Joe Townway (Josef Pecinovský)
Město chřestýšů
„Říkali, že se tady objevil
ten chlap, pane Douglasi.“
Hank Douglas se ještě jednou
rozmáchl sekyrkou. Nástroj zasvištěl vzduchem a rozpoltil poleno na dvě stejně
velké části.
„Který chlap,“ zabručel
Hank. Položil si na špalek nové polínko.
Ken Mallory si olízl rty.
Byl to takový nesmělý náznak, že by si rád za svou službu vysloužil nějakou
odměnu, ale muž štípající dříví se k ničemu neměl. Aspoň cigareta kdyby kápla,
pak si však Ken uvědomil, že pan Douglas nekouří.
„Poslal mě za váma šerif,
pane Douglasi,“ pokračoval Ken. „Prej vás to zajímá.“
„Nic mě nezajímá,“ odsekl
Hank. S prací šerifova pomocníka skončil před pěti lety, měl už rodinu a chtěl
mít také klid.
„Je to prej ten, co ho
hledáte,“ pokračoval Ken Mallory.
Hank zaťal sekyru do špalku.
„Tak poslyš, mladej, jestli
hned nekápneš božskou, tak koukej rychle hledat, kde nechal tesař díru.“
Patnáctiletý Kenneth Mallory
byl považován za obecního pitomce. Příležitostně vyvážel odpadky, štípal dříví,
nosil, co bylo potřeba, aby vzápětí těch pár centů, co si vydělal, utratil za
bezcenné tretky nebo dokonce propil na zápraží saloonu. Vskutku jen na zápraží,
protože dovnitř ho barman nepustil. Říkal mu, že páchne. Neměl tak docela
pravdu, protože Ken se tu a tam umyl. Daleko víc barmanovi vadilo, že Ken byl
míšenec. Hank bral hocha takového, jaký byl. Věděl, že sirotek neměl šanci na
lepší život, ale protože mu příroda rozumu právě nedala, stýkal se s ním jen
tehdy, když musel. A teď šerif pošle se vzkazem poslal právě Malloryho, který
byl schopen zmotat i to, co zmotat nejde.
„Chytili ho v Silvertonu,
ale utekl jim. Jel přes Darengo směrem na Colorado Springs, ale tam prej uhnul
k jihu a zabil nějakýho chlapa. Pak se prej musel zastavit tady u nás.“
Hank udělal tři kroky a
stanul těsně před Mallorym. Hoch se rozechvěl, ale ústa se mu nezastavila.
„Snad tady dokonce spal v
hotelu, i když šerif říkal, že měl pro něj připravený lepší lůžko v base. Musel
odjet včera ráno.“
„Hrome, kápni už božskou.
Jak se ten chlap jmenuje?“
Mallory zrudl, čelo mu
naběhlo žílami, jak přemýšlel.
„Já... Já už nevím, to jméno
bylo takový podivný, snad...“
„A na co mě šerif
potřebuje?“
„Prej jste s ním měl
nevyřízenej nějakej účet v Ohiu.“
„V Ohiu?“ zabručel Hank
Douglas. „Tam já nikdy nebyl...“
Jako kdyby jím projel blesk.
Ovšem, Mallory to zmotal,
jak se dalo čekat. Ale to jméno Ohio, to si zapamatoval velmi dobře.
Hanku Douglasovi se začaly
před očima promítat události dávno minulé. Viděl náhle polorozpadlé město, na
které už dávno zapomněl, stíny hlasitě se smějících mužů, páchnoucích levnou
lihovinou a čpavým tabákem, slyšel výstřely z revolverů, viděl krev vytékající
z rány.
Před jeho očima defilovali
čtyři muži, které nenáviděl celou svou bytostí, a to tak, že třem z nich už
musel hrobník vykopat hluboké jámy, do nichž byl vhozena jejich prostřílená
těla.
Ale ten čtvrtý ještě žil.
Čtyři muži, kteří se na
Hankovi provinili. Čtyři muži, kteří spáchali vraždu a které zákon nedokázal a
ani nechtěl spravedlivě potrestat. Proto Hank vzal spravedlnost do svých rukou.
Byli to čtyři ničemové,
kteří zabili Henryho Ohia, Hankova pěstouna.
Už to bylo dávno, snad před
dvaceti lety. Ale Hank si stále pamatuje ty čtyři tváře a vidí cynický výraz v
jejich očích, jako kdyby před nimi právě nezemřel člověk.
Čtvrtý ještě žije. A Hank
čeká, až Malloryho ústa vysloví právě toto čtvrté jméno.
