2101: Bariéra času
3. kapitolaRozvalil jsem se znovu na posteli a v příští půlhodině jsem dal volný průchod myšlenkám. Možná že by skutečně bylo nejrozumnější vzít v úvahu jeho návrh, nasednout do chronoletu a zmizet, dokud je čas, ale právě v této chvíli se mi domů vracet nechtělo, a to tím spíš, že Alard připustil, že Orbady alias Millestone hovořil pravdu, když se zmiňoval o roce 2190. Potom ovšem postrádá smyslu zmínka o tom, že pro mne nebude cesta zpět. Pro Millestona se otevřená skulinka našla, a pro Alarda, zdá se, rovněž. Odkud by měl jinak tyto informace? Nejsem přece žádná padavka, abych couvl před první překážkou, která se mi nachomýtla do cesty, teď, když mne možná jen pár minut dělí od rozřešení záhady. Pokud však Alard není od policie, co vlastně měla ta jeho návštěva znamenat? Jsem nežádoucí. Budiž. Ale nejsem zase natolik nežádoucí, aby mne odsud šoupli pryč násilím. To už jsem neležel, to už jsem stál u okna, a pozoroval až příliš nezvyklý ruch. Hlasité protesty, vycházející z úst temně oděné figury, naprosto nevadily dvěma štíhlým chlapcům, aby onoho nešťastníka nevlekli napříč ulicí. Ti dva na sobě měli podobný hábit jako Alard, což jsem zaznamenal ve chvíli, kdy vystoupili do světla. Nežádoucí osoba byla nasoukána do přiléhavého černého oděvu a s volnými šosy, kolem pasu řemen s blýskavou přezkou, na nohou vysoké naleštěné holínky. Čepice s blýskavým štítkem a jakýmsi odznakem. Ostatně za chvíli těch protestů nechal, připadalo mi, že je omámen, a vzápětí ho jako balík šoupli na zadní sedadlo chronoletu se zelenohnědým maskováním. O několik sekund později se stroj rozplynul, vedený rukama zkušeného profesionálního řidiče - o sekundu později byli zpátky, to už bez své oběti. Měli naspěch. Další dvojice přiváděla stejně oděného tlouštíka, který se od předcházejícího lišil snad jen tím, že kdesi pozbyl čepice. Než ho naložili, spatřil jsem tlouštíkovu tvář. Málem jsem hlavou prorazil okno, naštěstí měli nerozbitné sklo. Poznal jsem Orbadyho - Millestona.
Alard svá slova jen tak do větru neříkal. Orbady je pro příští století osobou zcela nepřijatelnou - ale už v něm přece působil. Ve které fázi jeho života jsem ho teď spatřil? Byl nejdříve lupičem a teroristou, potom si šel zašpásovat s komisařem Breddem a se mnou, a nakonec vběhl do ruky Alardovi? Anebo je posloupnost jeho záslužných činů zcela opačná? Kombinací se nabízí bohatě. Jen tenkrát, když mne navštívil v kanceláři, měl na sobě oděv výstředníka, teď nosil cosi, co se už úplně vymykalo běžným zvyklostem.
O Orbadyho tady nestojí - proč? Co se má vlastně stát o půlnoci? Proč teď mají takový spěch? Proč ládují do chronoletů jednoho člověka za druhým, téměř všechny oblečené do černé uniformy? Zbývalo patnáct minut a děj na ulici byl tak zajímavý, že jsem od okna se nemohl odtrhnout. Dalšího nežádoucího odvezli někam - ale kam? Která doba je vhodná na to, aby do ní beztrestně dopravili poutníky z jiného času a nechali je tam bez prostředků, to jest bez chronoletu? Vždyť něco takového se z principu vymyká všem zásadám cest časem! Poutníci jsou povinni se vracet domů... Dalšího vyvlekli přímo z hotelu. Možná, že jsem právě tak měl dopadnout i já, ale zatím mne nechali stát u okna.
