Posvátná larva
Josef PecinovskýPosvátná larva
3. kapitola
Ruka ležela na stole. Obyčejná ruka mladého muže, snad i příliš útlá na to, aby se mohl živit těžkou fyzickou prací. Ale byl synem domovníka... Ora napadlo, že vlastně vůbec nic neví o obyvatelstvu Sanoru. Setkal se tady s polofeudální společností, s krutým policejním režimem, s všemocnou armádou, despotickým a trochu tupým králem, pokryteckým a vychytralým astrologem, ustrašeným domovníkem. Nevěděl, jaký je stupeň vzdělanosti místního obyvatelstva, a Archint mu v tomto ohledu asi příliš nepomůže. Všichni žili v relativním blahobytu, bylo pravděpodobné, že kdo nechce, ten ani nemusí pracovat, a přesto přežije, protože společnost má na to, aby uživila i lenochy. Jakým člověkem je ten, kdo právě pozbyl své pravé ruky, kterého Or nevidí a s kterým si tolik potřebuje promluvit? Jak se s ním má domluvit, když Portius je někde jinde, kdesi daleko, a pokud vůbec může komunikovat, tak jen hmatem...
„Poslyš, Archinte,“ zamračil se Or. „Čím je tvůj syn?“
„Můj syn? Ó, pane, můj syn Portius je královským poslem.“
Orovi to moc neříkalo.
„Jaké jsou jeho povinnosti?“
Marně domýšlel, k čemu asi král potřebuje posla v době telefonu, telegrafu, telefaxu...
„Když král zavolá, pane, tak přijde...“
„A jak často král volá?“
„Král ještě nezavolal...“
„K sakru, co je to za nesmysl?“
„O, pane, to není nesmysl. Když bylo Portiusovi šestnáct let, sám jsem mu vyhledal toto poslání... Na konkurs. Král hledal mladé a statečné muže. Platí Portiusovi 60 stipů měsíčně a Portius čeká, až král zavolá...“
Nebylo už na co se tázat, Archint buď víc nevěděl, nebo nemohl či spíše nechtěl říct. Or vyslal tázavý pohled k Stremlingovi, ten však dělal, že se ho celá záležitost netýká. Dal mi to král průvodce, rozhořčoval se v duchu Or. Copak Jeho Veličenstvo nechápe, že mu mohu pomoci jen tehdy, když budu mít k dispozici naprosto všechny informace, i ty zdánlivě nejméně podstatné, a dokonce i ty, které jsou králi nepříjemné?
Byl tu však Archint, proto Or na Stremlinga nenaléhal, i když nepochyboval o tom, že Stremling odpověď zná.
„Umí Portius číst a psát?“ pokusil se Or vyzvídat z jiné strany.
„Ovšem, pane, každý u nás to umí.“
„I ty?“
„I já, pane. Všichni umíme číst a psát.“
„A co čárková abeceda, znáš ji?“
„Ne, pane, nikdy jsem o ničem podobném neslyšel.“
To, že Archint nezná morseovku, ještě nic neznamená, Portius je možná v tomto ohledu vzdělanější.
Or uchopil ruku za zápěstí a měřil chvíli puls. Byl normální, kolem osmdesáti za vteřinu. Portius dal najevo, že cítí dotyk, ale pohybovat mohl jenom prsty. Or stiskl třikrát krátce, třikrát dlouze a zase třikrát krátce. Běžná značka SOS, znamenající snad i v Sanoru prosbu o pomoc. Reakce ruky nenasvědčovala tomu, že by Portius pochopil, oč jde. Or se pokoušel o čárkovou abecedu znovu a znovu, ale bezvýsledně. Chlapec ji patrně vůbec neznal, anebo nebyl schopen pochopit, že se jeho ruky dotýká někdo, kdo je neuvěřitelně daleko a kdo od něj potřebuje informace.
„Portius vůbec neví, oč jde. Mé dotyky si neumí vysvětlit,“ meditoval Or nahlas. „S kterými lidmi se nejčastěji stýkal, Archinte?“
„Se mnou, matkou, sestrou Lingvií, a pak... měl nějaké přátele, ale ty já neznám. Pochopitelně občas hovořil se sousedy, ale jen letmo, ze zdvořilosti.“
„A co děvče, neměl?“
Archint se zarazil.
„Takže měl, viď?“
„Ano, pane.“
„Kdo je to?“
„Libella, dívka z naší čtvrti. Je ... docela hezká.“
„Přivedeš mi ji, Archinte, pokud...“
Or se na chvíli zarazil.
