3.
Orlí most
Poledne příštího dne zastihlo
skupinku jedenácti mužů uprostřed nekonečné travnaté pláně.
Přestože nebyli daleko od
Charingtonu, nikdo ze Spenglerových mužů už tuto krajinu neznal. Nikdy se nedostali
tak daleko na sever. Vždy se pohybovali jen kolem mexických hranic a řádili v
pohraničních městech.
Ujeli od rána dobrých dvacet
mil. Chvílemi hnali koně cvalem, občas jim dávali odpočinout.
Zrzek se pohyboval v čele a
nebral ohledy na to, zda mu někdo stačí nebo ne.
Ostatně Spengler by ani žádné
fňukání nepřipustil, přestože bylo zřejmé, že dva nebo tři muži se sotva drží v
sedle.
„Měl jsi zůstat sedět v saloonu
v Charingtonu, Jenkinsi,“ prohodil ironicky Spengler. „On by se o tebe už tamní
šerif postaral.“
Jenkins, nevýrazný chlapík se
zarostlou tváří, šlehl po Spenglerovi očima.
„Já se vynasnažím, šéfe,“ řekl,
ale neznělo to příliš přesvědčivě. Co chvíli se zvedal ve třmenech. Bylo vidět,
že sedlo je v tuto chvíli pro něj peklem na zemi.
„Na nikoho nebudeme čekat,“
odtušil Spengler a popíchl koně.
„Kam dnes dorazíme? zeptal se.
„K Orlímu kaňonu,“ řekl s
klidem Zrzek.
„Je to daleko?“
„Ne moc. Ještě dvacet mil.“
„Copak tady v okolí jsou nějaké
kaňony? Jedeme rovnou prérií...“
„Tam, podívejte se, pane
Spenglere,“ ukázal Zrzek rukama před sebe, na obzor.
Ať Spengler namáhal oči
sebevíc, nic neviděl.
„Orlí hory,“ řekl klidně Zrzek.
Nejsou příliš vysoké, říkat jim hory si snad ty vršky ani nezaslouží. Ale
protéká jimi Brown Creek. Hlubokým korytem. Překročíme jej v místě, kterému se
říká Eagle kaňon. Ostatně, to už jsem říkal.“
„Hej, co tam děláš, Evansi,“
obrátil se Spengler zpět. Viděl, že jeden muž zřetelně zaostal.
„Můj kůň kulhá,“ volal Evans.
„Proklatě,“ neudržel se
Spengler. Obrátil koně a vrátil se k Evansovi.
„Copak jsem neříkal, že si máte
dát záležet na tom, jak máte podkované koně?“ řekl Spengler pln zlosti, když
prohlédl kopyta.
„Hej, Zrzku, neuděláme
přestávku?“
„Mohli bychom. Půl hodiny na
jídlo. Pak musíme dál.“
Muži unaveně doslova spadli z
koní.
Nikdo z nich netušil, že voda
může někdy chutnat daleko lépe než whisky.
„S jakou bandou darmošlapů jsem
se to vydal na cestu!“ ryčel Spengler, když viděl, co s jeho muži udělaly čtyři
hodiny v sedle v parném dni.
Slunce skutečně sálalo a na
nekonečné pláni nebyl jediný stín. Před žhavými paprsky nebylo kde se ukrýt.
Jen Zrzek zůstal v sedle. Jeho
pronikavý zrak nyní přejížděl krajinu kolem.
Spengler neviděl temný proužek
Orlích hor na obzoru, Zrzek ano.
Právě tak Spengler nemohl vidět
čtyři malé body, které se vynořily na jihu, na opačné straně. Zrzek však
okamžitě věděl, oč jde.
„Jsou čtyři,“ říkal si tiše. „Kdo
je ten čtvrtý?“
Bratři Delgadové neměli ani
tušení o tom, že si jich Zrzek všiml.
Neměli na vybranou. Museli jet
s několikahodinovým zpožděním a sledovat stopu.
Aby ve městě nikdo nic netušil,
vyjeli asi dvě hodiny po Spenglerově skupině, a to opačným směrem. Teprve když
byli z Charingtonu dostatečně daleko, vyhnuli se městu velkým obloukem, a až
teď narazili na stopu jedenácti jezdců.
Byla vyrytá v trávě jako kdyby
se tudy přehnalo stádo bizonů. Spenglerovi muži nevěděli, co je to opatrnost.