Do ulice vlétl šedý chronolet obsazený dvěma maskovanými muži. Tytéž černé obleky. Doposud tichým městem se rozlehly suché výstřely automatické zbraně. Z řady parkujících chronoletů se stala ohnivá stěna, ale o chvíli později vzplanul i nový host. Bleskově přivolaný požární vůz v několika sekundách zlikvidoval oslepující sloupce plasmy, ale nejméně čtyři lidé zde přede mnou zahynuli.
Další nešťastník - no snad šťastlivec? - odcestoval kamsi do hlubin věků. Asi jsem prospal něco neobyčejně zajímavého, kdo ví, co všechno se tady odehrávalo odpoledne a večer. Nezdálo se, že Atlantopole koncem jedenadvacátého století je příliš bezpečná...
Trentone, jak to přemýšlíš? Kde se v tobě bere ta jistota, že ty nežádoucí osoby vozí právě do minulosti?
Pokrčil jsem rameny. Člověk nesmí tak snadno podléhat emocím, trochu logického uvažování nemusí škodit. Bylo za minutu dvanáct. Stačili ještě přikvačit s posledním vyvržencem. Zmizel v čase, ale chronolet se vzápětí materializoval. Jeden z průvodců zavržených vystoupil, sejmul kuklu a otřel si zpocené čelo, přestože bylo nejméně pět pod nulou. Potom usedl na schůdky chronoletu a pohodlně se opřel o jeho karosérii. Byl to Alard. Díval se nahoru, přímo do okna hotelu, mou postavu jistě zaznamenal.
A pak byla půlnoc.
Nezměnilo se vůbec nic. Byla to půlnoc jako každá jiná a svět mohl opět přivítat nový rok. Možná, že to udělal méně okázaleji, ale stejně nezvratně.
"Vidím, že jste se rozhodl, Trentone," ozvalo se za mnou. Alard vešel bez zaklepání. Byl nejméně o dva roky starší než před půlhodinou, a také se převlékl. Už byl v civilu. "Zdá se, že jste tak učinil dobrovolně." Podíval jsem se rychle z okna. Alard se stále ještě rozvaloval na schůdkách svého stroje. "Mé varování jste nebral vážně," tepala mne jeho slova. "Budiž, je to vaše vůle. Musím vás proto požádat, abyste mi vydal klíče od chronoletu, dřív, než stačíte napáchat nějakou ztřeštěnou akcí neodvratné škody."
Nedal jsem najevo překvapení, tedy, alespoň jsem se o to snažil. Místo toho, aby došlo k revoluci, k válce či přírodní katastrofě, což vše se mi jevilo jako nejpravděpodobnější událost této noci, přichází za mnou jakýsi chlapík a žádá po mně klíč od jediného dopravního prostředku k tomu, abych se odsud mohl dostat, a to i přesto, že jsem byl označen za nežádoucího, inu, a pak také klíč od jediného pracovního prostředku, který mě tady může uživit.
"Obávám se, že to nepůjde," pokusil jsem se zavést delší hovor, přestože mi bylo už teď jasné, že o ty klíče přijdu, ale byl jsem dychtiv informací, co za tím vším vězí. "Chronolet je služební, mám licenci pro vaše století a existují tu jisté transčasové smlouvy, podle kterých nejste oprávněn..."
"Jsem oprávněn, Trentone," a položil důraz na slovo jsem, "naproti tomu vy tím, že jste překročil práh tohoto století, jste pozbyl šanci vykonávat práci policisty. Policejní sbor byl před několika minutami rozpuštěn, Trentone. Neexistuje ani bývalá vláda. Prošel jste právě bariérou, a to dobrovolně. Proto se také více méně dobrovolně budete muset přizpůsobit novým pravidlům chování. To znamená, že mi teď vydáte ty klíče. Jistě chápete, že použití násilí by bylo krajně nevhodné...
Nevím, jestli mi tolik důvěřoval, ale byl tu sám. Byl jsem si zcela jist, že bych si s ním snadno poradil, ale nějak na men nepůsobil špatným dojmem. Příčilo se mi v té chvíli hrát si na ostrého hocha, a navíc jsem nebyl natolik naivní, abych věřil tomu, že bych se potom stačil dostat ke chronoletu a odstartovat. Zkusil jsem to tedy jinak.
