Ne, věřte mi, já nejsem blázen, pane doktore. Chci jen po vás, abyste mě vyslechl a pokusil se uvěřit tomu, co vám teď budu vyprávět. Ne, prosím vás, nic mi zatím neříkejte, platím vám slušně a těch několik minut mě snad vydržíte poslouchat. Budu tím nejvzornějším pacientem, vypovím vám úplně vše, nebo lépe řečeno téměř vše, ale určitě tak, jak si to nejlépe pamatuji.

Ne, nejsem žádný šarlatán ani věštec, nepatřím mezi ty, kteří si předpovídáním budoucnosti a sestavováním horoskopů vydělávají na chlebíček, aby se pak v případě, že cokoli předpovědí chybně, nestačili vymlouvat na nevhodnou konstelaci hvězd.

Ne, pane doktore, já jsem zcela jiný případ.

Jsem, bohužel, člověkem zcela bez fantazie, a proto je svět teď takový, jaký je. Potřebuji pomoc, proto hledám člověka, který by přinesl nové, podnětnější myšlenky. Pokud jsem někoho takového našel, měl mě za blázna, a když už mi někdo uvěřil, netrvalo to dlouho, něco se ve struktuře světa změnilo, a já toho člověka zase ztratil.

Musel jsem si takového člověka vymyslet, a proto vlastně existujete, pane doktore. Ne, seďte klidně, prosím vás, opravdu nejsem blázen.

Včera jsem si řekl, že přesně před pětačtyřiceti lety se narodil lékař, který je vždy ochoten věřit tomu, co mu pacient vypráví. Kdy jste se narodil, pane doktore? Ovšem, včera jste měl narozeniny. Pětačtyřicáté, že? Výborně. Nemýlil jsem se.

Vystudoval jste v Oxfordu. Ovšem, ještě před chvílí jste ani nevěděl, že jste v Oxfordu studoval, ale teď jste ochoten mi ukázat diplom této slavné univerzity. Včera jste jej uložil tam do té zásuvky. Ovšem, vy sám dobře víte, že tam je, a přesto tam před chvílí ještě žádný diplom nebyl.

Zachovejte, prosím, klid. Přece mi věříte, ne? Předvádím vám jen to, co dovedu. Mé schopnosti jsou pozoruhodné. Přišel jsem na to vlastně až když jsem chodil do školy. Měl jsem velký strach z písemných prací, víte, kdykoliv jsem měl cokoliv napsat na papír, roztřásl jsem se jako osika a nevypadlo ze mne jedno solidní písmenko. Vy jako lékař byste tyto klinické příznaky jistě dokázal pojmenovat, ale to teď není podstatné. Psali jsme tenkrát důležitou kontrolní práci z mateřského jazyka. "Co jsi dostal?" ptala se mne matka hned po návratu ze školy. A tehdy jsem poprvé, nevím proč, zalhal, přestože jsem to ještě nikdy v životě neudělal. Vím, bylo to jen oddalování trapné záležitosti, ke které mělo dojít, ale na té písemné práci vlastně závisel můj další osud, protože otec rozhodl, že pro nezájem o školní docházku a vzdělávání vůbec se půjdu učit prodavačem k našemu kupci. Věřte mi, do školy jsem chodil nerad, ale toho kupce jsem se bál víc než čert kříže. A tak jsem zalhal: "Dvojku." Nu, matka mi sice věřila, ale přesvědčila se. V žákovské knížce se místo pětky, kterou mi tam krasopisně vykrojila učitelka, skvěla červená dvojka. Dostal jsem pochvalu. Ale já se celé odpoledne třásl v koutku a bál jsem se, že přijde boží trest.

Trest nepřišel, zato se staly další zázraky. Hrůzou z toho, co se přihodilo, jsem zapomněl napsat domácí cvičení. Učitelka na to samozřejmě přišla hned, a já měl navíc strach, že se přijde i na ten podvod s dvojkou. "Zklamal jsi mne, hochu," řekla. "Včera jsi napsal tak výbornou práci a teď jsi nepřinesl domácí cvičení."

