Ryšavý John
1. JSTE MRTEV, ŠERIFETen cizinec, který před chvílí vešel do baru, vypil sklenku whisky a pak se pohodlně opřel zády o barový pult, nebyl zprvu nikomu nápadný. To ovšem jen do chvíle, kdy jeho oči začaly bloudit po saloonu a hledat toho, kdo by vyhověl jeho podivné objednávce. Popravdě řečeno, podobné obchody v našem poklidném městečku Sommervillu nebylo zvykem uzavírat právě zde.
„Ten je jako hora masa,“ prohodil Podšívka Joe, sedící vlevo ode mne. Přestože byl právě soustředěn na svůj pětilist a zdálo se, že ho nic jiného nezajímá, měl jako obvykle oči všude.
„Kolik karet měníte, pánové,“ nereagoval na jeho slova Huňatý Jack, protože právě držel bank. Já jsem si sice toho svérázného návštěvníka povšiml, ale ne natolik, abych se nechal vyrušit od svých dvou párů. Přesto mi od té chvíle nedalo, abych jedním očkem nepokukoval po té dobře šest stop a sedm palců vysoké postavě poskytující nejméně sto devadesát liber svalů a šlach. Byl mi jaksi povědomý, ale nevěděl jsem, odkud.
„Hallo,“ zapíchly se náhle cizincovy oči do pana Setmana, sedícího vzadu v polotemnotě u jednoho z kulatých stolků a popíjejícího o samotě svůj drink. Pan Setman byl zamlklý vyzáblý člověk, nebylo známo, že by se s někým přátelil nebo že by dokonce měl rodinu, ostatně jeho firma, ač v Sommervillu nesmírně užitečná, přes veškerou prosperitu měla poměrně špatnou pověst.
„Mluvíte se mnou, cizinče?“ prohodil pan Setman asi po půlminutě ticha, které v saloonu zavládlo poté, co se ta masivní hora masa opřela o stůl pana Setmana a setrvala v této toporné poloze.
„Ovšemže hovořím s vámi, pane,“ odvětil cizinec. Měl hrubý, neotesaný hlas, který vycházel z úst téměř se ztrácejících v hustém rezavém plnovousu. Jeho neopálená tvář se téměř celá skrývala ve stínu poměrně opotřebovaného klobouku a dlouhý plášť, který měl cizinec přehozen volně přes ramena, nikomu neposkytoval příliš možnosti přesvědčit se o tom, jak je tento podivný muž ozbrojen.
„A copak si přejete?“ otázal se už dost nervózně pan Setman, který jakoby tušil potíže. Nikdo v saloonu samozřejmě netušil, co se z toho podivného rezouna vyklube.
„Rád bych si u vás objednal pohřeb, pane. Nemýlím-li se, právě vy tady vedete pohřební kancelář.“
V tu chvíli pan Setman pookřál a dokonce i to zvláštní napětí rázem opadlo. Pan Setman měl pro zvýšení pozornosti důvod. Už dlouho, to jest skoro týden, neměl příležitost prodat rakev či zapřáhnout své černé koně do parádního pohřebního vozu, který si za vysokou sumu přitáhl až z Tucsonu.
„Jistěže, pane. Jaký pohřeb si přejete? Máme k dispozici všechno, co...“
„Nic velkého,“ přerušil ho cizinec. „Chtěl bych rakev asi tak šest stop a čtyři palce dlouhou, a ne moc širokou. Ten chlap nebyl nijak zvlášť udělaný.“
„Prosím, jak si račte přát, mám k zásobě rakve dubové, bukové nebo...“
„Z nejlevnějších prken. Nemusí být ohoblovaná.“
„Prosím, jak račte,“ pronesl pan Setman trochu zklamaně, protože z pohřbu první třídy, který se užuž chystal vypravit, se pomalu stávalo zakopání mrtvého tuláka na státní útraty. „A co věnce, jaké byste...“
„Ne, věnce nemusí být,“ zavrčel cizinec, kterého pestrá nabídka pohřebních služeb spíše rozčilovala než uspokojovala. „Ani hudbu si nepřeju,“ zarazil poslední hřebíček do rakve Setmanových nadějí. „Prostou, dřevěnou rakev. Nejlevnější, co máte. Tady máte zálohu,“ dodal a podal Setmanovi desetidolarovou bankovku.
„Jistě, jak račte, pane,“ trochu křečovitě se usmál Setman, protože zákazník je zákazník, i když platí mizerně.