"Alarde," řekl jsem. "Potřebuji se jen na pár dní podívat do roku 2190. Musím se dovědět, co všechno vězí za tím Orbadym-Millestonem. Potom se vrátím sem a máte mé klíče. Čestné slovo."
Vlastně mě ani nenechal domluvit.
"Není to možné ze dvou důvodů, Trentone. Za prvé, případ Millestone jsme si vyřešili sami, a z vašich informací je zřejmé, že velmi dobře. Jinak byste na něj nikdy nenarazil. A za druhé, v případě, že byste chtěl v našem století použít chronoletu či jiného prostředku umožňující cestu časem oběma směry, dopustil byste se závažného trestného činu. Cesta časem jako prostředek dopravy přestává dnešním dnem existovat."
Myslím, že jsem stál jako opařený.
"Chcete tím říct, že vůbec nikdo..." koktal jsem.
"Ano, vůbec nikdo. Ani vy, ani já, ani nikdo jiný. Trentone, my sice nebudeme mít možnost podívat se na Velkou francouzskou revoluci nebo na punské války, my budeme místo jedné minuty cestovat z jednoho konce planety na druhý dlouhé týdny, ale my, na rozdíl od sousedních věků, začneme opět žít."
"Ale proč?" vypálil jsem ze sebe. "Vždyť na existenci stroje času je postaven princip celé naší civilizace. Nedovedu si vůbec představit, že..." nenacházel jsem vhodná slova, protože v tom okamžiku se pro mne hroutila celá struktura světa, v němž jsem žil. Snad dřív, v minulých staletích, se bez cesty časem mohli obejít, středověkým rytířům přece stroje času nepůjčujeme a také žijí, ale pro nás to bylo něco podobného jako bychom lidstvu před dvěma sty lety odňali vynález kola. Nepamatoval jsem, že by kdy lidstvo udělalo tak rázný krok zpět. Vždyť od stroje času byl jen krůček k průniku do jiných vesmírů a k dobytí celého kosmu...
"Budete si to muset představit, Trentone, a budete nucen si to vlastnoručně osahat. A ptáte se proč? Nemám moc času vám to vysvětlovat, čeká mne ještě několik desítek cestovatelů vám podobných, ale i kdybych se snažil, dnes byste to nepochopil, ale věřím, že jednou si o dnešní noci budeme spolu vyprávět. Vy jste teď pod vlivem starého řádu. Nedovedete si představit svět bez času stroje právě tak, jako miliony mých současníků, kteří žili v posledních pěti letech a zažili celou tu kampaň. Ale na Zemi byly doby, kdy si lidé nedokázali představit svět bez koní, a později se bez nich docela dobře obešli, o pár let později byl nezbytnou součástí života automobil, a dnes jsou z něj muzeální exempláře."
"Ale to, co děláte, je neuvěřitelný krok zpět," šeptl jsem.
"Možná. Ale znovu opakuji, my budeme opět žít. Opět budeme lidé. A proto mi vydáte ty klíče."
Vlastně jsem se už dověděl, co jsem potřeboval. Pokrčil jsem rameny a podal mu je.
"A nějak se tady zařiďte," dodal. "Myslím, že pro slušné lidi bude práce dostatek."
Zacinkal klíči a odešel.
Oblékl jsem se. Kolem byla temná noc, ale pro mne začalo ráno. Vždyť pro mne to byl pořád ještě tentýž den, kdy mi šéf svěřil případ Orbady, a já na něm ještě vlastně nezačal pracovat. Zákony této doby se na mne podle výnosů vztahují v omezeném rozsahu. Dostal jsem se kam jsem potřeboval a ani nečekaný Alardův zásah mne od dalšího pátrání neodradí.
