Zlatí lumíci
Bernard Ant (Josef Pecinovský)ZLATÍ LUMÍCI
1. kapitola
Události valící se kolem mne mi nedaly poznat nudu obyčejného života. Problémy začínaly už docela tradičně v noci. Tentokrát vetřelec narušující mé soukromí ani nevyčkal brzkých ranních hodin, jednoduše se dostavil už o půl dvanácté, tedy v době, kdy většina lidí ještě není v posteli, ale usilovně o tomto kusu nábytku přemýšlí. Tím, že jsem poznal pana Olafa Jensena, začal pro mne případ, který bych si mohl do archivu zařadit pod pod titulem Případ zlatých lumíků.
Přiznám se, že těmi drobnými severskými savci jsem se ve své praxi příliš nezabýval. Přece jen pro zoologické zahrady nejsou tito tvorové příliš atraktivní. Tato drobná, nenápadná zvířátka, nejsou pro chov nijak zajímavá, a to z jednoho prozaického důvodu: jsou příliš obyčejná a příliš hojná na to, než aby někomu stála za to zabývat se jejich chovem. Nevím, proč právě v této chvíli, kdy z úst pana Jensena poprvé vypadlo to slovo lumík, já skoro zalitoval, že jsem se k tomuto rodu choval vždy tak macešsky. Nu ale řekněte sami, jak by to vypadalo, kdybych někomu za mřížemi poskytoval hraboše, potkany nebo obyčejné ovce. Copak by lidé ještě někdy do Zoo přišli?
Nu ale lumíci, s jejich zvláštními způsoby, přece jenom...
Ne, pan Jensen mne nenechal domluvit.
„Pane Ante, nikdo je zatím nespočítal. Takovou invazi lumíků náš kraj ještě nezažil, a že věru něco pamatuji.“
Lidé za mnou přicházejí s různými problémy, ale málokdo z nich jde tak rovnou na věc jako tenhleten Jensen. Nevím, jak se ke mně dostal, ale byl jsem už téměř přesvědčen, že má dva a půl metru nad mou zahradou viset tryskové letadlo, kterým se do země fjordů přenesu za necelou půlhodinu. V duchu jsem si propočítal časové rozdíly - ovšem, tam je právě ráno, což znamená, že už nebudu mít dnes nárok na spánek. Ante, Ante, co je to s tebou. Ty už předpokládáš, že poletíš do Norska, a zatím by ses měl skutečně chystat do postele nebo se aspoň nechat od toho štíhlého pána v nejlepších letech, oblečeného ve světlém sportovním oděvu nechat pěkně dlouho prosit, ostatně tak, jak to chceš dělat vždy. Ovšem zpravidla mě lidé žádají o pomoc až tehdy, když se jim podařilo něco pěkně zorat a teče jim důkladně do bot. Tenhleten Jensen na to nevypadá, je ale příliš suverénní, takže se skutečně Norům zbláznila příroda nebo je nezdary ve vědecké práci nijak nemohou vyvést z míry. Nu, chladní seveřané.
Chvíli jsem poslouchal až příliš nadsazené líčení o nesmírném množství hlodavců, a pak jsem kontroval otázkou s předmětem řeči zdánlivě nesouvisející.
„Čím jste, pane?“
„Zvěrolékař. Proč se ptáte?“
„A kolik toho pamatujete, tedy, co se týče invazí lumíků?“
„Všechny ty jejich dosavadní tahy mi před očima splývají v jeden. Přiznám se, že pokud člověk žije ve městě, tak by si vlastně ani nemusel uvědomit, že se tam někde na louce zbláznil rozmnožovací systém a miliony lumíků nemají co žrát. Ale dnes v noci pochodovali ulicemi města. Tromsø, jestli vám to něco říká.“
Přikývl jsem hlavou, i když mi to moc neříkalo.
„Je to až za polárním kruhem,“ dodal na upřesněnou, jako kdyby cítil, že kývám jen proto, abych se před ním nezesměšnil vzhledem ke svým chronickým geografickým mezerám.