„Ne... Nevím, pane
Douglasi,“ zakoktal se Mallory. Ale Hank už má jistotu. Už tuší, že jeho
poklidný život na malé farmě skončil, už ví, že bude muset znovu odjet, že
nebude mít klid, dokud ten čtvrtý, jehož stopu před lety ztratil, bude ještě
dýchat.
„Dobrý, Kene,“ říká Hank
nešťastnému chlapci. „Snažil ses, tady máš čtvrťák.“ Hoch hbitě zachytil letící
minci. „A ne abys ji propil.“
„Buďte klidnej, pane
Douglasi, tenhle čtvrťák nepropiju. Koupím si za něj tabák.“
Radostně odběhl, než mu Hank
stačil naznačit, že je to vlastně totéž a že na světě existují přece jen
užitečnější věci. Ten chlapec by potřeboval novou košili a kalhoty. A pak také
boty, vždyť chodí bos.
Ale Hank brzy na Kena
Malloryho zapomněl. Kráčel hlavní ulicí a mlčky míjel kolemjdoucí, kteří se
divili, že vždy tak přátelský a usmívající se muž si jich náhle nevšímá.
Šerif Orson seděl na verandě
před svou kanceláří, nohy měl položeny vysoko na zábradlí, pokuřoval doutník a
přimhouřenýma očima spokojeně sledoval, jaký je v městečku klid a pořádek, což
považoval hlavně za svou zásluhu.
Byl to člověk temné
minulosti a nejasného původu. Nikdo nevěděl, odkud přišel a kde se tady vzal.
Proslul jako dobrý střelec. Kulky z jeho zbraně však pohříchu nacházely svůj
cíl především v tělech mužů, kteří zákon nebrali vážně. Dokázal takhle zlikvidovat
bandu, která v kraji beztrestně řádila, a nikdo nevěděl, jaké pohnutky ho k
tomu vedly. Pak se usadil ve městě a občané ho přesvědčili, aby šel dělat
šerifa. Dalo jim to dost práce, ale když mu slíbili dvojnásobný plat, Orson
přikývl. Nyní byl šerifem ve městě už osmý rok.
Hank se do města přistěhoval
o dva roky později, a šerifa Orsona vždy poznal jako přímého a statečného, i
když trochu uzavřeného muže. Důležité bylo, že město se stalo bezpečným.
A teď je tady zvěst o tom,
že tudy projížděl nebezpečný zločinec a dokonce tady přenocoval.
Hank ještě na chvíli
zapochyboval. Byl to opravdu ten čtvrtý muž, ten, po němž pátrá už dvacet let?
Orson věděl o tom, co Hank zažil, i k němu se donesla odezva událostí v
Pinwoodu, kde Hank dostal Jacka Dirtyho a postřílel jeho bandu. Orson dobře
věděl o tom, jak Hank Douglas ve městě Silver Rocku poslal na pravdu boží
řádící bandu lupičů a v jejich čele pak Dwighta Muddyho. Informace o tom, co se
stalo v Stinky Brooku, jako kdyby byla ještě v čerstvé paměti. Skutečností
bylo, že Hankovu návštěvu v tomto městě nepřežil jistý Harry Crook a s ním
přinejmenším desítka hrdlořezů.
Tři vrahové, tři města.
Město krkavců, město supů, město kojotů.
Někde tady na Západě musí
být ještě čtvrté město.
„Kdy odjel ten chlap?“ ptal
se Hank, aniž se zdržoval pozdravem.
„Je to asi tři dny,“ odtušil
Orson. Hank zkoprněl.
„Proč mi to říkáte až teď,
šerife?“
Orson odklepl popel z
doutníku.
„Inu, protože jsem to dřív
nevěděl.“
„Tomu nerozumím.“
„Náhodou jsem slyšel chlapy
v saloonu, a padlo to jméno.“
„Jaké jméno?“
Nastala krátká dramatická
pauza. Hank doslova visel na šerifových rtech. Jen na krátký okamžik se
rozevřely, aby vyslovily jedinou slabiku.
„Sink.“
Svět se před Hankovýma očima
zatočil. Opět byl patnáctiletým chlapcem, znovu se octl ve zlatokopeckém
městečku Dorsetu. Ale on před sebou nevidí nic jiného než tu tvář, jejíž rysy
do smrti nezapomene.
Zrzavý dlouhán, asi
třicetiletý. Podle přízvuku pocházel odkudsi z Walesu. Měl odporně bílou pleť.
Žvýkal tabák a neustále kolem sebe plival.