„Pokud i ona nezůstala tam na druhé straně.“
„Ne, pane, nezůstala tam. Odpoledne se přišla na Portiuse vyptávat, a měli jsme co dělat, abychom jí nevyjevili pravdu. Lhali jsme, že odcestoval, ale asi nám příliš nevěřila.“
„Jdi pro ni...“
Archint přikývl a odešel, i když se mu příliš nezamlouvalo, že se vrací domů pod dozorem gardisty a že se tohoto doprovodu patrně hned tak nezbaví.
Mezi tím se dostavili gardisté, kteří pročesávali město, a přinesli několik pozůstatků lidských těl, které podle jejich mínění byly odděleny podobně jako Portiusova ruka. Or si prohlédl tu sbírku relikvií a několikrát si znechuceně ulevil. Byly mezi nimi dvě čistě amputované ruce, což byla práce spíš zručného řezníka než jakési dělicí bariéry. V jednom případě měli trochu štěstí, protože našli čtyři prsty ležící volně vedle sebe a pravidelně se pohybující, a pak dvě nohy, které zbyly pod rozdělenou pokrývkou a které zjevně patřily zcela neduživému a na dotyk málo citlivému starci. Ještě horší to bylo s lidmi, kteří měli větší částí těla zůstat v tomto světě a měla jim být oddělena jen ruka nebo noha. Jak Or předvídal, byli mu skutečně předvedeni skuteční mrzáci a Or nešetřil nadávkami na neschopnost těch, kteří tak horlivě plnili své úkoly. Vyhnal je znovu do ulic, protože poznal, že průzkum byl proveden velice nedbale a nepochyboval o tom, že obyvatelé města většinu svých postižených před gardisty tají, a to z pochopitelných důvodů, vždyť on sám se s podobnými překážkami setkal hned v prvním domě, do kterého vešel. A rozdělených domů byly stovky, možná tisíce.
Asi po hodině se vrátil Archint v doprovodu gardisty a vedl s sebou dívku zahalenou neprůhledným závojem, zpod něhož slyšel Or ustrašené vzlyky.
„Já za to nemohu, Libello, pán poručil, pán tě chce vidět...“
„Ale já se zaslíbila Portiusovi,“ plakalo děvče. „Raději zemřu, než bych měla prožít takovou pohanu!“
Znělo to dost rozhodně a Or se dost podivil tomu, jaké zvyky tady asi mají místní mocipáni.
„Nejsem ten, za kterého mne považuješ, Libello,“ řekl Or, aby děvče uklidnil. „Můžeš odhalit svůj závoj, nepotřebuji od tebe nic jiného, než abys mi pomohla promluvit s Portiusem.“
„S Portiusem?“ vyhrklo děvče. Závoj zvolna začínal klesat a Or mohl zahlédnout pěknou symetrickou tvářičku, i když nyní trochu poznamenanou pláčem, černé husté vlasy spletené do copu, husté obočí, drobný nosík, útlá ústa kryjící nevelké zuby a jemnou bradu. Má ten Portius docela dobrý vkus, pomyslil si Or.
„Vždyť mi řekli, že Portius odcestoval?“ divila se Libella.
„Nelhali ti, děvče. Odcestoval, ale... trochu zvláštním způsobem. Je mimořádným královým vyslancem ve vzdálených krajinách, ostatně jistě dobře víš, že je poslem.“
„Och, ano, to vím...“
„Při plnění toho úkolu došlo k nehodě... Ne, nelekej se, tvůj Portius je stále naživu. Jen je trochu... jak bych to řekl... raněn. Libello, musíš být statečná. Něco ti teď ukážu, něco, co pro tebe může být otřesné. Je to Portiusova ruka...“
Zdálo se, že dívka chce omdlít.
„Ne, on o tu ruku nepřišel, Libello. Sám Kortyzgar tomu jistě chtěl. On je tady s námi, ale je neviditelný...“
Or si už dál nevěděl rady, jak nebohou dívku připravit na otřesný pohled, ale mezitím už přikrývka, pod kterou ruku skrýval, sklouzla, či spíše pohnula se důsledkem pohybu Portiusových prstů. Kupodivu děvče při pohledu na Portiusovu ruku neomdlelo.
„Ruka... Ó Kortyzgare... to je Portiusova ruka... A je živá!“
„Takže ji poznáváš?
„Ovšem, podle prstenu, pane. Vyměnili jsem si je... před časem. Mám také takový...“
Dala se do pláče.