Cizinec tím považoval zřejmě smlouvu za uzavřenou, protože se začal vyptávat barmana, kde by mohl najít pastora. Dřív než mu ten dobrý muž stačil odpovědět, Setman to nevydržel, vyskočil od svého stolku a zastavil se asi dvě stopy před cizincem.
„Ale pane, to pro svého přítele neobjednáte ani květiny...“
„Nikdy jsem neřekl, že objednávám pohřeb pro svého přítele,“ odsekl neznámý.
„Pak tedy promiňte, že jsem tak smělý, ale kdo je vlastně tím nebožtíkem?“
„Ještě nikdo. Pohřeb se bude konat v sobotu, a to je myslím za čtyři dny. To jsem zatím vám, dobrý muži, nestačil říct.“
„Tomu nerozumím... Jak víte, že budete potřebovat rakev...“
Setman se zarazil, protože mu začínaly docházet jisté souvislosti.
„Koho tedy hodláte pochovat?“ zeptal se přímo.
„Měl by být rád, že se o něj tak starám,“ usmál se cizinec poprvé od svého příchodu do saloonu. „Jiný by ho nechal ležet klidně na poplivané podlaze,“ a s odporem se podíval na neohoblovaná prkna našeho saloonu, která věru už dávno volala po očistném dotyku kartáče. Neodplivl si, ač tomu pohyb jeho úst nasvědčoval. „Tím mrtvým bude šerif Carpenter,“ dodal potom tak, že ho skutečně musel slyšet celý saloon. „Mám s ním jeden nevyřízený účet.“
Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, odkud toho chlapa znám. Jeho podobenka visela mezi dvaceti jinými, které si šerif vylepil na stěnu své kanceláře, aby měl tváře hledaných desperátů neustále před očima. Ne, mýlka nebyla možná, nemohl jsem si jej splést s nikým jiným.
„Počkejte chvilku, Ryšavý Johne,“ vstal jsem a udělal jsem tři kroky směrem k němu.
Nebylo pochyby, že si musel povšimnout mé šerifské hvězdy.
„Co chcete. vy přece nejste šerif Carpenter, i když si lze domyslet, že tomu mrzkému padouchovi věrně sloužíte.“
„Nevím, co sledujete tím, že jste nám všem tady oznámil, že se chystáte zabít našeho šerifa, Ryšavý Johne. Uvědomte si, že jste mužem na útěku a já mám plné právo vás zadržet.“
Slyšel jsem, jak se sál za mnou začíná vyprazdňovat, zatímco za Ryšavým Johnem byly jenom dveře saloonu.
„Nesnažte se mne zastavit, mladý muži,“ zabručel Ryšavý John. „Kulku jsem slíbil jenom Carpenterovi a bude mne mrzet, když budu muset na onen svět poslat ještě někoho. Vy se mi docela líbíte a byla by škoda vašeho mladého života. A pak, pro vás jsem žádný pohřeb neobjednal.“
A v tu chvíli, ani nevím, jak se to stalo, se v jeho ruce objevil revolver. Ne, nezpozoroval jsem, že by tasil, prostě revolver najednou byl tam, kde byl, ukazovák pomalu tiskl spoušť k sobě a hlaveň mířila přímo na mou hruď. Nebyl jsem nejhorším střelcem a právě z toho titulu si mne Carpenter najmul jako svého pomocníka, ale to, čeho jsem byl právě svědkem, mne přikovalo k podlaze.
„Neprovokujte mne, příteli.“ Kamenná tvář Ryšavého Johna se ani nepohnula. Pomalu couval ke dveřím.
Ani nemrkl okem, když se z hlavně jeho zbraně náhle zablesklo. Když dozněl výstřel, dost jsem se divil, že ve mně nevězí žádná kulička, než jsem pochopil, že ta rána nepatřila mně. Zprava jsem zaslechl vzteklé zavytí.
Nu, musel jsem se podívat k barovému pultu. Ovšem, náš barman chtěl využít toho, že se Johnova pozornost soustředila na mne a začal si hrát na hrdinu, k čemuž měl ovšem daleko. Ruku k pušce už nezvedl, protože kulka z Johnova revolveru se zaryla přímo do barového pultu a vystřelila do jeho dlaně skutečný prales třísek.