A tu jsem zalhal podruhé: "Vždyť jsem je napsal," vykřikl jsem. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Stála, dívala se do sešitu, pak v něm udělala svou červenou tužkou nečitelnou parafu a pokračovala k další lavici. Když jsem otevřel sešit, spatřil jsem tam svou vlastní rukou vypracovaný domácí úkol. "Proč si myslíte, že jsem nenapsal úkol?" odvážil jsem se protestovat, maje v rukou silný argument. Stáhla si své kovové brejličky ze staropanenského nosu: "Já jsem si přece nikdy nic takového nemyslela," divila se ještě víc než já.

Nu, pomalu jsem si na to začínal zvykat. Ale nefungovalo to pokaždé. Když jsem třeba řekl: "Dnes k obědu bude rýžový nákyp!" málokdy se to vyplnilo. Ale stačilo při obědě nad makovými koláči říct: "Dnes náš kuchař uvařil rýžový nákyp!" a z nechutných suchých koláčů se stala má nejoblíbenější pochoutka. Smutné na tom ovšem bylo, že nikdo si nepamatoval, že před chvílí přežvykoval tuhý koláč, ale každý byl přesvědčen, že od první chvíle si odnášel od okénka talíř rýžového nákypu. Nikdo, opakuji, nikdo neviděl ty zázraky, které jsem jen svým hlasem, svými nahlas vyslovenými myšlenkami dokázal provádět.

Brzy jsem to pochopil. Já dokážu předpovídat minulost, pane doktore. Předpovídám ji, a cokoli řeknu, vždy se v minulosti stalo, ačkoli do té chvíle se to rozhodně stát nemuselo a většinou ani nestalo. Já současně měním minulost. Měním ji tak, jak se mi zachce, ale ne vždy se vše stane podle mých představ. Ale co se týče budoucnosti, ač je to nepochopitelné, nemám na ni žádný vliv.

Vrátím se ještě do školních lavic. Moje učebnice dějepisu připomínala chameleona. Neučil jsem se (proč taky?), a vždycky jsem od té doby, co jsem objevil tu svou neuvěřitelnou schopnost, nosil ze školy výborné známky. Pokud se mne učitelka zeptala na kterýkoliv úsek dějin, vymyslel jsem si, co jsem potřeboval, ona vždy pokývala hlavou, a pak mi napsala výbornou. Kupříkladu Ludvík XXXIX. To byl skvělý muž. Devět manželek, šestnáct vítězných bitev. Celá Evropa mu ležela u nohou. Že jste o tom králi nikdy neslyšel? Já také ne, já jsem si jej vymyslel, a sotva jsem o něm začal hovořit, v učebnici se objevil příslušný odstavec, chronologie dějin se pozměnila a král se ocitl na místě, kterému náleželo.

Docela mě to bavilo a byl jsem zvědav, co všechno dějiny unesou. Tak jsem třeba zaměnil Pompeia za Caesara a věru, změnilo se toho tolik, že jsem si to večer zase rozmyslel a nechal Rubikon opět překročit Caesara. Občas však byly důsledky dost nemilé, protože když jsem si vymyslel nějakou takovou osobnost, tak byla kupříkladu přejmenovaná ulice, kde jsme bydleli, přestavěné město, jednou dokonce pochodovali po ulicích cizí vojáci a jezdily divné tanky s bílými pruhy. Tyto omyly jsem dost těžko napravoval, a když jsem ukončil základní školu, chtěl jsem udělat radikální řez. Vzpomněl jsem si na ty původní učebnice a jednoduše jsem prohlásil, že všechny ty nové učebnice nikdy nebyly napsány, a historie se octla zpátky tam, kde měla být. Je ovšem otázkou, zda se tak skutečně stalo, protože jsem vlastně nevěděl, jak historie vlastně měla správně probíhat, a tak mám dodnes jakousi nejistotu. Nikdo si toho samozřejmě nevšiml.

Nejvíc pyšný jsem na to, že se mi podařilo vytvořit kontinent, který nikdy na mapách neexistoval. Tím jsem si jist. Moře jihovýchodně od Asie bylo tak zoufale prázdné, že jsem si se zavřenýma očima vymyslel takový podivný pokroucený obrys a pak jsem jen řekl: "Austrálie byla objevena roku 1654 Abelem Tasmanem." Nu, a mapa se změnila před mýma očima. Vidíte přece, ten kontinent je tam dodnes. Samozřejmě, musel jsem leccos domyslet, a tak jsem si představil zvíře, které by mělo vpředu kapsu a v ní nosilo mláďata, a vymyslel jsem i savce, který snáší vejce a podobá se ježkovi, a potom takového zvláštního bobra s ploutvemi a kachním zobákem.