„Výborně, Libello. Teď od tebe něco potřebuji vědět. Zdá se, že Portius nezná čárkovou abecedu.“
„Co to je?“
„Ovšem, ty také ne. Ale já potřebuji, aby se Portius dověděl, že jeho ruka zůstala tady, u nás, v jeho rodném světě.“
„On je - někde jinde?“
„Víš, Libello, je a není. Celá část Sanoru se octla někde jinde, a Portius měl tu smůlu, že jeho ruka zůstala tady. Dokážeš, aby tě poznal, nebudeš se bát té ruky dotknout?“
Pokud teď děvče selže, zmizí i poslední šance se s Portiusem domluvit, říkal si Or.
„Zkusím to.“ řekla Libella a zprvu štítivě, potom však už bez rozpaku se dotkla Portiusovy ruky. Hladila jeho dlaň, prsty, ale Portius nereagoval.
„Libello, pochop, potřebuji, aby tě poznal. Jde o osud princezny Zwen, a možná i o osud celého města.“
Libella chvíli váhala a pak řekl: „Vím, jak mě pozná.“
Bez ostychu strhla závoj i blůzu, odvážně zvedla Portiusovu ruku a položila si ji na pravé ňadro. Prsty nápadně ožily, ruka se jakoby otřásla, Libella ji vzala a ze vší síly si ji přitiskla k sobě. Podobný dotyk určitě Portius znal, jeho prsty se opět pohnuly a uchopily mezi palec a ukazovák bradavku.
„Poznal mě,“ vydechla Libella.
Orovi spadl kámen ze srdce.
„A teď potřebuju, aby ses s ním nějak domluvila, Libello. Ty na to jistě přijdeš, jak to dokázat beze slov.“
„Ovšem, prstovou abecedou.“
Teď bylo na Orovi, aby se divil.
„Tak jsem do domlouvali ve škole,“ říkala, zatímco si ruku nadále tiskla k hrudi a nechala se jejími prsty laskat. „Nesměli jsem si říct nahlas ani slovo, a přesto jsem si výborně rozuměli,“ usmála se Libella poprvé od chvíle, co vešla do královského paláce.
„Tak to zkus, děvče,“ řekl Or.
„Dobře, nač se ho mám zeptat?“
„Pro začátek snad kde je a jak se cítí...“
Pak jen se zaujetím sledoval, jak si Libella hraje s Portiusovými prsty, které brzy pochopily, oč jde, a přestaly se bránit, staly se poddajnějšími, a tam, kde jeho prsty nestačily, kde bylo třeba dvou rukou, přidala obratně své.
„Dobře, zeptala jsem se ho, kde je, ale jak mi odpoví on?“ přemýšlela dívka nahlas.
„Takhle,“ rozsvítilo se Orovi a vytáhl z kapsy tužku. „Vlož mu tužku mezi prsty, papír už nám dodá sám dvorní astrolog,“ obrátil se k Stremlingovi, který se mračil čím dál tím víc. Patrně mu nejvíc ze všeho vadilo, že on sám je tady vlastně páté kolo u vozu, že vyšetřování vede Or sám, že Or má ty nejlepší nápady, a ze všechno nejvíc mu vadili ti dva obyčejní lidé, s kterými on se nikdy v životě nestýkal, a kterým teď vlastně měl posluhovat. Přesto však dal pokyn a sluha přinesl balík papíru.
Libella zatím sestavila z Portiusových prstů příkaz:
„PIŠ!“
A Portius, zprvu nesměle, a pak čím dál tím rozhodněji, začal psát.
Jeho písmo by jistě bylo i za normálních okolností kostrbaté, špatně čitelné, neumělé, teď navíc bylo vše umocněno tím, že na to, co psal, neviděl, ale Libellina blízkost pro něj znamenala tu největší motivaci. Portius psal, Libella mu odpovídala prstovou abecedou.
„Libello, kde jsi?“ stálo na papíru, a zprvu musela víc vysvětlovat ona, protože jinak se zdráhal psát. Měl o svou milou skutečně veliký strach a za nic na světě nebyl ochoten se jí pustit, a i ve chvílích, kdy svíral mezi prsty tužku a psal, musela se jeho ruky dotýkat, jinak panikařil.
„Jsem doma,“ dovídal se postupně Or informace, o které nejvíc stál.
„Byl jsem ve vaně, koupal jsem se, a najednou byla tma a potom světlo, a já nemám ruku. Pořád nemám ruku, i když ji cítím, a teď cítím svou Libellu. Nerozumím tomu, já jsem doma, moje ruka je doma, tak kde vlastně jsem?“
Mladík příliš moudrosti nepobral, to bylo zjevné, a vyjadřoval se značně neobratně, ale Or neměl jiné možnosti kontaktu.