Tak cestě časem byl právě přistřižen hřebínek. Jak jednoduše a prostě to zní. Mělo právě tohle být celé to tajemství, do něhož se celé dvaadvacáté století halilo? Nebyl jsem příliš nakloněn věřit právě téhle myšlence. Tak jednoduše jako já si to mohl vlastně zjistit kdokoli, i Millestone - a ten to bezpochyby věděl! - i komisař Bredd. Přestával jsem celé té komedii rozumět. Především jsem nechápal, jaký to má smysl rušit cestu časem. Vždyť pokrok se nedá zastavit nějakým administrativním či technickým zásahem, podobných případů znala historie bezpočet. Právě tak jako se lidé děsili kouřících automobilů ženoucích se desetikilometrovou rychlostí, stejně měli panickou hrůzu z jaderných elektráren. Ovšem nikdo neprojevoval strach před cestou časem, každý ji vítal jako příjemné zpestření života, chronolety byly levné a dostupné prakticky pro každého, cestování i v běžném časovém proudu se stalo otázkou okamžiku, a obavy z chronoklasmů a z toho, že by někdo mohl změnit budoucnost, se ukázaly zcela liché, protože nemohl být narušen princip kauzality.
A přece Alard neříkal čistou pravdu. Ve chvíli, kdy jsem s ním diskutoval o té jeho bariéře, on sám si současně seděl venku na schůdcích chronoletu...
Kráčel jsem temnou ulicí - až nezvykle temnou - a přemýšlel nad příčinami toho, co se právě stalo. Alard a celá ta skupina lidí, do níž patřil, to byli nepochybně ti iniciátoři převratu, měli zjevně obavy z něčeho jiného. Z minulosti žádný strach jít nemohl, do té mohl člověk jen nahlížet, ale nic se na ní nedalo změnit. Pokud však neměli obavy z minulosti, plynulo z toho jediné.
Děsili se budoucnosti.
Pokud ovšem budoucnost znají, a to je víc než pravděpodobné, není vůbec jasné, co svým zásahem sledují.
A tu se kdoví odkud náhle vzala spousta lidí. Zlověstné černé stejnokroje už zmizely, nikdo nerušil pseudoturistickými akcemi novoroční noc, a všude se jen míhaly světlemodré siluety Alardových společníků. Hlouček rozjásaných lidí v karnevalových maskách nakládal křiklavě natřený chronolet na valník odtahové služby. "Hej-rup!" Přidávali se další a další, protože chronolet byl zabrzděn. Rozhlížel jsem se, zda někde neuvidím značku se zákazem parkování. Opak byl pravdou - stroj byl odtahován přímo z parkoviště, a další valníky odtahové služby, které zvolna přijížděly, naznačovaly, že nezůstane jen u té jedné akce.
Šlapal jsem po obrovských bílých písmenech, dobře čitelných jen z výšky. Po třech stech metrech chůze jsem se dovtípil, že takhle neznámý výtvarník projevuje radost nad koncem časové éry. Nebylo pro mne jednoduché tuto dobu pochopit. Tady jsem prokazatelně udělal chybu. Vpadl jsem do nového století příliš bezhlavě. Měl jsem tady raději dva nebo tři roky žít, pak bych se možná dovtípil, o co jde. Pokud měl Alard pravdu, pak počátek tohoto století měl znamenat skutečný přelom v lidských dějinách. Ne, z naší civilizací nebylo všechno v pořádku, to jsem cítil i v roce 2071, hlasy jednotlivců poukazovaly na absolutní úpadek kultury a další negativní jevy, které v pozdějších letech, zdá se, vyhrotily základní rozpor naší doby na ostří nože.
A teprve teď, a kdovíproč až teď, mne naplno zasáhla ta prajednoduchá a ve svém dopadu bolestivá myšlenka. Alard prohlásil rok 2101 bariérou. Bariérou času. Pak to musí znamenat, že přes tuto hranici nikdo nemá nárok proniknout. Ani tam, ani zpět. Já jsem ji sice překonal, ale způsobem, který nepřipouští návrat. Mám se tedy rozloučit se svou dobou, se svým křeslem inspektora? Viděl jsem mnoho těch, kteří by v tomto století byli nějak na obtíž, ti byli krátce před novoroční půlnocí vyhoštěni. Pokud byla celá akce globální, muselo se jednat o desítky tisíc osob. Není divu, že na mne, malé zrníčko v poušti, zapomněli. Čím já bych ale mohl bariéru ohrozit? To takový Orbady - Millestone, to je asi kanon jiného kalibru. Opravdu neuškodí, zajdu-li se podívat, co za tím vězí. Jsem vlastně ještě pořád na služební cestě.