Ale dotváření světa, to mě nebavilo. Bylo to moc náročné, a abych řekl pravdu, příliš to neovlivnilo mé okolí. No řekněte, kdyby zmizeli ze světa klokani, jak by se to dotklo vašeho denního života? Cože, vy si myslíte, že tady klokani byli vždycky? Pane doktore, co se to s vámi stalo? Ovšem, už to mám. Během své řeči, pochopitelně, jsem předpověděl nepřímo spoustu dalších událostí. Kdo ví, třeba jsem stvořil nějaké ostrovy či vyslal neznámé objevitele na cestu kolem světa. Taky se mi zdá, že jste nějak zestárl. Vy jste se přece narodil před pětačtyřiceti lety a věříte na slovo tomu, co vám říkám? Ach tak, že tomu nikdy jinak nebylo? Nu, nejsem si docela jist.

Pokračoval jsem tím, že jsem začal zasahovat do lidských osudů. Vymýšlel jsem si lidi. Kupříkladu takový Ježíš Kristus. Unavovalo mě žít ve světě, kde se musím orientovat v desítkách nejrůznějších bohů. Copak by nestačil jeden, řekl jsem si, třebas se mohl jmenovat Ježíš Kristus a narodil se před dvěma tisíci lety, a představte si, v tu chvíli jsem držel v ruce bibli. Nový zákon. Cosi smetlo jako vysavačem všechny ty podivné bohy, jež jsem měl denně před očima a jimž jsem se měl podle už zapomenutého rituálu klanět, zmizely všechny ty hranaté chrámy s plochými střechami. Nakonec já jsem byl jediný, kdo se v novém náboženství nedokázal orientovat, a ukázalo se, že je to podle oficiálního mínění zločin, a tak jsem musel honem stvořit Husa, Kalvina, Luthera, a pak dokonce i Budhu a Mohameda, než se kolem mne ustálil svět, v němž bylo možné v Boha i nevěřit. Ale věřte, dalo to fušku, já bych totiž byl dost nerad, kdybychom neměli vůbec žádného boha.

Líbilo se mi to, a tak jsem jednoho dne prohlásil, že Bůh stvořil Zemi za šest dní a stalo se to před šesti tisíci lety. Nu, objevil se i Starý zákon, ale nedovedete si představit, doktore, ten zmatek, protože zmizela mnohá vědecká odvětví, jako paleontologie, astronomie, kosmologie, zhroutila se fyzika i mechanika. Představte si, to jsem si dokonce ověřil, Slunce začalo obíhat kolem Země, a to se mi líbilo pramálo, a tak jsem druhý den vzal do rukou Starý zákon a řekl jsem jen tak pro sebe: "První kniha Mojžíšova je jen pohádka," a věru, bible mi zůstala nezměněná v ruce, ale Slunce se vrátilo na své místo na oblohu a vesmír se zase počítal od Velkého třesku. Ten jsem radši posunul o hezkých pár miliard let do minulosti, abych zas něco nezvoral, a věnoval jsem se pak už jen čistě lidem.