„Libello, kde jsi!“ změnil náhle rukopis svůj charakter. Or se pokusil představit si, v jaké zoufalé situaci je nyní onen nezkušený mladík. Uzavřený v neznámém světě, bez ruky, bez jakýchkoli vyhlídek do budoucnosti, pln děsu, a on teď po něm chce, aby psal na papír střízlivé údaje...
„Libello, pro Kortyzgara, dělej něco, uklidni ho,“ řekl Or, ale Libella vzlykala, hladila tu ruku a marně ji tiskla, protože Portiuse postihla jakési divná křeč a tužka vypadla z ochablých prstů. Dvakrát, třikrát, čtyřikrát ji musela Libella zvednout a vložit ji do té ruky, která v potemnělé místnosti působila čím dál děsivěji, až se Or divil, že se ta ubohá dívka nezhroutí a ptal se sám sebe, kde asi bere tu zázračnou vitalitu. Konečně se Portius upokojil, a zvolna, jakoby z posledních sil, pokračoval v psaní. Co chvíli však napsal zcela mimo smysl ostatních slov Libellino jméno.
„Co vidíš?“
„Nevím. Jsem pořád v koupelně a nemohu odsud. Z vany zbyl jen kus, ale voda nevytéká.“
„Zkus otevřít vodovodní kohoutek,“ dal pokyn Or prostřednictvím Libelly.
„Voda teče, teplá i studená,“ zněla odpověď.
Or se obrátil k Archintovi.
„Voda je přivedena přes centrální uzávěr, který je pod schodištěm...“ odpověděl domovník, aniž se ho Or stačil zeptat.
„A kde je schodiště s tím uzávěrem, tady nebo tam, na druhé straně?“
Archint se podíval na Ora dost soucitně.
„Vy jste, pane, nestoupal v našem domě po schodech?“
„Ať píše dál. Co vidí?“
„Nemohu odsud. Dejte pryč tu strašlivou stěnu.“
„Jak ta stěna vypadá?“
„Já... nevím.“
„Nerozumím.“
„Nemá barvu, není vlastně vidět, jenom je tady a já nemohu z koupelny.“
„Jaká je ta stěna na omak?“
„Já na ni nesahal, bojím se.“
„Portiusi, prosím tě, zkus na ni sáhnout, je to velmi důležité.“
Dalo to dost přemlouvání a ztratili tím téměř čtvrt hodiny, než se Portius odvážil dotknout té podivné stěny. Z jeho popisu nebyl nikdo příliš moudrý.
„Nic necítím, ale ruka se do té stěny pomalu noří, a pak najednou nemohu dál. Je pružná, jako z gumy.“
„Silové pole, obyčejné silové pole,“ zabručel Or, jakoby něco podobného očekával.
„Portiusi, můžeš vidět z okna?“
„Ano.“
„Co vidíš?“
„Nic.“
„Jakto? Říkáš, že přece můžeš vidět.“
„To ano, ale je noc.“
Or zbystřil pozornost.
„A jsou vidět hvězdy?“
„Ano, vidím je,“
„Portiusi, vyznáš se ve hvězdách?“
Vyšlo najevo, že hocha nikdy v životě nenapadlo podívat se na oblohu.
„Musíme to zkusit, musíme to riskovat,“ řekl Or. „I kdyby nás měl zavést na chybnou cestu. Libello, přinuť ho, aby na papír nakreslil okno, tak jak je vidí, a postavení nejjasnějších hvězd.“
Podíval se na Stremlinga a ten přikývl:
„Myslím, že je to rozumné. Počítač může toto schéma úspěšně analyzovat, pokud se chlapec nachází v okruhu dvaceti světelných let...“
„A co když je dál?“
„Myslím, že to současnými technickými prostředky není možné... Nedovedu si představit, jak by někdo miliony tun hmoty mohl přenést v okamžiku na takovou vzdálenost.“
„Vaše země, Stremlingu, se příliš dlouho izolovala před světem, aby sem pronikly informace o všech objevech a vynálezech uskutečněných za poslední století. Existují síly schopné stěhovat na kosmické vzdálenosti nejen celé kusy hmoty, ale i planety, ba i hvězdy. Střezme se chvíle, kdy těchto sil někdo použije proti naší planetě. Už tím, že se zde něco takového stalo, došlo patrně skutečně k zneužití těchto, nebojím se to říct, hvězdných zbraní. Zatím jen v malém měřítku, a smysl této akce mi pořád uniká. Rozsah událostí je vskutku malý, ale pravděpodobně jen proto, aby nebyla probuzena pozornost hlavních obranných sil planety, i když je na podiv, že milióny tun hmoty proměněné v záření, které opustily nulovým prostorem sluneční soustavu a přemístily se zatím kamsi do neznáma, nevzbudily pozornost. Ovšem za dva, za tři dny, až se zjistí, že se poněkud zrychlila rotace Země, protože se nutně musel změnit její moment hybnosti, budou všechny síly v pohotovosti. Možná, že já se tady dokonce dopouštím hrubého prohřešku, když neinformuji Světovou radu o zásahu z kosmu, ale zdržuje mne od toho zatím jedno malé tušení.“
„Jaké?“ zeptal se tiše Stremling.