Proto bezstarostně jeli vedle sebe.
Tam dál, kde končila
civilizace, se jim to mohlo vymstít.
Vedle bratří Delgadů hekal v
sedle poměrně dobrého koně tlustý barman Tracy. Když včera tvrdil, že neumí
jezdit na koni, nebyla to pravda. Kdysi už na hřbetě toho neposedného zvířete
seděl, ale od té doby uplynulo dobrých dvacet let.
Připadalo mu, jako kdyby se pod
ním vlnil oceán. Jeho objemné tělo se kymácelo ze strany na stranu a co chvíli
ztrácel rovnováhu.
Bratři to v prvních hodinách
cesty považovali za neobyčejné zpestření, ale brzy pochopili, že tento muž jim
bude jenom přítěží.
„Necháme ho tady, Juane,“ mínil
Manuel. „Jenom nás bude zdržovat.“
Tracy byl tak zabrán do svých
problémů, že neslyšel, co se děje kolem.
„Ještě ne,“ odtušil Juan. „Ještě
to s ním budeme muset pár mil vydržet. Mohl by se vrátit, a víš, co by se stalo
potom.“
„A nebylo by lépe...“
Manuel nedopověděl a významně
si poklepal na pouzdro s koltem.
„Nebylo by lépe,“ odpověděl
Juan. „Někdo mohl vidět, jak jede s námi. Kdyby ho tady někdo našel, mohly by z
toho být nepříjemnosti.“
„Nepříjemnosti? Proč? Kdo se
nám ve městě odváží něco vůbec říct?“
„Kdo?“ vzkypěl Manuel. „Kdo
jako první zalezl do díry, když přijelo těch deset darebáků? Ty, Manueli, a
hned po něm ty, Pablo. Kdo z vás se jim odvážil jít do cesty a vyprovodit je
pryč? Kdo z vás se odvážil jít za tím Spenglerem a říct mu, aby vypadl, že
tohle město je naše.“
„Nikdo, Juane, a ty to dobře
víš. Kde jsi byl v té době ty?“
„Já? Já, Manueli...“
„Ani nos jsi nevystrčil z
postele té děvky...“
„Tak dost!“ vykřikl Juan.
Už už se zdálo, že se oba
bratři do sebe pustí.
„To všechno je tím, že
zaměstnáváme amatéry,“ vložil se do sporu Pablo. „Potřebujeme pořádné muže.
Někoho, jako je ten Zrzek.“
„Hledá ho zákon pro vraždu,“
namítl Juan.
„V Charingtonu jsme my
zákon, rozumíš. A naše slovo bude platit tím spíš, až se vrátíme zpátky. S
nabitými kapsami.“
„Abychom se nevrátili v
dřevěným futrálu,“ odtušil Pablo. „Viděli jste, jak ten Zrzek střílí?“
„Tak bude střílet pro nás.
Pochopte, že to je náš muž.“
Tracy zasténal.
Málem spadl z koně.
„Trochu přibrzdíme, nebo se ho
budeme muset zbavit už tady. A to bych nerad.“
„Vím o pěkném místě, jmenuje se
to tam Eagle kaňon,“ řekl Juan. „Tam ho nenajdou ani supi.“
Bratři se na sebe podívali a
pak se usmáli.
K Orlímu kaňonu jim zbývalo
skoro třicet mil, Spenglerovi necelých dvacet.
Ani Delgadové se neohlíželi za
sebe.
A proto nemohli spatřit, že pět
mil za nimi v jejich stopách ujíždí osamělý jezdec.
Ale tomuto muži, jak bylo
zřejmé, velmi záleželo na tom, aby nebyl spatřen.
Den se skláněl k večeru a
Spenglerovi muži téměř padali z koní. K Orlímu kaňonu chyběly ještě čtyři míle,
když Spengler rozhodl, že se utáboří v širé pláni.
Zrzek nic nenamítal, jen
podotkl, že takto budou muset přes Orlí kaňon brzy ráno.
„A to vadí?“ zahučel Spengler.
„Není tady voda,“ řekl Zrzek. „Není
čím napojit koně.“
„Musí to vydržet, ráno určitě
vodu najdeme.“
„To jistě. Ale vyčerpaný kůň je
špatný kůň. A pak, ráno u kaňonu, bude tam svítit slunce.“
„Právě tak jako teď,“ nechápal
Spengler Zrzkova slova. Dal pokyn, aby muži sesedali z koní.