Byla to podivná novoroční noc, když jsem se brodil rozbředlým sněhem pochmurnými ulicemi. Mnohé byly zcela temné, jakoby pouliční osvětlení vypovědělo službu, z jiných naopak sršely přímo gejzíry světla. Když jsem přišel k jedné takové ulici blíž, myslím, že to byla Lincolnova, zaznamenal jsem, že je osvětlena neobyčejně silným požárem. Darwinova byla neprůchodná. Uzavíral ji kordon mládenců v modrých stejnokrojích s malými černými přístroji v rukou, v mlze slzného plynu v pozadí jsem rozpoznal v panice se rozbíhající dav. Kolem chodníků parkovaly stovky chronoletů, ale neviděl jsem nikoho přijíždět ani odjíždět. Tu a tam jsem zaslechl přestřelku, ale ostatní ulice už byly jako vymetené.
Starobylá krychle budovy ministerstva spravedlnosti tupě trčela do noci a její temné stěny mizely ve výšce v našedlé mlze. Ani jedno okno nesvítilo, dokonce i ve spodní polovině, kde sídlila policie, byla tma jako ve sklepě. Rachot a bzučení elektronických strojů, nezbytně po dlouhé roky provázející chod tohoto gigantu na výrobu informací o lidech, této noci utichl. Parkoviště před budovou neslo stopy bitvy. Parkující stroje byly shrnuty k jedné straně a jejich zbytky se skrývaly pod vysokou vrstvou hasicí pěny. Kromě toho jsem rozeznal různě znetvořené stopy vysokých konstrukcí, jejichž původ mi zůstal utajen. Nikdo tady už nebyl.
Chvíli jsem se pokoušel najít i svůj stroj. Pak jsem vytáhl z kapsy rezervní klíček od zapalování a hodil jej do kanálu.
Alard říkal, že policie je rozpuštěna. V širších souvislostech musí tato holá věta znamenat mnohem víc. Nejen pád současné vlády, ale i změnu organizace společnosti. Něco takového se nedá provést s holýma rukama a ze dne na den. Předpokládá to široké zázemí, složitou organizaci, rozsáhlé přípravy, a pokud se nemá akce obrátit proti jejich strůjcům, i podporu lidových mas. Oč vlastně jde - o palácový převrat nebo o globální revoluci? Alard připouštěl jen jedn výklad.
Překročil jsem práh s licencí několik hodin propadlou. Vrátnice byla prázdná a na chodbách, kde jsem si musel přisvětlovat kapesní svítilnou, jsem klopýtal přes úžasný nepořádek. Někdo za sebou ve velké rychlosti zametal stopy, když opouštěl budovu. Všude se povalovaly hromady papírů, spisů, pořadačů, základní znaky upadající byrokracie, která tuto budovu už padesát let ovládala. Překračoval jsem ty balíky, místy prosáklé vodu z hydrantů, protože i stěny nesly stopy střelby a požárů. Šel jsem přímo ke dveřím, jež jsem před třemi desítkami let a vlastně ještě včera překračoval den co den. Moje kancelář se za ty tři desítky let ani moc nezměnila, a hordy vandalů, řádící v nižších podlažích, se jí vyhnuly. Světelný kužel přejížděl po dřevěných kusech nábytku, jež byly nepochybně tytéž jako v mé době - jenom staré rozvrzané židle vyhodili a nahradili je modernějšími a stejně rozvrzanými. Zůstala tam i moje stará mánička. Osvětlení nepracovalo, ale mánička byla pod proudem. Překontroloval jsem si její schopnost k provozu - navolil jsem svůj vlastní kód. Za chvíli jsem četl:
Pascal Abel Trenton, 2040 - 2071, policista druhé třídy. Absolvent právnické fakulty v roce 2063, prospěch výborný. U policie od roku 2064, ve funkci obchůzkáře od... a tak dále a tak dále, až k inspektorskému křeslu s výčtem všech cest přes časové proudy: těch nebylo mnoho. O té poslední tam však nebyla ani zmínka, a navíc se mi silně nelíbila zmínka o mém úmrtí.