Víte, žil jsem sám. Nestačil jsem se nikdy oženit, a tak jsem zatoužil po rodině. Tehdy celou zemi udivovala velká zpěvačka Miriam. Ne, nemůžete ji znát, samozřejmě, ale doufám, že mi uvěříte, že mohla existovat. Zamiloval jsem se do ní. Dokonce jsem se přestal věnovat své zálibě, kudy jsem chodil, tam jsem slyšel její hlas, skoupil jsem všechny její desky, pouštěl si z videa její videoklipy, a tu jsem si řekl, že by pro mne snad nemělo být problémem mít ji pořád vedle sebe. A tak jsem jen řekl: "Oženil jsem se s Miriam před třemi lety." Nu, rozhlížel jsem se, a nic se nestalo. Nikde jsem ji neviděl. Tak jsem se pohrabal ve svých dokladech a skutečně jsem tam našel svůj oddací list. Můj a její. Ale kde byla? Brzy jsem však objevil i rozhodnutí soudu o tom, že toto manželství bylo řádně po třech měsících rozvedeno. Nu, namíchl jsem se. Řekl jsem: "Oženil jsem se s ní a nikdy jsme se nerozvedli." Rozsudek zmizel, to je pravda, ale místo něj se objevil balík dopisů, pochopitelně psaných její rukou, z nichž jsem se dověděl, že mě pro nepřekonatelný odpor opouští a nerozvede se se mnou jen proto, aby nevyvolala skandál. Bylo to otřesné, protože já jsem se pochopitelně nemohl upamatovat na jediný zážitek z tohoto nyní již legálního manželství, dokonce jsem ji ani osobně neznal! Já jediný, zatímco celý svět to bral jako neměnný fakt, že se Miriam zbláznila! Zkusil jsem to do třetice. Řekl jsem: "Oženil jsem se s Miriam, nerozvedla se se mnou a nikdy mne neopustila." Konečně byla tady. Bydleli jsme spolu v drahém bytě, ona bohatá zpěvačka, já nula, která nic neuměla, a když jsem ji poznal zblízka, bylo po lásce. Po třech dnech jsem jen řekl: "Miriam se nikdy nenarodila," a byla pryč, zmizely oddací listy, zmizela i ona i ten drahý byt, zmizely i její desky a mně zůstala jen hnusná vzpomínka na nesnesitelnou a rozmarnou ženskou. Víte, mohl jsem si ji upravit, ale pak by to určitě už nebyla Miriam.

Mohl jsem změnit všechno, mohl jsem kdekomu přinést štěstí, jen ne sám sobě. Cokoliv jsem kdy v dějinách změnil, jakkoli jsem zasáhl do minulosti, dotklo se to všech, jen ne mne samotného. A co bylo nejhorší, jak jsem tak nerozvážně zasahoval do minulosti, měnili se lidé. Brzy jsem neznal nikoho kolem sebe, protože si jistě dovedete představit, jak každý ten zásah ovlivnil lidskou populaci. Často jsem musel vytvářet uměle své kamarády z dětství, musel jsem znovu zařizovat jejich narození, a pak, když jsme se setkávali, nepoznávali mě, protože měli zcela jinou minulost než jsem si představoval já, a brzy mě unavovalo vnucovat jim své vzpomínky.

Ne, už jsem se dávno chtěl té své strašlivé schopnosti zbavit, a dobře vím, jak je jednoduché to udělat, ale nemohu. Nechci to udělat najednou, vím, že to není možné, napáchal jsem hodně škod. Nevím, zda všechny ty nesmyslné války nevznikly jen kvůli mně, jen pro můj rozmar, jen proto, zda jsem si náhodou nevymyslel nějakého netvora v lidské kůži, a bojím se dokonce i prohlásit, že váleční zločinci se nikdy nenarodili, protože je docela dobře možné, že by místo nich přišli jiní a ti by mohli být ještě horší.

Teď jen chodím a mlčím, a nic neříkám. Bojím se i objednat si oběd v restauraci a tak raději jen ukazuji prstem v jídelním lístku, bojím se i někoho pozdravit, aby má slova: "Dobrý večer!" třeba nerozehnala mraky nebo nespustila déšť.

Doktore, já vás potřebuji. Vy máte spousty známých. Znáte mnoho hodných a poctivých lidí. Potřebuji, abyste sestavili model světa. Dokonalý model světa, tak, jak by měl vypadat, ne ideální, ale bez těch ošklivých válek, bez dobyvatelů, bez boháčů i bez chudáků, potřebuji, abyste vymysleli, jak by měly jít dějiny, které jsem já sám vlastnoručně rozleptal tak, že je už nikdy nevrátím do původních kolejí. Potom mi ten model ukážete a já jej přečtu. Narodí se jiní lidé, kteří zavedou nový a skutečný pořádek. Zmizí všichni ti, kdo jen parazitují na nás ostatních. A pak, až dokončím toto své velké poslání, pak už pro mne nebude problémem z tohoto světa odejít. Jednou provždy musí být moje ústa zamčena.

Nakonec vím, že i ten můj konec bude zcela prostý. Až ucítím, že ta chvíle konečně nastala, až si budu jist, že mé poslání je splněno, stačí, když klidně řeknu: Nikdy jsem se nenarodil.

...

(1992)