„Bude foukat vítr,“ dodal
Zrzek, ale Spengler ho už neposlouchal.
Muži ulehli do trávy a někteří
na místě usnuli.
Jen Zrzek ještě chvíli obcházel
kolem tábořiště.
Pak se náhle zastavil a pátravě
se díval k malému keři.
V jeho ruce se cosi zablýsklo.
Švihl rukou.
„Tady, podívejte se,“ řekl, a
hodil cosi Spenglerovi k nohám.
Všichni spatřili velkého
chřestýše. Zrzek mu jedinou ranou nože uťal hlavu.
„Jeden z vás si ustlal na
smrtelném loži,“ řekl Zrzek, a odvrátil se od skupiny mlčících mužů.
Připadali si teď vedle Zrzka
jako zelenáči, ale nikdo to pochopitelně nebyl ochoten přiznat. Také si žádný z
nich nebyl ochoten připustit, že právě on je tím, komu Zrzkův nůž zachránil
život.
Zrzek odsedlal koně, dal mu
napít z měchu.
Sedlo použil jako polštář, a
usnul klidným spánkem.
Evans na kulhajícím koni
dorazil až za hodinu. Spengler na jeho příjezd nijak nereagoval. Evans však v
jeho očích nespatřil ani příznak soucitu.
Mnozí ze Spenglerových mužů
celou noc hekali a nemohli usnout, a jiní, aby se zbavili únavy, vypili nejeden
doušek whisky, ovšem tak, aby to Spengler nespatřil.
Ráno vstali ještě víc unaveni
než večer.
Zrzek nasedl na koně jako první
a ani nečekal, až se všichni probudí.
„Hej, počkej na nás,“ hulákali
chlapi, ale zpražil je Spenglerův hlas. Ten jediný stačil se Zrzkem držet krok.
Vyjel prakticky zároveň s ním, zatímco ostatní nasedali opožděně a museli své
koně přimět ke svalu, aby vůbec Zrzka a Spenglera dohonili.
Když bylo slunce na dva palce
nad obzorem a jeho paprsky právě začínaly hřát, náhle se mužům zdálo, jako
kdyby se krajina před nimi propadla.
„Co to je?“ divil se Spengler.
„Terénní zlom. Tam jsou Orlí
hory, proto jste je z prérie nemohli vidět. Nepřevyšují o mnoho okolní pláně.“
Teprve teď viděli, že se obzor
přiblížil. Tvořily jej ostré skalnaté hřebeny.
Pod nimi zela propast, do které
klesala úzká strmá cestička, po níž se Zrzek se svým koněm bez rozpaků pustil.
Stezka se přimykala těsně k
téměř svislé skále a mnohdy nebyla širší než dva yardy. Klesala do zdánlivě nekonečné
hloubky.
„Hej, Zrzku, počkej na nás!“
volal Spengler, ale Zrzek jako kdyby neslyšel. Jeho koník sestupoval dolů
volným krokem, bez jediného zaváhání.
„Za ním,“ velel Spengler, a
pobídl svého koně do kroku.
„Máš rozum, Mate? Tady se
pozabíjíme!“ ozvalo se.
Spengler se zarazil.
„Já jsem asi špatně rozuměl,
Quaxi,“ obrátil se k muži se snědou pletí, se sombrerem na hlavě a náušnicí v
levém uchu.
Ve Spenglerově ruce se objevil
kolt.
„Kdo se chce vrátit, může. Ale
kdo ještě promluví, tomu proženu kulku hlavou!“
„Snad sem tak moc neřek,
Spenglere. Jenom si myslím, že...“
Zazněl výstřel. Kulka se zaryla
do země nedaleko nohou Quaxova koně.
Valach se postavil na zadní a
Quax měl co dělat, aby se udržel v sedle.
„Ty jsi nerozuměl, Quaxi?“ řekl
Spengler a mával revolverem na všechny strany.
„Jo, šéfe, všechno je jasný,“
mínil Quax, ale jeho tváří se přehnal blesk, kterého si Spengler nepovšiml.
Nikdo z mužů už se nedovážil
říct ani slovo, ale nikdo také neobrátil svého koně zpět. Dokonce ani Evans,
který dospěl na místo až ve chvíli, když už se všichni po úzkém chodníčku
spouštěli dolů do Orlího kaňonu.