„Domnívám se, že celé tohle divadlo je řízeno odsud, ze Země.“
„Zajímavé,“ podotkl Stremling, ale pak ihned obrátil pozornost k tomu, co nakreslila Portiusova ruka na kus papíru.
„Je tady osm hvězd,“ řekla Libella. „Portius má neobyčejně ostrý zrak. Toto prý je dvojhvězda,“ zapíchla prst do jednoho místa uprostřed papíru. „Na tom místě rozlišil dva svítící body. Jeden modrý, druhý červený. Ostatní hvězdy jsou bílé, jen tahle,“ ukázala na pravou stranu papíru, „je rovněž namodralá.“
„Jak ti to prozradil, nikde nic není napsáno?“
„Prstovou abecedou přece, jde mu to lépe než psaní,“ trochu se zapýřilo děvče, a Or jen pokrčil rameny. Ne vždy má on ty nejlepší nápady, pomyslel si, ale nic nahlas neřekl.
„S tím by si náš počítač mohl poradit,“ řekl Stremling. „Předem mu musím vložit do programu, aby vzal v ohled nebezpečí, že některá z těchto hvězd může být i planetou.“
Rozsvítil ohňostroj světýlek na terminálu a položil pokreslený papír pod čidla citlivého stroje.
„Bude to trvat hodinu, dvě, těžko říct,“ pokrčil astrolog rameny.
„Mohlo by být ještě důležité vědět,, jaká je na té planetě gravitace,“ podotkl Or a obrátil se k Libelle. Dívka už reagovala spontánně. Bylo vidět, že se jí dostalo mnohem vyššího vzdělání než jejímu druhovi.
„Jsi lehčí nebo těžší než předtím?“ zeptala se Portiuse.
„Jsem lehký, ale ... já sedím ve vaně.“
Byla dost absurdní představa, že mladík ještě pět hodin poté, do došlo k únosu, sedí stále ve vaně.
„Vylez ven!“
„Jeho první dojem bude zkreslený,“ namítl Or. „Když člověk vyleze z vody, připadá si vždy těžký...“
„Zkus vyskočit!“
„Vyskočil jsem stejně vysoko jako doma. Proč se ptáš? Vždyť jsem přece doma?“
Portius zase začal trochu zmatkovat, a Libella se ho snažila uklidnit stisky, které v jejich pojetí měly znamenat projevy lásky.
„Mám tu dílčí výsledek,“ ozval se Stremling.
„Ukaž.“
„Pokud budeme tuto hvězdu považovat za Sírius,“ ukázal Stremling na bod, který Portius označil za dvojhvězdu, „mohl by se nacházet v oblasti Fomalhautu.“
„S jakou zárukou?“
„Padesát šest procent.“
„Málo, příliš málo,“ mračil se Or. „Ať to zkusí ještě jednou! Ať vyleze z vany a podívá se na oblohu pořádně. Třeba tam uvidí jiné, jasnější hvězdy.“
„Nevidím žádné hvězdy,“ zněla po chvíli Portiusova odpověď.
„Co se stalo?“ vyděsil se Or.
„Vychází slunce.“
„Ovšem, hvězda,“ bacil se do hlavy Or. „Že mě to nenapadlo dřív. Hochu, musíme ti trochu ublížit,“ omlouval se nahlas Portiusovi, který ho nemohl slyšet. Libella zbledla. „Neboj se o něj, děvče, nic mu neuděláme, ale své si vytrpí. My však musíme zjistit, jaké má ta hvězda spektrum. A spektrum u hvězdy je průkaznější než u člověka otisky prstů.“