„Říkáte – Sink? Michael
Sink?“
„Nevím, jestli Michael. Ti,
co byli s ním, mu říkali Rattlesnake.“
„Chřestýš? Ovšem, byl to
muž, který kolem sebe plival jed. To jméno sedí. Jak vypadal?“
„Neviděl jsem ho, vždyť vám
to povídám.“
„A kam odjel?“
„Nemyslíte, že je to trochu
moc otázek najednou, Douglasi? Nechte mě vydechnout.“
Hank potlačil zaklení.
„Pochopte, Douglasi, že už
to jsou tři dny. Ten chlap je v trapu. Jestli někde sedl na vlak, může být
tisíc mil daleko. Nenajdete ho.“
„Vidím, že mě neznáte,“ odpověděl
Hank.
„Možná, že vás neznám, ale
snad můžete pár minut počkat. Pojďte za mnou.“
Šerif zavedl Hanka do
kanceláře, otevřel zásuvku stolu a hodil na stůl balík zažloutlých papírů.
„Tohle všechno jsou vyhlášky
slibující odměnu za dopadení toho či onoho chlapa, který někoho zabil, ukradl
tohle či něco jiného, zneuctil dceru nebo jen bral jméno boží nadarmo. Podle
takových vyhlášek jsem ještě nikdy nikoho nechytil, protože vůbec nevím, jak
bych podle těch neumělých malůvek měl někoho poznat. Ale mezi nimi je ten váš chlap, podívejte se.“
Vyhláška z jakéhosi
Allerttownu slibovala pět tisíc dolarů za dopadení jistého Mika „Rattlesnake“
Sinka. Vražda, žhářství, podvod, loupež.
Ovšem, čím jiným se mohl
chlap jeho formátu zabývat.
„Je to on?“ ptal se Orson.
„Jméno sedí, podle popisu
bych taky mohl soudit na něj. Vysoký, zrzavý, bílá pleť. Ale ten obrázek...“
„Kde by se tady na Západě
vzal nějaký pořádný malíř.“
„Musí to být on, šerife. Ale
kam odjel?“
„Povídám, nebuďte
netrpělivý. Všechno se včas dovíte.“
Zachrastil klíči od vězení a
naznačil Hankovi, aby ho následoval.
Zavedl Hanka k cele, v níž
seděl mohutný muž s dlouhými černými vlasy a vousy. Kdyby mohly jeho oči
vraždit, byl by šerif Orson už dávno na pravdě boží.
„Tenhle ptáček, pane
Douglasi, má s tím vaším Sinkem hodně společného. Představím vám ho. Mel
Gibson, dvojnásobný vrah. Když si s ním popovídáte, dost se toho dovíte. Nechám
vás o samotě. Ten pán mě, kdoví proč, nemá rád.“
Vězeň seděl na pryčně, kalné
oči netečně obráceny vzhůru. Vypadal, jako kdyby právě přijel odkudsi z
divočiny. Kromě toho, že se měl znát se Sinkem, o něm Hank nevěděl nic.
Ani nevěděl, co od tohoto
muže může čekat.
„Proč tady sedíte?“ zeptal
se Hank.
Černá hříva se pohnula.
„Co je ti do toho, frajere?“
„Nejste právě sdílný. A moc
vám to nemyslí. Jak jste si mohl všimnout, nechal mě tady šerif s vámi o
samotě. Tamhle visí klíče.“
„To mě jako máš pustit?“
dočkal se Hank úšklebku.
„To zas ne. Ale šerif dobře
ví, co dokážou tyhle pěstičky, když si někdo nechce vzpomenout. Ale já bych se
s vámi rád dohodl po dobrém.“
„Na šibenici mi pomáhat
nemusíš, ta mě čeká tak jako tak. Co tedy chceš. Abych dělal dobré skutky?“
„Pokud vím, ještě jste
nestál před soudem. Dokonce si myslím, že ani tady ve městě souzen nebudete,
protože nevím, že byste tady něco provedl. Šerif vás zatkl podle vyhlášky. Je
na vás vypsaná odměna. Může se stát, že bych mu zaplatil ty peníze, které chce
dostat. A pak...“
„Co pak?“ ušklíbl se vězeň.
„Pak mě tam odvezeš ty sám a dostaneš dvakrát tolik, protože dobře víš, že ta
stará vyhláška, co má šerif, už neplatí. Milej pane, tahle moje vzácná hlavička
má cenu patnáct set dolarů.“
„To je pořád méně než stojí
Rattlesnake Sink.“
„To je jinej frajer. Ale
klidně si můžou napsat na vyhlášku třeba sto tisíc. Chřestýše Sinka nikdo
nedostane.“
„Znal jsem muže, o kterých
se to taky říkalo. Rád bych si s vaším šéfem promluvil.“
Hank ani nevěděl, jak ho to
slovo šéf napadlo. Ale jako kdyby se historie opakovala. Muži, které hledá, se
stávali organizátory a náčelníky zločineckých band. Proč právě Sink by měl být
výjimkou.