Jen Zrzek a Spengler
sestupovali v sedle, ostatní sesedli z koní a vedli je za uzdy. Přesto mnozí
měli se svými kobylkami starosti.
„Ksakru, co je tohle,“ vyprskl
najednou Spengler.
Cestička jako kdyby končila,
před ním byla už jen hluboká propast.
Před sebou viděl Zrzka,
vzdáleného snad třicet yardů. Zdálo se mu, jako kdyby se na svém koníku vznášel
ve vzduchu. Aspoň tak mu to připadalo v paprscích ranního slunce.
„To je most přes Brown creek,“
říkal Zrzek. Ohlédl se, ale nezastavil. Jeho koník pomalou pravidelnou chůzí
pokračoval vpřed.
Jeho kopyta se dotýkala asi
půldruhého yardu dlouhých prken, která visela v neuvěřitelné výši nad hlubokou
propastí.
Celý most se vznášel nad
propastí upevněný na neuvěřitelně slabých lanech.
Přestože jel Zrzek velmi
opatrně a patrně toto místo dobře znal, pod nohama jeho koně se most začínal
nebezpečně kymácet. Zrzka to však nevyvedlo z míry. Dospěl během minuty na
druhou stranu.
Nyní pozoroval ze vzdálenosti
šedesáti yardů Spenglerovy muže, kteří plni zděšeni stáli na opačném břehu..
Brown creek hnal neklidně své
vody k oceánu. Jeho hladina byla dobrých čtyři sta yardů pod jejich nohama.
Břehy, to byly téměř svislé skály, na nichž nerostla ani travička.
Jen ruce člověka dokázaly
zvládnout tuto přírodní překážku.
Ten most tu nestál od
včerejška. Nejeden poutník již po něm přešel, ale ne každému se to podařilo.
„Podívejte, tam,“ ukazoval
Jenkins na malý skalní výstupek. Všichni v tu chvíli spatřili několik lidských
kostí, z nichž supi dávno orvali maso.
„Říkal jsem, Spenglere, že ráno
bude vítr,“ ozval se z druhého břehu Zrzek. Okolní skály dodávaly tomuto místu
zvláštní akustiku. Vypadalo to, že Zrzek stojí hned vedle nich, a to přesto, že
dole hučely peřeje Eagle creeku a vál docela svěží větřík.
„A svítí slunce,“ dodal Zrzek,
když viděl, že ohromení muži nic neříkají.
„Slunce?“ mračil se Spengler.
Pak pochopil.
Zrzek včera dobře věděl, co
říká. Vycházející slunce svítilo tomu, kdo chtěl přejít přes most, přímo do
očí, jakmile trochu pozvedl hlavu. A vítr? Ten si pohrával s mostem jako s
hračkou. Lana vrzala a most se kýval ze strany na stranu. Ne příliš, asi tak o
jednu stopu.
Ale přece jen... Kdo má závrať.
Spengler seděl nadále na svém
koni ve vzdálenosti asi pěti yardů od břehu. Viděl, že jeho muži se na něj
dívají. Současně také věděl, že v tuto chvíli je ohroženo jeho postavení vůdce
tlupy.
Bylo mu jasné, že právě on se
musí jako první odvážit přejít přes tu vratkou překážku. V tu chvíli by však
nejraději obrátil svého koně a cvalem ho hnal vzhůru po té úzké stezce.
Nebylo to možné. Spengler neměl
na vybranou.
„Po jednom,“ pokračoval Zrzek. „Musíte
po jednom. Pokud na most vjedete dva, rozhoupete ho.“
Ovšem, po jednom, říkal si
Spengler. Ruce se mu potily, otěže mu klouzaly mezi prsty. I u svého zvířete
cítil neklid.
Věděl však, že čím déle tady
bude stát, tím horší pak bude cesta na druhou stranu.
Vsadil vše na jednu kartu.
Pobídl koně k volnému kroku.
Zvíře se pomalu vydalo vpřed.
Perspektiva se prudce změnila a pod Spenglerem jako kdyby se otevřelo peklo.
Neviděl nic jiného než
nekonečnou propast a tam hluboko dole tenkou zurčící stužku.
„Nedívejte se dolů, pane
Spenglere.“
Víc už Zrzek neřekl. Ani
nemohl, pokud nechtěl, aby přišel Spengler o autoritu. A to on, jak se zdálo,
nechtěl.