„Obvykle si jich člověk všimne buď tehdy, když je chce vidět, to znamená když se vydá do přírody, nebo když mu náhodou celé to stádo začne zcela beze smyslu přebíhat přes silnici a člověk chtě nechtě mezi ně vjede.“ Na chvíli se odmlčel. „Víte, nerad to dělám, vždycky počkám, než přejdou, ale najdou se lidi, kteří si libují v tom, že jich zmasakrují co nejvíc. Ochránci přírody dokonce u nás začali stavět pod silnicemi tunely, aby měli lumíci kudy táhnout, ale čert se v nich vyznej. Zpravidla to vezmou jinudy. Ale abych přistoupil k věci - pojedete se mnou, pane Ante?“
„Počkejte, počkejte, pane Jensene. Proč bych měl jezdit někam za polární kruh?“
„To se má takhle. Těch lumíků je snad stokrát víc než v uplynulých letech. A pak, došlo už k několika haváriím...“
„Haváriím?“
„Ano, haváriím. V nemocnici leží řidič, který tvrdí, že vjel do stáda lumíků. Jeho volkswagen je na padrť, a on si pamatuje, že pod tou lavinou hlodavců se jeho vůz téměř utopil. Narazil jako do zdi a odrazil se prý jako gumový míček. Nějací lumíci to prý samozřejmě odnesli, ale hned se přes ně převalili další. Já to neviděl, to jen cituji výpis z policejního protokolu.“
„To je dost divné, pokud to ovšem není nějaká řidičská latina,“ odtušil jsem. „Ale co bych tam já byl platný?“
„Vy jediný se můžete s nimi domluvit, pane Ante,“ odpověděl rozhodně Jensen. „A navíc vás doporučila Isabela.“
„Isabela?“
„Ano, přesně takhle to mám prý vyřídit. Mám říct jen Isabela, a teprve kdybyste si nemohl vzpomenout, mám dodat, že se jedná o profesorku Cookovou.“
„Cooková?“ Marně jsem přemýšlel, jestli znám nějakou profesorku Cookovou, než se mi rozsvítilo.
Isabela. Jak jsem jen mohl zapomenout? Kolik je to jen let, co jsem se s ní setkal na zoologickém kongresu v Sydney? Možná pětadvacet, těžko říct. Jí tehdy nebylo víc než dvaadvacet, zatímco já... Ne, můj věk do toho zatahovat nebudu, pravdou je, že jsem tenkrát já, starý mládenec, chytil druhou mízu, a namísto účasti na přednášce o hlasových projevech velryb jsem ji doprovázel po nákupech, a to se ona, prosím, měla věnovat složité diskusi o zvycích delfínů za měsíčních nocí. Pak jsme si ještě několikrát telefonovali, dostal jsem dva tři dopisy, a nakonec svatební oznámení. Samozřejmě, že moje jméno na tom kusu křídového papíru nefigurovalo. Tak už to v životě chodí. Zůstal jsem do dnešního dne sám a dobře vím, že se to v mém případě už nikdy nezmění.
A teď bych se s ní měl znovu setkat, holkou jednou proradnou?
Nu, panu Jensenovi jsem stále ještě nepřipadal rozhodnutý, a tak nakonec, ostatně jak jsem očekával, vytáhl ještě jeden argument, a to nejtěžšího kalibru.
„Víte, ona totiž Isabela, tedy... doktorka Cooková pracovala na výzkumu těch lumíků. Letošní přemnožení je opravdu mimořádné, a málokdy k němu dochází tak daleko na sever, za polárním kruhem. Věnovala se jim... dost dlouho, a pak... zmizela. Nikdo ji nenašel, jen v hotelovém pokoji ležel lístek psaný prokazatelně ve chvatu a velmi neobratně. A na něm vaše jméno a adresa s dovětkem, že vy jediný jí můžete pomoci. Policie tvrdí, že takovým písmem by snad mohl psát jen člověk s rukama zavázanýma za zády.“
„Tomu nerozumím,“ řekl jsem překvapeně. „Co s tím policie udělala dál?“
„Znáte to. Policajti případ zaregistrovali a řekli nám, že nezvěstný člověk se v devadesáti procentech případů sám ohlásí do dvou dnů, a abychom prý nedělali paniku. Ostatně, mají prý dost práce s lumíky. Je to absurdní, ale je tomu asi skutečně tak. Lumíci teď zaměstnávají norskou policii víc než mezinárodní gangy.“
Ani nevím, co mě víc lákalo, jestli záhadný případ nesmírného (patrně nadsazeného) množství lumíků, nebo možnost setkání s tou něžnou dívkou, která ovšem mezitím také zestárla o pětadvacet let? Opravdu zmizela? Opravdu bych ji měl já zachraňovat? Před čím vlastně?
Jensen, ač je to zvláštní, měl dvaapůl metru nad mou zahradou zaparkovaný tryskový letoun. A do Tromsø jsme letěli přes severní pól přesně dvaatřicet minut, abychom uvítali vycházející sluníčko.