„Co mu chceš?“
Vida, vějička zabrala.
„Vám to tak budu povídat.
Máme spolu se Sinkem rozehranou jednu velkou partii. Zatím si stojíme na
remízu. Je na čase, aby jeden z nás
vyhrál.“
„Dobrá, ale co za to?“
„Jak to myslíte?“
„Co z toho budu mít já?
Hniju tady v base už tři dny, dostávám žrádlo, které bych nedal ani psovi. Piju
bahnitou vodu ze studně, v noci je zima a ve dne vedro.“
„Nemůžu vás odsud pustit, to
jistě pochopíte.“
„Co kdybys mě vzal s sebou.
Možná bych ti moh pomoct toho Sinka najít.“
Hankovi se zablýskalo v
očích. Sám dobře věděl, že tahle myšlenka by ho dovedla k cíli přímou cestou.
Bohužel, Gibson seděl za mřížemi a šerif Orson by s největší
pravděpodobností nesouhlasil, aby si vězeň vyjel s Hankem na výlet.
„Tak chvíli počkejte.“
Hank odešel z věznice a za
deset minut se vrátil s číšníkem z nedalekého saloonu, který nesl košík. Panu
Gibsonovi uspořádal Hank na starém ztrouchnivělém stole doslova královskou
hostinu. Velký steak, polovina kuřete, bochník chleba, džbán piva a láhev
whisky. Hank nezapomněl ani na krabici doutníků.
„Když už nic jiného, tak
tohle si nechám líbit, pane Douglasi,“ dal Gibson najevo, že se kdosi kdysi
dávno pokusil o jeho slušnou výchovu.
Nezdržoval se nějakým
příborem, chopil se kuřete a s chutí se do něj zakousl.
Hank jej nechal o samotě,
protože nebyl zvědav na způsob, jakým vězeň sprovodí ze světa svou nebeskou
manu.
„Jste si jist, že víte, co
děláte, Douglasi?“ ptal se šerif.
Hank přikývl.
„Tady máte deset dolarů,
šerife. Byl bych rád, kdyby tenhle vězeň měl každý den aspoň jedno teplé jídlo.
A taky si myslím, že neuškodí, když mu dáte nějakou přikrývku. Noci jsou
chladné, to jistě víte.“
„A k čemu ta péče? Stejně
bude viset.“
Hank se podíval na šerifa
kamenným pohledem, který mnohé naznačoval.
„Je na světě ještě jedno
město, šerife. Město chřestýšů. A tenhle Gibson mi ukáže cestu. Za jedno kuře a
deset dolarů mi to stojí.“
Šerif pokrčil rameny.
„Nikdo vám nemůže zabránit,
abyste toho chlapa krmil, jako kdyby to byl váš bratr. Nikdo vám nemůže
zabránit, abyste ho zabalil do deky jako miminko, protože mu je zima. Ale
jestli ten chlap uteče, Douglasi, tak...“
„Budu viset, šerife?“
„V takovém případě ať se
děje vůle boží, ale nechtěl bych být ve vaší kůži.“
Když se Hank vrátil o půl
hodiny později do cely, olizoval Gibson poslední kostičky. Hora jídla zmizela,
pivo ze džbánu rovněž a v láhvi zbyla jen polovina whisky.
„Nu, bylo to dobrý, šéfe. Co
dál.“
„Takhle o vás bude postaráno
každý den, Gibsone, co budete u nás na návštěvě, když mi povíte o jednom
městě.“
„Che, a o kterém?“
„Chci vědět, kam odjel
Sink.“
Gibson vstal. Bylo vidět, že
už má dost. Nebyla to žádná levná lihovina, Hank mu dopřál toho nejlepšího
nápoje.
„Povím, když budou denně dvě
láhve.“
„Jestli je vypijete a
nezabije vás to,“ pokrčil Hank rameny.
„Není na světě whisky, která
by Mela Gibsona dokázala porazit,“ řekl vězeň a zapotácel se.
„Dobrá, budou dvě láhve.“
Kdyby se nezachytil Gibson
mříží, upadl by na podlahu. Takhle se jeho tvář octla na necelou stopu od Hankovy.
Jeho rty se stěží rozevřely, a Hank sotva zaslechl to jediné slovo, které
potřeboval vědět.
„Red Rock.“