A Spengler nemohl dělat nic,
jen přivřít oči, lehce pobízet koně a pokračovat vpřed. Nemohl poprosit o
pomoc, nemohl se nahlas pomodlit. To už vlastně dávno neuměl. Ostatně i ruce
měl tak ztuhlé, že by se nedokázal ani pokřižovat. Ale v tu chvíli neměl
Spengler čas myslet na boha.
Kůň vstoupil na most, lana se
zhoupla.
Zábradlí. Po stranách mostovky
bylo zábradlí spletené z rostlinných vláken. Bylo však nízké. Neobyčejně nízké.
Může zadržet koně, který špatně šlápne?
Kůň ušel dvacet stop, třicet.
Blížil se ke středu mostu. Ukázalo se, že zvíře je klidnější než jeho pán.
Spengler si hluboce vydechl,
když se kopyta jeho koně dotkla pevné země.
Seskočil hbitě na zem. Nohy se
pod ním podlamovaly.
Teprve teď dokázal ocenit to,
jakým způsobem se Zrzek dostal na druhou stranu. Jemu se ruce neklepaly,
Spenglerovi ano.
Musel porušit vlastní příkaz. V
ruce se mu objevila láhev a notně si z ní přihnul.
Jeho lidé to viděli.
Jako jeden muž následovali jeho
příkladu.
„Teď by ještě neměli pít,“
mínil Zrzek.
„Já vím,“ odtušil Spengler.
Cítil, že má srdce až v krku. „Ale jinak je na tenhle most nedostanete.“
„Nikdo je nenutí, aby jeli s
námi k bonanze,“ podotkl Zrzek.
„Ne, to, ne, ale jsou
ozbrojeni. Pokud by nedostali zlato oni, pak bychom je nemuseli vidět ani my.“
„Ostatně, za své muže si
odpovídáte sám,“ řekl Zrzek a dál si zdánlivě nevšímal toho, co se děje na
mostě.
Poslechli jeho rady.
Vydávali se na most po jednom.
Šli pěšky, koně vedli za sebou.
Nikdo se už neodvážil přejet most v sedle.
Křečovitě přidržovali otěže,
přestože by snad udělali lépe, kdyby v té chvíli dali zvířatům volnost.
Dva muži se brzy šťastně ocitli
na druhé straně.
Jenkinsovo zvíře se začalo
vzpírat a jeho pán je nemohl přinutit, aby vstoupilo na most. Trvalo dlouho,
než nepokojného koně uklidnil.
„Měli by si pospíšit,“ mínil
Zrzek. „Vítr brzy zesílí.“
„Hej, hoďte sebou,“ zavolal
Spengler opile znějícím hlasem. Přece jen si té whisky přihnul víc než bylo
zdrávo. „Jak dlouho ještě budeme čekat?“
Na opačném břehu zbyli už jen
dva. Jenkins a Evans.
Jenkins proto, že měl
neklidného koně a navíc i on se bál přejít přes most. Evans pak teprve teď na svém
polochromém koni na toto místo dorazil.
Jenkins se vydal na cestu s
roztřesenýma nohama. Pomalu kráčel vpřed, táhl za sebou vzpírající se zvíře.
Přidržoval se jednou rukou zábradlí.
„Nedívej se dolů!“ hromoval
Spengler, ale Jenkins v tu chvíli neslyšel vůbec nic. Nahlas se modlil, aby už
byl o pár desítek stop dál.
A v tu chvíli vešel na most
Evans.
„Co děláš, ty hlupáku?“ vykřikl
Spengler. „Říkal jsem - po jednom!“
Evans se pokusil zarazit koně,
ale své otěže už nezvládal.
Zvíře se postavilo na zadní.
V tu chvíli opět zafoukal vítr.
Most se zachvěl a odklonil se
směrem po proudu.
Jenkinsovi se smekla noha. Muži
zděšeně vykřikli.
Pod Jenkinsem se otevřela
hlubina.
Kdyby nevál vítr, patrně by
Evansův kůň došlápl zpět na most. Ale takto se jedno z kopyt dostalo mimo
mostovku a kůň se začal zvolna kácet.
Evans ze zatáhl za otěže, ale
sil mu už nezbývalo.
Zvíře žalostně zařičelo. Bylo
ztraceno.
Nizoučké zábradlí nemohlo jeho
těžké tělo zadržet.
Po dvou vteřinách padalo
zmítající se tělo do vln.
