Vražedné planety
Josef PecinovskýPlaneta karmínové smrti
2. část
"Tak to je tedy ta slavná diamantová planeta," pronesl pomalu asi dvacetiletý mladík, když hleděl na obrazovku, zobrazující globus rotující hluboko pod trupem lodě.
"Něco jsem již o ní slyšel, Paule," řekl David od klávesnice terminalu. "To ale byla pohádka."
"Obávám se, že to pohádka nebyla," namítl Paul. "Tady je o ní zmínka."
David listoval v knize. Pak pokrčil rameny.
"Tak to tedy pohádka nebyla, ale jako pohádka to vypadá," pokračoval David. "Chceš snad sbírat diamanty nebo hledat Svenssonovu chatu?"
"Nemám chuť se zabývat takovými nesmysly, Jsme zde přece proto, abychom vypátrali, jak a kde zmizela expedice R."
Paulův hlas zněl divně. David naň pohlédl a dlouho si ho prohlížel.
"Odmlčeli se již před deseti lety, Paule," řekl tiše. "Dobře víš, že už není naděje, abychom je někde zastihli naživu. Snad bychom mohli den té pohádce obětovat."
Pavel se chystal odporovat, ale byl náhle přerušen hlasem velitele lodi, který se rozléhal do všech prostor lodi a nekompromisně žádal celou posádku, aby se shromáždila ihned ve velitelské kabině.
Po chvíli tam stáli všichni čtyři.
Velitel, Mat Ling, asi šedesátiletý, zkušený muž; téměř celý svůj život prožil v kosmu. Spolu s ním tři úplní nováčkové: Paul Zanthor, David Bell a Jana Hartová. Velitel na ně mlčky pohlížel a zdálo se mu, že v Paulových očích zablýskl náznak vzdoru. Pak tiše promluvil:
"Zdá se, že jsme u cíle. Před chvíli přístroje zachytily signály, které dokazují, že Expedice R skutečně přistála na této planetě. A jak se ukazuje dále, nikdy z ní již neodstartovala."
Mat Ling se odmlčel a díval se na svou posádku. Všichni tři poprvé v kosmu, všichni tři studenti Ciolkovského fakulty kosmounautiky, zde si odbývající svůj křest ohněm. David Bell a Jana Hartová mu připadali jako všichni předcházející, které vedl na jejich první cestě. Zpočátku obrovské nadšení pro věc, pak nenadálé, často i uměle strojené překážky dovedly u některých z nich vzbudit lhostejnost a někdy i nechuť k budoucímu povolání, ve skutečnosti se tolik odlišujícímu od romantických představ a od pohodlí pozemského života. Občas se našli nadšenci, kteří vytrvali celou cestu, ale většina z nich se do svého povolání doopravdy zamilovala až po mnoha a mnoha letech prožitých na kosmických trasách. Ale teď tu má Mat Ling před sebou mladíka, který se ze všech schémat zcela vymyká. Paul Zanthor vyniká zejména bezmeznou ztřeštěností, kterou pronásleduje velitele i všechny kolem sebe, až fanaticky usiluje o to, aby co nejrychleji opustili oblast, v níž žádné pozůstatky po Expedici R nebyly nalezeny, a hnal by se dále za tím jediným cílem. Nevěděl, co tento chlapec vlastně zamýšlí, proč mu na osudech Expedice R tak záleží. Byla to přece výprava, který zmizela před více než deseti lety v dobře prozkoumané oblasti, kde by jakékoliv volání o pomoc nemohlo uniknout citlivým uším vždy k akci připravených přístrojů. Skutečné záchranné expedice nenalezly na očekávaných místech setkání nic, co by stálo za zmínku. Bylo pravděpodobné, že došlo ke skluzu při pronikání do nulového prostoru a loď se i s posádkou prakticky rozplynula na záření, jak se stávalo v počátcích mezihvězdných letů poměrně často. Proto byl také cíl cesty výpravy pod vedením Mata Linga více méně imaginární, uměle vykonstruovaný. Nebylo již naděje objevit ztracený hvězdolet, ale bylo třeba mladým adeptům dopřát dostatečné zkušenosti, to vše s vědomím, že současně můžou být objasněny i příčiny zkázy expedice R.
A najednou se zde vyklube ztřeštěnec, který málem zbořil celou fakultu jen proto, aby se dostal právě do této výpravy, a teď by je honil po celém vesmíru. Zvědavě se na Paula podíval. Ten mlčel, rty pevně sevřeny, ale v očích mu bylo vidět nesmírný záblesk nadšení, ale zároveň i strachu.
"Nevím, Paule, co v sobě skrýváš za tajemství," řekl Mat Ling, "ale domnívám se, že bys udělal lépe, kdybys nám je prozradil. Právě teď, když jsme vlastně u cíle, když nikdo z nás neočekával, že by výprava mohla přinést nějaký úspěch."