Přiznám se, že se mi v tom okamžiku trochu rozklepaly nohy. To se opravdu nemám vrátit zpět? Nu což, krizi jsem za chvíli překonal a pustil se do práce. Orbady alias Millestone.
Bohužel, mánička ani na jedno z těchto jmen nereagovala, právě tak jako před devětadvaceti lety. Zkusil jsem to znovu s fotografií a otiskem prstu, a konečně se v máničce něco zajiskřilo. Teď už mi nepodala jen odhad psychiky osobnosti. Za pět minut už jsem věděl, co je to za ptáčka.
Proč mi však mánička o něm nepodala jedinou informaci v roce 2071? A proč si s tím neporadil ani před několika hodinami seržant Cogby, který o celé akci nepochybně neměl ani tušení a přestože ani mne v lásce příliš neměl, jistě by dostál své povinnosti a základní data by mi sdělil.
Dohadoval jsem se s máničkou až do rána. Výsledek výslechu byl neobyčejně zajímavý. Třicet tisíc osob bylo od roku 2070 mimo pravomoc policie, většinou byli vedeni jako mrtví nebo informace o nich byly prostě vymazány, jako v případě Millestone. Všechny údaje byly uvolněny 1. ledna 2101.
To znamená dnes. To znamená před šesti hodinami. Nakonec jsem vymáčkl z máničky i to, že ani já jsem v roce 2071 nezemřel.
Někdo držel všechno pod pokličkou. A jak byl ten seznam bohatý. Pochopitelně, nestačil jsem jej přehlédnout celý. Mnohá jména jsem neznal, ale byly tam i velmi významné osobnosti naší doby, která mi přímo vyrážela dech. Byla to zřejmě celá tajná organizace, stát ve státě. Proč ale? Proč se koncem minulého století vytvořila organizace, která měla tu moc, že její členové nemuseli být evidováni policií? Trentone, tys na něco kápl. Na něco, čemu zatím nerozumíš. Vždyť v době, kdy cesta časem byla dětskou hračkou, postrádala taková organizace jakýkoli smysl. Každý člověk měl právo libovolně cestovat v prostoru a čase, pokud nezanedbával povinnosti, které mu byly vymezeny v jeho vlastní době, a pokud, pochopitelně, na to měl. V seznamu byla jména významných vědců a konstruktérů, teoretiků cesty časem. Holloway, Szczepka, Arming, Porgy. Všechny nitky se stahovaly k jedné osobě, to už bylo jasné. Mánička ji pochopitelně také evidovala, protože to, co jsem právě studoval, byly tajné desky šéfa, jež byly o půlnoci odblokovány. Nedokázal jsem se však zatím dobře orientovat. Jméno šéfa jsem nenašel, protože jsem se příliš dlouho zabýval pochybnostmi, zda se skutečně jedná o organizaci, když bych jejím členem měl být i já a já prokazatelně do ničeho zapleten nejsem.
Počínal jsem si jako hlupák, který narazí na zlatý poklad. Neviděl jsem a neslyšel jsem. A přitom se na chodbě odehrávala bitva podle všech pravidel.
"Nezdá se ti, bráško, že tvůj páchnoucí nos tady čmuchá zbytečně dlouho?" zaslechl jsem za sebou hlas postrádající přívětivosti. Trentone, nezajistit si záda v takové chvíli... Nevěděl jsem, jestli je sám nebo jich tam stojí deset, ale tušil jsem, že je zle. Ten hlas bych poznal mezi tisíci, zcela jistě patřil neochotnému seržantu Cogbymu, který stále ještě hájil své ztracené teritorium. Pomalu jsem se obracel a snažil se ho zahlédnout alespoň koutkem oka, ale svítil si na mne proklatě silnou svítilnou. V okamžiku, kdy říkal: "Tak pracky k nebesům, Trentone," jsem udeřil. Nestačil uhnout, hrana mé ruky dopadla přesně. S uspokojením jsem zaznamenal praskot klíční kosti.
Bohužel nebyl sám.