Evans nečekal, co se bude dít,
a šíleným tempem vyrazil zpět.
Jakmile však kůň začal padat,
na most přestala působit tíha a mostovka se vymrštila vzhůru.
Evans ztratil půdu pod nohama,
jeho nohy se zapletly do lan a ruce už se nedokázaly zachytit.
Evansovo tělo se strašlivým
výkřikem klesalo dolů.
Jenkins měl více štěstí.
Protože už se držel zábradlí,
nezřítil se dolů.
Jeho kůň udělal dva tři rychlé
skoky a dostal se na druhý břeh.
Muž visel za jednu ruku
bezmocně nad hlubinou a zoufale křičel.
„Tak mu, k sakru, někdo
pomozte,“ kvílel Spengler.
Quax a McClatchey seskočili z
koní a vyběhli na most.
„Po jednom,“ vykřikl Zrzek, a
věděl, proč to říká.
Dva muži svým nerytmickým během
rozhoupali most natolik, že se nedokázali udržet na nohou.
Brzy oba leželi na prknech a
neodvažovali se zvednout hlavu.
A vítr sílil.
„Pomozte mi, proboha, pomozte,“
volal strachem šílený Jenkins.
Jeho tělo viselo asi dvacet
stop daleko od břehu. Quax ležel asi čtyři stopy od něj.
Projevil tolik odvahy, že se snažil
podat Jenkinsovi ruku, ale bylo to marné.
Lano, na němž visel Jenkins, se
prohýbalo dolů a Quax na ně nemohl dosáhnout.
A pak se stalo to, co se stát
muselo.
Jenkinsovy prsty neudržely váhu
vlastního těla.
Jenkins ještě jednou vykřikl a
pak i on začal padat do propasti.
Náhle se jeho tělo jakoby ve
vzduchu zaseklo a pak se zhouplo směrem ke skalní stěně.
Všichni v tu chvíli spatřili,
že Jenkins visí ve smyčce lasa.
Opačný konec provazu držel v
ruce Zrzek. Nikdo si nevšiml, kdy seskočil z koně a kdy máchl lasem, tak byli
všichni soustředěni na Jenkinsův zápas o život.
Jenkins ještě neměl vyhráno.
Nebyl žádným kaskadérem a na něco nebyl podobného připraven. Jeho tělo udeřilo
do skály a Jenkins zůstal viset ve smyčce jako pytel, protože tím nárazem
ztratil vědomí.
Teď už nikdo nemusel muže
povzbuzovat. Všichni se vrhli na pomoc Zrzkovi a vytáhli bezvládné Jenkinsovo
tělo vzhůru.
Za dvě minuty už Jenkins jadrně
klel. Jeho oděv však byl rozedrán, jako kdyby se prodíral lesem kaktusů, a na
těle měl nejednu odřeninu.
Když však spláchl strach půl
pintou whisky a znovu chytil svého koně, byl z něj ten největší hrdina.
„Vaši muži jsou neukáznění,
Spenglere,“ řekl Zrzek. „Pokud to půjde takhle dál, nebude mít ten poklad kdo
vykopat.“
„Tím víc zůstane pro mne,“
pomyslel si Spengler, ale nahlas něco zabručel v tom, že Zrzek je s lasem velmi
obratný.
Zrzek však na žádnou pochvalu
nečekal.
Už byl zase v čele a ujížděl po
kamenité cestičce dál.
Muži ho váhavě následovali.
Brzy zapomněli na strašlivý zážitek
nad kaňonem a opět se jim před očima vynořila vidina zlatého pokladu.
Když přijeli k mostu bratři
Delgadové, museli ze všeho nejdřív svázat barmana Tracyho a vrazit mu do úst
roubík, protože hysterický řev, který ten dobrý muž vydával, vyrušil i supy,
hodující o čtyři sta yardů níž. Pak barmana přehodili napříč přes sedlo a
převedli koně na druhou stranu, na to se bez obtíží přepravili sami.
Už už nasedali na koně, když tu
Juanovi bleskl hlavou nápad.
Seskočil s koně. Držel v ruce
sekyrku. Mrkl na bratry.
Ti se usmáli.
O minutu později už se řítil
most dolů a jako fábory za sebou vlekl přeťatá lana. Nikdo by nehádal, že právě
tady před chvílí visel nad propastí most.
A tak když kolem poledne přijel na místo osamělý jezdec, pochopil, že se mu takto cesta velice prodloužila.