Po chvíli už jen neklidný pohyb lítacích dvířek naznačoval, že z baru někdo právě odešel. Teprve teď jsem si uvědomil to hrobové ticho, které v saloonu zavládlo. Teprve po jedné nebo dvou vteřinách se opět ozval ten monotonní hukot hlasů, z něhož se ovšem zcela zřetelně vymykal ječivý pokřik Podšívky Joa, který podotkl:
„Páni, tohle jsme ještě neviděl.“
Nu, jak mi velela povinnost, vyběhl jsme na ulici, a dost pozdě jsem si uvědomil, že Ryšavý John mohl čekat venku a udělat cedník z každého, kdo vyběhne ven. Mýlil jsem se v něm. Jen na konci naší ulice, téměř u horizontu, už jsem zahlédl jen uhánějícího koně, na něhož psanec dokázal neobyčejně obratně a hlavně rychle naskočit.
„Tak co, poženeš se za ním?“ zeptal se mne Podšívka Joe, kterého zjevně svrběly kolty v pouzdrech. Už dlouho jsme si spolu nevyjeli z města a poněkud bláznivý Johnův čin přímo sváděl k tomu, abychom se vydali po čerstvé stopě.
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny podle pravdy. „Ale až se tohle doví šerif, nic jiného nám asi nezbyde. Pan Carpenter bude asi příliš opatrný, aby takovému střelci vlezl podruhé do rány. I když docela rád bych věděl, co ti dva spolu kdy měli společného.“
„Dobrá, pro každý případ jdu připravit koně,“ zašklebil se Podšívka Joe, jako kdyby se jednalo o lov na bobry. Ne, mně se to nelíbilo. Neměl jsem příliš chuti stíhat pistolníka, který byl rychlejší než my všichni dohromady.
Když jsem se přiblížil k naší kanceláři, ztuhl jsem překvapením. Na její stěně bylo červeným písmem výrazně napsáno.
„YOU ARE DEAD, CARPENTER !“
Jak se dalo čekat, zpěvaví ptáci už šerifovi začerstva dokázali přinést tu nejnovější novinu. Našel jsem ho v dost podivném stavu.
„Co to bylo za nemístné žerty, Williamsone,“ vyštěkl. „Nemám rád, když někdo vtipkuje na můj účet.“
Přestože bylo odpoledne, anebo spíš právě proto, zdálo se, že ho kdosi právě probudil. Musel to být starý Sam, druhý pomocník, který sice měl držet stráž, ale už jsem nepochyboval o tom, že jako obvykle nevydržel dřepět na místě a zašel si zadem do saloonu na jednu nebo dvě sklenky. On to tedy musel být, kdo šerifa začerstva informoval, a jeho nepřítomnosti někdo využil - nu, kdo jiný než Ryšavý John - k tomu, aby napsal na stěnu to, co napsal.
„Myslím, že vám Sam neřekl všechno, šerife,“ podotkl jsem suše. Bylo nutné, aby se opravdu dověděl, o co jde. Neměl jsem toho chlápka příliš rád, jeho způsoby nebyly vždy na úrovni, dost pil a s podřízenými jednal někdy i dost neurvale, ale jinak byl mužem na svém místě. S jeho příchodem zavládl v Sommervillu pořádek a těch pár jednotlivců, kteří si usmysleli, že povedou život po svém způsobu, buď dokázal Carpenter vyprovodit z města nebo skončili na hřbitově.
„No tak co je, Williamsone, nenatahuj to,“ mračil se šerif.
Přistoupil jsem k té jeho obrázkové galerii a ukázal jsem prstem na Ryšavého Johna, jehož zarostlá tvář se šklebila hned pod nápisem naznačujícím, že na jeho hlavu je vypsána odměna 1000 dolarů.
I přes špatné osvětlení bylo zřejmé, že šerif zbledl.
„Co... co ten tady chtěl? Proč právě ten by měl mít něco proti mně? Já jsem ho za mříže nedostal...“
Seděl bez hnutí za stolem a jeho oči se přímo vpíjely do podobizny, které k věrnosti scházela jen ta ryšavá barva.
„Tisíc dolarů není k zahození,“ řekl pak téměř neslyšně. „Podělíme se o ně. Co ty na to, Williamsone.“
V tomto ohledu měl pravdu. Odměna skutečně nebyla k zahození, až na to, že krk budou nasazovat Podšívka Joe, Huňatý Jack a já, dolary shrábne pan šerif.
„A než vyjedete, zastav se u pana Setmana. Tu rakev ať stluče trochu větší, když už si Ryšavý John svůj pohřeb platí,“ dodal a rozesmál se smíchem, který mi v tu chvíli připomínal smích šílence.
„A smažte ten nápis!“ zařval úplně nepříčetně a vyběhl z kanceláře.