Paul neodpovídal. Mlčky se díval na obrazovku, na níž rotoval tmavý kotouč planety. Pod bílými, oslnivě zářícími mračny byl zřetelný tmavý povrch oceánů a jasně rudý povrch pevnin.
"Je to diamantová planeta, veliteli?" otázal se místo odpovědi.
"Ač to tak nevypadá, nepochybně je to ona. Ale neodbočuj od toho, o čem s tebou chci hovořit. Nebývá totiž zvykem, aby jednotliví členové posádky na dálných kosmických trasách měli před sebou nějaká osobní tajemství. Není to ani dost dobře možné, když si uvědomíme, že tito lidé musí žít spolu ne několik týdnů, jako tady my čtyři, ale několik dlouhých let, a kdy se jim nedaří vše tak dobře jako nám, kteří máme cestu jako vymetenou vysavačem. Pak sebemenší náznak nedůvěry může narušit přátelský vztah mezi lidmi, a to bývá nejčastější příčinou toho, že se lidé někdy z kosmu nevracejí. Pamatuj si to, Paule. Rizika, která v sobě skrývá vesmír, nejsou ničím proti nebezpečí, které je ukryto v nás, lidech."
Paul Zanthor sklopil oči.
"Já... snad, jestli dovolíte, řekl bych to později..."
"Nu, nebudu tě nutit, je to tvá věc, Paule."
V kabině nastalo ticho, a v ovzduší bylo cítit napjatou atmosféru. Situaci se snažila zachránit Jana Hartová:
"Co zachytily přístroje, veliteli?"
"Především - nikde jsme nenalezli na povrchu planety Svenssonovu kosmickou stanici, která zde podle všech předpokladů měla zůstat stát ještě několik tisíc let. Dále, na celé planetě neexistuje jediný diamant. Celý povrch je pokryt souvislou vrstvou vegetace, což patrně také bylo důvodem, že se Expedice R rozhodla na planetě přistát."
"Jak je to dlouho, co zde obýval Svensson tu kosmickou stanici?"
"Asi dvě stě osmdesát let."
"Za tu dobu se přece nestačí vyvinout ani jedna jediná buňka," rozhovořil se David, "a planeta přece byla v té době úplně bez života, a teď je celý povrch planety pokryt flórou, a v důsledku toho se lze domnívat, že i faunou. Navrhuji zkontrolovat, zda je naše poloha v kosmu změřena správně. To nemůže být Diamantová planeta. Někde došlo k omylu."
"Jisté okolnosti tuto domněnku vyvracejí," řekl Mat Ling. "Před několika hodinami jsem totiž zachytil signály. Tyto signály byly odvysílány z umělé družice, která krouží kolem planety."
"Přece za tak krátkou dobu se nemohly na planetě vyvinout inteligentní tvorové!"
"Kdo tvrdí, že družici vyrobily bytosti, které se vyvinuly zde? Ta umělá družice je obyčejným záchranným kosmickým člunem, jakým jsou vybaveny všechny hvězdolety naší éry. Člun, který krouží kolem planety, je záchranným člunem Expedice R. Neustále vysílá jednu, jedinou zprávu. Ne, není v něm člověk," zastavil odmítavým posunkem výbuch nadšení, "zprávu vysílá robot, a zní takto:"
Velitel spustil záznam: zastřen silným šumem, který téměř přehlušil jednotlivá slova, bylo možno zaslechnout hlas nepochybně lidský:
"... Přátelé, ať jste kdokoliv, nepřistávejte nikdy na povrchu planety Diamant. Hovořím k vám já, Michal Reiman. Hovořím k vám jménem celé posádky expedice R. Přistanete-li na planetě tak jako my, nikdy se již z tohoto pekla nedostanete. Obraťte svou loď a vraťte se do pohostinnějších končin vesmíru. Nám již nemůžete pomoci, a sami zde zahynete. My všichni již ve chvíli, kdy mne posloucháte, nežijeme. Zůstal jsem sám, jediný z celé posádky, a tímto vás všechny varuji, čímž plním svou povinnost vůči lidstvu. Opakuji znovu, vraťte se zpět, nepřistávejte. Chcete-li znát podrobnosti, vyšlete k družici signál Delta, a dovíte se vše o naší zkáze. Nikdy však nevcházejte s družicí v osobní kontakt, i ona může obsahovat podstatu smrti! Opakuji znovu..."
Smyčka skončila, hlas se odmlčel. Všichni stáli na svých místech. V Paulově oku bylo možno zahlédnout slzu.
"Chci slyšet vše," řekl. "Mám na to právo."
Ostatní mlčky přikývli.
Velitel chvíli váhal, a potom opět spustil záznam. Pavel zavřel oči a představoval si ve své mysli barvitě události, které mu popisoval hlas člověka již deset let mrtvého. To, co slyšeli, byly úryvky z palubního deníku.
