesvědčuje, zda svému sokovi náhodou neublížil. Omezený rozhled opilého
muže nepřipustil jiný výklad událostí.
Ale proč
se nehýbají? Co to má znamenat?
Pomalu
přišel blíž. Cosi se zablýskalo.
Nerozuměl
tomu. Proč má ta žena na hlavě hráčskou přilbu? Vždyť hry na ulici jsou přísně
zakázány a navíc jsou nebezpečné…...
A proč se
ten muž nehýbá? A co ten na zemi? Převalili jej na břicho…...
Vždyť krvácí…...
Nestal se
náhodou svědkem vraždy? Nezabili jej ti dva?
Možná,
ale proč potom neprchají? Proč žena na ulici pokojně hraje své hry?
Je to
mladá a pohledná žena. Ta by jej jistě neodbyla jako tamta křehká nafuněná
kráska za rohem.
Zastavil
se na dva kroky od nehybné skupinky.
Gilbert
samozřejmě opilce spatřil hned, jak se objevil. Probíhala právě kritická fáze
operace. Nové nervové buňky se nesyntetizovaly tak snadno, jak s Alicí
předpokládali. Tělo bylo značně podchlazené, protože leželo na zemi, a srdce
pracovalo stále pomalu a nepravidelně. Alice vnímala jeho údery jako dozvuk vzdálených
bubnů a cítila, jak kolem ní v pravidelných pulzech proniká krev, i když
zde, ve vlásečnicích, se měnila síla příboje ve slabé vlnky poháněné letním
vánkem. Srdce pacienta ji znepokojovalo. Byla odhodlána operaci v tomto stadiu
přerušit a vyčkat na záchrannou službu, ale Gilbert ji ujistil, že bude mnohem
lépe, když své dílo dokončí. Zaručil se, že srdce vydrží ještě nejméně deset
minut pracovat.
„Není tu
někde vnitřní krvácení?“ zeptala se Alice, ale Gilbert neodpověděl. Alici to
překvapilo, protože se něco podobného stávalo málokdy. Robot musel mít
k podobnému počínání dobrý důvod.
„Promiňte,
pane, ale dostal jste se příliš blízko. Mohl byste nám bránit v lékařském
zákroku,“ řekl Gilbert s taktem vrozeným jen robotům přibližujícímu se
chodci.
„He, he,
snad nebude hned tak zle,“ rozchlípla se odulá ústa. „Doktor seš ty, viď, tady
panička si jen tak hraje.“
Gilbert
nemohl přerušit zákrok. Musel zůstat skloněn k nemocnému, jinak by ohrozil
jeho život. Ze slov příchozího však vycítil, že je ohrožena Alicina bezpečnost.
O sebe strach neměl, člověk mu holýma rukama nemohl ublížit.
„Ta dáma
je lékařka a léčí těžce raněného,“ vysvětloval trpělivě Gilbert.
„A hele,“
zarazil se opilec. „Ty seš robot, co?“
„Ano,
jsem robot, pane,“ odvětil Gilbert. Byl povinen odpovědět na dotaz člověka.
Mezitím také odpověděl na Alicinu otázku, co se týče stavu nemocného. Alice se
upokojila, přesto však byla ve střehu. Něco se asi dělo, neodvážila se však
Gilberta zdržovat nějakou otázkou. Kdyby to bylo závažné, sám by jí to řekl.
„A ty
kucháš tu mrtvolu, co?“ ušklíbl se opilec. Tuto formulaci nepovažoval Gilbert
za otázku, proto neodpověděl. „Tak to asi nemáš moc času, viď?“ dodal a udělal
krok blíže k Alici.
„Jsem
povinen bránit lékaře, pokud je ohrožen,“ řekl klidně Gilbert. „Je to
v souladu se zákony,“ dodal.
„Seš
robot a nesmíš mi nic udělat,“ odtušil opilec a vztáhl po nehybné Alici ruku.
Stál tak
daleko, že na něj Gilbert ze svého stanoviště rozhodně nemohl dosáhnout.
K tomu by se musel napřímit a udělat dva kroky. Nehybná Alice připadala
opilci jako snadná kořist. Vskutku, nebylo by to poprvé, kdy by tímto způsobem
zneužil bezbrannosti ženy, zpravidla však hráčky. Nyní poprvé by se mělo jednat
o lékařku. Je tu jen robot, ten nic nezmůže, a pak ten, co tu leží skoro
mrtvý.
Opilec se
dotkl Alice a chtěl z ní strhnout oděv.
Zdálo se,
jako by z Gilberta vyšlehl blesk. Ochranné silové pole střední intenzity,
úměrné však svým výbojem opilcově úmyslu, vyrazilo vpřed a na tři vteřiny muže
téměř ochromilo.
„Promiňte,
pane, jestli vás to bolelo,“ řekl Gilbert. „Nerad jsem vám ublížil, ale bylo to
nutné.“
Opilci se
několik vteřin nedařilo popadnout dech. Prudká bolest, která zahltila jeho
hrudník, pozvolna odeznívala. Pak si uvědomil, co se stalo. Byl schopen
vyhodnotit situaci jediným způsobem.
Sáhl do
kapsy a vytáhl kapesní telefon. Dvě nebo tři vteřiny ještě váhal a pak vykřikl:
„Pomoc,
byl jsem napaden! Robotem!“